2. kapitola

Komentář autora: Tak já nevim, jestli jsem tak blbá, že se mi teď ňák nedaří... z chemie jsem dostala 3-4, z fyziky, na kterou jsem se drtila skoro 3 hodiny dostanu z teorie asi za 2 a z příkladů určitě za 4, to už mám jistý... Od přírody jsem blondýna, no, tak budu mít na vízo asi tři trojky, no, mně to nepoloží, ostatní ať si naserou, holt nejsem geniální! :D

Nechci tu vidět žádný spoilery na nový díl Vampire Diaries (3x22), nebo se vážně naštvu! Za chvíli jedu na chatu a vrátím se až v neděli, takže bůhví kdy ho uvidím. Ne že by ste se někdy o TVD rozepisovaly, ale pro jistotu ;).

Možná tahle kapitola bude taková maliličko šišatější, psala jsem to narychlo.

Hezký víkend všem!

Ráno se probudila s pořádnou kocovinou. Bylo asi půl desáté. Damon nikde. To znamenalo, že neuspěla. S námahou se zvedla ze svého brlohu a dopotácela se do koupelny. Napustila umyvadlo studenou vodou a strčila do něj hlavu. Cítila se líp. Umyla se a dala si snídani. Byla sobota a ona neměla nic v plánu. Začala tedy uklízet a promýšlela přitom taktiku na příští pokus, který hodlala uskutečnit ještě téhož večera, bolavá hlava ani vláčný žaludek jí nemohli zastavit!

Damon otevřel oči a zamžoural k oknu. Sluníčko svítí, ptáci zpívají, Stefana není slyšet ani vidět, joop, dnešek začíná slibně. Poškrábal se na břiše a vydal se do sprchy. Přemýšlel o Bonnie. Nějak mu pořád ten minulý večer nešel do hlavy. Prostě to absolutně nedávalo smysl! Bonnie nepije, tak proč byla v baru? Bonnie nevtipkuje, vlastně jí považoval za ženské provedení Stefana - hrozné, avšak užitečné - ale včera se s ní dobře bavil, smál se jejím žvástům. Jenže proč se s ním vůbec zahazovala? Copak je opravdu tak zoufalá? Nepohádala se náhodou s Elenou? Z takových otázek mu třeštila hlava, a tak se raději zaměřil na svoji očistu.

Bonnie se pořádně vyfintila. Po obědě si dala ještě menšího šlofíka, takže se cítila svěží a odpočatá. Lov mohl začít.

Damon seděl na baru a popíjel jako každý večer. Doufal, že tentokrát narazí na nějakou pěknou ženskou. Jeho srdce bylo díky Eleně roztříštěné, jeho sebevědomí (na jeho poměry) nízké, potřeboval se dát do kupy. Přes rameno sledoval místnost, vyhlížel svou kořist. Všiml si roztomilé blondýnky sedící u opuštěného stolku. Střetla se s jeho pohledem a se zájmem si ho prohlédla. Laškovně se na ni usmál a vyčkával, jak dlouho jí bude trvat, než sebere odvahu a přijde za ním. Téměř okamžitě se zvedla a přisedla si k němu.

„Neříkejte mi, že jste tady sám.“

„Jen já a moje whisky.“

„Smím se připojit?“

Zahleděl se na svou skleničku a pro sebe si přikývl.

„Joop, prej nemá námitek.“

„Já jsem Karen.“

„Damon Salvatore, těší mě.“

Bonnie vešla do Grillu. Cítila se ještě nervóznější než posledně. Nebude působit vlezle? To je fuk! Je zoufalá! Zamířila ke svému cíli a bez jakýchkoliv otázek si sedla vedle něj.

Damon na ni překvapeně zamrkal.

„Ty ještě žiješ?“

„Jak vidíš.“

„Docela si troufáš na abstinenta.“

„Snažím se to změnit,“ usmála se a objednala si pivo. „Snad mi to s tímhle půjde líp.“

Karen se vrátila z toalet a nevěřícně hleděla na tmavovlasou dívku sedící na jejím místě. Otevřela pusu, ale nějak nenacházela slov. Damon se zaklonil, aby na ni viděl, otevřel pusu, ale také neměl co říct. Tak se konečně otočila i Bonnie. Samolibě se usmála a zeptala se: „Postrádáte něco?“

Blondýnka zaskřípala zuby a natáhla se pro svůj mobil.

„Úchyle,“ zasyčela a naštvaně odpochodovala z podniku.

„Co to mělo znamenat?“ Nechápala Bonnie.

„To mělo znamenat, že dneska spím sám,“ povzdechl si Damon.

Bonnie vytřeštila oči a postupně si to začala dávat dohromady.

„Já - ježíš - promiň, myslela jsem, že jsi tady sám.“

„To je jedno. Stejně byla - “ sakra, byla dobrá! „- moc ukecaná.“

„Aha.“

„Můžu se tě zeptat asi tak na milion věcí?“

„Em, jasně.“

„Vy jste se s Elenou pohádaly?“

„Ne,“ zamračila se.

„Tak proč sem lezeš? Nikdy předtím jsem tě tu nepotkával.“

„Říkala jsem ti, že jsem naštvaná na život, chci ho změnit.“

„Chceš se stát alkoholičkou?“

„Možná.“

„A co s tím mám já, sakra, co dočinění?“

„Učím se od toho nejlepšího,“ mrkla na něj spiklenecky.

„Vtipný. Mimochodem, to přišlo kdy?“

„Co kdy přišlo?“

„Tvůj smysl pro humor.“

„Ach tak. Ten jsem včera našla na dně jednoho z těch mnoha cuba libre,“ ušklíbla se a dopila první půllitr piva.

„Překážím ti?“ zašeptala.

„Co to?“

„Jestli jsem ti na obtíž.“ Přidala na hlasitosti.

„No - “ nebyl si tak docela jistý.

„Fajn. Promiň, že jsem tě otravovala. Myslela jsem si, že po tom všem, co jsme spolu všichni překonali, bychom mohli trochu zlepšit vztahy, ale ty seš prostě hvězda a ostatní jsou mraky, který zaclánějí tvojí oslnivé záři, co? Tak si tu buď sám. Děkuju, že jsem se mohla alespoň na chvilku ohřát na výsluní tvé dokonalosti,“ seskočila ze židličky a mašírovala si to ke dveřím.

„Bonnie, počkej!“

Prudce se k němu otočila.

„Kdo bude platit to pivo?“ zeptal se bez náznaku úsměvu.

Zahryzla se do vlastního rtu a vylovila peněženku. Položila peníze na stůl a chystala se opět odejít, ale Damon jí pevně chytil za zápěstí a nepouštěl.

„Posaď se,“ pokynul jí směrem k židli.

Pokusila se mu vyškubnout, ale nepodařilo se jí to.

„Prosím!“ Zkusil to trochu mileji.

Vzdala to.

„Sleduj a uč se,“ poručil jí a vyklopil do sebe panáka na jeden zátah.

***

Další ráno bylo ještě horší. Vzbudila se až o půl jedenácté. Výstup z postele byl ovšem o poznání rychlejší, protože se jí zvedl žaludek a ona si nechtěla pozvracet svůj vyčištěný koberec. Jen tak tak to stihla k záchodové míse.

„Jak to může Damon vydržet,“ zanaříkala a přistoupila k zrcadlu. Z toho pohledu se jí dělalo taky zle, a tak si radši vypláchla pusu, otřela oči a vrátila se zpátky do postele. Neusnula, ale nebyla schopná fungovat, tak jen ležela a přemýšlela. O Damonovi, o čem jiném. Proč že tohle vlastně dělá? Tolik námahy jenom proto, že je jediná ve městě, která s ním ještě nespala? Není to trochu - debilní důvod? Sakra, je to dokonce hodně debilní důvod! Zavrtala se ještě hlouběji do peřin, aby se schovala světu. Musela si ale přiznat, že ať už k tomu měla důvody sebehloupější, nechtěla od toho plánu upustit. Damon se stal za ty dva dny její posedlostí, jejím smyslem života, jediným smyslem života! Bylo to, jakoby jste si celý život plánovali, že půjdete na Harvard. Jen tak, prostě proto, že je to prestižní škola. Od mala byste se na to připravovali, podali přihlášku, ale nepřišli na přijímací zkoušky. No dobře, možná to bylo trochu přehnané přirovnání, ale bylo to blízko. Prostě ho musí mít a tečka! Dnes večer za ním do hospody ale nepůjde. Její tělo by to už nemuselo zvládnout.

Damon se vzbudil o něco méně svěží než obvykle. Rozespale zamlaskal a protáhl se. Už nejsem nejmladší, pomyslel si a vyhoupl se do sedu. Najednou se mu do hlavy dostala Elena. Nechápal, co tam dělá tak brzo po ránu, většinou ho otravuje až při osamělých nocích. Viděl ji ve své fantazii, jak spí, sladká a nevinná. Srdce se mu sevřelo. Dlouho s ní už nemluvil, ale ani nechtěl. Stále se cítil dotčený a nebyl si jistý, jestli by její přítomnost ustál. Zároveň ale nechtěl být sám. Jenže s kým by měl být? Všichni ho nenávidí. Snad kromě mladý Bennettový, ale z té neměl o nic lepší pocit než ze své milované mučitelky. Dneska zůstane doma, možná půjde na lov. Už dlouho přece nikoho nezakousnul.

***

„Nazdar, Bonnie! Co jsi dělala celý víkend? Vůbec jsem se ti nemohla dovolat.“

„Ahoj, Eleno. Promiň, měla jsem toho hodně.“

„Hodně čeho?“ Svraštila obočí a zpomalila.

Šly právě z poslední hodiny a chystaly se naobědvat.

„Uklízela jsem -  a - hledala jsem nějaký kouzlo, který by nám pomohlo zbavit se Klause.“

„A našla?“ zeptala se s nadějí v hlase.

„Bohužel, vůbec nic. Co ty a Damon? Něco nového?“ vyzvídala opatrně.

Elena si těžce povzdechla a nandala si na tác těstovinový salát s kuřecími kousky.

„Nic. Od toho výletu jsem ho neviděla.“

„A Stefan?“

„Před chvílí mi poslal textovku, že se mnou potřebuje mluvit, ať přijdu za ním do penzionu. Doufám, že to nebude nic vážného.“

„To já taky.“

Damon se poflakoval v salonku a se zájmem pozoroval svého bratra, jek chodí po pokoji sem a tam.

„Víš, to tvoje nervózní přešlapování kolem mé maličkosti ti moc nepomůže mě přesvědčit, že o nic nejde,“ protáhl starší Salvatore.

„To je to pro tebe takový problém, jít na chvíli z domu?“

„Nebyl by, kdybys mi řekl proč.“

„Budu mít hosta.“

„Jakého pohlaví?“

„Na tom nesejde.“

„Hm, že by Elenovského?“

Zadrhl se. Téměř neznatelně, ale Damonovi to neuniklo.

„Fajn, už jsem na cestě. Byl bych hluboce zarmoucen, kdyby tato nádherná a starožitná pokrývka podlahy přišla k úhoně mým neuváženým jednáním.“

„Kam půjdeš?“ Pohlédl na něj se zájmem.

„Koupit novej koberec,“ mrkl na něj a ztratil se.

Přišla domů a hodila tašku do rohu svého pokoje. V prázdném domě se necítila dobře, a tak se šla projít. Nazdařbůh procházela ulicemi, nevnímala lidi kolem sebe, jen přemýšlela, střádala plány, přesněji řečeno. Jak ho získá? Nemůže s ním pořád popíjet, na to nemá játra. Domluvit si s ním schůzku? Brr, to ne! To by to dopadlo! Musí přece existovat způsob, jak upoutat jeho pozornost. Nějak nenápadně, nevinně, to by bylo ideální. Jenže jak? Chvíli ještě pohybovala nohama, když jí to konečně scvaklo. V hlavě se jí rozeznělo vítězné cinknutí, jako když mikrovlnka dohřeje polévku. Byl to geniální nápad, jen ho uskutečnit!

Pokračovat na další kapitolu