1. kapitola - Příchod do Baleful Wall

Komentář autora: A je to tady! Do konce DZ nám zbývá už jen pár kapitol a já jsem dneska hrozně hyperaktivní (kdo by nebyl, když se skoro čtyři dny v kuse válel v posteli), takže přidávám první kapitolu Upířího života.
Vím, že to nebudete číst všichni, jak ukázala anketa, a počítám s tím, že ne všichni to dočtete :D. Maličko se za tohle dílko stydím. Začala jsem to psát ve 14 a moc nad tím neuvažovala, takže zápletky jsou takové šišaté, nevím, nejsem s tím úplně spokojená, ale bylo to před 4 lety, za tu dobu se můj způsob myšlení dost změnil, takže je pochopitelný, že teď se mi to nepozdává. Každopádně to má své světlé momentky. Tahle povídka - nevím, jestli zasluhuje nějaké PG. Rozhodně tam není do podrobna rozebírán sex, spíš tam vůbec není rozebírán, ale... já na tohle mám vážně špatný odhad :D. Prostě některé scény jsou krvavější a dokonce jedna lezbická, ale... sakra, bylo mi 14, nemohla jsem to napsat snad tak nepřijatelně :D. Před tou lezbickou radši hodím varování a ... neptejte se, proč jsem jí tam dala, já vážně nevím, prostě mi to k těm postavám sedělo, protože to mají být trošku bezcitné, lehce zvrácené sadistky.
No, čtěte, kdo si troufáte ;)
PS: S žádnou z těch postav bych se v životě neztotožnila! (No, možná s Benem, ale z těch ženských,...)
PS2: Opravila jsem jen pár gramatických chyb, stylizace vět je původní.
Komentáře jedině uvítám, ať jsou jakékoliv :)

…postavila se a olízla si rty. Nic se nevyrovná teplému jídlu do žaludku, pomyslela si. Potom se otočila na svoji společnici.

 „Už jsi dojedla, drahoušku? Začíná se ochlazovat, tak pohni!.“

„Trpělivost. Je neslušné nechávat zbytky, obzvlášť když tě někdo tak ochotně pozve a já jsem byla slušně vychována,“ řekla, aniž by vytáhla špičáky z  těla statného muže. 

„Škoda, že tě nenaučili i to, že s plnou pusou se nemluví,” pronesla se znechuceným úšklebkem.

 Bylo to na přelomu jara a zimy, takže večery byly ještě chladné a obloha vypadala, jakoby se mělo každou chvíli rozpršet. Hřbitov, na kterém se obě dívky nacházely, se začal ponořovat do černé tmy, mizely stíny a holé větve se v chladném větru skláněly nad místy odpočinku poklidných duší. Většina hrobů vypadala staře a zchátrale, jakoby se jich roky už nikdo ani nedotkl. Na hodinách kostela odbilo přesně 7 hodin.

„A je to. Nezbyl ani drobeček. Tedy vlastně kapička.“ Blonďatá dívka se zvedla od mrtvého těla s nevinným, pyšným úsměvem plným uspokojení z dobře naplněného bříška. V bledě modrých očích, které působily téměř průsvitně, jí zářily zlaté jiskřičky živosti. Její krásné dlouhé hebké vlasy jí spadaly až do půlky zad. Černé tílko a kožené kalhoty jen podtrhovaly její velmi světlou pleť a obtahovaly svůdně tvarované tělo. Jen málokterý muž by dokázal odolat jejím plným, lehce růžovým rtům a zářivě bílému úsměvu, který odhaloval výrazné a ostré špičáky. 

„No to jsme rádi!  Tak fajn, Page. Popadni svého krasavce a hoď ho sem,” ukázala druhá dívka na prostor pod hrobní deskou, kterou držela jednou rukou.

„Odpočívej v pokoji,“ řekla Page a hodila tělo k tomu druhému. „A co teď?“ Věnovala zářivý úsměv své společnici.

„Tohle město se mi opravdu líbí. Je tu tak…živo…až moc živo. Měly bychom ho zbavit trošku té živosti, nemyslíš?“

„Myslím, že už jsem unavená z cestování, a že se chci usadit v nejbližším hotelu, který najdeme.“ Vzletěla k nebi.

Misty se kolem sebe rozhlížela. Živo nebyla jediná věc, která ji sem vábila. Bylo v tom něco víc, ale nevěděla co. Něco silného, něco, co jí zakazovalo opustit toto město. Bylo to cítit ve vzduchu, jako jemná omamná vůně krve a jejích oblíbených fialek.  Asi v sobě ten fešák měl nějaký drogy, řekla si a vydala se za svojí přítelkyní.

Obě se zastavily nad pěknou osamocenou vilkou. Vypadala staře, ale zachovale. Byla to masivní stavba z velkých šedých kamenů a za ní se rozkládal hustý les s tajuplným jezerem, které ozařoval měsíc. Dívky si vyměnily pohledy a bez jediného slova se snesly před dům. V jednom pokoji se svítilo.  

„Tak…máš plán jak se dostat dovnitř?“

Misty se ušklíbla tak spiklenecky, až by to člověka vyděsilo.

„Proč bychom MY chodily dovnitř, když ONI můžou ven?“ zněla její odpověď. „Lehni si na zem a tvař se ještě víc mrtvě, než jsi, ano? O zbytek se postarám“ a vykročila směrem k domu.

Page sice nechápala, o co se jedná, ale bezmezně věřila v inteligenci a důvtip své jediné kamarádky, a proto jí poslechla. Misty vycítila, že v domě žije pouze starší pár, což se jim hodilo. Dostat z domu celou rodinu by bylo náročnější. Zhluboka se nadechla a divoce zabušila na dveře. Během chvíle přišli muž i žena, oba v nočních košilích.

„Prosím rychle, potřebuji vaši pomoc! Mou kamarádku zranilo nějaké zvíře a silně krvácí. Leží támhle. Prosím honem, pospěšte si a vemte obvazy!“

Misty u toho téměř plakala a celá se chvěla. Její herecký výkon by zasloužil při nejmenším Oscara. Šokovaný pár vběhl dál do domu a za chvíli se vracel s lékárničkou. Jakmile ale vyšli ven, dívka nelítostně uchopila ženu ze zadu za krk a prudce trhla. Pak se jen bezvládné tělo sesunulo na zem. Muž běžel dál k Page, aniž by si všiml, že jeho žena už s ním není. Sklonil se k “raněné“ a hledal, odkud krvácela. V tu chvíli ho Page pevně chytla a zahryzla se mu do krku. Normálně by ho vysála až do poslední mrtě, ale už byla přeplněná, tak ho prostě nechala ležet a odešla směrem k Misty.

„Vítej v našem novém domově,“ přivítala ji hrdě.

Zkoumavě hleděly na prostor mezi futry, a když už necítily žádnou zábranu, klidně vstoupily dovnitř.

Přesně v tu dobu, kdy zmizela bariéra, krvácející muž v trávě naposledy vydechl.

 „Hm, na staříky to tu maj docela pěkně zařízený,“ uznala Page.

Nábytek v domě byl velice elegantní. Všechno bylo z tmavého lesklého ebenového dřeva, a i když byl vyroben ve starém stylu, vypadal poměrně nově. Jako na zámku, proběhlo Misty hlavou a začaly se v ní probouzet staré vzpomínky. Také kdysi na jednom žila. V 19. století její rodině patřilo malé panství v Anglii. Byl to nádherný zámeček s podobným nábytkem, jako byl zde. Byla tak spokojená, byla princeznou tohoto zámku a bylo jí dopřáno všeho, oč požádala. Dokud…Ne, teď není vhodná doba myslet na minulost, poručila svojí mysli. To už je za mnou, dostala jsem druhou šanci žít, nehodlám ji promarnit vzpomínáním.

 Uprostřed myšlenek jí vyrušila Page: „Naštěstí mají i místnost pro hosty, můžeme mít každá svoji ložnici. Co je ti, seš v pohodě?“

Až pozdě si Misty uvědomila, že jí po obličeji stéká slza.

„To nic, jen jsem měla slabší chvilku. To naše cestování poslední rok mě už asi vážně vlezlo na mozek, “přinutila se k úsměvu. 

„Joo, taky už toho mám dost,“ opáčila jí Page. „Vlezu si do postele a blaženě usnu. Zasloužíme odpočinek po tý dnešní námaze. Tak dobrou noc, zlatíčko!“ 

„Sladký sny, Page,“ odpověděla Misty a vydala se směrem k druhé ložnici. Co to do ní, sakra, vjelo? Nebrečela od té doby, co si zvykla na to, být upírem, což už je ňákých 176 let. Už je asi opravdu hodně vyčerpaná. Přikryla se teplou dekou, která ležela na posteli, a zavřela oči.

 

***

„Bude můj miláček v pořádku? Je to příliš vážné? Dá se s tím ještě něco dělat? Má cenu se o to ještě vůbec snažit?“

Jasonovi už přetékaly nervy, jakoby vřela brzdová kapalina a drala se na povrch. Pokusil se co nejvíc zklidnit a téměř milým hlasem odpověděl: „Uklidněte se, paní Fobersová. Váš… miláček, bude zítra zase jako novej,“ nedokázal uvěřit, že toho chevroleta opravdu nazval miláčkem. „Karburátor přestal pracovat, proto se vám přehřál motor a…,“

„Drahoušku, nezatěžuj mou hlavinku těmi podrobnostmi, stejně tomu vůbec nerozumím. Já jen chci, aby byl můj brouček v pořádku!“ skočila mu paní Fobersová do řeči.

Proč mě to jen nepřekvapuje? Pomyslel si v duchu Jason. Všechny ženský jsou stejný. Uměj nastartovat motor, upravit si zrcátko a pak už jenom vytočit číslo odtahovky, a když jim chce člověk vysvětlit, kde se stala chyba, ani se nesnaží to pochopit a příště se toho vyvarovat.

 Jason Wetman byl pohledný mladý muž. Bylo mu asi kolem pět a dvaceti a žil sám ve své malé autoopravně. Jeho vlasy mu mohl závidět kdejaký chlap. Byly husté a jemné a barvou připomínaly mahagonové dřevo s medovými odlesky.  Rozcuchané kadeře končily těsně nad očima, do kterých bylo těžké se nezamilovat. Vypadaly jako moře před bouří. Při pouhém pohledu jste se topily v té čisté modři s tmavě zeleným nádechem, tahalo vás to hloub a hloub a hloub a vy jste byly naprosto bezbranní. Dokonce i paní Fobersová, počestná věřící žena se dvěma dětmi a jedním vnoučetem, nemohla odolat takové kráse.

„Přijďte si v pátek, to už s tím budu určitě hotov,“ usmál se na ní Jason a odešel dozadu do své dílny.

 „Děkuju ti, zlatíčko,“ vydechla paní Fobersová, věnovala poslední pohled svému autu a odešla.

 Jason popadl nějaké nářadí a šel pracovat na rozbitém BMW. Tolik aut a žádné není moje, to je ironie, pomyslel si. Miloval svou práci, ale bohužel mu moc nevynášela. Baleful Wall nebylo velké město, takže i když byl jediným opravářem v okolí, neměl příliš mnoho zákazníků. Nikdy by se ale neodstěhoval. Drželo ho to tu, cítil to každý den. Bylo to nádherné místo. Krásná čistá krajina, drsná příroda, mírné počasí a vlídní lidé, kteří ho dobře znali.  Dneska by se měl jít někam bavit. Letos byla krutější zima, takže měl spoustu zakázek a už z toho byl otrávený. Vytočil číslo svého nejlepšího přítele a doufal, že i on má dnes večer volno.

„Nazdar, Bene, jak to jde, chlape? Ale znáš to, hele, co děláš dneska večer? No paráda, tak to bysme si mohli zahrát šipky U Daisy, co ty na to? Ne, v pohodě, dojdu tam pěšky. Tak v 8, jo? Zatím!“ Paráda, je 7, mám půl hoďky na to se umejt a půl hoďky na cestu, přemítal Jason v hlavě. Když vycházel z domu, napadlo ho, že by se mohl stavit u starýho Paula McCharlese, aby mu řekl, že jeho džíp je hotovej, ale nechtěl nechávat Bena čekat, a tak se vydal přímou cestou k hospodě a udělal dobře, protože zrovna v tu chvíli měli Paul a jeho žena Margaret nečekanou návštěvu.

Sice je ta písnička o tom, že tomu, kdo ji zpívá, umřel někdo blízký, ale když to pochopíte jinak, může to trochu vystihovat tuhle povídku, hlavně ty části, který jsem vypsala pod video (ať žijou metafory!). Navíc je krásná :)

Days go on forever

But I have not left your side

We can chase the dark together

If you go then so will I

You're dead alive

Pokračovat na další kapitolu