31. kapitola

Komentář autora: Mám jednu takovou zásadu, kterou většinou dodržuju: Neučit se před desátou ranní a po desátý večerní. Jenže se probouzim mezi 8 a 9 a co s tim volnym časem? Akorát tak na přidání povídky :P.
Kratší, filozofická kapitolka, ale jedna část v ní je relativně důležitá, naznačuje totiž, jak moc se Elena změnila. Asi vás zklamu, že Egypt už opustíme, ale... já prostě u ničeho nevydržím moc dlouho a zmínka tam o něm ještě je :).

Milý deníčku.

Dovolená s Damonem bylo asi to nejlepší, co mě kdy v životě potkalo. Promiň, že jsem ti o ní nenapsala už dřív, ale nebyl na to vůbec čas.

Tohle je pravděpodobně můj poslední zápisek. Dnes je ten večer. Ta noc, kdy zemřu. Divím se, že i přes Nickovo ovlivnění o tom mohu takto svobodně psát. Asi to jen nesmím nikomu ukazovat, nevím, jsem příliš líná to zkoušet. Abych řekla pravdu, jsem s tím vším docela smířená. Zřejmě proto, že s tím stejně nic nenadělám.

Jen si nedovedu představit, co si počnou Jenna a Jeremy a mí přátelé a samozřejmě mí upíři. Včera jsem jim všem dávala v duchu své sbohem. S holkami jsem strávila celý den na pouti. Bylo to skvělý, už dlouho jsme se tak nebavily! Z Egypta jsem každé přivezla nádherné šaty (nebo spíš noční košile), které mi Damon zaplatil. Sama jsem si také jedny pořídila. Myslím, že v nich půjdu na svůj „pohřeb“. Jsou celé bílé, vážou se za krkem na uzel, nemají prakticky žádný výstřih, ale odhalují celá záda a spodek vypadá, jakoby ho někdo šikmo odtrhl, s tím rozdílem, že po něm nezůstaly vytahané nitě nýbrž nařasené vlnky.  Nedivila bych se, kdyby byly šité pro samotnou Kleopatru, a na slunci se zlatavě třpytí. Jeremymu jsem věnovala speciální uhly na ty jeho výtvory, co si čmáře do skicáku. Chudák, tvářil se strašlivě dotčeně. Myslel si, že o jeho tajné vášni nikdo nevěděl. Myslet je houby vědět, Jere! S Jennou jsem si dlouho nevěděla rady, ale nakonec jsem pro ni vybrala mléčnou koupel. Před chvílí jsme dojedli svou poslední společnou večeři.

Stefan. S tím jsem to neměla snadné. Byl první, koho jsem po svém návratu chtěla navštívit. Jenže on se mnou nemluvil. Byl docela naštvaný. Dělal si o mě hrozné starosti, vůbec nevěděl, co se se mnou stalo. Ach jo, jak já se nenávidím za to všechno, co jsem mu provedla. Nezasloužil si to. Zpět k tématu - odmítal se mnou komunikovat. Zavřel se u sebe v pokoji, ale já se nenechala odradit a několik hodin bušila na dveře a neustále na něj křičela, že tam budu stát tak dlouho, dokud mi neotevře. Vyhrála jsem, jako vždy. Nikdy bych nenalezla klid, kdybych se s ním před svým odchodem neusmířila! Strašila bych ho jako duch, dokavaď by mi neodpustil. Byla to dojemná chvilka, dokonce jsem si na malý okamžik připadala, jako bychom se bývali nikdy nerozešli.

Teď už ti ale konečně povím o Egyptě. Bylo tam nesnesitelné vedro! Prvních pár dnů jsem z toho byla docela zoufalá, a i Damon měl jisté problémy s takovou intenzitou slunečního světla. Když si na to ale naše organismy přivykly, byla to fantazie. Představ si, že nám Damon nechal postavit pyramidu! Byla celá ze skla a můj pokoj byl přímo ve špici. Damonův byl o patro níž, ale moc v něm nepobýval, víceméně se tam jen převlékal. Víš, po tom zážitku s Klausem jsem měla panickou hrůzu ze samoty a stále ji mám. Jakmile nikdo není poblíž, začnu totiž přemýšlet a propadám depresím. To není způsob, jakým bych chtěla strávit své poslední dny. Každou noc spal se mnou a dohlížel na mě, ani se o nic nepokoušel, za což jsem mu ještě více vděčná. Ach jo. To je asi to, co mě trápí ze všeho nejvíc. Damon. Náš vztah se hodně změnil. Už si přede mnou nehraje na zlého, naslouchá mi a myslím si, že mu na mně doopravdy záleží. A já jsem do něj zblázněná až po uši, ale nemůžu mu to říct! Nebylo by to fér. Na naší společné dovolené jsme se k sobě přiblížili o spoustu krůčků. Jak jsem říkala (nebo spíš psala?), Damonovi ze začátku tolik světla nedělalo dobře, takže potřeboval víc krve. Někdy to na něj přišlo zcela nečekaně, a tak se zakousl do nejbližšího kolemjdoucího. Ale nikdy ho nezabil! Tedy krom jednoho. To už byl večer a Damon mi chtěl ukázat, jak to ve městě žije, když se setmí a ochladí. Obešli jsme spousty klubů, lepších i horších. V jednom z těch lacinějších jsme narazili na opravdu strašně otravného chlapa. Přitočil se ke mně hned, jak Damon odešel na bar pro pití. Byl oplzlý a opilý a páchnul! Damon ho ode mě samozřejmě odstrkoval, ale on se nedal. Tak spolu vyšli na ulici. Damon ho varoval, ať ho neprovokuje a raději se ztratí, ale myslíš si, že ho poslouchal? Skončilo to tak, že mu Damon zakroutil krkem. Ani neměl chuť se z něj napít. Nechali jsme ho tam ležet a šli jinam.

A víš, co je na té příhodě nejpodivnější? Že mi to bylo absolutně jedno! Dokonce jsem to schvalovala a ani teď bych se Damona nesnažila zastavit. Ten chlap si to zasloužil a nikomu chybět určitě nebude. Ale děsím se toho, sebe. To se mi nepodobá, nebo snad ano? Byla bych před rokem stejného názoru, jako jsem dnes? Přála bych tomu opilci smrt? Odvracela bych se, kdybych viděla Damona pít z člověka? Jsem jiná, deníčku. Nikdo, kdo se setká s Damonem Salvatorem, už nikdy nebude takový, jaký býval.

Právě teď ležím v jeho posteli. Mám na sobě ty krásné šaty, které jsem ti popisovala, a nemůžu se dočkat, až ho budu sledovat, jak usíná. Snad se neprobudí, až budu odcházet.

Zemřu. Už za pár hodin. A vlastně ani nevím proč. Co je to vlastně za rituál? Co když to ohrozí mé přátele? Na to jsem nikdy nepomyslela! Neustále jsem se litovala, ale co když ostatní čeká daleko horší osud než mě? Co když to zničí svět, který znám? A všechno jenom kvůli tomu, že jsem se nesnažila bojovat o svůj život! Ne, musím se uklidnit. Teď už je stejně pozdě. Ale co když je tu stále nějaká naděje? Nemůžu utéct, nemůžu se schovat. Možná bych mohla Klause zabít, ale říkal přeci, že není upírem ani čarodějem, vlastně nevím, kým je, tak jak bych mohla vědět, čím se dá zabít? Nemůžu požádat Damona o pomoc, na sebevraždu nesmím málem ani pomyslet! Ne, je to bezvýchodná situace.

Už se vrací Damon, takže musím končit. Nechci, aby si to četl. Ne dřív jak po mé smrti. Pokud si to někdo právě čtete, doneste tuto knížečku prosím Damonovi nebo Stefanovi, aby věděli, že je oba miluji.

Elena Gilbertová

Pokračovat na další kapitolu »