32. kapitola

Komentář autora: Tak dneska jsem to pro změnu vytáhla v autoškole až na 90km/h, jela po rychlodráze... a když jsem vylezla z auta, tak jsem zfoukla dvě cigára, jen to hvízdlo :D. Ještě jsem měla parkovat... na druhý jízdě!! Magor :D
K povídce: Takže plynule navazujeme na předchozí kapitolu, kde Elena, smířená se svou smrtí, se nacházela v Damonově posteli, zátímco on prováděl svou hygienu. Jak to bude dál? Najde Elena způsob, jak se dostat z této svízelné situace? Přizná Damonovi své city?
Tuhle kapitolu mám ráda. Je v ní totiž všechno. Vtip, romantika, násilí, napětí, no, podle mě se máte na co těšit.
Ty, kteří tak ještě neučinili, prosím o hlas do anktety, je to pro vás ;)

Damon vycházel z koupelny a ručníkem si vysušoval vlasy.

„Tos to dopsala teprve teď? Vždyť jsi začala ještě před tím, než se mi napustila vana!“

„Měla jsem toho hodně na srdci.“

„Například?“

„Do toho ti nic není,“ uzemnila jsem ho s úsměvem.

„Beztak ses určitě rozepisovala jen o mojí dokonalosti a o té toho vím víc než dost,“ pokrčil rameny a hupsl ke mně na postel.

Zakroutila jsem hlavou a tiše se zachichotala.

„Ne, vážně,“ lehl si na břicho a podepřel si bradu. „Nejsem tak nevšímavej, Eleno. Hned ten den, kdy jsi za mnou přišla a propila se do bezvědomí, mi bylo jasné, že něco není v pořádku. Tu babču jsem ti nežral, ale nechtěl jsem to z tebe tahat. Ale teď už je na čase mi o tom povědět, tak o co jde?“

Zachvěl se mi spodní ret, ale nevyšlo ze mě hlásku.

„Já - nemůžu.“

„Eleno,“ posadil se a uchopil mě za obě ruce. Celá jsem se třásla a nebylo to zimou. „Věříš mi?“

„Ano.“

„Tak v čem je problém?“

„Já - prostě - nejde to! Prosím, Damone, nech to být. Alespoň pro dnešek. Slibuju, že ti to zítra všechno povím, a když ne, tak si na mě klidně použij nátlak, dobře?“

„Hm, co kdybych ho na tebe použil už teď?“

„Damone!“

„Vždyť si dělám srandu,“ pohladil mě se smíchem po tváři.

Ohnala jsem se po něm a se zavrčením ho hryzla do hřbetu ruky.

„Au! Tys mě kousla?! Dovopravdy kousla! No počkej!“

„Nee, Damone!“ vypískla jsem, když se na mě převalil a začal mě lechtat.

Kroutila jsem se jako žížala, ale bylo mi to prt platné, Damona jsem ze sebe nesetřásla. Mrskala jsem sebou však dostatečně prudce na to, abych spadla z postele. Se smíchem jsem se rozeběhla pryč z Damonova pokoje. Přemýšlela jsem, kam bych se mu tak mohla schovat, a nenapadlo mě nic lepšího než sklep. Potichu jsem si zalezla za chladicí box plný pytlíků s krví a ani nedýchala.

„Eeeleeenkooo!“ zaslechla jsem volat svého upířího pronásledovatele. „Sice jsem si slíbil, že budu hrát fér a nebudu využívat svých upířích schopností, ale nejsem si jistej, jak dlouho to vydržím.“

Myslím, že byl v salonku.

„Kde seš, ty málo potvoro?“

Potom prohledával určitě kuchyň.

„Eleno, víš, že jsem poněkud netrpělivý člověk.“

Netrpělivý je hodně slabé slovo.

„Takže to uděláme jinak. Buď vylezeš, nebo tě vyčenichám a následně zlechtám tak, že ti ochrne půlka těla!“

Mám, nemám, mám, nemám, mám,… není tu někde kopretina?

„Než napočítám do deseti. Raz!“

Vždyť už jdu, pořád!

„Dva!“

Vyběhla jsem po schodech a šla za Damonem do kuchyně. Jenže tam nebyl. Svraštila jsem obočí a nahlédla do salonku. Prázdno. Pokoj? Opatrně jsem vešla dovnitř.

„Damone?“

Náhle se zabouchly dveře, což mě polekalo natolik, že jsem nadskočila.

„Ha! A už mi neutečeš,“ ušklíbl se na mě a vhodil si klíč do kapsy tepláků.

„Jen si nebuď tak jistý,“ ohrnula jsem nos a vznešeně kráčela k posteli.

Předhonil mě a se zájmem pozoroval.

„Na co civíš, Salvatore?“

Náhle se zvedl vítr a tajuplně zakvílel. Jako by mě volal. Koukla jsem na hodiny a se zděšením zjistila, že už je deset večer.

Damon se tvářil pořád stejně. Snad jen rysy obličeje mu trochu ztvrdly.

„Říkals něco?“

„Vůbec nic. Slyšelas mě snad mluvit?“

„Asi ti jen zakručelo v břiše, pokud to je vůbec možný,“ zkusila jsem si vytvořit logické vysvětlení toho podivného hlasu v mé hlavě.

„To je dokonce dost pravděpodobný. Něco bych zakousnul,“ blýskl po mně špičáky.

Sepla jsem si vlasy gumičkou a podepřela se na rukou, abych byla v záklonu. Vyčkávala jsem.

„To mě jako chceš svádět svým vystrčeným hrudníkem, nebo co to na mě zkoušíš?“ Zašklebil se.

Trochu jsem se nahrbila, abych na něj viděla a skryla své vnady.

„Ale no tak, nedělej, žes to nepochopil.“

„Promiň, že mi k tobě takovýhle návrhy nepasujou. Čekal bych spíš, že se zvedneš a doneseš mi sáček z ledničky.“

„Nabídla jsem svou krev Stefanovi, proč bych ji nemohla nabídnout tobě?“

„No -“

„No?“

„Třeba proto, že -“

„Třeba proto, ŽE?“

„Jestli po mně budeš papouškovat každý slovo, tak se nikdy nevymáčknu!“

„Promiň.“

„Třeba proto, že nejsem tvůj přítel, kterýho bezmezně miluješ. Nebo taky proto, že ses ze zkušenosti se Stefanem poučila - což se očividně nestalo.“

„Tohle mě tedy nepřesvědčilo. Něco dalšího?“

„Nikdy bych nevěřil, že to řeknu, ale nedělej si z takových věcí legraci, Eleno. Pro tebe to možná nic neznamená, ale pro upíra je to něco úplně jinýho, když se mu člověk odevzdá sám a dobrovolně, je to něco jako závazek.“

„Závazek?“

„Znamená to, že ses rozhodla věřit někomu, kdo tě může velmi snadno zabít, a právě ten někdo se zavazuje k tomu, že to neudělá.“

„Ale já ti přeci věřím. A ty mě nechceš zabít, nebo snad ano?“

„No, ani ne.“

„Tak vidíš,“ poposunula jsem se k němu blíž a promnula nohavici jeho kalhot mezi prsty.

„Udělals toho pro mě tolik, Damone, chtěla bych se ti nějak odvděčit, prosím. Myslím to vážně a vím, jaké riziko podstupuji, ale je mi to jedno. Má nabídka stále platí,“ odhodila jsem culík stranou a zaklonila hlavu.

Damon si povzdechl. Vyhoupl se a pomalu se ke mně plížil. Vztáhl nejistě ruku k mým bokům, potom ji roztřeseně skrčil zase zpátky a nakonec opatrně přiložil na má holá bedra. Jeho dotek byl ledový, ale neucukla jsem, naopak jsem se přisunula ještě blíž. Na zádech mě zastudila i jeho druhá paže. Pomalu, obratel po obratli, stoupal výš, až mi prsty zajel do vlasů. Odevzdaně jsem složila svou hlavu do jeho dlaní, abych si odpočinula. Už nás od sebe dělilo jen oblečení. Oba jsme klečeli a naše roztřesená kolena se otloukávala tak dlouho, dokud se do sebe nezaklínila. Lehce se otřel rty o můj krk.

„Eleno,“ zašeptal měkce.

„To je v pořádku.“

Olízl mi pulzující tepnu, až jsem se zajíkla. Dlouho jen hluboce oddechoval a laskal mou pleť na místě, kam hodlal zanořit své špičáky. Polévalo mě horko a točila se mi hlava. Musela jsem se ho přidržovat, spíš jsem ho objímala, abych neupadla. Neubránila jsem se a zasténala, když mě konečně kousnul těsně nad ohyb ramene a krku. Oba jsme se trochu napjali, ale já se brzy uvolnila. Cítila jsem se náhle slabá a celou svou vahou jsem se sesula do Damonova náručí. Držel si mě pevně přimknutou na své hrudi a hltavě polykal každý doušek.

Krev. Má krev. Damonova krev - no jasně! V hlavě se mi samovolně skládala slova a vytvářela jakýsi plán. To je ono! To je to, co mě může zachránit! Pokud se napiju Damonovi krve, vrátím se zpět k životu, stane se ze mě - upír. Chci však něco takového? Není to přesně to, čeho jsem se snažila vždy vyvarovat? Jenže to ti nešlo o kejhák, ty huso, volila jsi mezi lidským životem a věčným, teď máš na výběr buď zemřít, nebo se stát upírem, to trochu mění situaci, nemyslíš? Můžeš se vzdát a zanechat tu svou rodinu, přátelé a DAMONA, nebo bojovat a oddálit tak loučení se s nimi a kdo ví, možná bys nemusela dávat sbohem všem. Mohla bys žít s Damonem a se Stefanem nebo alespoň s jedním z nich! To by bylo přece úžasné, ne? Daleko lepší, než hnít v hrobě. A navíc kdo říká, že se nemůžeš přeměnit, postarat se o všechny a pak pokojně zemřít? Odvahu, Eleno, odvahu! Nezahazuj svou šanci, když ji máš na dosah!

Rozplývala jsem se rozkoší a štěstím. Nikdy bych nevěřila, že může být kousnutí tak příjemné. Možná to bylo proto, že bylo od Damona, možná proto, že mi to mělo zachránit život. Najednou jsem si uvědomila, že mě Damon pokládá, aniž by se ode mě odtrhl. To udělal až po tom, co jsem měla hlavu položenou na polštáři. Nadzvedl se na loktech a otřel si rty. Nohu měl stále vklíněnou mezi mými stehny a jeho obličej byl na dosah.

„Dobrý?“

Ach, bože, úžasný!

„Jo, v pohodě,“ zasípala jsem.

S úsměvem mě pohladil po vlasech - ani si nevzpomínám, kdy mi je rozpustil. Ještě jednou se ke mně sklonil a olízl mi ránu.

„Můžu ti dát trochu svojí krve, aby se ti to rychleji zahojilo,“ zamumlal někde mezi mým uchem a vlasy. Cítila jsem, jak vdechoval jejich vůni, přímo se v nich rochnil.

„To by - nebylo od věci,“ řekla jsem s námahou.

Posadil se, natrhl si zápěstí a nechal ho viset nad mými ústy. Krev mi skapávala přímo na jazyk. Polkla jsem, ale pak jsem se vytáhla do polovičního sedu, abych se mohla k jeho ruce přisát a udělat si větší pohodlí. Tiše se zasmál. Když jsem měla dost, odtáhla jsem se a zadívala se mu do očí. Vypadal tak spokojeně, tak božsky a přitom zcela obyčejně. Náhle se mi sevřel žaludek a dostala jsem křeč do nohou. Pohlédla jsem na hodiny. Zbývalo jen několik minut do jedenácté. Musím se odsud dostat. Hned! Znovu jsem se otočila na Damona, který mě nepřestával sledovat.

„Damone?“

„Ano, Eleno?“

Rozechvěle jsem mu přejela prsty po té dokonale řezané tváři. Vrývala jsem si do paměti každičkou křivku, rty nevyjímaje. Dech se mu zadrhl, ale ani se nepohnul. Nedokážu to! Nedokážu ho opustit, aniž bych mu to řekla!

„Miluju tě,“ vzlykla jsem a nečekala dlouho na jeho reakci.

Sklouzla jsem dlaněmi na jeho čelisti a vší silou trhla. Ozvalo se děsivé zapraskání a brada mu bezvládně klesla na prsa. Pomaličku jsem ho pokládala na záda. Naposledy jsem ho pohladila po strništi, odolala touze ho políbit a setřela si slzy.

„Promiň, jinak to nešlo.“

Opatrně jsem mu z kapsy vytáhla klíčky od pokoje. Do odbití zbývala už jen chvilka. Nohy jsem měla jako v jednom ohni, rychle jsem slezla z postele a bosa se rozeběhla k lesu před svým domem jen v bílé noční košili.

Pokračovat na další kapitolu »