7. kapitola

Komentář autora: Teď ale vážně, věřil někdo tomu, že mu podlehne tak brzo? To by nebyla Elena, to bychom byly my, bláznivé fanynky. Mám ňákou milou náladu, proto nová kapitola tak brzo, ale moc si nezvykejte :P.

Vykroutila jsem se mu a vší silou ho udeřila do obličeje, až se mu hlava otočila ve směru rány. Těžce jsem oddechovala a třásla se hrůzou z toho, co bude následovat. Ani se nepohnul, ale všimla jsem si, jak se mu všechny svaly v těle napnuly vzteky. Úkosem se na mě podíval a tiše zavrčel. Zdálo se mi, že ho stálo hodně úsilí, aby mě na místě nezabil. Morbidní myšlenky se mu přímo odrážely v očích. Náhle mě uchopil za zápěstí, kde mě téhož dne pokousal Stefan. Zvedl mou ruku do výše našich obličejů. Chce se snad ze mě taky napít? Sevřel mě pevněji, až mi přerušil přívod krve do konečků prstů. Tence jsem knikla bolestí.

„Nejsem tvůj fackovací panák ani Stefan, Eleno,“ řekl ledově smrtícím hlasem. „Já bych tě nezabil tak milosrdným způsobem,“ doplnil a pustil mě.

Okamžitě jsem o krok ustoupila a sklopila zrak. Jestli je tohle všechno, tak jsem dopadla ještě dobře.

Narovnal si sako a šel k silnici, kde stálo (nepochybně kradené) auto. Přidržel mi dveře, a když jsem si nastoupila, hlučně s nimi třísknul. Usadil se za volantem a s pedálem sešlápnutým až na podlahu vyrazil kupředu. Tiše jsem pozorovala míhající se krajinu a naslouchala příliš hlasitě puštěnému rádiu.

Zřejmě jsme byli na místě, protože Damon konečně sundal nohu z plynu. Vystoupili jsme. Došel až ke mně a čapnul mě za loket, ne jako dámu, ale jako otroka. Klopýtala jsem za ním a rozhlížela se kolem. Před námi stál zrenovovaný renesanční zámek osvětlený velkými reflektory. Náhle se můj společník zastavil. Nervózně jsem na něj pohlédla a modlila se, abych zase něco nepokazila.

 „Potřebuju se uklidnit, vzteklýho mě tam nikdy nechtěj pustit,“ objasnil mi a zahleděl se někam k lesu, který obklopoval většinu areálu. „Tentokrát by bylo možná lepší seznámit tě se situací předem. Chystáme se jít mezi upíří smetánku. Mají sem přístup pouze ti, kteří pocházejí z významných rodin. Věř tomu nebo ne, ale rod Salvatorů je považován za téměř šlechtický. Naši italští předci vlastnili ňáká ta panství na Apeninském poloostrově. Ty jsi sice jenom nicotnej človíček, ale jako moje družka máš právo se plesu účastnit.“

Spolkla jsem všechny námitky, které se mi draly na jazyk. Stejně by to nemělo cenu. Vždyť ani nevím, kde to jsme, takže únik je nemožný.

Protáhnul se, až mu zapraskalo v zádech. Hluboce se nadechnul a věnoval mi svůj široký úsměv. „Můžeme, má drahá?“

Nejistě jsem přikývla a zavěsila se do něj. U vchodu stála velká cedule s nápisem: „Dnes uzavřená společnost“. Prošli jsme přes vrátného, kterému Damon ukázal jakousi průkazku. Zajímalo by mě, kdo takové věci vydává. Pokračovali jsme úzkou potemnělou chodbou, až jsme došli do ohromného sálu s vysokým stropem. Místnost osvětloval centrální kruhový lustr a v každém rohu zářil jeden svícen. Před námi se rozprostíralo úzké pódium, kde hrála kapela, skládající se z houslistů, cellistů, flétnistů a harfistky. Stěny byly zdobeny zlatavými ornamenty, jinak byly čistě bílé; sem tam visel nějaký starý obraz. Nové světlé parkety vůbec nevrzaly, ani neklouzaly. Nikdo nám nevěnoval pozornost, jen mladičký číšník s podnosem plným šampaňského se u nás zastavil, abychom si mohli nabídnout.

„Ty znáš všechny tyhle lidi?“ špitla jsem Damonovi do ucha.

„To ani nepotřebuju. Všichni jsou to stejní šašci. Vidíš támhle ten pár u pódia? Jsou spolu jenom proto, aby zachovali svůj rod. Jinak se nesnášej, neustále si jdou po krku a samozřejmě mají své tajné milence,“ prozradil mi a vyklopil do sebe celý obsah broušené skleničky.

 Napodobila jsem ho a pokračovala v hovoru. „Tak proč tu vůbec jsme?“

„Red Heart ti nebyl dost dobrej, tak jsem vybral pravej opak. Navíc ti tím chci dokázat, že i upíři ctí autority, máme určitou hierarchii společnosti, tak jako vy lidé. “

„Nevzpomínám si, že bys někdy někomu prokazoval úctu,“ vracela se mi ztracená kuráž.

Damon zoufale protočil panenky a odevzdal naše prázdné skleničky kolemjdoucímu mládenci. „Pojďme raději tančit.“

Zaujali jsme správné držení a začali se pohybovat v rytmu waltzu. Byli jsme dokonale sehraní, jako bychom to měli nacvičené. Pomalu jsem se uvolňovala. Zasněně jsem si opřela hlavu o Damonovo rameno a nechala se ukolébat příjemnou hudbou. Lehce mi stiskl prsty na znamení, že je to v pořádku. Nebo alespoň tak jsem to pochopila. Na chvíli jsem v duchu předstírala, že tu jsem se Stefanem. Představovala jsem si, jak mi o každém obrazu vypráví nějaký příběh, jak se procházíme po zámeckém parku a on mi půjčuje své sako, aby mi nebyla zima. Jenže Stefan je v Mystic Falls a já se tu válím po Damonovi. Všechno je vzhůru nohama.

Dotančili jsme a doplnili tekutiny v podobě alkoholu. Mou pozornost upoutal osamělý muž, o něco starší než Damon, stojící jen několik metrů od nás. Zachytil můj pohled a také si mě začal zvědavě prohlížet. Jeho tvář zkameněla v jakémsi nevěřícím úžasu. Svraštila jsem obočí a upila ze sklenice.

„Kdo je támhle ten chlap?“ zeptala jsem se Damona a objala jeho silnou paži. Dodávalo mi to pocit bezpečí, nemělo to znamenat nic romantického, a on to chápal.

Na chvíli se zamyslel, ale nakonec zavrtěl hlavou. „Nemám tušení, ale vůbec se mi nelíbí, jak na tebe zírá. Pojďme raději odtud.“

Takový plán se mi zamlouval. Naposledy jsem si prohlédla toho zvláštního muže a srovnala krok s Damonem. Vedl mě do měsícem osvětlené zahrady ve francouzském stylu. Bylo sice chladno, ale měla jsem dostatečně teplý dlouhý plášť, který mi můj dobrodinec slavnostně předal už v autě- tedy hodil mi ho na hlavu se slovy: „Tu máš“.

Damon se rozpovídal o časech, kdy býval ještě člověkem. Vyprávěl mi hlavně o vztahu se svým bratrem. Těžko se mi věřilo tomu, že byli dřív nerozlučná dvojka, i když vím, že i teď, by jeden za druhého položil život. Mluvil i o Katherine; nebyl do ní zamilovaný, on jí byl přímo posedlý a ona to moc dobře věděla a využívala toho. Občas mám strach, že budu jako ona. Přijde to na mě vždy, když si uvědomím to silné pouto mezi mnou a Damonem. Kdybych tak jen dokázala přijít na to, co to je. Oba si občas pohráváme s myšlenkou, jak tomu druhému vyrváváme srdce z těla, zároveň si však tak dobře rozumíme, že by z nás klidně mohli být nejlepší přátelé, no a pak je tu ta část našich osobností, která neskutečně touží po vzájemné blízkosti a fyzickém kontaktu. Je to ale láska? Jedno vím jistě; tomu, co sdílím se Stefanem, se to absolutně nepodobá. Momentálně jsme se s Damonem nacházeli ve stavu „nejlepší přátelé“. Smála jsem se jeho historkám a trnula nad neuvěřitelnými příhodami z občanské války, které se účastnil.

 Nakonec jsme došli zpátky k autu. Přemlouvala jsem ho, aby mě nechal řídit. Bohužel mi to nevyšlo, a tak jsem opět tvrdla na sedadle spolujezdce s hlavou opřenou o chladivé okénko. Myslím, že jsem na moment dokonce i usnula, protože zpáteční cesta mi utekla až podezřele moc rychle. Přemýšlela jsem, jak se mám s Damonem rozloučit. Motor už utichl a my dál mlčky seděli a každý hleděl opačným směrem. Nakonec jsem se přesvědčila, že na tom vlastně vůbec nezáleží, hlavně abych už něco konečně řekla.

„Nebyl to zas až tak špatný večer,“ zabrblala jsem nesměle.

„Od tebe je to kompliment nejvyšší kvality, co?“ Uchechtl se.

„Jsem jenom upřímná,“ pokrčila jsem rameny a otočila se k němu obličejem.

„Kam pojedeme příště?“ Okamžitě jsem se kousla do rtu. Co to, sakra, kecám? Vždyť přece nechci žádné příště. Jsem pitomá! Pitomá, pitomá, pitomá!

Zatímco jsem si v duchu nadávala, Damonovi vyletělo obočí do půlky čela a na tváři se mu vytvořil svůdný úšklebek. „Přece ti nemůžu zkazit tu radost z překvapení, zlatíčko,“ mrknul na mě.

Tváře mi zčervenaly studem, ale rychle jsem to překonala a nasadila rádoby zlý výraz. „Neříkej mi zlatíčko! A vůbec, vzkaž Stefanovi, že ho zítra čekám na oběd,“ řekla jsem a radovala se ze svého triumfu, který mi potvrdil Damonův zhnusený výraz a protočení očí.

„Dobrou noc,“ dodala jsem ze slušnosti a vystoupila.

„Spíš mi popřej dobrý lov. Celej den jsem nic nejedl. Máš jediný štěstí, že se dokážu tak dobře ovládat, ale bejt tebou, neprovokuju mě tak často, mohla bys skončit jako předkrm,“ řekl a s kvílením pneumatik se mi ztratil z dohledu. Ano, a takhle jsme zase přešli ze stavu „nejlepší přátelé“ na tradiční „vyrvu ti srdce z těla“. Takže je vše, jak má být. Opovržlivě jsem zatřásla hlavou a tiše se vkrádala do vlastního domu s nadějí, že nikoho neprobudím.

 Pokračovat na další kapitolu »