21. kapitola

Komentář autora: Takže, jakpak jsme na tom? Damon je sám, Stefan je sám, Elena je sama. Ideální stav pro švédskou trojku, nemyslíte? :P Nebo zapojíme někoho do čtyřky? Uvidíme...

„Takže - ty jsi políbila Stefana.“

„Neřekla bych to zrovna tak, že já jeho, bylo to vzájemný,“ opravila jsem Bonnie a zkontrolovala, jestli nás někdo neodposlouchával. Známe školní drbny.

„A co s tím hodláš dělat?“

„Nic, nechám to vyšumět.“

„Proč jste se vy dva vlastně rozcházeli? Byli jste pro sebe jako stvoření.“

„Vysvětlovala jsem ti to už přece. Není mezi námi ta opravdová, spalující vášeň. Ta by tam přece měla být, no ne?“

„Možná by tam byla, kdybyste spolu měli sex,“ řekla suše má nejlepší kamarádka.

Zírala jsem na ni s otevřenou pusou. „Bonnie!“

„No co? Je to pravda!“

„Ach jo. Nemyslím si, že by to k něčemu bylo. Vždyť mezi mnou a Damonem -“ zarazila jsem se uprostřed věty.

 Svou náklonnost k Damonovi jsem přiznávala stěží sama sobě, natož někomu jinému. Překvapeně zdvihla obočí a čekala na detaily. Hořečnatě jsem přemýšlela, jak z toho vybruslit, a v tom jsem spatřila svou záchranu.

„Teď ne,“ uzemnila jsem Bonniin očekávající výraz, „jde sem Caroline. Nedávno se s Damonem rozešli.“

„Pane bože. Máme to vědět nebo budeme hrát nic netušící? “

„Radši nic netušící.“

„Dneska večer jdeme pít,“ oznámila nám Caroline a vzorně naskládala štos učebnic do své skříňky.

Vyměnili jsme si s Bonnie nechápavé pohledy.

„Víš, že je dnes pondělí, viď?“

„Samozřejmě! Že jsem blond, neznamená, že jsem i blbá!“

„Fajn. V tom případě si jistě uvědomuješ, že zítra se jde opět do školy.“

„To jste nikdy nebyly ve škole s kocovinou?“

„Jasně že jo,“ zamumlaly jsme s Bonnie. Lhaly jsme. Nikdy jsme nepily ve všední den a ani víkendy jsme netrávily naložené v lihu.

„Tak vidíte. Takže dnes, osm hodin, Grill, dámská jízda, žádní kluci! Minulej pátek moje ego schytalo takovou ránu, že se z toho bude vzpamatovávat ještě dva týdny. Ještěže mám vás, holky,“ zbrkle nás objala a zase zmizela.

„Na co se vymluvíme?“ zeptala se mě Bonnie.

„Na nic, prostě půjdeme. No tak, Bonnie,“ vyprskla jsem smíchy, když jsem si všimla jejího výrazu, „nebuď takovej strašpytel. Bude to legrace!“

„Náramná,“ zaskuhrala a cupitala za mnou jako ocásek do jídelny.

***

„Eleno! Přestaň nás porážet! Nedávno jsem prodělala strašlivý rozchod, měla bys mě nechat vyhrávat!“ vyčítala mi přiopilá Caroline, která se stěží strefovala tágem do koulí.

„Všichni máme problémy, Caroline,“ odbyla jsem ji a pokračovala v prvotřídně rozehrané hře.

„Když je řeč o problémech, už jste udělaly ten referát na zeměpis?“

„Bonnie, sklapni! Dnes večer se řeší jen holčičí záležitosti, ne škola. Za trest ti koupím panáka,“ oznámila jsem jí a šla k baru.

„Vezmi rovnou pro všechny!“ Caroline.

Pomalu jsem si začínala uvědomovat množství alkoholu ve své krvi. Naštěstí jsem neměla podpatky, ale své staré dobré tenisky. Objednala jsem nám tři tequilly. Opatrně jsem je všechny pobrala a vracela se ke kulečníku. Bohužel jsem se nedívala pořádně před sebe a hned při druhém kroku jsem do někoho vrazila a vyklopila obsah skleniček na své krásné vínové tílko.

„Sakra! Omlouvám se, nepolila jsem vás?“ optala jsem se cizince, který mi vstoupil do cesty.

 Byl docela pohledný. Krátké medové kadeře se mu roztomile vlnily nad vysokým čelem. Mužně řezané rysy zakrývalo několika denní strniště stejné barvy, jakou měly i jeho vlasy. Jen jeho oči mě trošku děsily. Byly úzké a ostražité, byla jsem si celkem jistá, že měl přehled o všem, co se v hospodě dělo.

„Myslím, že to odskákalo jen tvoje oblečení,“ usmál se na mě a poukázal na můj zmáčený výstřih.

Dřív, než jsem stihla cokoliv odpovědět, mi podal ubrousek. Odložila jsem prázdné sklenice na stůl a vzala si ho od něj, abych se alespoň trochu upravila.

„Díky. No, to abych to objednávala na novo.“

„To, si myslím, nebude nutné,“ řekl a poručil si čtyři tequilly na svůj účet.

„Ne, ne, ne, to nemusíš, já mám peníze.“

„To já taky, jen je nemám do čeho investovat. Neposadíš se?“ Kývl na barovou židličku vedle sebe.

Vyhoupla jsem se na ni a stále rozmýšlela, jak bych se měla zachovat. Ani jsem nevěděla, jestli mu můžu tykat.

„Tak na zdraví, slečno-“

„Elena Gilbertová.“

„Já jsem Nick, těší mě,“ přiťukl si se mnou a jediným rychlým pohybem vyprázdnil skleničku.

„Ty asi nejsi odtud, že ne? Nikdy jsem tě tu neviděla.“

„Nedávno jsem se přistěhoval, nikoho tu neznám.“

Překontrolovala jsem jeho ruce. Žádný prstýnek, ale věk už na to měl. Mohlo mu být tak osm a dvacet, což byla další věc, která mě na něm poněkud znervózňovala. V kapse mi zavrněl mobil. Podívala jsem se na displej a otevřela zprávu od Caroline. Máme vyklidit pole? Znovu jsem si prohlédla Nicka. Byl opravdu atraktivní a hlavně to byl člověk. Možná by mě dokázal zbavit mé posedlosti bratry Salvatorovými. Poslala jsem své kamarádky domů a vyklopila do sebe další sklenku. Můj společník překvapeně pozdvihl obočí.

„Myslel jsem si, že jsi servírka, když si nesla tolik panáků. Očividně jsem se zmýlil. To si vždycky objednáváš tolik pití jen pro sebe?“

„Ne,“ usmála jsem se vyzývavě, „ale vždycky jsem to chtěla zkusit!“

Asi mě prostě přitahovali starší muži. S Nickem jsem si báječně rozuměla, mnohem líp než se svými vrstevníky. Byl vyzrálý, životem vzdělaný, a přesto s ním byla zábava. Když už se mi začínaly klížit oči, nabídl se, že mě doprovodí. Moje rovnováha vypověděla službu, takže mě vzal kolem ramen, aby mi pomohl s koordinací těla. Vděčně jsem se o něj opřela a vysvětlila mu, že to bylo poprvé a naposledy, co jsem se opila v pondělí. Odpověděl mi, že je to moudré předsevzetí, a trošku mě popostrčil, abych překonala těch pár schodů na naši verandu.

„Díky ti,“ škytla jsem podnapile a s blaženým úsměvem jsem se ho pustila, následně vrazila do zdi, což mě rozesmálo.

„Zvládneš to? Nemáš doufám ložnici v patře.“

„Až úúúplně nahoře.“

„Toho jsem se obával,“ usmál se takovým způsobem, že i v tom stavu mi došlo, že to bylo přesně to, v co doufal. „Tak pojď, uložíme tě.“

„Ne, ne, ne,“ zvedla jsem ruce do obraného gesta. „Moje tetička by nebyla ráda, kdyby zjistila, že si tahám v noci cizí muže do pokoje.“

„To jistě ne, ale tetička už dávno spí. V celém domě je přeci tma.“

„Hele, Nicku,“ přestala jsem se konečně chichotat a snažila jsem se znít vážně, „jsem ti vděčná za tvoji pomoc, ale dovnitř tě prostě nepustím. Nemusíš si dělat starosti, nebude to poprvé, co se budu vkrádat do svýho vlastního domu.“

Jak to uslyšel, jeho obličej, který až doposud zářil jako sluníčko, potemněl. Krve by se ve mně nedořezal, jaký mnou projel děs. Během mrknutí oka to však bylo pryč. Jeho tvář opět rozjasněná, ani stopa po nechuti či naštvanosti. Kolikže jsem toho dneska vypila?

„Tak dobře, rebelko. Tady je když tak moje číslo,“ vytáhl ze zadní kapsy kalhot malý papírek a podal mi ho, „kdyby se něco dělo. Zavolej kdykoliv, budu to očekávat,“ ušklíbl se spiklenecky a konečky prstů mě pošimral pod čelistí. Beze slova jsem ho sledovala, a když už ho nebylo vidět, zaplula jsem do bezpečí svého domova.

Pokračovat na další kapitolu »