19. kapitola

Komentář autora: Tuhle scénu jistě všichni poznáte. Pár prvků jsem si samozřejmě přidala, aby to nebylo jak přes kopírák. Další díl bude ve čtvrtek.
Oukej, ještě jedna věc: Prosím o komentáře. Na statistikách krásně vidím, jak ta návštěvnost stoupá, ale to je asi tak jediné místo, z kterého to vyčtu, takže buďte té dobroty, děkuju za pochopení O:). (nevztahuje se na mé věrné komentátory)

„Kde je ta Caroline? Měly jsme začínat už před dvaceti minutami,“ stěžovala si Bonnie a z nudy si už asi po padesáté protahovala nohy.

„Nemám zdání, tohle se jí nepodobá,“ prohrábla jsem si prsty svůj koňský ohon.

Hlasité vrčení motoru mě donutilo podívat se na silnici. K hřišti právě dorazil bledě modrý sporťák s ohrnutou střechou.

„Pořád tě ještě zajímá, co jí tak zdrželo? Podívej se za sebe,“ poradila jsem své čarodějnické kamarádce a nevědomky vytrhávala trávu i s kusy hlíny ze země.

„To je Damon Salvatore?“ Vytáhla se na nohy a já ji následovala.

„Jop, v celé své kráse.“

„Nechápu, co na něm Caroline vidí. Tedy ovšem, je to neuvěřitelně sexy chlap, ale není na ni trochu moc starej? Není to tak správně, cítím to.“

To máš pravdu, Bonnie, upíři nejsou vhodnou partií pro žádného člověka. Stále jsem jí ještě neřekla pravdu o tom, kým bratři Salvatorovi skutečně byli, ale jak jsem mohla? Není to tak jednoduché, přijít za někým a říct: „Hej, mám úžasnej novej drb, chceš ho slyšet? Můj ex-přítel a jeho bratr jsou upíři, dobrý co? Dokonce mě Stefan jednou pokousal a Damon mě pak zachránil tím, že mi dal napít své krve! Chceš ukázat jizvu?“ Ne, na to prostě nemám.

„Promiňte, dámy, byla jsem- zaneprázdněná,“ chichotala se Caroline s šátečkem obvázaným kolem krku (proč asi, když bylo venku kolem 20°C) a přepočítala si naši skupinku.

Úkosem jsem se podívala na Damona. Velebil si ve svém pohodlném autě, zabořený do sedačky, s jednou rukou líně opřenou o volant. Rošťácky a zároveň s určitou dávkou nevinnosti se na mě ušklíbl a odjel. Dlouho jsem ho doprovázela pohledem. Z transu mě probrala až Bonnie, která mě volala ke zkoušce.

Ach, bože, jsem opravdu naprosto neschopná, vždyť nezvládám ani základní kroky! Jestli si toho Caroline všimne-

„Eleno, zlatíčko?“ přerušila tok mých myšlenek vůdkyně roztleskávaček.

„Nechtěla bys dneska stát radši vzadu? Bylo by to tak lepší.“

Provinile, jak spráskaný pes, jsem sklopila hlavu a dobelhala se do poslední řady. Jaká potupa!

Nakonec jsem to vzdala úplně. Přestala jsem poskakovat z jedné nohy na druhou a šla se kousek projít. Opřela jsem se o tribuny a pozorovala kluky, jak hráli fotbal. Zahlédla jsem Matta a také Stefana. Právě asi udělal bod, protože mu všichni členové družstva přátelsky bušili do ramen a pokřikovali na něj. Dmula jsem se pýchou a s potěšeným úsměvem tichounce zatleskala. Co to zas vyvádím?! Chovám se jako blázen. Stefan už není můj přítel, neměla bych tady tak stát a slintat! Zachytil můj pohled a rozběhl se ke mně. No, skvělý!

„Čau,“ pozdravil udýchaně.

„Ahoj. Pěkná práce tam na hřišti.“

„Díky. Cítím se trochu provinile. Není to spravedlivé, hrát proti někomu, jako jsem já.“

„Nebuď na sebe tak přísný, zasloužíš si jejich obdiv.“

„Přijdeš dneska večer?“ spustil najednou z jiného soudku.

„Nevím. Asi jo. Neměla bych?“ Znejistila jsem.

„Ne, samozřejmě, že měla, víš, že jsi u nás vždy vítána. Nedokážu si představit, jak bych to tam s nimi zvládl sám, potřebuju mít někoho na své straně.“

„Jasně.“

„Proč netrénuješ s ostatními?“ Kývl hlavou směrem k houfu hopsajících dívek.

„Jsem nemožná. Asi toho nechám.“

„Potřebuješ se do toho znova dostat, nic víc.“

„Nevím, jestli vůbec chci,“ usmála jsem se křečovitě.

„Takže se vzdáváš? Elena, kterou jsem znával, by nikdy před ničím neutekla, bojovala by až do posledního dechu.“

Fascinovaně jsem na něj zírala. Hlavou mi proběhla změť myšlenek, kterou jsem mohla ukočírovat jedině nějakým verbálním vyjádřením.

„Máš pravdu! Měla bych bojovat. Jsem přece Elena Gilbertová, královna školy, ne? Musím běžet. Tak večer!“

„Ukaž jim to!“ zakřičel ještě na mě a každý jsme se rozeběhli opačným směrem.

Domů jsem dorazila celá zpocená a naprosto vyřízená. Dala jsem si sprchu a trochu se upravila. Hned po večeři jsem se vydala na cestu do penzionu. Tentokrát jsem šla pěšky, přestože mě bolely nohy. Bylo poměrně teplo a čerstvého vzduchu si člověk neužije nikdy dost. Zazvonila jsem na zvonec a čekala, až mi někdo otevře.

„Ahoj,“ pozdravil mě Stefan, „jdeš sama?“

„Jako vždycky,“ odpověděla jsem rozpačitě. „Caroline s Damonem tu snad ještě nejsou?“

„Ne. Nic o nich nevím. Obvykle tu jsou hodinu předem a- jsou spolu v Damonově pokoji.“

„Aha,“ řekla jsem vševědoucně.

„Zdá se, že dnes večer tu budeme jen my dva.“

„Jen my dva,“ vydechla jsem roztřeseným hlasem, „to je- úžasný.“

„Pojď dál, možná se jen někde zdrželi.“

To doufám!

Pokračovat na další kapitolu »