2. kapitola - Den druhý

Komentář autora:  Jen taková technická poznámka. Většina kapitol má kolem 6-8 stran, jenže sami jste si odhlasovali, že máte radši kratší kapitoli, který budou přibejvat minimálně jednou tejdně, takže budu přidávat vždycky jenom část kapitoly, zhruba 3 stránky. Jednotlivé části budou odděleny hvězdičkami (***), nebudu to dávat jako samostatné kapitoly, to se mi nechce. Takže tady je první část druhé kapitoly. Užijte si ji ;).

Misty se probudila o něco dříve než Page. Bezvládná těla stále ležela tam, kde je dívky včera zanechaly. Měla bych je uklidit, než začnou smrdět, anebo si jich někdo všimne, řekla si Misty a podívala se na oblohu. Sluníčko bylo schované za šedými mraky, takže měla volnou cestu. Bylo to její nejoblíbenější počasí. Slunce hřálo, i když nebylo vidět, vál mírný vítr, ale nechladil, vypadalo to, že bude pršet, ale nepršelo. Samozřejmě, že většina lidí milovala teplé letní dny, kdy sluneční svit ozařuje rozkvetlou krajinu, ale upíři se tomuto přímému světlu vystavit nemohli. Popadla každou mrtvolu za jednu nohu a táhla je za sebou do lesa. Vrátila se do domu pro lopatu a vykopala dostatečně hlubokou jámu, aby se do ní obě vešly, a šla hledat snídani.

Po pár minutách se vracela s dvěma hnědými zajíci. Rozřízla jim hrdla a krev nechala stéct do dvou velkých sklenic. Akorát přišla rozcuchaná a rozespalá Page.

„Cítila jsem, jak připravuješ snídani, už to máš?“ ptala se a nakrčila horní ret, aby bylo vidět, jak se jí už tak dost velké špičáky ještě zvětšily.

„Prosím, madam, váš králík na divoko,“ podstrčila jí Misty sklenici.

„Máme krásný počasí, co budeme dělat?“

„Jestli se tu opravdu chceme usadit, měly bychom si zajít nakoupit nějaký hadry,“ navrhla Page s výrazem malého dítěte před vánočním stromečkem.

„To zní rozumně. Město je kousek. Můžeme tam dojít i po svejch, abychom nedělaly moc velkej rozruch,“ odpověděla Misty a spolkla poslední lok.

Když odcházely, všimla si poštovní schránky se jménem McCharles a ukázala ji Page. „Zapamatuj si to jméno. Když tak se takhle jmenujeme, jsme příbuzné manželů McCharlesových, kteří odjeli na dovolenou do Německa, jasný?“

Page přikývla.

I když to bylo malé městečko, našlo se tam pár obchodů s oblečením. Page si, mimo jiné, vybrala bledě modré šaty proplétané zlatavou nití.

„Vypadáš jako andílek. Divný,“ ušklíbla se na ni Misty.

„Přesně o to mi jde, drahoušku,“ usmála se Page, ale ten úsměv celé její andělské vzezření naprosto popřel.

„Misty? Počkám zatím venku, jo? Porozhlídnu se po okolí.“

 „Jen jdi, za chvíli tě doženu,“ řekla dívka, která si přikládala k tělu červené šaty s černými ozdůbkami. Perfektně se k ní hodily, k postupně sestříhaným vlasům černé barvy s rudými odlesky, jakoby hořely, a ke světlé pleti, která byla hladká jako samet.

Když Page vycházela z obchodu, lehce vrazila do nějakého muže.

„Ježíš, omlouvám se, promiňte, mám asi ještě kocovinu,“ zakoktával se muž a pozorně si dívku prohlédl. „Ale vás neznám! Vy jste tu nová. Jste tu natrvalo, nebo jen projíždíte?“ ptal se.

Page se na něj usmála, jak jen nejroztomileji uměla: „Ano, jsem tu snad natrvalo. Já a moje…sestřenka jsme včera přijely a hodláme tu nějaký čas zůstat. Mé jméno je Page,“ podala mu ruku, kterou muž něžně stiskl.

„ Jsem Jason Wetman. A kde bydlíte, Page?“

„V domě našich příbuzných. McCharlesovi, jestli znáte?“ Nepřestávala se usmívat.

„Ale jistě že znám, starej Paul má u mě auto, mohla byste mu vyřídit, ať si pro něj zajde?“

„Emm, to asi nepůjde. Paul a jeho žena odjeli do Německa a nevědí, kdy se vrátí. Ale mám dnes volno, klidně ho vyzvednu,“ navrhla Page.

„Že se ani starouš nepochlubil, že jede až do Evropy. No nic. Můj autoservis je asi kilometr od náměstí támhle tím směrem, nemůžete ho minout,“ ukazoval Jason.

„Fajn, ještě dneska se tam zastavím. Ráda jsem vás poznala, Jasone!“

 „Potěšení je na mé straně, slečno,“ lehce se uklonil a pokračoval v cestě.

Mňami, olízla si rty. Tebe bych si vychutnala, pomyslela si Page a cítila, jak se jí opět zvětšují špičáky a praskají žilky v očním bělmu.

Teď už vyšla z obchodu i Misty. Ta nemožná prodavačka ji zdržela jenom kvůli tomu, že nevěřila jejím bankovkám. Vypadám snad jako padělatelka peněz, nebo co? Náhle ucítila opět tu zvláštní vůni fialek a krve. Potřásla hlavou, jakoby se jí chtěla zbavit, a podívala se na Page.

„Tos moc daleko nedošla,“ poznamenala.

„Narazila jsem na pořádnej flák masa. Škoda že ses s ním minula.“

„Aha. To vysvětluje, proč se tváříš jak posedlá ďáblem a já cejtim krev.“

„Ten žvanec se jmenuje Jason a máme se stavit u něj v servisu pro džípa našich drahých příbuzných,“ pokračovala Page a nepřestávala se dívat směrem, kterým muž odešel.

„Chtěla bys autíčko?“

„Auto je mi ukradený. Spíš bych chtěla jeho tělíčko.“

 „To máš furt hlad? Jedli jsme dost a navíc před chvílí,“ nechápala Misty. Pak si jen povzdechla: „No dobře. Podíváme se ještě po pár obchodech a navečer tam zajdem, souhlas? Viděla jsem tu někde útulek a já si vždycky přála koťátko,“ řekla černovláska s výrazem, jako když dítě prosí maminku, aby mu koupila lízátko.

„Kotě? Pff. Co když jsem alergická na chlupy?“

„Upíři nemají alergie ani nemoci, takže to na mě nezkoušej a pojď!“ přikázala a táhla svou přítelkyni za rukáv směrem k budově.

„Tak, seš spokojená?“zeptala se Page otráveně.

„Nedělej, že se ti nelíbí! Vždyť je slaďoučká! Viď, Jessie, řekni paničce, Page, že jseš rozkošná!“

Jessie byla opravdu krásná. Byla světle zrzavá s tmavším tygrováním, bílou náprsenkou a bílými tlapičkami. Page to ale nedokázala ocenit.

„Ježíš, uklidni se, mluvíš jak retard. Měly jsme vzít radši toho buldoka, ten by nás aspoň chránil“

 „Pche. Jako kdybychom to potřebovaly, prosím tě,“ odsekla Misty.

„Když teď máme tu kočku, můžeme jít pro ten džíp konečně?“ vztekala se Page.

„Když po něm tak toužíš… Kudy se tam jde?“

  Zajímavá slečinka. Vypadala tak křehce a nevinně. Člověk se skoro bál dýchat, aby jí snad neodfoukl. Ale měla v sobě jiskru, to se musí nechat. Bude v ní víc, než se na první pohled zdá. Ale byla moc bledá. Bledá pleť, bledý voči, bledý vlasy, to by bylo spíš něco pro Bena, přemítal v hlavě Jason po cestě do servisu. A že se Paul ani nepochlubil s cestou do Německa. To není jeho styl, odjet a nic neříct. Doma se podívám na záznamník, jestli nenechával vzkaz. Jak asi vypadá po včerejšku Ben? Nejspíš ne o moc líp jak já. Minulá noc byla divoká. Hráli šipky a karty, ale vypili taky nespočet piv a panáků, což nebylo dobrý. Vlastně až teď se Jason vracel z hospody domů. Co doma, vždyť tam na mě nic nečeká, jenom práce, povzdechl si. Přede dveřmi uviděl krabici s papírem, na kterém bylo napsáno:

Za starost o mého milovaného broučka něco dobrého do žaludku. Ať ti chutná, Jasone!

paní Fobersová

Zlatá paní Fobersová. Vždycky, když je u něj její auto, mu donese něco dobrého k jídlu. Otevřel krabici a vyndal z ní pikslu s půlkou do zlatova opečeného kuřete a křehkých brambor.

  Někdo zaklepal na vrata garáže. Jason sebou trhl a potom zakřičel: „Hned jsem u vás!“

***

V ten samý okamžik Misty vyskočila kočka z náručí a dala se na útěk.

 „Hej, Jessie! Ty nevděčnice malá, počkej, až tě chytnu!“ a běžela za ní.

Ne, Misty, vrať se! Máme tu něco na práci, zapomnělas? Vyslala telepatickou žádost Page.

Nech si zajít chuť, ta kočka je proklatě rychlá a já se jí nehodlám vzdát jen tak!

Page chtěla poslat ještě nějakou námitku, ale u dveří se už objevil Jason.

 „Á, to jste vy. Jdete pro ten džíp, že? Pojďte za mnou.“

Dívka se ještě jednou zoufale otočila, ale když už svou společnici ani neviděla, prostě následovala svoji „sváču“.

„Ano. Děkuji vám. Jsem vám něco dlužná? Můj…totiž…“ Sakra, jak se ten dědek jmenoval! Mysli Page, mysli!

 „Paul?“ doplnil ji Jason s pobaveným úsměvem.

„Ano! Promiňte. To víte. Mám tolik strýčků, že už mi ty jména prostě vypadávají z hlavy. Kolik teda chcete?“

„To je v pořádku. Paul už mi platil předem, takže…Tady jsou klíčky. Kde je vlastně vaše sestřenka? Rád bych ji poznal dřív, než o ní uslyším od jiných, znáte to, malá města,“ ušklíbl se.

 Až teď si Page uvědomila, že je neuvěřitelně přitažlivý.

„No, někde tady pobíhá a hledá kočku, kterou jsme před chvílí koupily. Říkala jsem jí, ať vezme radši buldoka, ten by určitě nezdrhnul, zmetek jeden, ona mě prostě nikdy neposlouchá, myslí si, že když je o rok starší, tak že mi může poroučet!“ Začala pociťovat, jak se jí zmocňuje vztek a Jasonovi to neušlo, ale raději dělal, že to nevnímá, a dál se usmíval. Page přivřela oči a zhluboka vydechla, pak se líbezně usmála a plácla něco, co nečekal ani jeden z nich: „Co kdybyste k nám dnes přišel na večeři? Do té doby už Misty určitě to kotě chytí a vy ji konečně poznáte.“

 Jasona to trošku zaskočilo. Krásná dívka, která mě vidí teprve po druhé, mě zve k sobě domů na večeři? To zní dost…Co blázním! Jsme už dospělý, není to jako na střední, kde se ze společné večeře vyvozovalo hned něco víc. Navíc tam bude i její sestřenka. Potom, co si to vyjasnil, už klidně odpověděl: „Přijdu moc rád. V kolik hodin?“

„V 9, dejme tomu?“

 „Dobře, jsme domluveni. Tak zatím naschle a pozdravujte…“

„Misty,“ doplnila ho Page s tak okouzlujícím úsměvem, že Jason jenom hlasitě polkl. Blonďatá kráska pak nasedla do auta a šťavnatá svačinka zase osaměla.

Jak může bejt kotě tak rychlý, sakra, to je naposled, co jsem zachránila ňáký zvíře z útulku, pomyslela si Misty. Jessie utíkala opravdu neuvěřitelnou rychlostí. Konečně se zastavila přesně před cedulí s názvem města. Uřícená dívka si ji prohlížela zkoumavým pohledem. Běžela asi 4 kilometry a zastavila se právě tady? Jen tak? Z ničeho nic? Kotě si olizovalo pravou tlapičku, jakoby ho to ani nezmohlo, a Misty opět ucítila fialky s krví.

Page zaparkovala džíp a rozrušeně vešla do domu. Co to, proboha, udělala? Pozvala ho na večeři. JEHO, člověka! A pozvala ho jako hosta, ne jako hlavní chod. Kriste pane, vždyť ani neumím vařit! Nevařila déle jak 100 let, nemají ani žádné jídlo v ledničce. Při tomto pochodu myšlenek se držela oběma rukama za hlavu, občas si prohrábla vlasy a chodila po pokoji, pak si sedla a pak zase nervózně pochodovala. Uklidni se, poručila si. Za chvíli přijde určitě Misty a poradí ti jako vždy.

 A měla pravdu. Ozvala se dunivá rána, jak Misty přistála na zemi a vřítila se dovnitř. Vypadala opravdu hrůzostrašně. Měla zacuchané vlasy, sem tam nějaký list nebo větvičku, špinavé tváře a těžce oddechovala. Její jinak klidné zelené oči kočičího tvaru se zbarvily do ruda a křečovitě svírala v jedné ruce kotě, které vystrašeně kňučelo.

„Cos vyváděla, prosím tě?“ Prohlížela si ji Page s arogantním úsměškem.

„Sklapni, blondsko! Nejsem v rozpoložení, aby sis ze mě dělala blázny, “ stále ještě funěla jako býk v aréně.

„A seš v rozpoložení, abys mohla přijímat návštěvy?“

Page musela použít svůj nejsladší úsměv, aby jí ta vzteklá šelma nevrazila kolík přímo do srdce.

 „Jakže?! Ty jsi k nám někoho pozvala?!“ Misty zahodila zvíře za sebe a hrozivě zavrčela na svoji společnici a napřáhla ruku k úderu.

„Klídek, zlato. Pozvala jsem jenom svačinku. To není snad nic znepokojujícího, ne?“ řekla Page s ledově klidným hlasem, ale uvnitř se třásla. „A potřebuju k tomu tvůj geniální mozek a důvtip,“ už se na ni zase sladce usmívala. „Pozvala jsem ho na večeři a teď mi ňáko došlo, že tu nemáme nic poživatelnýho, a že nemám ani páru, jak se připravuje jídlo pro člověka.“

 Misty sebrala všechnu svoji sebekontrolu a hluboce vydechla. Pak chvíli stála a jenom hleděla před sebe. Nakonec vytáhla z nové kabelky zmuchlaný lísteček a slavnostně ho položila před Page, která na to nechápavě a s odporem koukala.

„Ta blbá prodavačka dneska v obchodě mi dala tohle. Asi deset minut mi mluvila o tom, jak je to vyhlášená pizzerie týhle díry. Je to slevová poukázka na jakoukoli pizzu a je tam i telefonní číslo.“

Pak už neřekla nic, otočila se na podpatku a odešla. Page dychtivě popadla lísteček a začala vyťukávat jednotlivá čísílka.

Po chvilce se do kuchyně vrátila Misty s mokrými vlasy, ručníkem obtočeným kolem těla a v tváři měla velmi přemýšlivý výraz. „Když jsi nám pozvala jídlo, proč objednáváme další, které stejně nejíme? Jídlo nepotřebuje jídlo, co máš za lubem?“

Page ztuhla a pomalu začínala rudnout.

„Ale ne! Neříkej mi, že ses do něj zakoukala!“

„Zmlkni! Mohla bych ho zakousnout, kdykoliv by se mi zachtělo. Uvidíš, až přijde, což bude za…deset minut, takže, bejt tebou, jdu na sebe radši hodit něco slušnějšího.“

„Neboj se, já ti ho nepřeberu!“ dobírala si ji Misty.

Najednou zazvonil telefon.

„Ano? Cože? No dobře, už jsem na cestě.“ Page vztekle položila sluchátko. „Prý se jim porouchal vůz a musíme si pro tu pizzu dojet. To je neuvěřitelný!“

„Uklidni se, já ji vyzvednu,“ přerušila ji Misty a vyšla ze své ložnice.

Page už po druhé za ten večer ztuhla. Její kamarádka na sobě měla černé šaty bez ramínek s krémovou stužkou, která byla decentně posázena růžičkami ze stejné látky, vlasy měla zdvižené nahoru, do výstřihu jí spadal jemný řetízek se stříbrným přívěškem a rty měla lehce obtažené světle červenou rtěnkou.

„Seš v pohodě?“ Zírala na ni Misty rozpačitě.

„Jenom jsem si nikdy nevšimla, že jsi taková…krásná, tedy samozřejmě, že jsem si všimla, že jsi krásná, ale teď vypadáš tak jinak, prostě…“

„Tak lidsky?“ doplnila ji ta nádherná bytost s bolestným úsměvem. „Podej mi prosím tě ty klíčky od džípu, ať tvojí lahůdce nevystydne večeře“

„Jmenuje se Jason!“ křičela za ní Page, ale Misty už jí nevnímala.

***

Páni. Autem už jsem nejela pěkně dlouho. Snad jsem to ještě nezapomněla. Když ale dokázala vyjet z garáže, věřila, že už dojede kamkoli. Asi v půli cesty ucítila opět tu vůni, kterou už zde několikrát postřehla. Tentokrát jí připadala však ještě silnější a omamnější. Konečně dorazila před pizzerii. Chvíli váhala, jestli ji nebude bránit bariéra, ale očividně v restauraci nikdo na stálo nebydlel, protože klidně vešla. Přistoupila k pultu a oslovila nějakou servírku: „Dobrý den. Jmenuji se Misty McCharles. Přišla jsem si vyzvednout naši pizzu. Je už hotová?“

Servírka se na ní zadívala a nepřítomně odpověděla: „Chvíli strpení, slečno, vaše pizza bude za minutku.“

Jason se cítil velmi nervózní a sám nevěděl proč. Je pravda, že s ženou strávil večer naposled před 3 lety, ale to není zas tak vážný důvod k tomu, mít takové obavy. Odhodil si vlasy z očí a odvážně zaklepal. Když mu Page otevřela, zatajil dech a srdce se mu rozbušilo. Dívka na sobě měla nově koupené bledě modré šaty a vlasy se jí vlnily kolem ramen jako hedvábný závoj.

„Půjdete dovnitř, nebo chcete strávit celý večer venku?“ Usmála se na něj a lehce mu pokynula, aby vstoupil.

Misty už opravdu ztrácela trpělivost. Snese dost, ale čekat hodinu na jednu pitomou pizzu? Kdyby chtěla, mohla by vyvraždit celou restauraci, ale to by jí bohužel stejně nepomohlo. Konečně z kuchyně vyšla nějaká kuchařinka s krabicemi a cestu si mířila přímo k ní.

 „Konečně!“ Vytrhla jí krabice z ruky a štrádovala si to zpět do auta.

Zpáteční cestu zvládla mnohem rychleji než tu první. Už chtěla vejít dovnitř, když se najednou zarazila. Vzedmul se silný vítr a jakoby něco šeptal. Ano, opravdu se jí snažil něco říct.  A pak to uslyšela.

 „Misty…Misty, pomoz mi, prosím!…pomoz mi …“ Táhlo jí to do lesa.

 Ten hlas - přišel jí povědomí. Ne, nemůže tam teď jít. Musí už konečně poznat toho úžasného muže, který už jistě hladoví. Ale vítr se neutišil, spíš zněl ještě naléhavěji. Mohla bych to tu položit a prostě se tam jít podívat, uvažovala.

Page? Slyšíš mě?

Misty? No konečně. Jason už má opravdu hlad. Kde seš?

Jsem přede dveřmi, ale musím ještě něco zařídit. Nechám ti tu pizzu tady na prahu, jo? Za chvíli se vrátím.

Ale…počkej! Nemůžeš zas odejít! Misty!

Ale Misty už naslouchala pouze větru a vydala se směrem k lesu.

Page se neubránila tomu, udělat znechucený škleb nad chováním její upíří kamarádky, a Jason si toho všiml.

„Urazil jsem vás snad něčím?“ zeptal se jí opatrně.

Žena se probrala ze svého rozhořčení a usmála se.

„Ne, vůbec ne. Jenom jsem si vzpomněla na svoji nezodpovědnou sestřenku. Nedivila bych se, kdyby nechala pizzu přede dveřmi a šla se někam toulat. Vydržte, zkontroluju to.“

Má štěstí, že se aspoň uráčila ji donýst, pomyslela si, když zvedala ještě teplé krabice ze země. „Doufám, že máte rád Hawai a Salaminu, Jasone, jinak jste o hladu!“

Misty se zastavila u jezera. Předtím si ani nevšimla, jak je to tu strašidelné. Ano, upíra, který je sám hrozbou pro své okolí, jen tak něco nevyděsí, ale i démoni mají právo na lidský strach. Stála a upřeně hleděla do vody před sebou, až jí přišlo, že se v ní začíná topit. Přestala vnímat okolí, v uších slyšela hukot, před očima se jí zatmívalo a nakonec se jí podlomila kolena a omdlela. A přesto zaslechla několik slov: „Misty…má sladká krásná Misty…“

Bylo už půl dvanácté a Page začala mít obavy. Tohle je i na Misty moc velké zpoždění, muselo se jí něco stát. Asi bude nejlepší, když pošle Jasona domů a půjde se po ní podívat.

 Její společník ji ale předběhl: „Jste si jistá, že je vaše sestřenka v pořádku? Sice ji neznám, ale tohle mi přijde jako velké zpoždění na každého. Neměli bychom se po ní jít raději podívat?“

Page na něj chvíli upřeně hleděla a pak pokývala hlavou. „Máte pravdu. Tohle je už opravdu moc dlouho. Vaši pomoc bych uvítala. Mohl byste se podívat po lese, zatímco já vezmu džíp a pojedu jí hledat do města, souhlasíte?“

„Určitě, jdeme na to.“

„Jo, a abyste jí poznal, je to hubená černovláska s černo-krémovými šaty, ano?“

„Dobře. Snad se jich moc takových po lese netoulá,“ popadl mikinu a za chůze si ji navlékl.

 Page nastartovala auto a v mžiku se ztratila Jasonovi z dohledu. Proč by se mladá žena takhle pozdě večer potulovala po lesích? pomyslel si náš krasavec. Pak se jenom ušklíbl, jakoby mu to došlo, ženský dělají spoustu věcí, kterým mi muži nikdy nebudeme schopni porozumět. Přestal uvažovat a začal se raději soustředit. Zavolal do temné noci: „Misty!“ ale odpovědi se nedočkal. Mohla by být u jezera, to je asi jediné zajímavé místo v tomhle lese a přidal do kroku tím směrem. Musel se prodírat ostružiním a jinými divokými křovinami, které se mu zatrhovaly o rifle. Měl ale štěstí, že byla jasná obloha a měsíc mu aspoň trochu osvětloval cestu. Pár metrů od jezera uviděl ležet cosi na zemi. To cosi mohlo být klidně i tělo.

„Misty?!“

Rozběhl se k té hromádce a doufal, že to nebude tělo roztrhané vlky nebo něco podobného. Byla to Misty a byla v pořádku.

„Haló, slečno. Vzbuďte se,“ ale šípková Růženka se neměla k probuzení.

Škubl sebou a pak jí něžně přiložil prsty k tepně na krku. Žádný puls. No samozřejmě. Upírům sice bije srdce, ale záleží na tom, jak moc jsou hladoví nebo aktivní, a protože dívka jedla naposledy ráno a u jezera ležela nějakou tu hodinku, její srdce tlouklo jen velmi slabě.

„Pane bože, to ne,“ vydechl třesoucím se hlasem.

Následně ale zažil ještě větší šok, protože Misty lehce pootevřela ústa a zašeptala: „Simone,“ a pak je zase zavřela.

Jason se neodvážil zkoušet ji znova puls, místo toho jí popadl do náručí a nesl směrem k vile.

Pane bože, Misty, mluv se mnou, řekni mi, kde jsi, dělej! Co když už jí Jason našel? Já blbá si nevzala jeho číslo, kruci! Mohla bych poprosit tudle mladou paničku, snad by mi pomohla.

„Dobrý den. Prosím vás, máte telefon na pana Jasona, co pracuje ve zdejší autoopravně? Velmi naléhavě s ním potřebuji mluvit. Výborně půjčím si váš mobil. Jasone? Tady Page už jste našel…Díky bohu…vlastně ne bohu, ale vám! Děkuji moc. Jsem na cestě, zatím.“

Aniž by té dámě poděkovala, otočila se prudce zpátky a nastartovala motor černého džípu.

Jason s Misty v náručí vešel kamsi, o čem tušil, že je obývací pokoj, a když narazil do něčeho velkého, domyslel si, že by to mohl být gauč. Pak dívku opatrně položil na pohovku a přikryl dekou. Je celá studená, snad neprochladla, uvažoval. Nechám ji odpočinout. Až se vzbudí, řekne nám, co se jí přihodilo, a pak se odebral do kuchyně, kde si vzal ještě kousek pizzy. Jen co dojedl, vřítila se do domu Page.

 „Kde je? Je celá? Nestalo se jí nic? Říkala něco?“

To všechny ženský kladou tolik otázek podobnýho významu, když jsou rozrušený? Vzpomněl si při tom, jak se ho paní Fobersová taky takhle vyptávala. Ženskou hysterii přímo nesnášel. Ale co. Je to její rodina, má na to práv, a pak Jason odpověděl nahlas: „Uklidněte se. Je v pořádku, leží v obýváku na gauči a myslím, že spí.“

„Myslíš? Ty nevíš jistě, jestli žije?“ Page pomalu rudla bělma a nebylo to tím, že by jí bylo do pláče.

 Muž, který před ní seděl na židli, ztěžka polkl a zbledl. „Nenahmatal jsem jí puls,“ přiznal, „ale pak něco řekla, takže musela být na živu.“

„A co řekla?!“

Page začala přepadat hysterie, oči měla už víc rudé než bílé a špičáky jí vysílaly signál, že jsou připraveny na vše. Jason z ní začínal mít strach. To křehké bledé stvoření působilo neuvěřitelnou hrůzu, jak se pomalu přeměňovalo na…něco jiného.

 Nakonec ze sebe vykoktal: „Nejsem si jistý, ale myslím, že řekla nějaké jméno.“

 „A čí jméno?“ Vpadla mu do věty dívka.

Ale odpověděl jí hlas za ní: „Simon“.

 Page sebou trhla a všechno, co jí při vzteku vzplálo, teď náhle pohaslo. Nechala svého společníka v kuchyni a vydala se do obýváku. Misty tam ležela, jak ji tam Jason zanechal.

„Zlatíčko, jsi v pořádku? Neublížil ti někdo?“

Černovláska se pomalu vzpamatovávala a vydechla: „Simon mě volal.“

To do místnosti vešel i Jason, který se chtěl už rozloučit, ale Misty mu vběhla do řeči dřív, než promluvil. „Fialky, krev, vůně.“

Page na ní zmateně hleděla a telepaticky se jí zeptala: Chceš krev? Máš hlad? Můžu ti ho přivést blíž, jestli chceš. Druhá dívka ale neměla tolik síly, aby jí odpověděla svou myslí, takže svou odpověď téměř neslyšně zašeptala: „Toho ne.“

„Budete ještě potřebovat moji pomoc? Podle mě bude vaše sestřenka ráno v pořádku. Nejspíš protrpěla nějaký šok, zdejší lesy mohou být strašidelné. A já mám zítra dost práce a budu brzy vstávat, takže - “

„Dobrou noc, Jasone,“ řekla mu na souhlas Page a upřeně na něj hleděla. Ten pohled byl nepopsatelný, ale rozhodně mladého muže zneklidňoval, a tak raději rychle odešel.


Pokračovat na další kapitolu