10. kapitola

Komentář autora: Skočíme v příběhu v čase o 3 týdny a máme tu Vánoční (extrémně dlouhý) speciál. A ne, není v něm Santa Claus, i když správně by měl být, ale prostě ne! :)

Vždycky, když už si myslím, že mám Damona přečteného, mě něčím zaskočí a zpravidla to nebývá nic příjemného. V domnění, že se naše výlety budou pravidelně opakovat, jsem se rozhodla lhát Stefanovi i Jenně. Řekla jsem jim, že každý pátek večer jezdím za jednou kamarádkou do vedlejšího města; vymyslela jsem si, že její rodiče vlastní jazzový klub a že se tam vždycky příjemně odreaguju. Samozřejmě mi to zbaštili i s navijákem, takže jsem měla všechny pátky vyhraněné jen a pouze pro Damona. A co ten vůl neudělá? On je zruší, aniž by se uráčil dát mi o tom vědět! Poprvé jsem to přehlížela, ale když se ani třetí noc neukázal, došla mi trpělivost. Byla jsem tak naštvaná, že jsem vší silou uhodila pěstí do stěny svého pokoje a tím si rozdrtila kloub jednoho prstu, takže mi pravé předloktí zdobí (a několik týdnů zdobit bude) vysoce elegantní bílá sádra. Vysvětlovat Jenně, proč o půlnoci mlátím do zdi, bylo taky opravdu zábavné. Nakonec jsem to svedla na náměsíčnost a noční můry. Ani nevím, proč mě to všechno tak vytočilo. Vždyť mi Damon nikdy netvrdil, že mě bude „unášet“ každý týden. Spíš mi to přišlo líto. Myslela jsem si, že by z nás opravdu mohli být přátelé, navíc jsem kvůli němu lhala, což je něco, čemu se snažím vyhýbat, a i když jsem si to nechtěla přiznat, vždycky jsem se s ním dobře bavila. A on mě z ničeho nic odhodí jako nepotřebnou hračku. Asi přesně to pro něj znamenám a právě jsem ho přestala bavit.

Naštěstí jsem se po tomto incidentu vzpamatovala, jako bych tím úderem ze sebe dostala všechny negativní emoce a myšlenky. Dneska jsou Vánoce a já si je nenechám zkazit něčím tak odporným a slizkým, jako je Damon Salvatore! Nemůžu říct, že se mé nejhorší obavy naplnily, protože to, co se stalo, bylo daleko horší, než jsem si vůbec dokázala představit.

Zrovna jsem si zapínala poslední knoflíčky na své červené blůze, když jsem uslyšela drnčení zvonku. S připitomělým úsměvem jsem se hnala ke dveřím, abych mohla padnout do náruče svého milovaného. Tři týdny bez Damona mému vztahu se Stefanem jedině prospěly. Trávili jsme spolu každou volnou chvíli a já pociťovala, že ho miluji víc a víc. Nepříjemná nehoda s mou krví a jeho zuby byla už dávno promlčena a zapomenuta. Vzala jsem za kliku a vrhla se na něj s co nejvyšší opatrností, abych ho neuhodila. K mému překvapení mi vyšel vstříc, téměř mě povalil na zem. Problém byl v tom, že jsem přes JEHO rameno zahlédla JEHO podmračenou tvář. Sakra! Počkat! Co to je? Zmatkařila jsem v duchu a snažila se odtáhnout od té osoby, která mě tak láskyplně hladila po vlasech, ale sevření bylo příliš silné.

„Šťastný a veselý, Eleno,“ zamumlal mi ten cizinec do hustých kadeří.

Konečně jsem ho od sebe odtrhla a pohlédla mu do tváře.

„To ne,“ zaúpěla jsem zoufale a obrátila svou pozornost na skutečného Stefana.

„Co to má znamenat?!“ ječela jsem jako smyslů zbavená.

„Omlouvám se, ale trval na tom. Prý nedokáže přežít Vánoce o samotě a je pravdou, že jsme je poměrně často trávili společně. Rodina by měla držet pohromadě,“ snažil se hájit sám sebe.

„Proč jste teda nedrželi pohromadě u sebe doma? Co mám asi tak říct Jenně?! Jak jsi mi to mohl udělat, Stefane?!“

„Nechtěl jsem tě rozčílit. Přišlo mi to jako nejlepší řešení, je hezké mít všechny naše blízké kolem sebe, ne?“

„Chtěl jsi říct všechny SVOJE blízké, ty sobče.“

„Udělej něco, bráško,“ vložil se do toho Damon, „dává ti pěknou nakládačku.“

„Ty sklapni!“ Otočila jsem se na něj a asi jsem vypadala opravdu děsivě, protože ani jeden z bratrů nesnesl můj pohled. Pokaždé sklopili zrak a tvářili se kajícně.

Jenna přišla zachránit situaci. „Eleno? Co se děje? Proč stojíte pořád-“ právě spatřila Damona.

„Neříkalas, že přijde i tenhle,“ vyčetla mi.

Zhluboka se nadechl a spustil: „Moc se omlouvám, slečno Sommersová, nechtěl jsem vás obtěžovat, ale Stefan mi slíbil, že budeme na Štědrý večer spolu a dneska přišel s tím, že je pozvaný k Eleně, což věděl samozřejmě už delší dobu, ale neobtěžoval se s tím, informovat mě o tom a já nedokážu být o Vánocích sám, každý rok trpím depresemi, protože si vzpomenu na naše rodiče. Tolik mi chybí.“

No to snad ne! Dokonce i slzičku vyloudil! Ten bastard! Takhle to na Jennu hrát… doufám, že to aspoň zabere, jinak jsem v pěkném průšvihu.

Zabralo. Položila Damonovi konejšivě ruku na rameno a zle se podívala na Stefana, což bylo něco zcela neobvyklého, protože měla Stefana docela ráda, zato Damona vždy nenáviděla. Netuším, jestli na ni použil nátlak nebo jen svůj šarm, ale získal si ji. Vyzvala nás, ať jdeme všichni dovnitř a my se usadili do obývacího pokoje.

„Máš mi co vysvětlovat,“ zasyčela jsem hrozivě Damonovi do ucha. Odpověděl mi širokým úsměvem a mrštným nadzvednutím obočí.

Potom jsem si sedla na opěrku vedle svého přítele a i jeho zpražila vražedným pohledem. Nevinně pokrčil rameny a dál mě hladil po zádech.

Tohle nemůže dopadnout dobře.

Po chvíli sešel dolů i Jeremy. Zmateně si nás prohlédl, znovu přepočítal a nakonec se posadil na gauč co nejdál od Damona.

„Zdravím, Jeremy. Jak to jde, chlape?“ Snažil se být modrooký upír milý.

„Dobře, jsem rád, že jsi přišel,“ zamumlal stále udiveně. „Elena se nezmínila, že taky dorazíš.“

„No, znáš naši Elenku, je to tajnůstkářka.“

Drtila jsem sedačku svou zdravou rukou a v duchu proklínala toho zatraceného lháře. Nemohla jsem s ním být v jedné místnosti už ani minutu.

„Omluvte mě,“ zahučela jsem a odpochodovala za Jennou do kuchyně.

Stála u dřezu a myla nádobí.

„Promiň, Jenno. Vážně jsem netušila, že s sebou vezme i Damona.“

„Ale to nic,“ usmála se na mě mile, „sice je lepší sudý počet lidí u stolu, ale co se dá dělat. Rodina má přednost.“

„Díky. Chceš s tím nějak pomoct?“

„A jak bys mi asi tak chtěla být užitečná, když máš k dispozici jen jednu ruku?“

„Pravda,“ přiznala jsem a provinile se poškrábala na týle.

„Možná já bych mohl být nějak nápomocen,“ ozval se Damon od futer.

„To je od tebe hezké. Víš co? Mohli byste s Elenou naskládat cukroví na tyhle tácky a já zatím najdu  koledy,“ zaradovala se moje ušlechtilá tetička.

„A co můj úraz?“ vypískla jsem zděšeně.

„Ale no tak. To zvládneš,“ mávla na mě a zmizela.

Naštvaně jsem si odfrkla. Přešla jsem k dvěma stříbrným podnosům a pustila se do práce. Damon se ke mně okamžitě přidal. Mlčky jsme plnili zadaný úkol, když se naše prsty setkaly. Polekaně jsem upustila vanilkový rohlíček.

„Rovnej si to na svůj tácek, pleteš se mi!“ obořila jsem se na něj.

„Ty jsi tu šéf,“ pokrčil rameny a udělal krok stranou.

Nastalo dusivé ticho.

„Řekneš mi už konečně, jak jsi k tomuhle přišla?“ Poklepal mi vosím hnízdem na sádru.

„Měla jsem halucinace. Myslela jsem si, že ti dávám pořádnou ránu do nosu, ale ve skutečnosti tam stála zeď. Zvláštní.“ Stáhla jsem při tom několik mimických svalů tak, jak to dělával i on.

„Čím jsem si to zasloužil?“ zeptal se rádoby úzkostlivě.

„Že se vůbec ptáš.“

„Eleno, skutečně mě nenapadá žádný rozumný důvod, proč bys mě měla nenávidět. Dal jsem ti na nějaký čas pokoj, jak sis vždycky přála, a zase je to špatně. Ty prostě nevíš, co chceš, rozhodni se už!“ Na tváři mu pohrával triumfální úsměv.

Za to mně do smíchu nebylo ani náhodou. Zahnal mě do kouta. Co mu mám na tohle říct? Že se mi po něm stýskalo? Že i když vůbec nechápu, jak je to možné, cítím se v jeho společnosti volná a doopravdy živá, prostě sama sebou? To raději ne.

„Proč jsi to všechno dělal? Proč jsi mě tahal na ty svoje výpravy a neustále o něčem poučoval? A proč jsi najednou přestal?“ Podívala jsem se mu zpříma do očí a nepřiznávala si, že se mi při poslední větě zlomil hlas.

 „Pff…tak hezky popořadě. Dělal jsem to víceméně kvůli Stefanovi. Chtěl jsem mu pomoct. Jsi opravdu tak naivní, Eleno? Ty, na rozdíl od něj, budeš stále stárnout. Nemůžete spolu takhle zůstat navždy a tím navždy myslím do konce tvého lidského života. On se v člověka změnit nedokáže, ty v upíra ano a doufám, že jsem ti už konečně dokázal, že být upírem není zas tak špatné, jak sis vždycky myslela. A druhým důvodem, proč jsem tě bral na všechny ty výlety, bylo trochu se pobavit. No a proč jsem přestal? Řekněme, že jsem byl v poslední době plně zaneprázdněn svou novou přítelkyní. Nemůžu se jí zbavit, je jako štěnice. Ale proklatě sexy štěnice,“ zadíval se při posledních slovech zasněně do dálky a konečně přestal rovnat cukroví, čímž mě celou tu dobu strašně deptal. Nedokázala jsem pak určit, jestli to, co mi říkal, byla pravda.

Snažila jsem se udržet svoje pocity co nejvíc na uzdě, ale tohle mi prostě vyrazilo dech.

„Přítelkyně?“ Spadla mi čelist až na podlahu.

„Jo. Dokonce ji i znáš. Jmenuje se Caroline Forbesová.“

„Damone, jestli ji zkřivíš jen jediný vlásek- “

„Klídek, supermane, ta holka je nebezpečnější než já. Nevěřila bys, k jakým zvrhlostem mě nutí.“

„Nemusím vědět všechno!“

„Promiň. Asi je to pro tebe dost nepříjemné. Však víš. Vybral jsem si tvoji kamarádku a ne tebe,“ mluvil podmanivým hlasem, který používal vždy na své oběti.

„Co prosím?“ vyjekla jsem až přehnaně zděšeně. „Je mi fuk, s kým se stýkáš, jenom nechci, aby se Caroline něco stalo, mám ji ráda. Prostě mě to překvapilo, neřekla bych do ní, že se bude zahazovat s někým tak ubohým, jako jsi ty, má na lepšího.“ Lež jako věž, v poslední době se opravdu zlepšuju. „A aby bylo mezi námi dvěma jasno, příště, až tě zase najdu u sebe v pokoji, ti chrstnu extrakt ze sporýše rovnou do ksichtu.“ Ale ještě stále umím mluvit i pravdu. Nechala jsem viset poslední slova ve vzduchu a odešla s plným táckem zpátky do obýváku.

 Z křečovitého úsměvu mi začal cukat levý koutek, ale nikdo si toho nevšiml. Přitulila jsem se ke Stefanovi a políbila ho pod bradu. Spokojeně si mě přivinul ještě blíž a pošeptal mi: „Jsem rád, že už se nezlobíš. Nechtěl jsem ti zkazit večer. Mimochodem ti to moc sluší. Rád bych se později podíval na ty knoflíčky z větší blízkosti,“ laškovně mi jeden rozepnul.

„Nech toho,“ okřikla jsem ho, ale zároveň se začala smát. Možná to nakonec nebudou tak špatné Vánoce.

Večeře proběhla celkem bez problémů. Jídlo bylo výtečné a koledy znějící po celém domě mě uklidnily natolik, že jsem byla dokonce schopná se na Damona občas i usmát.

Přesunuli jsme se ke stromku a zvolili právě jeho za hlavního rozdělovače dárků. Jako první obdržel svou nadílku Jeremy, potom Stefan, já a nakonec Jenna.

Nervózně jsem se zavrtěla a hypnotizovala pohledem červenou taštičku schovanou až úplně vzadu. Damon si ji zřejmě nevšiml, protože spráskl ruce a prohlásil: „Tak to je všechno, pusťte se do toho.“ Potom vstal a chystal se usadit zpátky na pohovku, ačkoli si nic neodnášel. Nikdo si na něj nevzpomněl, tedy kromě mě.

Zastrčila jsem si spadlý pramen vlasů za ucho a zahleděla se do země. „Podívej se pod ten strom ještě jednou, podle mě tam něco zbylo.“

„Copak? Princeznička nemá dost?“ Vysmál se mi, ale přesto se skrčil a prohledal místo znovu.

„Ou, omlouvám se, vážně jsem jeden přehlédl. Takže tahle krásná taštička od nynějška patří- “

Ztuhl. Oči se mu rozšířily v údivu a téměř neslyšně vyslovil své vlastní jméno. Nejprve se obrátil na Stefana, ale ten nesouhlasně zavrtěl hlavou. Spíš s nedůvěrou než s údivem se podíval na Jennu a Jeremyho, kteří mu nechápavý pohled oplatili. Pak se nejspíš všichni otočili ke mně; nejsem si tím tak docela jistá, protože jsem si pohrávala se stužkou na jednom ze svých dárků a nevěnovala jim pozornost. Nejistě jsem se po nich rozhlédla. Jako poslednímu jsem se do očí podívala Damonovi. Bylo v nich toho tolik: údiv, radost, nedůvěra, obdiv, vděčnost, zamyšlení. Takový pohled jsem nedokázala snést. Zaměřila jsem se opět na svůj balíček.

„Co na mě tak koukáte? To Ježíšek,“ řekla jsem výmluvně a opřela se Stefanovi o rameno.

Damon na mě ještě chvíli němě zíral, ale nakonec si odkašlal a se stejným ostychem, s jakým jsem před chvílí hovořila i já, mi tiše poděkoval.

Nikdo už to nijak nekomentoval a všichni jsme se pustili do rozbalování.

S očekáváním jsem sledovala Stefana, jak ohmatával knížku, kterou jsem mu vybrala.

„Líbí se ti?“

„Je to úžasný. Už jsem málem zapomněl, jak to tu dřív vypadalo.“

 Naštěstí to řekl tak tiše, že jsem ho slyšela jen já.

„Děkuju ti, andílku,“ políbil mě hřejivě na tvář. „A ten vosk na dřevo se mi bude taky hodit.“

„No to je nádhera,“ zaslechla jsem vzdychat Jennu.

Kolem krku měla obmotaný hedvábný šátek barvy jejích krásných, zelených očí. Damon se dobrácky usmál a mrkl na ní.

„To jsi nemusel,“ řekla ze zdvořilosti.

Od Stefana dostala měkoučký, smetanový froté župan, z kterého měla radost jen o maličko menší.

„Mm, Ježíšek se vyzná,“ zamručel spokojeně Damon, když objevil svou skotskou.

„Ale tu červenou kravatu se sobem moc nechápu,“ zašklebil se na mě.

Po tváři se mi rozlil škodolibý úsměv. „Nemohla jsem odolat. Jakmile jsem ji uviděla, vzpomněla jsem si na všechno to tvoje tmavé oblečení a řekla jsem si, že přesně tohle potřebuješ, takže to koukej nosit!“

Znovu si prohlédl ten zvláštně zbarvený předmět, ale nakonec si ji uvázal kolem krku a otočil se k nám čelem.

„Jak vypadám?“

„Jako blázen,“ vyprskla smíchy Jenna.

I my ostatní jsme měli co dělat, abychom si zachovali vážnou tvář.

Damon nespokojeně zavrtěl hlavou a otevřel si láhev.

„A přesně kvůli tomu mám tohle,“ vysvětlil nám a řádně se napil.

Vidět ho s tou příšernou vázankou, jak pije přímo z flašky, byl pro mě zážitek, na který v životě nezapomenu, i kdyby mě ovlivnilo deset upírů.

Opatrně jsem rozbalila obálku od Stefana. Byl v ní poukaz na welness víkend pro dva. Radostně jsem vypískla a objala ho.

„Jůů, děkuju. A za odměnu můžeš jet se mnou! Nebo lépe řečeno: doufám, že pojedeš se mnou.“

„Pokud si to budeš přát.“

„Tak platí,“ usmála jsem se a políbila ho tentokrát na rty.

Když jsme se od sebe odtáhli, všimla jsem si, že Damonovi ztvrdla čelist a zlostně se hryzal do rtu.

Že by žárlil? To se mi nějak nezdá. Když se nad tím tak zamyslím, odvrací se vždycky, když se se Stefanem mazlíme. Jak bych asi reagovala já, kdybych ho viděla líbat se s Caroline? Jen při té představě se můj pohled stočil z Damona na podlahu. Cítila jsem se kvůli tomu téměř provinile. Možná má jen hlad a přemýšlí, jak se odtud dostat.

Nechala jsem to být a vrhla se na další dárek.

Byla to poměrně velká taška, ale nebyla těžká. Zvědavě jsem ji otevřela a nahlédla dovnitř. Udiveně jsem z ní vytáhla malého plyšového havrana a podstatně většího leoparda. Úplně vespod ležela malá krabička. Posadila jsem si obě zvířátka na klín a ignorovala Stefanův zlostný pohled mířený na Damona, pravděpodobně kvůli tomu havranovi, Damonově druhé podobě. V krabičce se skrýval jemný stříbrný řetízek a prsten. V obou špercích byl zabudován průzračný křišťál.  Něžně jsem po nich přejela prstem. Byly krásné. Přívěsek trochu připomínal oko nebo zrcadlo orámované drobnými lístečky. Vypadalo to mysticky a starožitně, ale zároveň elegantně a moderně. Dalo se to nosit prakticky ke všemu.

„Dlouho jsem přemýšlel,“ promluvil ke mně Damon, „jaký kámen se k tobě nejvíc hodí. Nakonec jsem se rozhodl pro křišťál, protože představuje čistotu, přátelství a ušlechtilost. Navíc se o něm tvrdí, že má schopnost chránit svého nositele a zahánět chmurné myšlenky, ovšem jen tehdy, když se mu zrovna chce.“

Stejně jako ty, dodala jsem si pro sebe. Dokážeš mě rozveselit a vím, že bys nikdy nedovolil, aby se mi něco stalo, ale zároveň si jsem zatraceně jistá, že bys mě dokázal bez zaváhání zabít.

„Je to nádherný,“ vydechla jsem. „Děkuju ti. I ti plyšáčci jsou… roztomilí.“

Rozpustile se na mě usmál. Jeho vážnost byla tatam. „Uvidíš, že si je zamiluješ.“

Potřásla jsem hlavou a obrátila se na Stefana. Tvářil se trošku podrážděně, ale když jsem mu láskyplně sevřela dlaň v té své, uvolnil se. Chtěla jsem si připnout nový náhrdelník, ale došlo mi, že už jeden řetízek mám a ten nemůžu sundat, protože v něm byl sporýš. Naštěstí pro prstýnek jsem měla volné všechny prsty. Nejlépe mi seděl na levém prostředníčku, tak jsem ho tam tak nechala. Chvíli jsme si povídali a pak přišel čas se rozejít. Chtěla jsem strávit ještě chvilku se Stefanem o samotě. Šli jsme se kousek projít, abychom vychodili ty porce bramborového salátu a ryby. Vyslechla jsem si přednášku o tom, že má Damon určitě něco za lubem, že je jiný a abych si na něj dávala pozor a hlavně mu nevěřila ani slovo. I mně přišlo, že se trošku změnil. Smál se častěji, přestal mi vyhrožovat a jeho temná aura už nezářila na sto kilometrů daleko.

Městečko bylo nádherně vyzdobeno, občas jsme potkali nějaké sousedy a z kostela se ozývala vánoční mše. Cítila jsem se šťastná a milována ve Stefanově objetí a chtěla jsem tak zůstat už navždy. Navždy… dokud nebudu vypadat víc jako jeho matka než přítelkyně nebo dokud Damon nedostojí svého slibu a já už nikdy nepoznám, jaké to je, být stará…

Dovětek: Možná vám nějaké věty připomínají ty ze seriálu nebo knížek- nemyslím konkrétně jenom u téhle kapitoly (kdo četl knížky, ví, že Stefan oslovuje Elenu často: andílku a Damon z ní chce udělat svou Princeznu temnot, takže jsem to trošku obšlehla, páč se mi ten nápad líbí, s tím rozdílným oslovováním), nebudu lhát, tím, co se mi líbí, se ráda inspiruju. Snad vám to moc nevadí, kdyby jo tak to máte stejně blbý, předělávat to nehodlám ;).

 Pokračovat na další kapitolu »