37. kapitola

Komentář autora: Tatadadáááá, je tu "velké" finále. Asi vám už po první větě dojde, z čího pohledu je to napsané.

Prosím o komentáře! Klidně se vyjádřete k celé povídce, co se vám ne/líbilo, co vám tam chybělo, co vás naopak potěšilo, prostě cokoliv, stačí krátce, udělalo by mi to radost O:).

Zaklapl jsem svůj deník, pečlivě ho ovázal šňůrkou a uschoval do šuplete. Postavil jsem se před okno a spojil ruce za zády. Slabý vánek se mi prohnal mezi rozcuchanými vlasy. Byl teplý začátek června a má životní láska se právě o několik kilometrů dál balila k odjezdu s mým vlastním bratrem. Cítil jsem se - zvláštně. Byl jsem zklamaný, rozzlobený, ublížený, ale přesto tak nějak smířený a šťastný, ta úleva na mně musela být znát. Vždycky jsem chtěl pro Elenu jen to nejlepší, a pokud to znamenalo být s Damonem, přál jsem jim oběma štěstí.

Zavzpomínal jsem na první den, kdy jsem ji spatřil. Nemyslím ve škole, ale tu noc na mostě, nebo spíš pod ním. Byla to náhoda, že jsem byl zrovna poblíž. Až do smrti mě bude mrzet, že jejím rodičům už jsem pomoci nemohl. Nepřežili ten náraz. Auto zůstalo na kraji řeky, voda se dovnitř téměř nedostala, ale ten dopad byl příliš tvrdý. Zpočátku jsem si tu podobu s Katherine ani neuvědomoval. Byla tak bledá, studená,  a navíc kolem nebylo žádné světlo. Když jsem si jí později všiml, rozbušilo se mi srdce, až to bolelo. Přesto však byla v něčem jiná. Vypadala o trochu mladší, a i skrz tu promrzlou pokožku jsem cítil plameny jejího vnitřního ohně, jak mě spalují až do nejvnitřnější tkáně kostí. Proseděl bych tam u ní celou noc, a ani nezavolala záchranku, kdyby se jí nerozechvěla víčka a její dech mě nepohladil po tváři. Srdeční tep byl slabý, ale stálý. Jen pro jistotu jsem jí dal napít své krve a vytočil číslo sanitky, pak se opět ztratil.

Vítr z ničeho nic zesílil, nasál jsem ho i s Eleninou vůní, byla v domě.

Myšlenky mě zanesly až do dne, kdy jsme se poprvé políbili. Náhle se zdála být krotká a křehká a takovou už zůstala, dokud se nacházela v mé přítomnosti. Její oči měly vždy zvláštní třpyt, byly v něm poslední jiskřičky její dynamické, nespoutané povahy, kterou kvůli mně zavrhla.

Ozvalo se slabé zaklepání. Otočil jsem se a připadal si, jako bych se přenesl do svých vzpomínek. Její nejistý úsměv, zastřený starostlivostí, opět rozjasnil její milou a přívětivou tvář. Nikdy ho nepoužívala, když byl Damon na blízku.

„Ahoj, neruším?“

„Ahoj. Jistě že ne. Pojď dál.“

„Přišla jsem se rozloučit. Za chvíli se vrátí Damon, jel do nemocnice nabrat zásoby.“

Byl jsem na ni pyšný. Většině mladých upírů trvalo několik týdnů nebo i měsíců, než se vyrovnali s novými schopnostmi i strastmi, ona to zvládla snad během jediného dne.

„Nebude na tebe v Itálii příliš slunečno? Chvíli to potrvá, než si zvykneš.“

„Při nejhorším strávím pár týdnů ve stínu naší luxusní vily. Je to sice velká oběť, ale jsem ochotna ji podstoupit,“ řekla s ironickým podtónem a pak se zatvářila rozmrzele. „Spíš si dělám starosti o tebe, neměl bys tu zůstávat sám.“

„Vždyť víš, že mi samota vyhovuje,“ utěšoval jsem ji.

„Vyhovuje, ale neprospívá.“

„Možná začnu chodit na vysokou, potkám tam další dvojnici a budu s ní žít šťastně až do její smrti. Spokojená?“

„Jenom když ji nepředstavíš Damonovi!“ pohrozila mi s úsměvem. „Oba až moc dobře víme, že má slabost pro tvoje přítelkyně.“

Byl jsem rád, že jsme o tom byli schopní žertovat. Myslím, že i ona z toho měla radost.

„Slibuju,“ ujistil jsem ji.

Zvenčí zazněl klakson auta. Elena se na chvíli zahleděla do neurčita a pak se na mě opět usmála. Snažila se neplakat, ale její oči se zakalily a zrudly. Beze slova ke mně přistoupila a vyzdvihla se na špičky, sklopila víčka a přiložila svá ústa na má. Její rty byly horké, ale tvrdé. Byl to cudný polibek, který byste se neštítili věnovat ani svému sourozenci. Byl však dost dlouhý na to, abych ji stihl obejmout v pase a přitáhnout o kousek blíž. První slza se vpila do našich spojených úst. Měl jsem co dělat, abych zadržel ty své. Nechal jsem ji klesnout na paty a zahleděl se jí do zvlhlých očí; opatrně ji pohladil po tváři a konejšivě objal, naposledy zanořil nos do závoje jejích vlasů. Z hrdla se jí vydral vzlyk, a tak jsem ji sevřel pevněji. Když se odtáhla, setřel jsem ji palcem rozmazanou řasenku kolem očí.

„Sakra,“ zaklela, „a to tvrdili, že je voděodolná!“ Rozesmála se.

„Jsi nádherná i tak, andílku.“

Těžce si povzdechla a udělala krok vzad. Jen velmi neochotně jsem ji pouštěl. Věděl jsem, že musím, ale mé paže si tím zas až tak jisté nebyly.

„Už musím jít, i když se mi nechce.“

„Chápu to. Jen běž, užívej života a dávej pozor na Damona, má patent na maléry.“

„To já bohužel taky,“ ušklíbla se a stiskla mi prsty.

„Budu ti volat. Často!“ slibovala a pomalu couvala.

„Opatrujte se!“

Naposledy se po mně ohlédla a seběhla po schodech. Přistoupil jsem k oknu a zahleděl se do dáli. Nad asfaltem se vlnil rozpálený vzduch a zelené kopečky zářily smaragdovým leskem. Po čase jsem v odlehlé zatáčce spatřil mihnout se světle modrý kabriolet. I když jsem neměl tak dobrý zrak, věděl jsem, že v něm seděla dlouhovlasá dívka s jantarovýma očima, které mě sledovaly, dokud nezmizely za stromovím hustého lesa. Byl jsem si tím tak jistý jako tím, že jméno blikající na displeji mého telefonu začínalo na E a končila na A. S úsměvem jsem zmáčkl červené sluchátko a vytáhl jeden z mnoha svých deníků, abych si zkrátil věčnost a přišel na jiné myšlenky než ty o ní.

Konec

Take me as I am 'cause I'm going

I was too scared to start

now I'm too scared to let go

Take me as I am 'cause I'm growing

but it's so hard to tell when I'm not use to this so...

Dlouho jsem vybírala písničku, nakonec vyhrála tahle, protože je taková roztomilá, optimistická, ten text sedí, tu skupinu mám ráda a navíc není moc známá, takže ani ohraná :).