6. kapitola

Komentář autora: Uff, tak jsem to stihla. Nesnášim pátky, to jsem vždycky v největším presu a nakonec doma zdechnu s pěknou migrénou. Btw, co se povídky týče. Někteří z vás, kteří se více zamýšleli nad koncem minulé kapitoly, byli jistě zvědaví, jestli je Elena v pořádku. Tak se na to podíváme :)

Probudilo mě vlhko na rtech a něčí naléhavý hlas, který dokolečka opakoval mé jméno a příkazy, které vůbec nedávaly smysl, jako například pij, vzbuď se nebo otevři oči. Nechápala jsem, proč bych měla něco takového dělat. Polykací svaly se mi však stáhly a vpustily tak jakousi tekutinu dál do hltanu a jícnu. Ať už to bylo cokoli, nechutnalo to vůbec špatně. Pátravě jsem napřáhla ruce před sebe a přitáhla si zdroj té pochoutky blíž. Posadila jsem se. Po chvíli se mi ta věc vyškubla, což mě naštvalo natolik, že jsem konečně otevřela oči. Přede mnou klečel sám dokonalý Damon, s rukou položenou na mém koleni a ustaraným výrazem ve tváři. Srdce mi začalo bušit jako zběsilé.

„Jak se cítíš?“ otázal se a bylo znát, že si dával záležet, aby jeho hlas zněl co nejvíc bez emocí.

„Zmateně,“ přiznala jsem.

Asi nevěděl, jestli se má začít smát nebo strachovat, protože grimasu, kterou mi předvedl, by nesvedl ani mim.

„Co tady děláš?“ Vytasila jsem svoji tradiční otázku. Po každé, když ho najdu ve svém pokoji, je tohle první věta, která mě napadne.

„Zachraňuju tě, stačilo pár minut a bylas v bezvědomí,“ vyprskl a odebral se k oknu, kde podrážděně bubnoval prsty o rám.

Svraštila jsem obočí a koukla se na hodiny. Byly to tři hodiny, co jsem odešla od Stefana. Potom jsem si vzpomněla na naši menší nehodu. Prohlédla jsem si své zápěstí, které bylo celé pohmožděné od jeho špičáků, a na dotek dost citlivé. Podvědomě jsem zachytila Damonův rozzuřený pohled. Zvedla jsem k němu oči, abych se přesvědčila, že tomu tak doopravdy bylo. Upřeně zíral na mou ruku a zrychlený dech se mu srážel na okenní tabulce.

Jeho hlas spíš připomínal vrčení vzteklého zvířete. Bylo v něm tolik nenávisti, až mi hrůzou vstávaly chloupky po celém těle. „Kdo ti to udělal?!“

Zalapala jsem po dechu.

V mžiku se tyčil nade mnou. Uchopil mě za ramena a nehty zaryl do kůže.

„Ptal jsem se, kdo ti to udělal?!“

„S -Stefan,“ řekla jsem sípavým hláskem.

Zbledl. A když upír zbledne, sníh je oproti němu tmavý. Zorničky se mu zúžily a jeho oči už nebyly tak temné. Společně jsme vydechli a uvolnili napjaté svaly. Damon se posadil vedle mě a já si přisunula kolena pod bradu. Dívali jsme se do země.

„Ty jsi mu to dovolila?“

„Spíš přikázala.“

„Víš něco o tom, co byl dřív zač?“

„Víc než bych si přála.“

Byl to zvláštní rozhovor. Vlastně to byl spíš stručný výslech.

„V tom případě jsi neuvěřitelně pitomá,“ přejížděl očima po mé tváři a čekal, až se k němu taky otočím.

Byl to snad ten nejdelší oční kontakt v mém životě. Vyměnili jsme si miliony informací, ale kdybyste se mě zeptali, čeho konkrétně se týkaly, nedokázala bych vám odpovědět. Naše vzájemné porozumění a souhra vnášely neklid do mé křehké lidské duše. Nakonec jsem semkla rty a přikývla.

„Já vím.“

Olízl se a spokojeně mlaskl. Levý koutek se mu vyhoupl do širokého úšklebku. Jeho rychlost střídání nálad mě nikdy nepřestane udivovat. Natáhl ke mně prsty a opatrně mi přejel po místě, kde ústa přecházejí v pokožku. Vážně nevím, jak to dělá, ale pokaždé, když se dotkne mého obličeje, projede mnou takový výboj energie, že by to oživilo i mrtvého.

„Měla jsi tam zbytek mojí krve, nehodilo by se ti to k šatům.“

Překvapeně jsem zamrkala. Až teď jsem si všimla, že Damon vyměnil svou obvyklou koženou bundu za sako a tmavé džíny za společenské bavlněné kalhoty; černá košile mu zůstala, jen ji obohatil o kravatu s jemnými pruhy barvy jeho očí. Když jsem to zpracovala, vrátila jsem se myšlenkami zpět k jeho posledním slovům.

„Šaty?“ vypískla jsem.

Pokynul hlavou směrem k mé skříni, na níž vysel obrovský vak. Podmračeně a obezřetně jsem se vydala ho prozkoumat. Rozepnula jsem drobný zip a shodila obal na zem. Přede mnou se třpytily jako nekonečno hvězd nádherné šaty. Temná modř byla poseta blyštivými kamínky a dokonale splývavou látku narušoval jen (na můj vkus trochu moc velký) rozparek po levé straně. Na ramínku se pohupoval i pár elegantních rukavic, barevně sladěný s šaty.

„Doufám, že se ti líbí, protože jiný nedostaneš. Překontroloval jsem tvůj šatník a v ničem z toho, co v něm máš, by tě na takovou akci, na jakou se chystáme, nepustili. Taky nemůžeš jít jen tak s rozpuštěnými vlasy a tím se dostáváme k Suzane, která ti pomůže s veškerými úpravami. Suzane?“

Od těch šatů mě dokázala odtrhnout jedině žena, která právě vycházela z mojí koupelny. Zastavila se uprostřed místností a prázdnýma očima se upínala na mého společníka. Usmál se na ni a otočil se zpátky ke mně.

„Za hodinku jsem zpět. Musím ještě zařídit pár věcí,“ řekl a zmizel.

Nejistě jsem si prohrábla vlasy a přemýšlela, co by se asi stalo, kdyby se Damon vrátil a já pokojně spala ve své posteli. Došla jsem k závěru, že by mě pravděpodobně násilně strčil pod ledovou sprchu, sám nastrojil, načesal, přehodil přes rameno a odtáhl na tu svou maškarádu.

„Tak se do toho pustíme,“ usmála jsem se křečovitě na neznámou ženu a usadila se na přichystanou židli před zrcadlem.

Nevím sice, čím se ta dáma živila, ale její ruce se kolem mě míhaly s takovou jistotou, že to mohla být jedině kadeřnice. Vytvořila mi hladký francouzský drdol s jediným natočeným pramenem na zátylku. Potom mi pomohla obléci se do večerní róby. Naštěstí mi padla dokonale, jen jsem si stále nebyla jistá délkou rozparku a holá záda mi na klidu také nepřidala. Co mi však dělalo největší starosti, bylo příliš odhalené hrdlo. Naštěstí měla s sebou Suzane štrasový náhrdelník a visací náušnice. Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem docela pěkná, ale až v tu chvíli jsem si uvědomila, jak jsem ve skutečnosti nádherná. Obyčejná dívka by takto nastrojená vypadala krásně. Já jsem však zářila jako ten nejdrahocennější diamant na celém širém světě. Byla jsem výjimečná. V zrcadle jsem zpozorovala siluetu další postavy. Zaostřila jsem a rozeznala Damonovu tvář. Stál opřený o zeď vedle mého okna s rukama zkříženýma na prsou a s tím zvláštním zasněným výrazem. Těšilo mě, že si mě tak zaujatě prohlíží, ale jeho slova mě zasáhla jako úder pěstí.

„Který muž by dokázal vybrat tak nádherné šaty. A ještě k tomu i tu správnou velikost,“ řekl pyšně.

Těžce jsem si povzdechla nad jeho samolibostí, která mi tolik připomněla tu mou.

„Co uděláme se Suzane?“ zeptala jsem se ho, jakoby tam s námi nebyla.

„Sleduj,“ broukl sladkým hlasem a došel k mladé ženě.

„Pozval jsem tě na skleničku a vedli jsme sáhodlouhý rozhovor o tvém nudném, nanicovatém životě. Pak jsi se mnou šla domů, ale objevila se tu moje manželka. Odejdeš a nikdy se mě už nebudeš snažit kontaktovat. A taky se objednáš ke kadeřnici, to, co máš na hlavě, je děs,“ odrecitoval jí její novou vzpomínku na dnešní večer.

Suzane překvapeně zamrkala hnědýma očkama. Podívala se na Damona, pak na mě, a nakonec naštvaně odpochodovala z místnosti. Ještě že Jenna chodí spát tak brzo.

„Tak to bychom měli,“ zamnul si spokojeně ruce. „Můžeme?“

Našpulila jsem nespokojeně pusu, ale přesto se k němu vydala vznešeným krokem. Obtočila jsem mu paže kolem krku a nechala se snést na trávník vedle mého domu. Dneska jsme mohli jít dveřmi, ale řekla bych, že to pro něj bylo něco už zcela nepřirozeného.

Když jsme přistáli, otevřela jsem oči a sklouzla dlaněmi na jeho svalnatou hruď. Přísahala bych, že v tu chvíli jeho srdce začalo bít rychleji. Zvedla jsem k němu tázavý pohled a následně si uvědomila, jak moc blízko sebe jsme byli. Stáli jsme tam, pohlceni v tom neuvěřitelně kouzelném okamžiku, v tom neuvěřitelně intimním objetí. Ve světle pouliční lampy se jeho oči třpytily jako dvě vlny tříštící se o útes při svitu měsíce. Udělala jsem tu největší možnou chybu, které jsem se mohla dopustit. Zaměřila jsem se na jeho rty, Damonovu nejsilnější zbraň. To není fér. A bylo hůř. Pomalu ale jistě se ke mně skláněl. To ne! Nevím sice jak, ale prostě vím, že pokud se někdy rozhodnu odevzdat Damonovi, odevzdám se mu celá a navěky, a takové rozhodnutí přeci nemůžu učinit spontánně. Nebo ano? Nemám na výběr. Musím něco udělat. Snad mě to nebude stát život.

 Pokračovat na další kapitolu »