3. kapitola

Podtitul: Role se obrací

Komentář autora: Snad tentokrát podtitul nezmate :D. Jeho plný význam by vám měl dojít kousek po druhých hvězdičkách :).
Jo, jen tak mezi řečí, nechala jsem si promelírovat blonďatě vlasy (až se to trošku vymeje, bude to perfektní, zatím je to pěkný, ale trochu moc zářivý) a vyholit je na krku, takže mám takovou podkovu s ofinou. Až budu aktualizovat "Autorku", přidám fotku. A aktualizovat budu až po tom, co zjistim, na jakou školu (pokud na nějakou) mě vzali :D.
Zase ke kapitole. Má klasickou strukturu - na začátku psychologie, pak vzpomínání, pak rozhovor, který vyvrcholí ve špetičičku akce. Většina kapitol bude mít tuhle stavbu.
Po delší době jsem čerpala ze seriálu. Strašně mě baví brát nějaké scény / myšlenky / příběhy a upravovat si je podle sebe. Tady jsem se inspirovala epizodou 01x10 a asi 01x05, nejsem si jistá. Snad to poznáte, když ne, tak je to stejně šumák :D. A vlastně Elenu léčím podobně jako Alarica, to by vám mělo dojít hned po prvním odstavci :D.
Poslední věta naznačuje to vysvětlení Eleniných stavů, o kterém pořád mluvím. Dovysvětlím v dovětku, i když to bude v dalších kapitolách, tam to nebude tak důkladně.
Jo a taky se mi povedla jedna věta, která obsahuje slovo "psací stroj". Myslím, že ji poznáte a taky by se vám mohla líbit :)
Uf, hodně poznámek, ale pardon, všechny byly životně důležitý! :D A když jsem tak kontrolovala tu kapitolu a kopírovala ji sem a psala tenhle sloh, říkala jsem si, proč to sem nedat už dneska? Nenapadla mě odpověď :D. A teď jedu s kámoškou na brusle, ať máme sexy zadky :P
Užijte si kapču, další bude za dlouho, ale bude stát za to! :)

Přišel balík od Bonnie. Byly v něm čtyři sklenice sušených bylin a krátký dopis, kde bylo vysvětleno dávkování. Údajně měly mít zklidňující účinky, i když nijak zázračné. Nic lepšího jsme ale neměli.

Poslední dny se Elena zdála být celkem v pořádku. Akorát že byla zamlklá, ponořená do vlastních myšlenek, podobně jako já. Ustavičně mi přicházel na mysl obraz jí a Damona v posteli. Snažil jsem se namluvit si, že o nic nejde, že jsem s tím počítal, že je to normální, avšak stále jsem cítil bolest a zradu. Ale ona mě přeci nezradila! Je to její manžel, miluje ho, vím to a nikdy jsem o tom nepochyboval, nic mi neslibovala, tak jakápak zrada? Měl bych se stáhnout… Jenže pak tu byl obraz života bez Eleny. A ten mě ubíjel snad ještě víc. Byl tak teskný, prázdný, temný a zdrcující. Elena ke mně žádné závazky sice nemá, ale já k ní ano. Přísahal jsem, že o ni budu bojovat. Co by to bylo za boj bez protivníka? Jenže já se nechci prát, a už vůbec ne s vlastním bratrem. Ani o něj nechci přijít, ale jak to udělat? Jak mu přebrat holku, aniž bych ho tak ranil? Jak on to provedl, když Elena ještě byla moje? Ona už ale nebyla moje, opustila mě a já se jí vzdal. Bylo to tak správně? Změnilo by se něco, kdybych se víc snažil?

Vešel jsem do jejího pokoje. Nastal můj čas. Čas střežit spící krásku. Ležela na boku, ruce skrčené podél hlavy a vlasy legračně zašmodrchané. Rozprostřel jsem jí je na polštář a usadil se do křesla. Jak se asi cítila, když jsme ji neustále sledovali? Jak jí asi bylo, když nemohla ven, když si o ní každý myslel, že je šílená; když si to myslela sama o sobě? Byl jsem ale rád, že už to přestala zapírat. Nevěřil jsem, že se nám svěřuje se vším, ale i tak učinila značný pokrok.

Cukla sebou. Převalila se na záda a zhluboka nadechla. Svaly na jejím obličeji sebou podivně šily. Zpozorněl jsem. Dech se jí zrychloval. Nejspíš se jí zdálo něco zlého. Opatrně jsem se posadil k ní na postel a pohladil ji po čele. Zakňourala a odvrátila hlavu. Chvíli jsem ji bezmocně pozoroval. Nakonec jsem si ji přivinul k sobě. Držel jsem ji, aby sebou nezmítala. A potom jsem nahradil její noční můru vlastním snem. Naší společnou vzpomínkou.

***

Byli jsme u nás v penzionu, protože venku pršelo. Seděl jsem na gauči a Elena měla položenou hlavu v mém klíně, nohy přehozené přes opěrku. Pravačkou jsem jí pročesával vlasy a v druhé ruce svíral tlustý sešit.

„Jak se jmenoval nástupce Stalina?“

„Chruščov.“

„A ten po něm?“

„Um, Brežněv?“

„A po něm?“

„To už tam nebude!“ zaprotestovala a věnovala mi zákeřný pohled.

Já se na ni usmál. „Andropov.“

Povzdechla si. „Děják je k ničemu.“

„Člověk by se neměl příliš zaobírat minulostí, ale měl by ji znát a nezapomínat na ni.“

„Víš, líbí se mi, jak seš chytrej a světa znalej, ale občas už to trošku přeháníš,“ zazubila se a posadila. Přitom pohybu jí hlasitě zakručelo v břiše.

„Máš hlad?“

„Trochu,“ přiznala a nejistě si skousla ret. „Ale ty tu asi nemáš nic k jídlu, co?“

Byl to teprve týden, co jsem se jí svěřil s tím, kdo skutečně jsem. Nechtěl jsem, aby se to dozvěděla, ale její bystrosti neuniklo mé záhadné chování, a když našla ten starý televizní záznam, na kterém mi bylo vidět do tváře, neměla pochyb, že se děje něco moc zvláštního.

„Něco by se tu našlo. Vždycky jsem připravený na hosty,“ uklidnil jsem ji a vydal se do kuchyně. Následovala mě.

„Ty? Takovej samotář? Pořádáš tu snad za mými zády divoký večírky?“ Objevila se mi po boku.

V její přítomnosti jsem neudržel vážnou tvář ani půl minuty. „Jsem rád připravený na všechno. Navíc tu až do nedávna bydlel strejda Zach. Moje přítomnost mu nevadila, ale Damona nemůže vystát. A taky se ho bojí, oprávněně.“

Vyhoupla se na linku a zastrčila vlasy za uši. Zamyšleně si prohlížela špičky ponožek, zatímco já hledal něco stravitelného.

„Opravdu je tak hrozný? Myslím Damona.“

Našel jsem müsli, ale žádné mléko. Nakonec jsem se natáhl po máslovém popcornu.

„Damon je - nevyzpytatelný. Nevěřím, že popřel veškerou svou lidskost, ale maskuje ji velice dobře. Je všehoschopný.“ Nechtěl jsem znít jako žárlivý přítel, který se snaží shodit svého soka. Bylo mi jasné, že se chce Eleny zmocnit, jen jsem si nebyl jistý jeho pohnutkami. Snažil jsem se ji držet od něj co možná nejdál, ale zase jsem jí chtěl nechat osobní prostor. Bylo to těžké. S Damonem to ani jinak nešlo.

„Hm. Pořád tomu ale nemůžu uvěřit. Jsi upír. Upír, co mi dělá popcorn.“

„Chtěla bys snad, abych na tebe v jednom kuse cenil špičáky?“ Povytáhl jsem obočí a ze skříně vzal plastovou misku.

„No, to zrovna ne, ale - “ odmlčela se a zkoumala mě svýma hnědýma očima, „chtěla bych tě vidět jako upíra.“

Zamračil jsem se a vypnul mikrovlnku. „Proč?“

„Zajímá mě to. A navíc si chci už konečně připustit, kdo jsi.“

„Ale já myslel - “

„Já vím, já všechno vím,“ přerušila mě dychtivě a chytila za ruce, „ale je to tak neuvěřitelný,“ uchechtla se, „jsem s tím smířená a tak, ale pořád na to zapomínám. Prostě mi nepřijdeš jako krvelačná potvora nebo jako někdo, komu je přes sto padesát let. Ale chci si to uvědomit, chci znát všechny tvoje stránky, Stefane.“

Tiše jsem si prohlížel její prsty, jak se ovíjejí kolem mých. Tak tenoučké a křehké. Jak snadno bych je mohl rozdrtit. Tohle si chtěla uvědomit?

„Bude lepší, když nebudeš vědět všechno.“

Vytáhla ruce z mého sevření a zdvihla s nimi můj obličej. Topil jsem se v jejích očích. Tak vřelých, hlubokých a láskyplných. Představa, že by se někdy proměnily v mé zabijácké, mi rvala srdce na kusy.

„Neschovávej se přede mnou,“ zašeptala a něžně mě políbila. A znovu. Rozevírala mé rty svými a poté je proložila jazykem. Prsty mi zajela do vlasů. Nedokázal jsem jí vzdorovat. Obtáhl jsem dlaněmi její oblé boky. Ovinula mi nohy kolem pasu a přitlačila si mě k sobě. Do takové vášně jsme se ponořili poprvé. Vůně jejích vlasů mě šimrala v nose, kterým jsem se otíral o její hebkou tvář. Mlaskání a hluboké nádechy na mě dopadaly jako písmena na papír v psacím stroji. Elenino srdce bilo jako o závod, rukama mi vklouzla pod tričko. Dásně a oči mi vzplály, jak jsem cítil pod její pokožkou rozbouřené krevní řečiště. Okamžitě jsem se od ní odtrhl a obrátil k ní zády. Slyšel jsem, jak seskočila.

„Stefane, nech toho,“ chytla mě za ramena a zatřásla se mnou. „Prosím.“

Nechtěl jsem. Zíral jsem do podlahy a snažil se uklidnit. Po chvíli mě ale opustila síla jí odporovat. Zhluboka jsem se nadechnul, ale upířího vzhledu se nezbavil. Otočil jsem se na ni.

Čekal jsem, že sebou trhne strachy, že se mě bude bát. Ona tam ale jenom stála a dívala se na mě. Fascinovaně.

„Jsem - jsem zrůda,“ zachraptěl jsem.

Přistoupila blíž. Položila mi dlaně na obličej. Palcem přejela po jednom z mých špičáků a stoupla si na špičky.

„Jsi krásný,“ usmála se a vlípla mi drobný polibek na bradu.

***

Když jsem se vzbudil, usmívala se a ležela v klidu. Po chvilce otevřela oči. Nechápavě se dívala na mé tělo. Když zaregistrovala i mou tvář, uvolnila se.

„Proč zrovna tenhle okamžik?“ zamručela rozespale.

„Já ani nevím. Asi jsem chtěl, aby sis uvědomila, že ani já nechci, aby ses přede mnou schovávala.“

Odtáhla se ode mě a posadila. „Tohle je ale něco jiného.“

„To máš pravdu, předtím to bylo horší. Tys byla člověk a já upír, teď jsme oba upíři.“

„Ale já jsem šílená.“

„Vzpomínáš si, co ti o mně řekla Caroline?“

Chvíli přemýšlela, ale nakonec jí to došlo. „Žes byl rozparovač?“

Přikývl jsem. „Dělal jsem hrozné věci, Eleno. Strašné. Akorát že jsem si jich byl vědom, to celou tu věc zhoršuje. Nedokázal jsem se ovládat. Když se na to koukám zpětně, vůbec se nepoznávám. V každém z nás dřímá zlo. Žijeme smrtí, zemřeli jsme, abychom se zrodili. Pokud ale víš, kým chceš být, a pokud máš někoho, kdo tě podpoří, je možné nad tím zlem zvítězit. I já se nakonec změnil.“

„Díky Lexi,“ usmála se smutně.

„Stálo ji to hodně trpělivosti. A nakonec i život.“

„Nikdy jsi o tom nepřemýšlel? O smrti? Že už to skončíš?“

„Mnohokrát. Ale nakonec jsem vždycky našel důvod proč zůstat.“

„Damon,“ doplnila mě a dál nepřítomně zírala před sebe s rukama v klíně.

„Dokud je na světě někdo, komu na tobě záleží, neměla bys ho opouštět. I když jsme s Damonem žili každý svůj život, občas se ty životy střetly a my si vzpomněli, že jsme rodina. Jediná rodina, co máme. Což už u něj neplatí,“ dodal jsem potemněle.

Konečně se vzpamatovala a podívala na mě. „Ty přece patříš do naší rodiny.“

Naklonil jsem hlavu a prohlédl si celé její tělo. „Co je to za rodinu, kde bratr manžela miluje svou švagrovou?“

Její zrak upoutaly moje rty. Jakoby na nich hledala odpověď. Ale nebyla tam. Zhluboka se nadechla a zvrátila hlavu dozadu.

„Stefane… já nemůžu.“

„Já vím. Ale nehodlám se jen tak vzdát. Tentokrát ne.“

„A co když zbytečně? Co když chci, abys to vzdal?“ Do jejího hlasu se vkrádal vztek. „Proč prostě nemůžeš odejít? Proč musíš zůstávat a mučit mě? Máš vůbec ponětí, jak mi je?!“ Vyštěkla a zatnula pěsti. Výraz v jejím obličeji mě začínal děsit. „Myslíš si, že mi nějak pomáháš? Já si toho totiž nevšimla! Akorát čekáš na vhodnou příležitost, aby ses na mě vrhnul. Tak dělej!“ pobídla mě bradou a naklonila se nade mě. „Víš, jak má Damon tvrdý spánek, ničeho si nevšimne. Chceš mě přece, nebo ne?“

Trvalo mi dost dlouho, než jsem se sebral a uvědomil si, co se doopravdy děje.

„Eleno, dost, vzpamatuj se,“ chytil jsem ji za ramena a odtlačil od sebe. Měla mě v pasti jako myš, stála nade mnou na čtyřech.

„Ukaž mi, jak umíš bojovat,“ zapředla podmanivě a pokusila se mě políbit. Já ji ale ze sebe shodil a přemístil se před vilu. Když jsem se otočil, stála ve dveřích a nenávistně na mě zírala. Oči měla černé jako noc. „Seš srab.“

Rozhodl jsem se, že nadešel nejvyšší čas, aby se napila dětské krve. Rozeběhl jsem se ke kůlně, otevřel lednici a vytáhl jednu ze zkumavek. Elena zůstala na svém místě. Když si všimla, co držím, zamrzla. V koutcích se jí zatřpytily sliny. Hodil jsem jí nádobku. Hbitě ji odzátkovala a vypila. Čekal jsem, jestli se uklidní. Ale nestalo se tak. Zkumavka v jejím sevření praskla. Z hrdla se jí dralo tiché vrčení.

„Chci víc.“

„Nedostaneš víc,“ odpověděl jsem příkře.

„Dej mi ji, já vím, že ji máš,“ prskala a pokusila se překročit práh. Odrazila se však od neviditelné bariéry. Byla nepříčetná. Vrážela do ochrany znovu a znovu, přitom prskala a ječela. Za jejími zády se objevil Damon.

„Eleno, uklidni se,“ poručil jí důrazně.

Odhrnula horní ret a nakrčila nos. Neuvěřitelnou rychlostí přitlačila Damona ke zdi a zakousla se do něj. Vrátil jsem se do domu. Přiskočil jsem k ní a zlomil jí vaz. Sesula se nám k nohám.

Damon si přidržoval ruku na ráně, dokud se mu nezahojila. Celý vyvedený z míry se nejdřív podíval na mě a pak na dívku ležící na podlaze.

„Kolikrát ji ještě budeme muset zabít, než to přestane?“

Dovětek: Je to jako restartovat počítač - Elena "umře" a znovu "obživne", je to takový nový začátek. Co vás zklidní víc než vlastní smrt? Je to trochu hovadina, já vím, ale popřemýšlejte nad tím a možná vám to začně dávat dokonalý smysl. Ta myšlenka "zní" líp, když není v tak konkrétní podobě, v jaké ji tu vysvětluju. Ale pochopím, když se vám nebude líbit a klidně to napište, od toho tady to bílý políčko je :).


Pokračovat na další kapitolu