20. kapitola

Komentář autora: Neptejte se mě, proč je tu nová kapitola už dneska. Prostě jsem měla nepochopitelný pocit/potřebu ji sem dát :D.

Je to sice blbost, ale představte si, že maj Salvatoři televizi nad krbem, hodilo by se mi to. Děkuji za pochopení!! :D

Tuhle kapitolu mám docela ráda. Je taková miloučká, roztomiloučká, je v ní prostě všechno a hlavně je taková realistická, ale vám se možná líbit nebude. Smůla :D.

Seděla jsem se Stefanem v obýváku a srkala bylinkový čaj. Každou chvíli jsem koukala na hodiny a sebemenší šustnutí mě okamžitě nadzvedávalo z křesla, jenže Damon s Caroline stále nepřicházeli. Stefan působil stejně nejistě jako já.

„Myslím, že nemá cenu na ně čekat, ty už se neukážou,“ prolomil dlouhé ticho.

„Jo, vypadá to tak.“

„Takže- nechceš se třeba projít?“

„Já, na rozdíl od tebe, se po dvou hodinách strávených na hřišti cítím opravdu zmožená. Sotva jsem došla sem a ještě netuším, jak se dostanu zpátky. Takže ne, opravdu se nechci jít projít.“

„Chápu. Nemáš náhodou hlad? Mohl bych nám připravit večeři.“

Na to jsem slyšela. Pokud v něčem Stefan opravdu vynikal, bylo to vaření. Zapomněla jsem na bolavé nohy a čile vyskočila.

„To už zní líp!“

Vzduch kolem nás byl provoněný neodolatelnou vůní koření a zeleniny. Jazzovou hudbu ze Stefanovy drahocenné sbírky starých desek doprovázelo prskání rozžhaveného oleje na pánvi a pravidelné údery nože o dřevěné prkýnko. Trochu mě překvapilo, že jsme našli všechny ingredience. Většinou byla kuchyň poloprázdná, jen pár sušenek, kafe a různé druhy čajů, občas se tam vyskytlo i mléko; ale těstoviny, maso a koření? Neptala jsem se a byla vděčná, že jsme nemuseli jít na nákup. Krájela jsem žampióny a nohama si podupávala do rytmu písně.

„Nemám to udělat?“ zeptal se mě Stefan starostlivě a položil mi dlaň na rameno. Stál těsně za mnou.

„Neboj, tentokrát se neříznu,“ usmála jsem se na něj a trošku se zaklonila, takže jsem se mu otírala zády o hruď.

„Tak dobře,“ poplácal mě a vrátil se zpět ke sporáku.

***

„Ach, bože, tohle bych mohla jíst každý den a nikdy by se mi to nepřejedlo,“ rozplývala jsem se s  pusou plnou gyrosu.

Stefan seděl naproti mně a spokojeně mě pozoroval, jen občas nabral na vidličku střídmé sousto a rychle ho sežvýkal. Zato já do sebe klopila jednu hordu jídla za druhou.

„Jsem rád, že ti chutná.“

***

Po vydatné večeři jsem se svalila na gauč. Byla jsem přímo přežraná. Stefan se usadil vedle mě a zapnul televizi. Dávali nějaký pořad s opravdu zábavným moderátorem. V záchvatu smíchu jsem si ani neuvědomovala, že se lepím na Stefana jako pijavice. Pokusila jsem se nenápadně odsunout, jenže se ke mně zrovna naklonil a začal mi něco vysvětlovat. Oba jsme se bláznivě rozchechtali a já přesunula značnou část svého trupu na něj. Po dlouhém váhání kolem mě ovinul svou paži a já se k němu přitiskla ještě blíž. Tolik k mému držení se od bratrů Salvatorových dál. Padala na mě únava a on byl pro mě v tu chvíli něčím jako postelí.

„Eleno?“ pošeptal mi do vlasů, ale já neměla sílu mu odpovědět, jen jsem divně zavrněla a nasála vůni jeho oblečení, která mi tolik chyběla.

Opatrně se vyprostil z mého sevření a podsunul mi místo svého těla naducaný polštář. Nespokojeně jsem zaskuhrala a poslepu se natáhla po jeho ruce. Našla jsem ji a vší silou (tedy silou o velikosti sotva jednoho newtonu) stiskla. Neměl o mou ruku zájem. Něžně ji setřásl a vrátil mi ji. Potom mě přikryl dekou a odhrnul vlasy z obličeje. Ucítila jsem jeho teplé rty na své tváři.

„Dobrou noc, andílku.“

Nechal mě tam samotnou. Mrtvolné ticho narušovalo jen praskání krbu, které mi dodávalo pocit bezpečí. Má duše se chtěla rozeběhnout do Stefanova pokoje, jenže tělo jí jaksi neposlouchalo, což bylo dobře. Byla jsem tak utahaná, že mi ani nedělalo problém přesunout řešení svého milostného života na jindy. Usnula jsem.

Probudila jsem se až ráno a trvalo mi pěkně dlouho, než mi došlo, kde jsem se to vlastně nacházela. Vztyčila jsem se do sedu a promnula si oči. Na jazyku jsem měla nepříjemnou pachuť opomenuté ústní hygieny.

„Dobré ráno,“ vítal mě Stefan.   

 V jedné ruce nesl misku cereálií a v druhé hrnek kávy. Překontrolovala jsem, jestli jsem stále oblečená, a s úlevou si urovnala tričko, které bylo sice celé zmačkané, nicméně bylo na svém místě a to bylo to podstatné.

„Díky a omlouvám se.“

„Za co?“

„Že jsem usnula, měls mě vzbudit a donutit jít domů.“

„Protože v domě pro deset osob není pro nás dva dost místa, viď? Najez se.“

„Damon se ještě neukázal?“

„Volal mě někdo?“ozvalo se z vedlejšího pokoje.

Damon nás přišel poctít svou přítomností jako antický bůh- zahalený jen od pasu dolů bílým ručníkem. Omámeně jsem ho sledovala, jak si houpavým krokem vykračoval přímo ke mně. V jeho chůzi bylo snad ještě více sebejistoty a namyšlenosti než obvykle. Zastavil se a shlížel na mě ze své velikosti, já naopak vzhlížela k němu ze své maličkosti. Radostně se usmál a naklonil hlavu na stranu.

„Mmm, káva,“ pronesl procítěně a vytrhl mi hrníček z vláčných prstů.

„Hej!“ vzpamatovala jsem se okamžitě a trošku se nadzvedla ve svém tureckém sedu, abych opět získala to, co mi po právu náleželo.

„Pozor na ten ručník, co kdyby mi spadnul?“ Couvl stranou a upravil uzel na svém boku.

Nejspíš jsem zčervenala. Stočila jsem se do klubíčka a usilovně se snažila propálit toho zloděje svým vražedným pohledem. Koncentrovala jsem se jen na jeho oči a výslovně si zakázala sklouznout pohledem někam níž, ale měla jsem co dělat, abych to dodržela.

Když se dopita napil, vrátil mi můj hrníček. Zamračeně jsem zpozorovala, že zmizela půlka jeho obsahu.

„Kde jsi byl včera večer? Čekali jsme vás,“ zeptal se Stefan svého staršího bratra.

„Po sto šedesáti letech jsem dostal kopačky. Nemusím vám snad vysvětlovat, jak hluboký žal jsem musel zapíjet,“ zavrčel podrážděně a opustil místnost.

„Caroline se s ním rozešla? Proč?“

Stefan po mně střelil dost zvláštním pohledem. Nejspíš měl znamenat: To se ptáš jako vážně?

„Samozřejmě, že každý normální člověk by našel spoustu důvodů, ale že zrovna ona na něco přijde- Myslela jsem, že je s ním šťastná, ještě včera odpoledne se na něj usmívala a vypadala spokojeně.“

„Na to se asi budeš muset zeptat jí- nebo Damona,“ odmlčel se před vyslovením druhé varianty.

Zklamaně jsem přikývla a dopila zbytek kávy, který mi Damon milosrdně ponechal. Pomohla jsem Stefanovi s umytím nádobí a konečně si vyčistila zuby. Sprchu si dám až doma. Snad si o mě Jenna nedělala starosti. Stefan mě šel vyprovodit ke dveřím.

„Díky za všechno“ usmála jsem se na něj a nechala se políbit. Prohrábla jsem mu vlasy a láskyplně zvýšila tlak na jeho spodní ret. Divila jsem se, proč najednou tak strnul. Neobjal mě kolem pasu, jak to obvykle dělával. Ruce mu nehybně visely podél těla. Když jsem se konečně dočkala jeho dlaní na svých bocích, došlo mi, co bylo špatně. Bleskurychle jsem se vymanila z jeho slabého sevření a couvala jsem, dokud jsem nenarazila do dveří.

„Promiň, já- nechal jsem se trochu unést.“

„Pane bože,“ vydechla jsem roztřeseně.

„Jsi v pořádku?“

„Jo. Ne. Sakra, co jsme to udělali?“

„Políbili jsme se,“ konstatoval a nechápavě si mě prohlížel.

„Já vím, ale proč?“

„Eleno,“ přikročil ke mně.

„Ne! Zůstaň, kde jsi!“

„Promluvme si o tom.“

„Není o čem mluvit a už nikdy nic takového nedělej! “

„Eleno,“ zkusil to znovu a tentokrát se mnou nenechal zastavit. Vzal můj obličej do dlaní a něžně si pohrával s pramenem mých vlasů, „víš přece, jak moc tě miluju.“

Frustrovaně jsem se hryzla do rtu a hleděla mu plaše do očí.

„Chci, aby to mezi námi bylo jako dřív. Strašně mi chybíš,“ zašeptal poslední slova a položil si svou hlavu na má ramena. „Neopouštěj mě znova, prosím. Zůstaň se mnou.“

Před očima mi proběhl celý náš vztah. Vztah plný lásky, něžnosti a péče. Dokonce i motýlí křídla radosti a štěstí prolétla mým žaludkem. Jenže pak mi má mysl předhodila i jiné obrázky: Stefan pijící mou krev, Stefan s vyceněnými špičáky a nakonec Stefan měnící se v Damona s potutelným úšklebkem, který jsem tajně zbožňovala.

„Ne,“ řekla jsem rezolutně. „Je mi to líto, Stefane, ale já opravdu nemůžu. Nechci. Včerejší večer byl úžasný, ale sám dobře víš, že by to tak nešlo napořád. Nedělejme si to ještě těžší, než to je.“

„Eleno, ty to nechápeš, nemůžu bez tebe žít,“ naléhal stále usilovněji.

„Vždyť o mě nepřijdeš, stále tu pro tebe budu,“ spolkla jsem přicházející slzy, „ale ne tak, jak by sis přál. Mrzí mě to. Už musím jít,“ nahmatala jsem za sebou kliku a zatáhla.

 Stefan mi uvolnil cestu a s ještě zničenějším pohledem, než jaký jsem u něj zpozorovala při našem rozchodu, zalapal po dechu. Rychle jsem vyšla ven a přibouchla za sebou. Celá jsem se třásla. Kousek ode mě stál Damon. Jednu ruku měl zasunutou v přední kapse riflí a druhou se škrábal na zátylku. Trup mu z části zahalovala rozepnutá, černá košile. Zdálo se, že něco hledá, protože předtím, než si mě všimnul, pátral očima po zemi.

„Neviděla jsi moje klíče od kabrioletu? Musel jsem je včera někde vytrousit,“ obeznámil mě se svým urgentním problémem.

Zoufalost a smutek se změnily ve vztek. Damonova přítomnost mě prostě nikdy nenechala klidnou.

„A ty jdi taky k čertu!“ zařvala jsem na něj a rázně vykročila k domovu.

Ještě jsem si stihla všimnout, jak mu vyletělo obočí, brada spadla až na prsa a oči několikrát hbitě zamžouraly.

„Cože? Co jsem zase udělal?! Eleno?“

Pokračovat na další kapitolu »