Rozchod-doprovodná kapitola

Komentář autora: Patří k povídce: Doučování zla. Popisuje, co se stalo onen pátek předtím, než Elena přišla do penzionu a byl v něm jen Stefan. Miluju Damonův humor, ale bohužel, můj mozek s ním nedokáže pracovat tak, jak bych si přála. Nejsem s touhle kapitolou úplně spokojená, ale udělala jsem maximum :). No, snad se aspoň trošku pobavíte. Psáno z Damonova pohledu.

Jo a není to normálně očíslovaná kapitola, protože jsem jí napsala až dodatečně a nechtělo se mi už měnit pořadová čísla.

Porsím o komentáře.

S nechutí jsem si nalil sklenici studené krve. Caroline mě dnes poslala do háje. Prý není na jejím těle pro moje zuby použitelného místa- taková blbost! Možná jsem měl raději sbalit Bonnie, tu namyšlenou slečinku, která si myslí, že je velká čarodějka, když dokáže vznést do vzduchu pár pírek. Bylo sice fajn, že jsem nemusel Caroline ovlivňovat, věděla až moc dobře, co jsem zač, ale jinak to byla naprosto příšerná holka. Nemohl jsem ji vystát a v závěru jsem na ní musel používat nátlak daleko častěji, než na kohokoliv jiného, abych to s ní vůbec vydržel. Alespoň mi dovoluje ze sebe pít, tedy krom dneška, a je svolná ke všemu, oč ji požádám.

Nedůvěřivě jsem polkl první doušek a ošil se.

„Co se stalo s tvou přítelkyní?“ ozval se kárající hlas mého bratříčka.

Otočil jsem se na něj a sjel ho pohledem. Byl nevkusně oblečený jako vždy. Hrachově zelená košile, kterou by si na sebe nevzal ani strýček Pompo, a laciné modré rifle. Jak, sakra, můžeme být my dva příbuzní?

„Měl bys o ni zájem? Už mě opravdu vytáčí. Vidíš, k čemu mě až dohnala?“ Upozornil jsem ho na svou studenou večeři. „Asi to s ní skončím. Co myslíš, mám ji zlomit vaz nebo vysát?“

Jeho výraz se vůbec nezměnil. Pořád se tvářil zakaboněně a důležitě.

„Potřebovala si přepudrovat nosánek a takový ty holčičí věci, přijde později. Nejsem jako ty s Elenou, nepronásleduju ji na každým kroku. Možná proto nám to tak klape, zatímco tys dostal košem,“ nemohl jsem si odpustit trochu provokace. Miluju ten jeho výraz, když se naštve.

„Velmi vtipné. Víš ale, Damone, že Caroline je člověk? Je to normální živoucí bytost s emocemi, se kterými by sis neměl jen tak zahrávat. O krmení se z ní nemluvě.“

Nechápavě jsem se na něj zašklebil. „Ty mi hodláš dávat rady ohledně holek?“

„Jenom ti říkám, aby ses k ní choval lépe.“

„Proč si myslíš, že nechovám? Možná jí nekupuju květiny, nevodím do drahých restaurací, ale miluju ji celým svým srdcem!“ obhajoval jsem se s řádnou dávkou teatrálnosti.

„Teď vážně, Damone,“ nasadil ten svůj hyper- super- ultra- extra vážný výraz a pomalými, dlouhými kroky došel až ke mně. Vztyčil hrdě bradu a hleděl mi do očí. Měl jsem co dělat, abych nevyprskl smíchy. Ještěže jsem ve skrývání svých myšlenek a pocitů tak dobrý. „Proč s ní jsi? Proč zůstáváš v Mystic Falls?“

„Pche,“ čekal jsem lepší proslov, „už jsem ti to přece řekl, miluju ji.“

„Caroline?“

„To mě jako zkoušíš, jestli si pamatuju její jméno?“ Protočil jsem panenky a následně se zarazil. „Ne, momentíček,“ rozlíval se mi vševědoucí úsměv po tváři, „tady vůbec nejde o mě a o Caroline, tady jde zase o Elenu, že je to tak?“

„Vím, že jsi Katherine hluboce miloval a ještě do nedávna po ní pátral, ale Elena není Katherine, nikdy nebude.“

„Já vím. Proto se o ni taky nezajímám.“

„Lžeš. Řekla mi, že tě občas nachází ve svém pokoji,“ zavrčel.

„No a? Jedinou věc, kterou to znamená, je, že Elena je mluvka.“

A taky to, že ti neřekla o našich menších výletech, což je dobře. Ne že bys s tím něco nadělal, ale je to tak lepší. Jsem vlastně něco jako její malé, hříšné tajemství a ta myšlenka se mi líbí.

„Nestaráš se o lidi, nekamarádíčkuješ se s nimi, jenom je využíváš. Tak co to máš za lubem s Elenou?“

„Neříkala ti taky o tom, jak jsem se u ní za tebe přimlouval? Byli jste rozkošný páreček, škoda žes to podělal.“

„Co máš za lubem, Damone?“ Už začínal zatínat pěsti a bělmo mu mírně zrudlo. Možná s ním dneska večer ještě bude sranda.

„Chci ti ji přebrat, spokojenej?“

„Drž se od Eleny dál.“

„Tak fajn,“ usmál jsem se na něj téměř opravdově.

„Myslím to vážně!“

„Vždyť já taky, co ode mě víc chceš slyšet?“

„Chci, abys odešel z tohoto města.“

„To od tebe není hezké, Stefe. Opravdu jsi mě teď ranil.“

„Slib mi to, Damone, slib mi, že odejdeš!“

„Hele, už mě fakt přestáváš bavit. Řeknu ti to asi takhle. Nikam nepůjdu, protože tohle je i můj domov. A ty už si konečně uvědom, že tě nechala. Víš, já se jí ani nedivím. Bože, vždyť jsi neměl ani na to, abys jí dopřál trochu té rozkoše.“

To ho vytočilo naplno. Podcenil jsem ho a schytal jednu pěstí. Trochu to bolelo, ale rozhodně jsem zažil horší. Elegantně jsem se vyhoupl na nohy a čekal, co přijde dál.

„Nikdy tě nebude milovat! Stejně tak, jako tě nikdy nemilovala Katherine! To ty jsi tady ten chudák, o kterého se nikdy nikdo nezajímal!“ řval na mě.

To se mě dotklo. Smířil jsem se s tím, že je Katherine mrtvá, a že už ji neuvidím, ale stále mě to ničilo, obzvlášť z úst mého soka.

„Leč si svoje komplexy na někom jiném, bratříčku, já si na rozdíl od tebe aspoň dokážu udržet ženskou.“

„Tím, že ji ovlivňuješ,“ uchechtl se nad svým prvním uzemňujícím komentářem za posledních 80 let.

Jsem poněkud vznětlivý upír, takže jsem nepochopil, proč Stefana překvapilo, že jsem mu taky jednu ubalil. Trvalo mu dlouho, než se zvednul a přišel si pro další. Hodnou chvíli jsme se prali, až jsem ho konečně dostatečně utahal.

„Tak,“ oprášil jsem si ruce o stehna, „teď už mě snad konečně budeš poslouchat. O tvoji milovanou kopii Katherine nemám zájem. A už mi NIKDY nepředváděj tyhle žárlivý scény, jasný?“ vyjádřil jsem se a šel se umýt.

„Něco k tobě cítí,“ zaskuhrala ta troska na zemi. Normálně jsem jeho slova ignoroval, ale tahle zněla důležitě. Zastavil jsem se a otočil se k němu.

„Co?“

„Elena má pro tebe slabost. Vím to. Řekla mi to. Tak nějak.“

Znehybněl jsem. Byl jsem naprosto v šoku. Něco ke mně cítí? Něco jiného než jen odpor a zášť? Nevěděl jsem, jak s takovou informací naložit. Zamyšleně jsem si oblízl rty a svraštil čelo.

„Díky,“ řekl jsem Stefanovi a znovu se pokusil odejít do koupelny.

Zavřel jsem za sebou a opřel si hlavu o dveře. Těkal jsem očima po místnosti. K mému překvapení na mé posteli sedělo blonďaté stvoření s řádně nasraným výrazem. A do prdele. Jak moc špatně jsem o ní mluvil?

„Tak co, už ses rozhodl, jestli mi zlomíš vaz nebo vysaješ všechnu krev?! Zapomněl jsi, ty chytráku, že jsem ti řekla, že použiju tvoji koupelnu, abych se nemusela trmácet až domů!“ vyjekla pisklavým hlasem, jehož frekvenci jsem raději ani nechtěl znát.

„Ale no tak, miláčku-“

„Nech si ty kecy! A nepokoušej se mě ovlivnit, nosím s sebou pro jistotu sporýš, hele!“ Ukázala mi hrdě snítku té prašivé květiny a kus z ní ukousla jako nějaká divoženka. „Tak a teď si něco zkus! Víš ty co? Budu na tebe hodná a usnadním ti práci- mezi námi je konec!“ vyštěkla poslední slovo a s uslzenýma očima opustila můj nádherný pokoj.

Chvíli jsem to zpracovával. Nakonec jsem jen pokrčil rameny a spokojeně se zašklebil. Vlastně taky dobře. Aspoň se nemusím namáhat s pohřbem.

Pokračovat na další kapitolu »