Prolog

Komentář autora: No, známe se už přece nějakej ten pátek, ne? Takže nás tohle nemůže nijak překvapit, tyhle moje časový posuny :D. Když mě to prostě tak nějak uklidňuje, to zveřejňování... podobně jako barvení a stříhání vlasů. Nesnažte se pochopit proč, já sama už to vzdala :D.
Co tak k prologu... není z Elenina pohledu, je jen o málo delší než epilog a zachycuje prakticky to samý, co epilog. Já vím, říkala jsem, že to nemám ráda, když někdo popisuje jednu scénu z pohledu více postav, je to kapánek nudný (alespoň u drtivý většiny autorů), já vím a pořád si za tím stojím. Ale prolog a epilog... přelom série... tam mi to přijde v pohodě, je to taková rekapitulace, a ta se do prologu hodí, no ne?
Už mlčím, užijte si čtení tak jako já publikování :)
PS: Publikovat se budou jen první 3 kapitoly, pak bude celokvětnová pauza, kterou opravdu hodlám dodržet!

Probudil jsem se s pocitem, že jsem v noci neprospal ani minutu. Slunce se ještě neprobojovalo skrz škvíry žaluzií, možná ještě ani nebylo na obloze. Očekával jsem tichou domácnost, ale mýlil jsem se, ze vzdáleného pokoje se ozýval šramot. Nastražil jsem upíří uši a pokusil se ho identifikovat. Mohl to být někdo ze sloužících, ti přece vstávají brzy. Znělo to však podezřele, jako šustění látky a téměř neznatelné vrzání podlahy. Něco mě donutilo vylézt z postele, snad intuice.

Vyšel jsem na chodbu a provedl rychlou obchůzku domu. V obývacím pokoji jsem našel Damona, jak dřímá na gauči. On měl vždycky tvrdé spaní. Někde výš zaskřípaly dveře. Tiché kroky a zadržovaný dech se mi rozezvonily v hlavě jako požární alarm. Ostražitě jsem se vydal za jeho táhlým zvukem.

Vplížil jsem se do Eleniny ložnice. Byla prázdná, postel rozházená, ještě z ní sálalo mdlé teplo jejího napůl živého těla. Na nočním stolku stála fotografie v dřevěném rámečku. Byla na ní ona s Damonem; stál vedle ní, objímal ji v pase a ona měla jednu ruku přehozenou přes jeho rameno, druhou držela fotoaparát. Usmívali se. Bylo mi z toho teskno. Přesně tohle jsem chtěl zničit, tohle jsem svému bratrovi záviděl. Tohle jsem kdysi měl, ale nechal si to proklouznout mezi prsty. Nesnažil jsem se. Bral jsem Eleninu lásku jako samozřejmost, nepřipouštěl jsem si, že ji kdy ztratím, i když mě opustila, věřil jsem, že k sobě najdeme cestu zpět. Ale nenašli. Její cesta odbočila k mému bratrovi. Bylo úděsné, jak jsem jim to na jednu stranu přál a na druhou je za to nenáviděl. Jak jsem ctil a miloval svého bratra, přitom snil o jeho smrti.

Můj zrak upoutal další předmět. Přesněji řečeno dva, Elenin stříbrný prsten a řetízek. Lehce jsem se jich dotkl a vycítil z nich magii. Chránily ji před Sluncem a nikdy je nesundávala. NIKDY. Tak co dělají tady na stolku? I má mysl se probudila a objasňovala mi situaci. Ozval se ženský křik. Mé srdce se zastavilo a nohy se daly do pohybu. Elena stála na střeše a zoufale si rvala vlasy. Sluneční paprsky se opíraly do její pokožky. Mé obavy se potvrdily. Musel jsem jednat. Okamžitě.

Pokračovat na další kapitolu