35. kapitola

Komentář autora: Dneska se mi naskytla příležitost hovořit s Italem v Česku anglicky :D. Akorát jsem ho chudáka moc nenasměrovala, já v popisování cest nejsem prostě dobrá. Nebyl problém jazykový jako spíš orientační. Mi scusi segnore :D

K povídce: Měla jsem nemožně rozněžnělou náladu, když jsem to psala, proto to zní tak - prostě TAK :D. Navíc jsem se kolikrát zamýšlela, jak by se asi tak Damon s Elenou oslovovali, kdyby se dali do kupy; dospěla jsem ke stejnému závěru jako Damon, prostě se to k nim nehodí. Ale v druhé řadě Doučování zla už ty oslovování občas používám, zvláštní :D. 

A taky konečně trošku objasním tu jejich myšlenkovou rozmluvu.
Další díl bude ve středu

Povalovali jsme se s Damonem v posteli stále nazí. Byli jsme zakryti tenkou, bílou přikrývkou a povídali si o nesmyslech. Ležela jsem mu na hrudi, pohrávala si s jeho prsty a on se mi zamyšleně probíral ve vlasech.

„Můžu ti říkat miláčku?“ pípla jsem.

„Ne.“

„A co takhle lásko?“

„Pokud vím, láska je ženskýho rodu.“

„Srdíčko?“

„Střední rod, já teda rozhodně nejsem střední!“

„Broučku?“

„Mám snad tykadla nebo krovky?“

„A Damie? To je přece pěkný! A je to jenom zdrobnělina tvýho jména.“

„Co se ti nelíbí na mým jméně, sakra?“

„Nic, jenom nezní moc romanticky… Damon!“ zahučela jsem důrazným, hlubokým hlasem.

Zasmál se. „Říkalas mi tak do teď, nechápu, proč to chceš měnit.“

„Protože zamilovaní lidé - i upíři - si dávají roztomilá přízviska,“ přetočila jsem se a opřela si mu bradu o prsa, abych na něj viděla.

„V tom případě tě nemiluju,“ prohlásil prostě a zaškaredil se, jak si mě prohlížel.

„Ne?“

„Ne!“

„Ani trošičku, Damie?“

„Ani co by se za nehet vešlo, princezno moje.“

„Vidíš! Tys mi taky vytvořil přezdívku!“

„Protože ty JSI má malá princeznička. Zachránil jsem tě přece ze spárů strašného a ukrutného upíra, Stefana. Upíři vždycky žerou princezny, tos nevěděla?“

Rezignovaně jsem zavrtěla hlavou. „Ty seš nemožnej.“

„Ale jenom nemožní dokážou nemožné,“ ušklíbl se a vlípl mi polibek na čelíčko.

Povzdechla jsem si a nekomentovala to.

„Málem bych zapomněl.“ Natáhl se k nočnímu stolku a vysunul šuplík. „Chtěl jsem ti to dát už v tom letadle, ale ňák mi to vypadlo z hlavy. A navíc sis to nezasloužila, chovala ses ke mně veelmi nepěkně!“

„Já že se k tobě nechovala hezky? To si ani nedokážu představit!“

„Každopádně -“ cvrnknul mě křišťálový přívěsek do nosu. Chňapla jsem po něm a zvědavě si ho prohlížela.

„To je ten řetízek, cos mi kdysi daroval!“

„No, to jsem rád, že si na něj ještě pamatuješ,“ uchechtl se. „Všiml jsem si, že ti ten tvůj sporýšový chybí, tak jsem si říkal, že bys možná uvítala menší náhradu. Ale pokud se ti víc líbil tamten -“

„Ne,“ přerušila jsem ho. „Teda líbí se mi oba a moc, ale ten od Stefana jsem nosila už dost dlouho. Je čas na změnu. Navíc, upírka se sporýšem na krku?“

„Taky bych řekl, že ti tenhle sluší líp.“

„Zapneš mi ho, prosím?“

„Jistě.“

„Děkuju.“

Ponořili jsme se do slastného mlčení, ale mé myšlenky se začaly ozývat tak hlasitě, že je musel slyšet snad i Damon.

Damonku? Zkusila jsem použít tu zvláštní telepatii.

Těžce si povzdechnul, až jsem se z něj málem skutálela.

„Ano, Elenko?“ zeptal se otráveně sladkým hlasem.

Neubránila jsem se škodolibému úšklebku. Jak já ho ráda zlobím!

„Tobě to přijde úplně normální, že slyšíš moje myšlenky?“

„Já neslyším tvoje myšlenky.“

„Ale jojo! Právě teď jsi je slyšel! A v tom lese taky.“

„Slyším jen to, co chceš, abych slyšel.“

Ticho.

„Tak vysvětlíš mi to, nebo ne?“ rozpřáhla jsem paže v bezradném gestu.

„Ach jo, tak fajn, začneme hezky od svatouška Adámka a mrchy Evičky. Nikdy jsem se s tím přímo nesetkal, ale říká se, že mezi upírem a jeho stvořitelem vzniká takovýhle - pouto - pokud si už před přeměnou byli blízcí. Máš zostřené smysly, ten šestý nevyjímaje, takže můžeš vnímat i to, co si myslím, pokud ti to teda dovolím. Možná to má něco společnýho i s tím, že jsi zemřela s mou krví v těle, takže jsem se stal defakto tvojí součástí. Ještě nějaké dotazy?“

„Takže si jsi stoprocentně jistý, že si nemůžeme navzájem číst myšlenky?“

„Chceš si to ověřit?“

„Vlastně jo, schválně mi zkus říct, na co právě myslím!“

„Tak dobře,“ pokrčil ledabyle rameny a oba jsme se posadili naproti sobě.

Vpíjel se do mě svým pohledem a já se mermomocí snažila, aby na mně nebylo nic poznat. Jeho vševědoucí úsměv mě však zradil.

„Ale, ale, ale,“ broukl samolibě.

„Co?“

„Vidím, že by sis dala ještě jedno kolo,“ nadzvedl laškovně obočí a nestydatě sklouzl pohledem k mým vnadám.

Přimhouřila jsem oči. „Ty seš ale pitomec!“ Hodila jsem po něm polštář a zasedla ho.

Hbitě ho odhodil a nevinně na mě zamrkal. „Tak dvě?“

Vypískla jsem smíchy, když mě chytil za obě zápěstí a převalil se na mě. Začal mě líbat na krku a tím docílil toho, že se jeho odhad stal nejen pravdou ale i skutečností.

***

„Uf,“ oddechla jsem si a svalila se vedle Damona.

„Taky si myslím,“ zafuněl Damon a setřel si pot z čela.

Rozesmála jsem se.

„Tak jo, to bychom měli,“ otočil se ke mně a přejížděl mi prsty po obnažené paži. „Ale jsou tu další věci, které vyžadují naší pozornost.“

 „Já vím,“ zaskuhrala jsem a obrátila k němu svůj nepochybně spařený obličej.

„Chceš zůstat v Mystic Falls?“

„Chci, ale nemůžu.“

„Můžeš, jen ne příliš dlouho.“

„To sice jo, ale nejsem si jistá, jestli bych později dokázala odejít.“

„A teď bys to zvládla?“

„Asi. Asi určitě. Bylo by to tak nejlepší,“ posadila jsem se a promnula si čelo. „Jenže nevím kam jít.“

„Jen klid. Něco už vymyslíme,“ sledoval stále místo, na kterém mě hladil.

Srdce mi poskočilo. „My?“

Nejistě a snad tou největší možnou oklikou se dobral pohledem až k mým očím.

„Řekl jsem ti přece, že o tebe nehodlám přijít. Půjdu s tebou kamkoliv, ať se ti to líbí nebo ne,“ zablýskl se mu bělostný chrup v širokém úsměvu.

„A já ti zase slíbila, že už tě nikdy neopustím,“ rozzářila jsem se a něžně ho políbila na rty. S nejvyšší pravděpodobností bychom si dali milostné repete, kdybych nezaslechla vyzváněcí tón svého mobilu.

„Počkej, někdo mi volá,“ odstrkovala jsem od sebe Damona.

„Blbost. To už ti v hlavě znějí svatební zvony,“ držel si mě bezpečně pod sebou a mazlivě se o mě třel.

„No tak! Mohlo by to být důležité,“ škemrala jsem.

Zklamaně zakňučel a uvolnil mi cestu. Když jsem se shýbala pro jeho košili, což byl nejbližší kus oděvu, kterým jsem se mohla zakrýt, nezapomněl mě pořádně plácnout přes zadek. Nadskočila jsem, ale rozhodla se mu pomstít až později. Zapnula jsem si pouze prostřední knoflíky a rychle vběhla do salonku, odkud vycházelo drnčení telefonu. Na displeji problikávalo Stefanovo jméno.

„Ahoj, Stefane. Děje se něco?“

„Eleno, no konečně! Včera jsem se ti několikrát pokoušel dovolat, nikdo o tobě nic neví. Kde teď právě -“

Nechápavě jsem se zamračila na přístroj u svého ucha.

„Stefane?“

Ozvalo se pípání signalizující ukončení hovoru.

Pokrčila jsem rameny a chtěla se vrátit zpět k Damonovi, když jsem si všimla Stefana stojícího přímo naproti mně.

Jejda!

Na nějakou dobu jsme oba zamrzli. Nevěřícně si mě prohlížel a nebyl schopen slov.

„Tady jsem,“ hlesla jsem zahanbeně.

„To vidím,“ odpověděl stále šokovaně. „Očividně ti nic neschází, snad kromě spodního prádla, tak já zase půjdu.“

„Ne, Stefane, prosím - “

„Nech mě být!“

Poprvé jsem využila své upíří rychlosti. K mému překvapení to šlo úplně samo. Během okamžiku jsem stála před ním, což rozhodně neočekával, a vrazil do mě. O krok ucouvl a zmateně potřásl hlavou.

„Jak jsi to - “

Konečně mu to došlo.

Vzal mě za obličej a pořádně si ho prohlédl, jako by ho nepoznával. Potom mě pustil a vletěl do Damonova pokoje.

Jejda, jejda!

Byla jsem mu v patách.

„Co jsi to provedl!“ řval právě můj bývalý přítel a mrštil mým současným přítelem o protější zeď.

„Ne!“

 Vrhla jsem se na Stefana, abych ho zastavila. Odstrčil mě tak prudce, že jsem málem upadla. Vrazil Damonovi schoulenému na podlaze pěstí. To mě naštvalo. Skočila jsem mu na záda a hryzla ho do ramene. Pořádně. Zaskučel a padl na kolena. Slezla jsem z něj a otřela si zkrvavená ústa do rukávu Damonovy košile. Potom jsem si klekla mezi oba bratry, překontrolovala, jestli je ten starší v pořádku, a vyčítavě hleděla na toho mladšího.

„Za to kousnutí se ti omlouvám, ale příště mě raději nejdřív vyslechni, než začneš vykonávat rozsudky. Oblékni se,“ obrátila jsem se na Damona, „ať si o tom můžeme všichni v klidu promluvit.“

„Tohle se mě netýká,“ postavil se Stefan a shlížel na nás s rozporuplným výrazem.

„Řekla bych, že týká a dost,“ odsekla jsem nekompromisně. „Dej nám chvilku a pak ti všechno vysvětlím, dobře?“

Neochotně přikývl a zavřel za sebou dveře - nehlučně.

„Dobrý?“

„Prosím tě. Děláš, jako by mě napadla minimálně stovka lovců upírů.“

„Tak fajn,“ spustila jsem tedy bezstarostně. „V tom případě na sebe koukej něco hodit,“ svlékla jsem si košili a konečně si vzala Damonovo propůjčené oblečení, které stále leželo složené na podlaze u rohu postele.

Pokračovat na další kapitolu »