17. kapitola

Komentář autora: Další kapitolu přidávám už dneska, protože má dost otevřený konec a sama to moc dobře znám, jak mě to žere, když skončí něco tak "napínavě" a čekat na pokračování 2 dny? Nejsem tyran :D.

V týhle kapitole jsem měla trošku problémy s popisováním poloh postav, snad jsem je vystihla (dojde vám, co tím myslím, až si to přečtete)

Předem děkuji za komentáře, kterých, mimochodem, nikdy není dost, takže je uvítám ;).

Jo, a ještě něco- tohle je první kapitola, která už neprošla korekcí od Michelle, takže možná budou hrubky, ale možná taky ne.

Milý deníčku.

 Tak ti nevím, jestli ty společné pátky ve čtyřech byl ten nejlepší nápad. Jsem si vědoma toho, že je to lepší, než sedět doma na zadku, ale být na blízku svému bývalému příteli a jeho neodolatelnému bratrovi, to taky není zrovna ideální. Například včera.

 Caroline nás konečně donutila hrát twister. Už od první chvíle mi bylo jasné, že to bude naprostá tragédie, proto jsem se jí to snažila rozmluvit, seč jsem mohla. Jenže známe Caroline. Jakmile si něco umane, není k zastavení. Šla na to velmi chytře. Nejdřív nás nakrmila slanými brambůrky, abychom měli pořádnou žízeň, a když jsme se dožadovali pití, položila před každého z nás sklenku bílého vína. Bylo výtečné, musím se jí zeptat, jaký to byl ročník. Po dvou lahvích jsme byli veselejší a chtěli blbnout. Potřebovali jsme ze sebe dostat přebytečnou energii a náhle nám twister připadal jako ta nejbáječnější hra na světě. Caroline byla tak nadšená, že nám sama vše připravila a chopila se kolotoče, který určoval, kam položit jakou končetinu. Ano, počítáš správně, deníčku, jestliže Caroline roztáčela ručičku, na placu jsem zbyla jen já a bratři. Ze začátku to byla neuvěřitelná zábava. S bláznivým smíchem jsem se rozvalovala po celé hrací dečce a neustále se natahoval po skleničce. No co! Bylo vážně dobrý! Jak jsem se tak smála, najednou koukám a vidím Stefanovo vypracované břicho jen pár centimetrů od mého obličeje. Musel přeze mě udělat most, aby se dostal na žluté políčko, při čemž se mu vyhrnulo tričko. Na prázdno jsem polkla, ale pohled jsem od něj neodtrhla, nešlo to. Naštěstí v této pozici nezůstal moc dlouho. Jenže potom přišla na řadu další zrada. Caroline mi poručila, abych dala jednu nohu od sebe, druhou přikrčila k tělu a při tom všem se podpírala rukama za zády. Nebylo to zas až tak hrozné, jenže jak jsem tam tak „ležela“ celá rozcapená, zabírala jsem poměrně dost místa a Damon potřeboval dostat svou pravou horní končetinu na puntík někde poblíž mého ramene. Neměl jinou možnost, než se přeze mě natáhnout. Při dalším kole položil svou ruku pod má bedra. Jako naschvál mým jediným pohybem bylo vystřídání nohou, skrčenou jsem natáhla a nataženou skrčila. Výsledkem byl Damon nalepený na mém hrudníku, jednou nohou se třel o mé stehno a druhou měl někde za sebou. Že mi začalo srdce bít rychleji, jsem dávala za vinu samozřejmě alkoholu. Navíc, Damonův dech, který byl značně cítit po víně a mísil se se vzduchem, který jsem dýchala, mi přidal alespoň půl promile. Dlouho jsem se mu dívala na prsa, ale nakonec jsem se odvážila pohlédnout mu do tváře. Vyděsilo mě, jak byla blízko. Měl pootevřené rty a slabě se usmíval. Střídavě mi visel očima na rtech a na krku, jako by se rozhodoval, jestli mě má zakousnout nebo políbit. Jen stěží jsem odolávala pokušení natáhnout se pro něj a vzít si ho. Díky bohu se ručička opět roztočila a my byli vysvobozeni z té příjemně nepříjemné polohy. Po tomto okamžiku jsem dokonale vystřízlivěla, ale smíšené pocity z obou upírů mi zůstaly.

Zavřela jsem svůj deník a opřela si hlavu o rám okna. Pozorovala jsem romantický západ slunce a litovala, že nemám nikoho, s kým bych se o něj podělila. Bratři Salvatorovi mi prostě nedali spát. Ani u jednoho jsem si nebyla jistá, co ke mně cítí, a už vůbec jsem netušila, co k nim cítím já. Rozhodně mě oba přitahovali, ale každý tak nějak jinak. Ze Stefana vyzařovala něha, láska, teplo a bezpečí. Bylo to milé a příjemné, jenže stereotypní a nezáživné. Damon byl samozřejmě pravým opakem. Sálala z něj vášeň, volnost, síla jak psychická, tak fyzická. To bylo něco, co mě dokázalo upoutat, co mě omamovalo a vzrušovalo, toužila jsem po tom, toužila jsem být jako on. Na druhou stranu být s ním by znamenalo dát v sázku vlastní život a duševní klid. Nikdy bych nevěděla, co od něj mohu očekávat. Byl až příliš vypočítavý a hlavně krvelačný. Nenáviděla jsem to. Nenáviděla jsem se za všechny ty pocity, které se ve mně bouřily a dožadovaly se činů, které se mi ve skutečnosti z hloubi duše příčily. Nenáviděla jsem oba ty zabijáky pro jejich krásu, pro jejich šarm a kouzlo. Jak můžu být tak poblázněná z dvou tak odlišných mužů? Kdyby alespoň nebyli upíry, kdyby alespoň nebyli bratry, kdybych alespoň věděla, kterého miluji víc, kdyby, kdyby, kdyby,…

Zlostně jsem uhodila pěstí do parapetu, na kterém jsem seděla. Zrak mi spočinul na plyšovém levhartovi a havranovi od Damona. Obě zvířátka ležela na sloupci dvou proutěných krabic. Veškerý nábytek byl obsypán různými kosmetickými přípravky, fotografiemi nebo jiným harampádím, takže jsem nevěděla, kam jinam je umístit. Opatrně jsem k nim přistupovala blíže, jako bych se bála, že snad obživnou. Nakonec jsem si vzala tmavě zbarvenou šelmu a vrátila se zpátky na své oblíbené místečko. Chytla jsem ji za přední tlapky a posadila na klín. Přišlo mi, že v ní něco zacinkalo, a když jsem se nad tím zamyslela ještě usilovněji, byla nějak podezřele těžká na to, že byla jenom z vaty a plyše. Osahala jsem jí tlapy a hýždě a nahmatala nějaký předmět. Pod jejím ocasem jsem našla malý zip. Váhavě jsem k němu vztáhla ruku a rozepnula ho.

Pokračovat na další kapitolu »