36. kapitola

Komentář autora: Předposlední kapitola. Jsem srab, uznávám, nenapsala jsem, co Elena řekla příbuzným a přátelům, ale udělala jsem to hlavně proto, protože kdyby se v druhé sérii vracely postavy do Mystic Falls, tak ještě nemám rozmyšlené, jak se na to budou obyvatelé tvářit a nechci psát něco, co bych později vyvracela. Takže to berte tak, že to ZAŘÍDILI. Jak, to je mé malé tajemství :D.
Doufám, že jste mě pochopili, to moje vyjadřování občas... :D
Poslední díl bude zítra a v sobotu napíšu, jak to bude s blogem vypadat a takový ty kecy.
Komentáře si přečtu později, mám ještě klavír, autoškolu a šprting.

Vešla jsem do salonku s Damonem v těsném závěsu. Stefan nervózně přešlapoval kolem gauče a občas usrkl trochu alkoholu z broušené skleničky. Když si nás všiml, položil ji na stůl a překřížil ruce na prsou v jakémsi obraném, nesouhlasném gestu.

„Nalej mi taky, bráško,“ kývl na něj Damon a nonšalantně se svalil na pohovku. Stefan se ani nepohnul, jen na něj nenávistně zíral.

S povzdechem jsem došla až ke stolku a nalila rovnou i sobě.

„Děkuju ti, Eleno,“ zazubil se na mě, ale já mu úsměv neoplatila. Vadilo mi, jak se před Stefanem naparoval. Ale počítala jsem s tím.

„Takže, co chceš vědět jako první?“

„Kdy se z tebe stal upír?“

„Dnes ráno.“

„Kdo tě přeměnil?“

 Měla jsem pocit, že si byl až příliš jistý zněním mé odpovědi. Kapku jsem mu sebrala iluze.

„Klaus,“ řekla jsem stejně nezaujatě.

Vytřeštil na mě oči a několikrát naprázdno zaklapal pusou.

„Kdo - kdože?“

Převyprávěla jsem mu celý příběh tak jako před chvílí Damonovi.

„Takže nevíš, k čemu sloužil ten jeho rituál?“ otázal se mě nakonec.

Neubránila jsem se úsměvu. Bratři. Možná si jsou více podobní, než si oni nebo já připouštíme.

„Ne, nevím.“

„Aha,“ posadil se, a tak jsem zůstala poslední stojící. „Ví o tom ještě někdo další? Myslím to o tobě?“

„Ne, a ani se to nikdo nedozví. Právě jsme se s Damonem domluvili, že odsud co nejdřív odejdeme.“

„Spolu?“ Zvedl ke mně svůj zlomený výraz a já si až po tom uvědomila, jak necitlivě to muselo znít. Úplně jsem ho vyšachovala ze svého života, přitom ještě donedávna byl jeho nedílnou součástí.

„Bože, právě jsme spolu spali - dvakrát jen tak mimochodem - tak co myslíš?“ Protočil Damon oči v sloup, ale když jimi spočinul na Stefanovi, triumfálně se usmál.

Fajn, TOHLE bylo necitlivý.

„Nechtěl by ses na chvíli někam ztratit?“ zeptala jsem se ho.

Koutky úst mu poněkud poklesly. Dotčeně se na mě zasmušil, ale já jen vyzývavě pozvedla obočí a sledovala ho, jak si to namířil přímo ke mně. Zastavil se, až když se sťukly naše palce u nohou. Snažila jsem se být silná a tvářit se přirozeně, ale mé myšlenky v jeho tak těsné blízkosti nabíraly nebezpečných obrátek. 

Provokativně se ušklíbl a řekl: „Budu poblíž,“ políbil mě na tvář a zmizel.

Zhluboka jsem se nadechla, abych se alespoň trochu uklidnila, a sedla si vedle Stefana. Díval se před sebe.

„Asi ti pohled na nás dva připadá trochu neuvěřitelný, viď?“ začala jsem pomalu.

„Vlastně ani ne,“ zavrtěl hlavou.

Údivem jsem až nadskočila.

Konečně mi čelil tváří v tvář.

„Tušil jsem, že to takhle skončí, od chvíle, kdy ses se mnou rozešla. Viděl jsem, jak to mezi vámi dvěma jiskří.“

„Aha,“ vyšlo ze mě nepřítomně.

„Víš, že ti nebudu stát v cestě.“

Přikývla jsem.

„A že mě mrzí, co se ti přihodilo,“ stiskl mi soucitně ruku.

Bolestně jsem se na něj usmála, ale chtělo se mi mlčet, tak jsem jen poslouchala.

„Obával jsem se, že k tomu jednou dojde, ale doufal jsem, že to bude alespoň tvoje rozhodnutí, takhle to být rozhodně nemělo, měla jsi mít na výběr. Bože, a jsi ještě tak mladá.“

„Já se s tím vypořádám.“

„Já vím. Jsi silná. A máš Damona. I když nevím, jestli zrovna on je pro tebe tím správným příkladem.“

Rozesmála jsem se. „Neboj, ten je pro mě možná tak ODSTRAŠUJÍCÍM příkladem.“

Ušklíbl se.

„Zvládneš to tu sám? Mohl bys jít s námi, kdybys chtěl. Opravdu.“

„Vždycky jsi byla zdvořilá, andílku, jsem rád, že alespoň to se nezměnilo,“ pohladil mě palcem po hřbetě ruky, kterou mi stále svíral. Přiložila jsem na ni i tu druhou.

„Já jsem pořád - no dobře, možná se v poslední době odehrálo pár věcí, které mě posunuly někam dál, ale v podstatě jsem to pořád já.“

„Už jsi přemýšlela nad tím, co řekneš Jenně a svým kamarádkám?“

„Ne,“ povzdechla jsem si. „Máš nějaký nápad?“

„Výjimečně jsem pro, použít nátlak,“ navrhl opatrně.

„Jenže co jim mám říct? Nebo spíš, co je mám donutit si myslet, že se stalo?“

Hodnou chvíli přemýšlel a nakonec odpověděl: „Tak vážné rozhodnutí by sis měla nechat projít hlavou. Stejně ani s Damonem nevíte, kam půjdete, nebo snad ano?“

„Ne, to nevíme.“

„V tom případě bys měla zůstat nějaký čas tady u nás v penzionu. My s Damonem se postaráme o to, aby se po tobě nikdo nesháněl.“

„Strpíte mě tady?“ pípla jsem rádoby nesměle.

„Budeme muset,“ povzdechl si odevzdaně a hlasitě se zasmál mému zákeřnému obličeji.

Náhle se do místnosti přiřítil Damon celý vyděšený. Znejistila jsem.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se urychleně.

Damon se stále tvářil velmi starostlivě a pátravě si nás prohlížel. „No to bych řekl! Copak ty jsi právě neslyšela Stefana se smát?! Něco takovýho se stává maximálně jednou za sto let a já to propásl!“

Vyměnili jsme si s mladším Salvatorem chápavé obličeje.

„Promiň, bratře, už se to nebude opakovat,“ odvětil mu Stefan a nasadil opět svůj zadumaný a trochu smutný výraz, kterým mě kdysi uchvátil, ten den však rozesmál.

„Mnohem lepší,“ pochválil ho Damon a strčil si ruce do kapes.

„Mám pro tebe skvělou novinu, budu tady s vámi bydlet,“ oznámila jsem mu.

„Nepamatuju si, že bych s něčím takovým souhlasil.“

„Máš snad něco proti?“ Založila jsem si ruce v bok a vyslala k němu soukromou výhružku: Dobře zvaž svou odpověď. Víš, že tě mám čím vydírat.

„Je nám ctí poskytnout Vám přístřeší, slečno Gilbertová,“ uklonil se skoro až k zemi.

„Děkuji vám, šlechetní pánové. Teď, jestli mne omluvíte, bych se ráda odebrala do zahrady a popřemýšlela tam o svém novém životě.“

„Počkej! Vždyť je ještě den, nemůžeš jít jen tak ven na slunce,“ zarazil mě Stefan.

„Ale může,“ setřel ho Damon a vzal do dlaně můj přívěsek. „Tohle,“ poklepal s ním a potom mě chytil za ruku, kterou zdobil stříbrný prstýnek, „a tohle, ji ochrání.“

„Tomu nerozumím,“ zamračila jsem se.

„Řekněme, že jsem obešel pár šikovných čarodějniček, které byly velice ochotné tyhle cingrlátka trochu vylepšit.“

„Vždyť jsem byla ještě člověk, když jsi mi je dával!“

„Jsem předvídavý,“ pokrčil ledabyle rameny.

Stefan tomu jen smířeně přihlížel.

„Ať už jsi je obstarával z jakýchkoli důvodů, je dobře, že je má teď Elena k dispozici,“ snažil se mu to nejspíš vyžehlit.

Přisunula jsem si prstýnek až ke kořeni prstu, aby mi náhodou nesklouzl, a s deníčkem v podpaží jsem se vydala na čerstvý vzduch; nechala oba bratry si o všem promluvit bez mé rozptylující přítomnosti.

Pokračovat na další kapitolu »