22. kapitola

Komentář autora: Bože, včera to byl takovej WTF večer, že se o tom nechci snad ani rozepisovat... :D.

K povídce: Tenhle nápad jsem dostala při jedné ze svých mnoha cest do školy. Moje fantazie si se mnou pěkně zahrávala a spojila se s paranoiou. Taky potkáváte tolik havranů? Já pořád a v ten den mi zrovna přišlo, jakoby mě jeden z nich sledoval, prostě všude lítal se mnou. Samozřejmě, že to byla blbost, dokonce mě ani nesledoval celou cestu (přece jenom, mám to do školy asi kilák a půl), ale na nápad to stačilo. Snad se vám bude líbit aspoň tak jako mně, je to asi moje nejoblíbenější a nejmíň jsem jí poupravovala :).

Další díl bude v úterý.

Prosím, komentujte

Milý deníčku.

Sedím tu s tebou na posteli a pohrávám si s Nickovým číslem. Co myslíš, mám mu zavolat? Ten večer jsem to s tím alkoholem vážně trochu přehnala, takže mám vše kolem něj takové zamlžené, ale vím, že byl pěkný. Stefan se mi vyhýbá jako čert kříži. Nestěžuju si. Je to tak pro nás lepší, než se to mezi námi uklidní. Caroline se přes svůj zármutek přenesla a už opět flirtuje se vším, u čeho se dá identifikovat mužské pohlaví. O Damona starost nemám, ten se neměl z čeho dostávat. I kdyby se přede mnou rozbrečel a přísahal mi, že ji miloval, nevěřila bych mu. Prostě to k ně-

Nemohla jsem dopsat poslední myšlenku, protože jsem leknutím upustila propisku. Velký černý havran bubnoval do skla mého zavřeného okna. Chtěla jsem ho odehnat, ale všimla jsem si, že má v zobáku jakýsi papírek. Otočila jsem kličku a vpustila ho dovnitř. Okamžitě se snesl na mou postel a opatrně, jako by to byla nějaká vzácnost, položil vzkaz na prostěradlo. Sebrala jsem ho a přečetla.

Následuj mě a vezmi si havrana.

„Vtipné,“ zamručela jsem ironicky a pokynula mu směrem k otevřenému oknu.

Přiskákal ke mně a klovnul mě do stehna.

„Au! To bolelo!“

Nevinně zamrkal očkama a dál mě pozoroval.

„Damone,“ zaúpěla jsem, „můžu jet aspoň autem?“

Otřepal se, což mělo zřejmě znamenat nesouhlas. Vzal do svých pařátů plyšového ptáka, kterého mi sám daroval, a pustil mi ho do náruče.

Tiše jsem protestovala, ale začala se oblíkat. Ani mi nepřišlo trapné, že jsem s ním byla v jedné místnosti, stejně byla tma a na mém spodním prádle nebylo nic extra rajcovního. Léto se pomalu ale jistě blížilo, takže jsem si vzala jen rifle a tričko, mikina nebyla nutná. Plyšáka jsem strčila do malé sportovní kabelky, kterou jsem si přehodila přes rameno.

„Takže, kam to bude?“

Spokojeně pokyvoval hlavou. Vyletěl ven a usadil se na nejbližší lampě. Seběhla jsem schody. V kuchyni jsem se střetla s Jennou.

„Kampak to jdeš takhle pozdě?“

„Caroline volala. Pořádá holčičí párty. Nevadilo by ti, kdybych u ní přespala?“

„To si nevezmeš ani pyžamo?“ Zněla podezíravě.

„Má pro nás prý speciální obleky,“ valily se ze mě lži bez sebemenšího zaškobrtnutí.

„Tak si to užijte,“ odmávla mě a pokračovala v luštění sudoka.

Damon už mě netrpělivě vyhlížel. Skřehotavě zakrákal a rozletěl se k lesu. Následovala jsem ho. Vůbec jsem neviděla, kam šlapu. Jediné, na co jsem mohla spoléhat, bylo Damonovo volání. Došla jsem k bažinám, kde stromoví prořídlo, a tak měl měsíc možnost osvítit mi terén.

„Damone, tudy neprojdu. I za sucha a světla to není bezpečné. Teď je tma jak v pytli a nedávno pršelo. Musíš najít jinou cestu.“

Pták se podrbal pod křídlem, jako by mě vůbec nevnímal.

„Slyšíš?“

Konečně se po mně ohlédl. Naprosto nevinný výraz, vyzývavé oči. Přeletěl z větve stromu na ztrouchnivělý kus dřeva vyčnívající z močálu. Zatnul do něj své dlouhé drápy a vyčkával. Vztekle jsem zaryla špičku boty do země, abych zjistila, jak moc je podmáčená. Havran mi ukazoval cestu. Přesně mě navigoval, kudy mám jít a na co si dát pozor. Když jsme se dostali z toho labyrintu, moje ponožky a tenisky už byly na vyhození.

„Koupíš mi nový!“ Ukázala jsem prstem na svou zničenou obuv.

Pták smutně zavrkal a uletěl mi.

Dovedl mě až k řece. Zastavila jsem a čekala, co si pro mě připravil tentokrát.

„Plavat mě nedonutíš, s tím nepočítej,“ varovala jsem ho předem.

Nevěřícně zakroutil hlavou. Vůbec jsem ho nedokázala vnímat jako zvíře. Byl to prostě Damon, nezajímalo mě, jak vypadal. Potkat ho v lidské podobě s havranem na rameni, asi bych zešílela. Byl mezi nimi pro mě asi takový rozdíl, jako mezi Caroline s culíkem a Caroline s rozpuštěnými vlasy. Pořád by to byla jedna a ta samá Caroline. Urovnala jsem si v hlavě svůj zmatek ohledně biologie a sledovala dál svého průvodce. Zastavil se u lávky, kterou si vybudovali místní kluci, a provokativně zamával křídly.

„Most je o dvě stě metrů dál, víš to, že jo?“

Úklon hlavy ke straně, všechna nevinnost němé tváře připravena k útoku.

„Ne!“ Založila jsem si ruce na prsa.

Úklon hlavy ke druhé straně.

„Nejsem tak obratná jako ty. Spadnu a budeš mě muset vytáhnout.“

Přešlápnutí z hnáty na hnátu.

„Vylovil bys mě, že jo?“ Přestávala jsem si být jistá.

Zakrákání.

Povzdech.

To je rozhovor.

„Damone, prosím, nech mě jít přes ten most,“ udělala jsem psí oči.

Načepýřil se.

Naštvala jsem se. Zula jsem si botu a mrštila ji po něm. Bohužel jsem minula a moje nebohá teniska se žblunknutím skončila ve vodě. Havran se příšerně rozkrákal a udělal kolem mě v letu několik koleček. Uraženě jsem si sedla na zem.

„Taky se ti na to klidně můžu vysrat!“

Snesl se přede mě a zvědavě si mě prohlížel. Věděl, že když už mluvím sprostě, nejspíš to něco znamená. Zatahal mě za nohavici.

„Nech mě!“

Odhopkal kousek dál a zavřel oči. Obklopil se stíny a v mžiku se přede mnou zjevil Damon, tedy jeho lidská varianta. Byl v podřepu, jedním kolenem se téměř dotýkal země, druhé měl vztyčené, prsty kolem něj sevřené jako pařáty. Místo peří se mu na hlavě leskly rozcuchané vlasy a měl stále sklopená víčka. Byl ode mě nanejvýš třicet centimetrů. Otevřel oči a zadíval se na mě. Zalapala jsem po dechu a ani nehlesla. Byl tak nádherný. Jak může být někdo tak dokonalý? Tak uhrančivě krásny? Jenom Damon. Umělecky tvarované rty se mu zvlnily do rozpustilého úsměvu. Pohodil hlavou, aby si upravil účes, a vytáhl se na nohy. Podal mi ruku a já ji přijala. Vstala jsem a nepouštěla se ho. Usmál se na mě ještě víc a vlekl mě za sebou k lávce. Tam se ke mně otočil čelem a uchopil mě i za druhou ruku.

„Nepustíš mě?“ vydechla jsem.

Jeho výraz trochu zvážněl. Zavrtěl hlavou.

„Promluvíš se mnou dneska vůbec?“

Pokrčil rameny a stiskl mi ruce.

„Jo, jsem připravená,“ odpověděla jsem na jeho nevyřčenou otázku.

Pomalu začal couvat. Jeho štíhle prsty byly obtočeny kolem mých zápěstí jako ocelová pouta. Nesvíral mě pevně, naopak, až překvapivě jemně, ale věděla jsem, že byl připraven kdykoliv zasáhnout. Vpaloval se do mě očima; byla jsem naprosto zaklesnutá do jeho pohledu. Cítila jsem se, jakoby na mě používal nátlak, nemohla jsem uhnout ani o píď. Opatrně jsem pokládala jednu nohu před druhou. Můstek byl extrémně úzký, sotva se mi na něj vešla chodidla vedle sebe, ale věřila jsem Damonovi, spoléhala jsem na něj. Asi v polovině jsem zavrávorala, protože se vzedmul vítr. Damon mě chytil pevněji a zastavil se. Jeho klidný výraz mi navracel ztracenou rovnováhu. Pokračovali jsme. Když jsme se dostali až na druhý břeh, pustil se mě a opět naklonil hlavu na stranu. Otočil se ke mně zády a v chůzi se přeměnil v ptáka. Pořádně jsem se nadechla a vydechla. Ohlédla jsem se za sebe a nevěřícně přeměřovala vzdálenost mezi břehy. Mohlo to být tak sto možná sto padesát metrů. Krákání havrana mě probralo z šoku a dala jsem se opět do pochodu.

Les pomalu přecházel v palouk. Zahlédla jsem světla penzionu. Damon naposledy zakrákal a odletěl směrem k němu.

„To má být jako nějaký vtip?“ Rozhodila jsem rozhořčeně rukama. „Víš, že se sem dá dojít i po silnici?!“

Nemělo smysl na něj křičet, stejně už mě neslyšel.

„No počkej,“ procedila jsem skrze zaťaté zuby a rázným, kulhavým krokem (protože jsem měla pouze jednu botu) jsem mířila k rezidenci bratrů Slavatorových.

Pokračovat na další kapitolu »