18. kapitola

Komentář autor: Tak doufám, že jste byli aspoň trošičku napnutí. Jsem tak trochu úchylná na originální dárky, měly byste vidět, jak se na nějaké mé exempláře tvářej příbuzní nebo kámoši, když jim je nadšeně předávám :D.

Do otvoru se mi vešly nanejvýš tři prsty. Prodrala jsem se vatou, kterou byla hračka vycpána, a vytáhla zmačkaný papír. Rychle jsem ho rozložila a s námahou rozluštila nečitelné, přesto však elegantní, písmo.

No konečně! To sis vážně myslela, že je to jen obyčejný plyšák? Snad ti alespoň dojde, k čemu jsou ty klíče.

D

Klíče?! Zahodila jsem vzkaz na zem a znovu prohledala zvířátko. V rukách jsem svírala svazek klíčů, ale nebyl mi nijak povědomý. Naposledy jsem prozkoumala tu tajnou skrýš, ale už v ní byla jen vycpávka. Pohlédla jsem z okna a zjistila, že slunce už zapadlo. Tak jo, Eleno, zamysli se. Od čeho by asi tak mohly být, když je Damon schoval do plyšového leoparda? No, asi od tý zoologický zahrady, ve který jsme spolu byli, ne? Od čeho jiného? Jenže tady jsou jen čtyři klíče, na tam tom svazku jich bylo minimálně padesát. Že by Damon vybral jen některé? Vlastně, proč ne? Tolik by se jich dovnitř stejně ani nevešlo. Zvažovala jsem, jak s nimi naložit. Vzpomněla jsem si na ten okamžik, kdy mi to kouzelné zvíře leželo u nohou a slastně předlo, když jsem ho drbala na bříšku. Damonovo ovlivnění určitě ještě funguje, jinak by mi byly přece k ničemu. Pokud by mě ovšem nechtěl zabít, ale to by nebyl jeho styl, on by mi přece rozsápal hrdlo na cucky, levhart by tomu nanejvýš nečinně přihlížel. Kovový kroužek se mi setrvačně obtáčel kolem prstu. Zírala jsem do neznáma. Najednou jsem zaklapla pěst a spustila nohy na podlahu. Převlékla jsem se z domácího oblečení do džínů a kožené bundy a se slovy: „Jdu k Bonnie!“ směřovanými k Jenně, jsem se vydala na cestu.

Naštěstí jsem si pamatovala přesně, kterou zoo jsem s Damonem tenkrát navštívila. Byla to ta, ve které jsem byla i se svými rodiči a s Jeremym asi před šesti lety. Jela jsem rychle, jako by mě někdo pronásledoval. Hrající rádio jsem absolutně nevnímala. Celá zadýchaná z uvolněného adrenalinu jsem vystoupila z auta. Pátrala jsem po jakékoli známce přítomnosti někoho dalšího, ale bylo to zbytečné. Byla jsem sama. Úspěšně jsem otevřela vstupní dveře. Sebejistě jsem si to namířila rovnou k pavilonu šelem. Už už jsem chtěla zasouvat další klíč do zámku, když jsem si uvědomila, že to nebylo zapotřebí, protože dveře byly dokořán. Úzkou škvírou mi dopadal proužek slabé záře na špičky tenisek. Zaváhala jsem. Kdo by tam mohl být? Už je přeci dávno po zavíračce. Že by veterinář pečující o vážně nemocné zvíře? Zvědavost mi dodala odvahu. Tiše jsem se vplížila dovnitř těsně přitisknutá zády ke zdi. Vyhýbala jsem se světlu a držela se ve stínu. Kromě polospícího lva jsem nikoho neviděla. Skrčila jsem se do podřepu a modlila se, aby mi neruplo v kolenou nebo nevypadl mobil z kapsy; v tom tichu by to znělo jako atomový výbuch. Sepla jsem si vlasy gumičkou a opatrně vystrčila hlavu zpoza rohu. Putovala jsem očima po místnosti, až jsem se dobrala k výběhu Levharta skvrnitého. Musela jsem pořádně zaostřit, abych zjistila, že to černé klubko schoulené v rohu byli ve skutečnosti dva jedinci v objetí. Damon uvolněně seděl na špinavé zemi a hladil zvíře, které mu leželo na natažených nohách, po srsti. Rychle jsem se odvrátila, aby mě nezahlédl. Uklidnila jsem se a znovu překontrolovala situaci. Nic se nezměnilo, což znamenalo, že o mně nevěděli. Fascinovaně jsem na ně zírala a nebyla schopná se pohnout. Tmavovlasý upír se spokojeně usmíval a upíral své rozněžnělé oči ke spícímu zvířeti, které se jen občas zabořilo hlavou ještě hlouběji do pánova sevření. Byli oba tak spokojení, jako páreček milenců vyhřívající se na letním slunci. Nikdy jsem neviděla Damona takhle- prostě takhle! Tolik něhy a vřelosti, až mě to dojímalo. Přemýšlela jsem, že bych vylezla ze svého úkrytu a přidala se k nim, ale tím bych ten moment naprosto zničila. Potichounku jsem se kradla zpátky k autu. Konečně jsem mohla naplno vypustit zadržovaný vzduch z plic. Chvíli jsem jen tak stála a užívala si toho klidu a ticha. Foukal mírný vítr, ale už nebyl tak silný ani tak mrazivý. Pohrávala jsem si s klíčky od džípu a neměla se k odjezdu. Stejně teď neusnu, ne po tom, co jsem právě viděla. Několikrát jsem přešlápla z jedné nohy na druhou. Do háje! Zaklela jsem v duchu a poraženecky se vracela zpět k pavilonu.

„Damone?“ zavolala jsem do ticha.

Sotva jsem to dořekla, ocitl se těsně přede mnou se svým typickým úšklebkem.

Já věděla, že ho ta nálada přejde, jen co mě zmerčí.

„Ano, princezno?“

„Hledáš tu snad něco k snědku?“rýpla jsem si.

„Jsi nechutná,“ zašklebil se, „nikdy bych neublížil těm nevinnejm tvorečkům. Potřeboval jsem trochu klidu. Caroline mluví víc, než dokážu poslouchat. A teď jsi tu ty, bůh mě asi opravdu nenávidí.“

Uraženě jsem si založila ruce na hrudi. „Nenapadlo tě někdy, že k tomu má třeba své důvody?“

Nechala jsem ho o tom rozjímat a vydala se směrem k výběhu, přičemž jsem ještě stihla vrazit do Damonova ramene. Nemá stát na tak hloupém místě!

Nedůvěřivě jsem vstoupila a nespouštěla oči z levharta. Jako by si najednou uvědomil, kdo ho to přišel navštívit, vytáhl se na nohy a hnal se mě přivítat. S vrněním se mi otřel o nohy a ocasem mě pošimral na předloktí. Sklonila jsem se k němu a tak jako Damon, nedbaje na špínu, jsem se posadila a objala ho.

„Jedno se ti ale musí nechat, máš talent na vybírání dárků,“ řekla jsem Damonovi, který si nejspíš myslel, že nevím, že stojí přímo za mnou.

Posadil se k nám na podlahu a hladil leoparda z druhé strany.

„Jsi skromná. Není nijak těžký se ti zavděčit,“ prohodil ledabyle.

„Tohle ti přijde málo?“ Vytřeštila jsem oči.

„Dal jsem ti přece jenom klíče, ne celou zoo, to je rozdíl, tak jako je rozdíl mezi tím, když si někdo zaplatí permanentku na tenis, nebo když skoupí celej sportovní areál.“

Nechtěla jsem se s ním hádat a tak jsem si jen odfoukla pramen vlasů z obličeje.

„Jak jste na tom se Stefanem? Pořád si hrajete na tichou domácnost?“

„Taky se tě neptám na tvůj vztah s Caroline.“

„Tvůj problém, mně by to nevadilo.“

„Mezi mnou a Stefanem to nemá budoucnost.“

Chvíli bylo ticho, jako by čekal, že k tomu ještě něco dodám.

 „A to je všechno?“ Obrátil se na mě nechápavě.

„Víceméně.“

„Eleno, to si už v tomhle věku hledáš životního partnera? Mně je plus mínus 160 let a ještě pořád jsem o ničem takovém ani neuvažoval!“

„To, že je upír, je taky docela dobrý důvod k rozchodu, nemyslíš?“

„Nečekáš na to ode mě doufám odpověď.“

„Můžeš se se mnou alespoň jednou bavit jako s normálním člověkem?!“ vyletěla jsem. Měla jsem toho dost. Chce si promluvit? Tak taky musí dodržovat určitá pravidla slušného chování a ne ze mě dělat akorát tak idiota.

„Nevím, jestli něco takového vůbec někdy dokážu,“ řekl omluvně.

„Neexistuje přece nic, co bys nesvedl, pamatuješ?“ Zahleděla jsem se mu hluboko do očí a pak sklouzla pohledem kam jinam než na jeho rty. Semkly se. Přikývl.

Nakonec jsme si pěkně popovídali. Vyložila jsem mu svůj názor na vztah upíra s člověkem a na oplátku si vyslechla jeho problémy s Caroline. Zvláštní bylo to, že jsem si nepřipadala nijak trapně ani žárlivě, když jsme si vyprávěli o svých životních láskách. Bylo to příjemné a já cítila, jak mě tahle Damonova stránka zajímá a uchvacuje. Nebyl jako Stefan, možná se tomu blížil, ale já stejně viděla ty rozdíly. Damon byl vůbec strašně komplikovaná osobnost, tak rozpolcená, nevěděla jsem, kým skutečně byl. Je snad tohle jeho pravá tvář? Nebo je tím nelítostným zabijákem, za kterého ho považuje jeho okolí? Je to jen arogantní, namyšlený kluk se smyslem pro humor, nebo oddaný a věrný přítel? Bezcitný či přecitlivělý?  Nemám zdání a upřímně řečeno si myslím, že on také ne. Uvidíme, kdo z nás na to přijde jako první.

Pokračovat na další kapitolu »