9. kapitola

Komentář autora: Malý skok v čase, ale jen o několik dní. Taky nemám páru, jak to chodí na tom místě, kde se bude většina děje odehrávat, takže jsem si hodně vymýšlela. Nejdřív se mi tahle kapitola hrozně líbila, ale když jsem si ji dneska četla, tak mi přišla celá taková... Já nevim. Ten nápad se mi líbí pořád, ale je to divně zpracovaný. No, snad jste míň nároční jak já :D.

Milý deníčku.

Právě jsem prožila jednu z nejkrásnějších nocí ve svém životě. Pravda, moc příjemných věcí se mi v poslední době nestalo, takže moje nároky nejsou nijak vysoké, ale přesto vím, že to byl výjimečný večer. Je pátek, tedy teď už vlastně sobota, takže ti je nejspíš jasné, kdo je příčinou mé dobré nálady…

***

Seděla jsem na posteli a snažila se vtlouct si do hlavy alespoň nějaká historicky významná data. Vůbec jsem si nevšimla nezvaného hosta povalujícího se na parapetu mého okna.

„Eleno, to opravdu nemáš v pátek večer nic lepšího na práci, než se šprtat? To i se Stefanem by sis užila větší srandu.“

„Já zase nechápu, proč tebe tak baví znepříjemňovat mi život,“ zpražila jsem Damona nenávistným pohledem.

Usmál se a nesouhlasně zavrtěl hlavou, jako bych řekla nějaký vtipný nesmysl.

Nezdálo se, že by se chystal sdělit mi důvod své návštěvy, takže jsem opět musela vyslovit tu otravnou větu: „Co tady zase děláš?“

„Zachraňuju tě, tentokrát před tebou samou. Tímhle tempem by z tebe za chvíli byl naprosto asociální jedinec. Chodíš vůbec někdy mezi lidi?“

Uhnula jsem pohledem a přitiskla si stehna ještě blíže k tělu, abych byla skrčená do co nejmenšího uzlíčku. Vídám se se spoustou lidí! Například… ve škole… no dobře! Možná nejsem úplně společenská, ale na tom není přece vůbec nic špatného! Hájila jsem se v duchu, ale ani samu sebe jsem nepřesvědčila.

Naklonil hlavu na stranu, až mu spadlo několik pramenů do čela. „Přesně jak jsem předpokládal. No, zpět k věci. Kam půjdeme?“ Zabubnoval rukama o svoje sedátko.

Nevěřícně jsem na něj vykulila oči. „To je přece tvoje parketa, ne? To ty mě pořád někam taháš. Být to na mě, tak-“

„S radostí ti oznamuji,“ skočil mi do řeči, „že právě dneska je to jen a jen na tobě. Takže, kam to bude, krasavice?“

 „Když je to tak, chci zůstat doma a učit se,“ řekla jsem rezolutně.

Nespokojeně mlaskl a zakabonil se. „A co budu dělat já?“

„Půjdeš… někoho zakousnout?“

„Eleno, podstatou mé přítomnosti zde je dostat tě ven a společně se pobavit. Výjimku bych udělal pouze v případě, že bys mě chtěla zatáhnout k sobě do postele. To bychom nikam chodit nemuseli.“ Nadzvedl laškovně jedno obočí a olízl si rty. Nepochybně si všimnul mého zděšení, protože se mu v očích zajiskřila zvrácená radost. „Takže radši koukej říct první věc, která ti přijde na mysl, nebo si začni připravovat řádnou omluvu pro svého milovaného přítele,“ pohrozil mi a vyhoupl se na nohy.

Těžce jsem polkla a otřásla se.

„Zoologická zahrada!“ vyhrkla jsem a hned na to se nechápavě zašklebila. Jak mě to, sakra, napadlo? Asi zmínka o Stefanovi mi připomněla zvířátka, jinak si to nedovedu vysvětlit.

 I Damon se tvářil překvapeně. Odkašlal si, aby zamaskoval smích, který byl u něj asi tak vzácný, jako déšť na Sahaře.

Hrdě jsem zvedla bradu a založila si ruce na prsou. „Co je? Nedokážeš nás tam snad dostat?“

Nasadil výraz téměř identický s tím mým a klidně mi odpověděl: „ Neexistuje nic, co bych nesvedl.“

Tentokrát jsem musela záchvat smíchu potlačovat já. Jednak proto, že bych určitě našla spoustu věcí, s kterými by si nevěděl rady, například představa Damona se zástěrou u žehlicího prkna mi přímo vháněla slzy do očí, a taky proto, že jsem si uvědomila druhý význam slova „svést“. Když jsem kompletně rozžvýkala svůj spodní ret a uklidnila se, postavila jsem se a zastrčila si ruce do zadních kapes.

Damon si mě chvíli tázavě prohlížel. „Co na mě tak vejráš?“ vyprskl. „Hoď něco na sebe a za 10 minut buď připravená. Budu čekat venku v autě, který ještě musím sehnat.“ Jen co to dořekl, zmizel a nechal mě o samotě. Znovu jsem si ho představila jako chůvu nebo ženu v domácnosti, ale tentokrát jsem se neubránila a propukla v téměř hysterický smích.

Potichu jsem se vykradla z domu a nastoupila do červeného seatu. Damon mi opět nedal příležitost navázat jakoukoli konverzaci, protože okamžitě zvýšil hlasitost rádia na maximum.

Vystoupili jsme a rozhlédli se kolem. Všude panovalo ticho a tma, kterou narušovala jen slabě svítící pouliční lampa. Samozřejmě bylo zavřeno a celý areál byl opevněný vysokou zdí. Ohlédla jsem se po svém společníkovi.

„Na co čekáš?“ zeptal se, aniž by se na mě podíval. „Nastup si.“

S povzdechem jsem došla až k němu a odevzdaně mu padla do náruče. Během vteřinky jsme byli na druhé straně.

Smutně jsem si uvědomila, že všechna zvířata na večer vlastně zavírají do krytých pavilónů.

„Asi toho moc neuvidíme,“ zakňourala jsem.

Najednou mě cvrnknul do nosu svazek klíčů houpající se na Damonově ukazováčku.

„Voilà. Myslím, že s tímhle se dostaneme kamkoliv.“

Štěstím se mi rozzářily oči. Měla jsem sto chutí vlepit mu pusu, ale neudělala jsem to. Chňapla jsem po klíčích a pelášila k nejbližší budově.

„Jako malá,“ zaslechla jsem ho ještě zabrblat.

Rychle jsem vstoupila dovnitř a rozsvítila. Byl to pavilón šelem. Můj příchod vzbudil nádherného leoparda se srstí temnou, jako je noc, a hladově si mě prohlížel. Ucítila jsem, jak mi někdo vyškubl klíčky z ruky, ale když jsem se otočila, nikoho jsem nezahlédla. Nechala jsem to plavat a šla si prohlédnout zvířata z větší blízkosti.

Náhle jsem za tím krásným levhartem spatřila stojícího Damona, jak mi mává. Zalapala jsem po dechu a radši si zakryla ústa, abych nevykřikla. Šelma se k němu pomalu plížila, ale nakonec ztuhla pod jeho uhrančivým pohledem. Nevěděla jsem, že ovlivnění funguje i na zvířata. Za chvíli si s ním hrál jako malé kotě. Naznačil mi, abych šla za ním. Spěšně jsem vyhledala dveře, kterými prošel, a opatrně vešla. Zezačátku jsem se držela zpátky, ale když se mi to úchvatné stvoření otřelo o nohu, klekla jsem si a zabouřila mu prsty do heboučké srsti. Předlo. Mohla bych se tam s ním mazlit celé hodiny, ale Damon mě od něj odtrhl a utěšoval mě, jako matka své rozmazlené dítě, že se podíváme ještě dál. Podobným stylem jsme prošli celou Zoo, od šelem, přes surikaty a slony, až po tučňáky s delfíny. Neskutečně mě bolely tváře od neustálého usmívání se. Ale nebyla jsem sama. Několikrát jsem načapala i Damona, jak si láskyplně pohrává s roztomilými tvorečky nebo jak se těší z mé radosti. Jeho úsměv byl stejně opravdový, jako ten můj.

Zaparkoval u chodníku a podržel mi dveře. Proklouzla jsem kolem něj a opřela se o kapotu. Nepochybně má připravený nějaký duchaplný proslov.

„Takže, co jsme se dneska naučili?“ otázal se mě.

Chvíli jsem přemýšlela. „Asi to, že pokud si někdy budu chtít pohladit lva nebo jinou přerostlou číču, musím mít s sebou upíra, který ji nejdřív zneškodní? I když nevím, co je víc nebezpečné, svěřit svůj život do rukou krvežíznivé pijavice nebo kočičce s tesáky o velikosti kuchyňského nože?“

Protočil panenky a přenesl váhu na druhou nohu. „Koukám, že to bylo naučnější víc pro mě jak pro tebe. Já jsem zjistil, že když se usmíváš, jsi mnohem krásnější a snesitelnější než obvykle.“ Letmo mě políbil na tvář a vrátil se do auta. „Dobrou noc, Eleno,“ stihl na mě zakřičet ještě před tím, než mi zmizel z dohledu. Přistihla jsem se, jak si prsty přejíždím po místě, kde se mě dotkl svými sladkými rty. Potřásla jsem hlavou, abych se zbavila toho zvláštního pocitu, a stejně tiše, jako jsem odcházela, jsem se i vrátila domů.

Dovětek: Tohle jsem nemohla napsat do komentáře autora, protože by to byl spoiler a to jsem nechtěla. Původně jsem psala o pumě, jenže pak jsem zjistila strašnou věc: Puma není černá! :D Ano, opravdu jsem celý svůj život žila v přesvědčení, že puma je velká, černá kočka. Takže když tady píšu o levhartovi/ pardálovi/ leopardovi/ panterovi, je to celkem jedno, jak se to nazve, tak tím myslím velkou černou kočičku, přesně takovou, jaká je vlevo v záhlaví blogu :).

 Pokračovat na další kapitolu »