33. kapitola

Komentář autora: Ups, dneska ráno jsem si málem vykašlala plíce, s takovou mě nikdo do školy nedostane, obvzlášť když potřebuju bejt zejtra fit, abych si mohla napsat písemku. No co, aspoň budu mít čas se na ní naučit :D
K povídce: Ten Klausův rituál všichni známe, takže ho přeskočím. Prostě se to semlelo jako v seriálu - teda pokud vynecháte Damona, Bonnie, Elijaha, Stefana a Jennu. Jednoduše se to týkalo jen Klause a Eleny. Přidala jsem si opět takovou novou věcičku, která se možná některým z vás nebude moc líbit, ale to máte blbý. V dalších kapitolách tuhle novou schopnost víc vysvětlím a rozvinu. Užijte si novou o něco odvážnější kapitolu a prosím komentujte :P.
Další kapitola přibyde v sobotu, zítra vyjde konečně nový díl TVD a protože jsem viděla víc spoilerů, než je zdrávo a než jsem chtěla, tak se na něj i nevýslovně těším, i když o napětí mě už připravili :)

Náhle jsem procitla. Srdce narazilo do hrudního koše a začalo opět pracovat. Byla jsem přesvědčená, že mám oči přímo vytřeštěně, lačné po tom, spatřit svět, ale přesto jsem nic neviděla. Chtěla jsem se nadechnout, ale stěží jsem dokázala otevřít pusu. Ležela jsem na zádech a nemohla se téměř pohnout. Jen klid, Eleno, jen klid. Zhluboka se - nepotřebuješ přece dýchat! Jsi teď upír! Fungovalo to, jsi naživu! Ale kde to, sakra, jsem? Konečně jsem rozhýbala konečky prstů. Nasála jsem špetku vzduchu do nosu. Voněl jehličím a půdou. Pohřbili mě! No jistě, jsem v lese pod zemí. Měla bych se odsud raději dostat. Zpočátku jsem sebou jenom škubala, abych zkypřila hlínu kolem sebe, a až po tom jsem začala napřahovat ruce i nohy před sebe. Šlo to ztuha, a čím víc jsem se drala na povrch, tím kolem mě přibývalo vlhkosti, tomu jsem však prakticky nevěnovala pozornost. Konečně jsem zahlédla světlo. Vzepřela jsem se na rukou a po kolenou se doplazila k nejbližšímu stromu, abych se o něj opřela. Pořádně jsem se nadechla a rozhlédla se kolem. Chvilku to trvalo, než si mé oči přivykly, ale počasí mi hrálo do karet. Obloha byla zatažená a padal z ní vydatný déšť. Opatrně jsem se postavila na místo, kde byly větve nejřidší, a vztyčila obličej k nebesům, aby ze mě smyla všechnu špínu. Potom jsem se otřela do vnitřní strany svých šatů a opět se posadila na své bezpečné, relativně suché místečko.

Co teď budu dělat? Jsem upír. Opravdu se to stalo. Nebo nejsem? Jak to poznám? Stefan říkal, že člověka začnou bolet dásně a oči, jenže mě bolí všechno. A jsem tak sama! Přitáhla jsem si kolena pod bradu a popotáhla.

„Damone,“ chtěla jsem to jméno zakřičet, zaslechnout ozvěnu vlastního hlasu, ale vyšlo ze mě jen tiché zasípání.

Roztřásla se mi brada a po tvářích mi neztékal už jenom déšť.

Damone! Křičela jsem alespoň ve své mysli. Damone! Damone!! Přijď si pro mě! Kde jsi? Ale nikdo mi neodpovídal. Položila jsem si čelo na kolena a tiše vzlykala. Damonovo jméno jsem však vnitřně volat nepřestala.

„Eleno?“

Rychle jsem se narovnala a ostře se rozhlédla kolem. Mohl to být jenom vítr nebo má vlastní fantazie, přesto jsem se nevzdávala naděje. Damone? Zkusila jsem to znovu a tentokrát se pekelně soustředila, aby to jediné slůvko ohlušilo celou mou mysl.

„Eleno?“ ozvalo se trochu hlasitěji. Dost zřetelně na to, abych poznala, že se jednalo o mužský hlas.

Postavila jsem se a otřela si nos.

„Haló?“ S mými hlasivkami to pořád nebyla žádná sláva, ale už jsem ze sebe vyloudila zvuk alespoň o několika hertzích.

„Eleno!“

„Tady jsem!“

V dálce jsem zahlédla mihnout se tmavý stín. Damon!

„Damone!“ vykřikla jsem a kulhavě se k němu rozeběhla.

Postava se zastavila a chvíli se rozhlížela kolem dokola, než se natočila mým směrem. Byla jsem si naprosto jistá, že to byl Damon. Nejdřív šel pomalým, váhavým krokem, ale postupně zrychloval. Já utíkala tak, jak jen mi to ochablé svalstvo dovolovalo. S každým krokem se můj tep stával zběsilejším a zběsilejším, až jsem si myslela, že mi to přivodí infarkt. Když už jsme od sebe byli jen pár metrů, zpomalil. Doplahočila jsem se k němu a při posledním kroku zaškobrtla. Padla jsem na něj plnou vahou, zavěsila se na něj jako bunda na věšák, ruce obtočila kolem jeho krku. Zdvihla jsem obličej a střetla se s tím jeho. Jako na povel, naprosto ve stejný okamžik, jsme se přisáli na rty toho druhého. Damonovy paže se pevně ovinuly kolem mých boků, podpíral mě. Všechny moje myšlenky se rozplynuly v tom nepopsatelném polibku. Vtáhl mě jím na místo, kde neexistoval čas, neexistovalo tam nic, jen Damon. Prsty jsem se mu prohrabovala v mokrých vlasech, v těch vlasech, které jsem vždy obdivovala. Jeho rty, ty rty, které mi nedaly v noci spát, se hladově svíjely kolem mých, jako by se jich nemohly nabažit. Rukama mi přejížděl po zádech jako smyslů zbavený. Hlasitě jsme oddechovali vzrušením, adrenalinem, touhou i vysílením. Kolena mi vypověděla službu. Podlomila se a já klesala a Damon se mnou. Přidržel můj obličej ve svých dlaních, aby byl ještě blíž. Naše jazyky srostly, nebylo možné rozeznat, čí je čí. Damon teskně zasténal a o chvíli později se mi v hlavě rozezněl jeho hlas: Eleno, tolik jsem se o tebe bál, princezničko moje! Tohle už mi nikdy nedělej. Nikdy už mě takhle neopouštěj, rozumíš!? Radostně a zároveň úzkostně jsem zakňučela. Bál se o mě! O tu, která mu vyznala lásku a následně zlomila vaz. Damone, vyzpívala jsem to jméno, nikdy neodejdu, pokud si to nebudeš výslovně přát. Náhle mě v pase sevřel pevněji a vyzdvihl na svůj klín. Svými rty mi sklouzl na tváře a čelisti. Lapala jsem po dechu. Ještě nikdy mi nepřišel déšť tak blahodárný a opojný jako onoho dne. Damon mi prsty zajel k temeni a hbitě si tam poradil s uzlem od mých šatů. Nechal je spadnout, uchopil má prsa a tiskl je k sobě. Zasténala jsem rozkoší a naprosto se přestala ovládat. Hrubě jsem Damona zbavila napůl zapnuté košile a převalila se na něj. Padl na znak a začal stahovat shrnuté šaty z mých boků. Líbala jsem ho na hrudi, chtěla jsem ochutnat každičkou část toho těla, po kterém nešlo netoužit. Klesala jsem níž, jazykem jsem mu obkroužila pupík, až jsem se dostala k jeho teplákům. Roztřeseně jsem povolila šňůrku a trochu ostýchavěji je začala sundávat. Najednou se prudce posadil, přidržoval si mě pevně na klíně. Přiložil svá ústa na má a dlaněmi obepjal můj zátylek. Polibek byl o něco klidnější, méně živočišný, zato intenzivnější. Naše rty se volně vlnily mezi sebou a vyvíjely na sebe láskyplný, uspokojující tlak. Tempo se snížilo prakticky na nulu a Damon se ode mě kousek odtáhl. Prsty měl nyní na mých tvářích, hladil mě. Přiložila jsem k nim ty své a automaticky je propletla s jeho.

„Eleno,“ vydechl omráčeně a nedokázal udržet pohled na jednom místě. Putoval jím po celém mém těle.

„Ano?“ zeptala jsem se tiše, hypnotizovaná jeho naběhlými rty. Toužebně jsem se olízla. Stále jsem cítila jejich chuť a stálo mě to veškeré sebeovládání, abych se do nich opět nevložila.

Zřejmě měl stejný problém, protože si mě přitáhl k sobě a jen lehoulince ohrnul spodní ret přes můj a špičkou jazyka mě polechtal na patře.

„Tohle bychom neměli,“ vydechl mi ta slova do rozevřených úst.

„Cože?“ vyjekla jsem přidušeně.

„Myslím tím, tady a teď bychom neměli. Máš mi co vysvětlovat a navíc bys nastydla.“

Zdvihla jsem víčka a ponořila se do jeho modrých kukadel. Buď může upír chytit chřipku, nebo mu něco drobátko uniká.

„Ty to ze mě necítíš?“

„Necítím co?“ zamumlal nechápavě a pozorněji se mi zahleděl do očí.

„Ach, můj bože,“ rozšířily se mu zorničky.

Smutně jsem se na něj usmála a s dravčím zachrapláním na něj vycenila zuby. Zmateně přejel palcem po jednom z mých zvětšených špičáků. Řízl se o jeho okraj, ale rána se mu brzy zahojila.

„Musíš dostat nějakou krev, pojď, odnesu tě do penzionu,“ zavázal mi opět šaty, vzal mě jednou rukou pod koleny, druhou pod ramenem a zvedl se se mnou. Semkla jsem předloktí kolem jeho krku.

„Co když nechci?“

„Neptal jsem se tě na to, co chceš, řekl jsem ti, co uděláš, BEZ DISKUZÍ,“ zavrčel zle. „Drž se, vezmeme to hopem.“

Pokračovat na další kapitolu »