1. kapitola

Podtitul: Čas postavit se problémům čelem

Komentář autora: Po nekonečně dlouhých 9 hodinách jsem doma. To byl den! Dostala jsem 3 ze zemáku, chyběl mi půl bod a učitelka na mě koukala zas jak na kreténa a měla kecy. Prostě mi nesednou její písemky, vždycky jí tam toho napíšu málo, i když vim víc. A před chvilkou mi po sakra dlouhý době někdo řekl krávo. Nevěděla jsem, jestli mě autobusák pustí na přechodu, viděl mě, zpomalil, tak jsem nakonec šla, jenom malililičko ten autobus škubnul, chlap se vyklonil z okýnka a začal na mě ječet, jestli jsem normální, a cituji: "Ti v týhle hlavě přeskočilo ty krávo, ne?" Byla jsem z toho tak v šoku, že jsem jenom votevřela pusu, a než jsem stihla říct: "Polib mi, dědku, byla jsem na přechodu, máš mě pustit" už byl pryč. KRETÉÉÉÉÉN!!! Doufám, že se mu to vrátí. Ježiš, ten mě tak nasral...
K povídce: Stihla jsem ji překontrolovat už ráno. Handě konečně zjistí, proč se přes pouto nic neposlalo. Trochu jsem se inspirovala Supernatural (sůl, uvidíte). Psáno ze dvou pohledů. A už se dozvíte pár zajímavých věcí. No, doufám, že jste napnutí, užijte si to, já si musím pustit Castla, jinak něco rozmlátím.

Barvitý sen se rozpouštěl v bílé mlze. V uších mi hučelo a v puse vyschlo. Zamžoural jsem na svět. Celým domem se rozléhalo táhlé vytí. Elena!

Dřív, než jsem ji stačil jít hledat, se do pokoje vřítil Stefan. Pevně svíral bíle povlečenou peřinu, ze které vykukovaly jen dvě nohy a jedna ruka. Zmítala se. Stefan funěl a položil ji na zem. Lehl si na ni.

„Damone, pomož mi s ní,“ procedil mezi zuby a další ruka se vynořila z bílé tkaniny. Dřepnul jsem si k nim a vyhrabal Eleninu hlavu. Oči měla černé a šílené, cenila na mě špičáky, po kterých jí stékaly zpěněné sliny.

„Eleno, uklidni se, nic se ti neděje.“

Vrčela, prskala, šila sebou. Položil jsem jí dlaně na tváře. V tu ránu mi prokousla nehet na palci. Znovu jsem uchopil její tvář a prudce ji přirazil k podlaze. Víčka se jí sklopila a končetiny ochably. Upadla do bezvědomí, nejspíš.

Stefan z ní slezl a napřímil se. Oba jsme byli jen v trenkách, Elena nám ležela u nohou pravděpodobně stále nahá.

„Odnesu ji do pokoje, připrav krev,“ poručil jsem Stefanovi a vzal svou ženu i s přikrývkou do náručí. Položil jsem ji na postel. Na nočním stolku ležely její šperky. Navlékl jsem jí je a pro jistotu zatáhl závěs. Stefan se k nám brzy připojil. Přinesl krev pro nás pro všechny, což jsem tiše ocenil. Nechtěl jsem být tím, kdo se zase vyptává, a tak jsem čekal, co z něj vypadne.

„Zhoršuje se to,“ zadrmolil. „Chtěla se zabít. Stála na denním světle bez jakékoliv ochrany.“ Odmlčel se, obočí se mu zkracovalo čím dál tím víc. Sledoval spící Elenu a já s ním. Stáli jsme u její postele jako dvě sudičky. Pak pokračoval: „Ale Slunce jí neublížilo.“

Svůj údiv jsem dal najevo jen natočením hlavy jeho směrem. Promítl se ale i na tónu mého hlasu. „Jak je to možný? Jak dlouho tam byla?“

Obličej se mu pozvolna uvolňoval. Očima stále visel na spící krásce.

„Rozhodně déle, než by bylo snesitelné. Minutu, možná dvě, tři. Když jsem přišel, křičela, ale ne bolestí. Nebo alespoň ne fyzickou. Byla nejspíš zoufalá a vyděšená. Rychle jsem se vrátil pro něco, čím bych ji zakryl, a vtáhl ji dovnitř. Nepřestávala křičet. Chtěla se vrátit. Chtěla zemřít.“

Za normálních okolností bych se mu buď vysmál, nebo mu jednu vrazil za takové kecy. Bohužel měl pravdu. Nepochyboval jsem o Eleniných úmyslech. Vše tomu nasvědčovalo.

„Co budeme dělat?“ zeptal se Stefan, který byl snad ještě zdrcenější než já.

„Dostaneme ji z toho,“ dopil jsem sklenici a posadil se na postele k Eleně. Chytil jsem ji za ruku a zamyšleně si ji prohlížel. Ani flíček, puchýřek, nic.

Probrala se. Několikrát zamrkala a pomalu se posadila. Připravili jsme se na další záchvat. Rozhlížela se po pokoji a peřinu si přitáhla pod bradu. Když se dostatečně vynadívala, upřela své oči na nás. Nejdřív na mě a potom na Stefana. Zahanbeně sklopila hlavu a promnula si obličej. O chvíli později se jí roztřásla ramena. Rukou si zakrývala oči. Mezi prsty jí prosakovaly slzy. Pohladil jsem ji po paži a mírně stisknul.

„Eleno,“ promlouval jsem na ni konejšivě. Skrčila nohy a čelo opřela o kolena.

Bezradně jsem se otočil na svého bratra, který se už zase mračil. Jeho univerzální výraz.

Pomalu se rozešel a sedl si k Eleně z druhé strany. Jakmile se pod jeho vahou prohla matrace, padla mu moje žena kolem krku. Oba jsme sebou trhli. Elena vyplakávala nový oceán, div se v něm sama neutopila. Stefana její reakce překvapila. Podíval se na mě a potom ji pohladil po zádech. Žárlivost propichovala každičkou buňku v mém těle. Sevřel jsem prostěradlo a zaskřípal zuby. Stefan se mě pohledem snažil uklidnit. Moc se mu to však nedařilo. Proseděli jsme takhle dobrou půl hodinu. Elena konečně přestala brečet a odlepila se od Stefana. Otřela si obličej předloktím a otočila se na mě.

„Omlouvám se,“ kuňkla ochraptělým hlasem.

Pokusil jsem se o úsměv. „Jak ti je?“

Blbá otázka. Roztřásly se jí zorničky a popotáhla. Vzhlédla ke stropu a těžce vydechla. „Nezasloužím si žít.“

„Co to plácáš?!“ okřikl jsem ji.

Znova na mě upřela ty svoje laní oči. „Myslím to vážně, Damone. Já už… já už takhle dál prostě nemůžu.“

„Pomůžeme ti, vyléčíme tě z toho.“

„Jak?“ vyjekla a opět popotáhla.

Navlhčil jsem si rty. „Nějak. Budeš v klidu, budeš pít jenom lidskou krev a všechno se vrátí zpátky do normálu,“ podstrčil jsem jí skleničku krve. „Na, vypij to.“

Poslechla mě. Nechala trochu na dně a zamyšleně ji pozorovala.

„Ale musíš nám slíbit, že už se o nic podobného znovu nepokusíš,“ promluvil Stefan.

Elena na něj dlouze hleděla. Měl tvář jako z kamene. Jako ze zachmuřeného, skálopevného kamene. Ani já bych mu nedokázal říct ne. Jedině že bych ho předtím zmlátil.

„To, že nebudu pít dětskou krev, nic nevyřeší. Bez ní se to zhoršuje.“

„To jsou jen abstinenční příznaky,“ oponoval jí. „Postupně ti budeme snižovat dávky, až si zvykneš a nebudeš ji potřebovat už vůbec.“

„A co když to nezabere?“

„Tak vymyslíme něco jinýho,“ odsekl jsem a vytáhl z její skříně noční košili. Znervózňovalo mě, že je nahá v jednom pokoji s mým bratrem.

„Díky,“ vzala si ji a položila na klín. „Chci spát.“

„A budeš hodná?“

Povzdechla si. „Slunce mě nezabije, pamatuješ?“

To měla pravdu. Nemohla se zabít. Jedině že by si usekla hlavu, vyrvala srdce nebo ho probodla kůlem. První dvě varianty mi přišly nepravděpodobné a k třetí potřebovala rozlámat nábytek, což bychom slyšeli.

„Spi sladce, princezno,“ poplácal jsem ji přes peřinu po stehně a vyšel ze dveří. Stefan mi byl v patách. Nikde nebylo dost daleko na to, aby nás neslyšela. Venku však zahradník sekal trávu. To muselo stačit. Kývnul jsem na Stefana a přemístili jsme se před vilu.

„Spojíme se s Bonnie,“ vybafl na mě, jen jsme se zastavili.

Chvíli jsem vzpomínal. Marně. „S kým?“

„Je to čarodějka, bývaly s Elenou nejlepší kamarádky a taky jí pomohla nás najít.“

„Jo, dobře. To zní dobře,“ ďoubal jsem si ret a přemýšlel, čím bych přispěl já. „Musíme ji nějak udržet v domě. A sehnat jí tu krev. Stavím se v nemocnici.“

Přikývl. Vykročil k odchodu, ale rozmyslel si to a otočil se na mě. Nechápavě jsem si ho měřil a čekal.

„Mrzí mě to.“

Mlčel jsem. Nic víc už neřekl, a tak odešel. Proč mi to vůbec říkal? Jako by to nebylo všem jasný. I mě to mrzí a říkám to snad?

„Blbec sentimentální,“ zavrčel jsem a zamířil ke garáži.

***

Vymačkal jsem číslo a stiskl zelené sluchátko.

„Bennettová, prosím?“

„Bonnie Bennettová? Tady Stefan Salvatore.“

Dobu se nic neozývalo, jen tlukot ženina srdce.

„Jde o Elenu,“ doplnil jsem.

„Co je s ní?“ zněla ustaraně.

„Asi… asi přichází o rozum. Slyšela jsi někdy o dětské krvi?“

„Ano. Používá se na různé rituály, obvykle spojené s černou magií. Je to takový životabudič. Ale dost nebezpečný. Pro upíry samozřejmě lákavý…“

„Elena ji pila, aby přemohla Katherine. Jenže teď…“

„Řekni mi všechno,“ vybídla mě a na něco se posadila. Zřejmě věděla, že to bude dlouhý hovor. Pečlivě jsem jí vše vylíčil a požádal o radu.

„S tím domácím vězením to nebude problém. Stačí smíchat sůl s Eleninou krví a nasypat ji pod práh.“

„Obyčejnou sůl?“

„Zadržuje zlo, na lidi neplatí. A na vás taky ne, pokud nepřidáte i svoji krev. Co se týče toho ostatního… uvidím, co se dá dělat. Ale moc toho ode mě nečekej.“

„Děkuju, Bonnie. Vážím si tvé pomoci.“

„Dávejte na ni pozor. Brzy se ozvu.“

Zavěsili jsme. Damon se ještě nevrátil. Ve vzduchu visel smutek a něco zlého, jak by řekla Bonnie. Vzal jsem z kuchyně slánku a nůž a vydal se do Elenina pokoje. Otevřel jsem dveře a pohlédl jí do očí. Nespala.

„Podej mi to,“ pokynula mi rukou a posadila se.

Mírně jsem se pousmál. „Neměla bys poslouchat cizí rozhovory.“

„Když se týkají mě, tak rozhodně ano. Od čeho jiného bych byla upírka?“ Pozvedla jedno obočí a taky se usmála. Usadil jsem se vedle ní. „Tak šup, ať to máme za sebou,“ natahovala se po noži. Přejela si s ním přes zápěstí. Nic se však nestalo. Semkla rty a zkusila to ještě jednou. Pokožka jí na okamžik zčervenala. „Sakra,“ zasyčela netrpělivě. Napřáhla se, jakoby si chtěla ruku useknout. Jedině tak se dostala k žilám a potřísnila sůl svou krví. Rána se okamžitě zacelila. „Myslíš, že to bude stačit?“

„Vyzkoušíme to. Pojď.“

Čile vyskočila z postele a následovala mě k východu. Odtrhl jsem práh, nasypal pod něj směs a znovu ho přiložil. Elena mě pozorovala ve své krátké bílé noční košili. Nedůvěřivě přistoupila blíž. Natáhla nožku. A nad prahem se zarazila.

„Funguje to,“ rozzářila se.

„Řeknu někomu, aby to přilepil.“

„Děkuju ti,“ zašvitořila a vlepila mi krátkou pusu. To ale neměla dělat. Ne po tom všem. Ne v tom, co měla na sobě. Ne v nepřítomnosti mého bratra. Klesla na paty a pozorovala mě se stejnými rozpaky jako já ji. V tu chvíli vůbec nebyla šílená. Byla to ta Elena, kterou jsem miloval nadevše. Krásná a klidná, jen s neškodnou jiskrou v očích. Natáhnul jsem se po ní, ale ona ustoupila.

„Já - já si půjdu zase lehnout,“ vyblekotala a proklouzla kolem mě.

Spustil jsem ruku podél těla a spolknul rozbušené srdce.

„Ty seš ale pitomec,“ řekl jsem sám sobě a zamířil do té části domu, kde žilo služebnictvo.

Dovětek: Tak, to je můj dokonalý kompromis. Elena sice neumřela tak, jak se na první pohled zdálo, ale Damon ji alespoň přizabil. Stefan ji nezachránil, paradoxně ji zachránila dětská krev. A taky už znáte její vedlejší POZITIVNÍ účinek. Někde jsem o tom mluvila, někde v komentářích, že se objeví, tak tady ho máte :).
Řekla bych, že tohle byl můj... největší obrat, nebo jak bych to řekla... snad poprvé jsem vás naváděla k něčemu úplně jinému, než se nakonec stalo. Už bylo na čase :D.

Pokračovat na další kapitolu