23. kapitola

Komentář autora: Z týhle kapitoly mě vždycky honí mlsná :/ :D.
Mimochodem, děkuji za vaše hlasy do ankety, zatím je to docela vyrovnané, ale asi tu "povídku" zveřejním, až budu hotová s Doučováním ;).

Strčila jsem do pootevřených dveří, abych mohla vstoupit. Pár metrů ode mě zářila svíčka. Nedůvěřivě jsem vešla dál do domu a spatřila celou cestičku orámovanou mihotajícími se světýlky. Vedla přímo k Damonovu pokoji. Sledovala jsem ji. Na jejím konci jsem se střetla s tuhou klikou. Zkusila jsem to znovu - bez úspěchu.

„Damone?“ Zabušila jsem.

Nic.

S povzdechem jsem se rozhlédla kolem. Nebylo nijak neobvyklé, že byly Damonovy dveře zamčené. Ještě nikdy jsem v jeho ložnici nebyla. Ale teď mě k ní přece sám nasměroval, tak musí existovat způsob, jak se tam dostat! Zavadila jsem rukou o svou taštičku. No jasně! Rychle jsem ji otevřela a vyndala z ní plyšáka, kterého mi Damon nakázal vzít s sebou. Pod jeho pravým křídlem jsem našla zip - jako u levharta. Rozepla jsem ho a vytáhla starý velký klíč. Pasoval přesně. Zámek povolil a já konečně mohla vejít.  S mým příchodem zazněl i ležérní aplaus. Damon stál opřený o hranu své ohromné postele a se sarkastickým úšklebkem mi blahopřál.

„Bravo, Eleno. Už jsem ani nedoufal, že na to přijdeš.“

„Proč jsme, sakra, nešli po silnici?!“ Vzpomněla jsem si na svůj nedávný hněv.

Odkašlal si, aby potlačil smích. „Ehm. Kdyby ses teď viděla, pochopila bys to.“

Podmračeně jsem sklopila zrak ke svému ošacení. Jo takhle. Na jedné noze bota obalená bahnem, na druhé děravá ponožka, kalhoty zacákané vším možným, ruce od smůly a prachu, ve vlasech pavučiny.

„Ale,“ pokračoval rychle ve své řeči, „připravil jsem nám večeři.“

Přímo před ním se rozprostírala deka s několika polštářky. Uprostřed stály nějaké lahve a skleničky. Kolem dokola byly vyrovnány podnosy, přiklopené stříbrnými poklicemi. Přeletěla jsem pohledem i po zbytku místnosti. V protější zdi byl vybudován krb, podobný tomu v obývacím pokoji. Za Damonem se nacházela již zmiňovaná manželská postel a francouzské okno, z části zahalené krémovými závěsy.

„Nejdřív bych se ale ráda očistila,“ otřela jsem si rozpačitě dlaně do riflí.

„Samozřejmě,“ zakoktal se, „napustím ti vanu.“ Odběhl a dřív, než jsem stihla zjistit, kolik je hodin, byl zase zpátky.

„Koupelna je tvoje, chovej se jako doma.“

Chtěla jsem ho upozornit, že se jaksi nemám do čeho převléknout, ale nesebrala jsem na to dostatek odvahy. Vešla jsem do luxusní moderně vybavené umyvárny a zamknula za sebou na dva západy. Z vany už pomalu přetékala pěna. Otočila jsem kohoutky a ještě jednou se ujistila, že byly dveře zajištěné. Svlékla jsem se a odkopla zmuchlané klubko oděvu do protějšího rohu. Ponořila jsem se do příjemně teplé vody. Na hladině plavaly nějaké byliny, které jsem neznala. Ohlédla jsem se po mýdlu nebo po něčem na ten způsob. Kousek ode mě stál pánský sprchový gel. Darovanému koni na zuby nehleď, pomyslela jsem si a odklopila víčko, abych si přičichla. Voněl nádherně. Z rozjímání mě vytrhlo až zaklepání.

„Ano?“

„Donesl jsem ti čistý oblečení. Máš ho za dveřmi.“

„Díky,“ řekla jsem uznale a opláchla si namydlenou hlavu.

Zabalená do osušky jsem opatrně vykoukla z koupelny. Na zemi opravdu ležela úhledně srovnaná hromádka. Rychle jsem ji vzala dovnitř a až tam si ji pořádně prohlédla. Kde tohle vyhrabal? Bylo to mé staré pyžamo; ani jsem si nebyla jistá, jestli se do něj ještě vejdu. Oba díly měly šedo-žluté zbarvení, na tričku byl vyšitý béžový medvídek s mašličkou. Kraťasy se daly stáhnout zlatavou šňůrkou v pase i na nohavičkách. Mezi komplet mi strčil Damon spodky a teplé ponožky. K mému překvapení mi oblečení padlo jako ulité.

„Mnohem lepší,“ konstatoval můj hostitel, když mě spatřil.

Pokynul mi, ať se posadím. Sám se uvelebil na druhý konec deky a se zájmem si mě prohlížel.

„Takže, co jsi ukuchtil?“

Slavnostně nadzvedal jednu pokličku za druhou. Uprostřed prvního tácu ležela miska plná tvarohu a kolem ní bylo do trojúhelníčků vyskládané ovoce. Hned vedle toho stál podnos se snad všemi druhy sýrů, které existovaly, ozdobenými olivami či papričkami. Posledním pokrmem byla pizza.

„Šampaňské, víno nebo pivo?“

„To bych se musela nejdřív rozhodnout, co budu jíst. Každé pití se hodí k něčemu jinému.“

„Já vím, to byl účel.“

„Hm. Začnu pivem a pizzou.“

„Správná volba,“ zazubil se na mě a chopil se láhve.

Když jsem byla hotová s prvním chodem, poručila jsem si šampaňské a vrhla se na ovocný tác.

„Jsi nějak zamlklej.“

„Rád pozoruju lidi při jídle.“

„Co to mělo dneska znamenat?“ Snažila jsem se navázat konverzaci, protože jeho mlčení mě znervózňovalo.

„Co co mělo znamenat?“ Usmál se spiklenecky.

„No ta tvoje stezka odvahy. Nikdy neděláš nic jen tak,“ zamračila jsem se podezřívavě.

„Tak se nad tím zkus zamyslet,“ opřel si bradu o koleno, „proč jsem tě asi nechal pobíhat po lese a přecházet po lávce nad rozvodněnou řekou?“

„Protože mě rád mučíš,“ zamrmlala jsem.

„Budu dělat, jakože jsem to neslyšel.“

Bezradně jsem pokrčila rameny.

„Zeptám se teda jinak. Proč ses nebála a téměř bez remcání mi ve všem vyhověla?“

Chvíli jsem přemýšlela.

„Věděla jsem, že jsem s tebou v bezpečí. Nedovolil bys, aby se mi něco stalo.“

„Důvěřovala jsi mi.“ Těžko říct, jestli to bylo míněno jako otázka nebo jako konstatování faktu.

„Jo. Asi jo,“ přikývla jsem zadumaně.

„A přesně toho jsem chtěl dosáhnout,“ lehl si na bok a smočil šťavnatou jahodu v bílém krému.

Překvapeně jsem zavrtěla hlavou.

„Nekladeš si moc vysoké cíle.“

„Musíš nejdřív zvítězit v několika bitvách, abys vyhrála válku.“

„Heh?“ Význam jeho metafory mi jaksi unikl.

„Bláboly starého mládence,“ odmávl to rukou a znovu se posadil. „Slyšel jsem, že jsi bratříčka zase odpálkovala,“ zabubnoval dlaněmi o stehna.

„Je to tak. Co se ti na tom nezdá?“

„Nic. Líbí se mi to,“ nasadil opět svůj provokativní výraz.

„Opravdu?“ lehla jsem si na břicho a houpala nohami ve vzduchu.

„Ten jeho zničenej výraz je k nezaplacení,“ napodobil mě, takže jsme byli k sobě o něco blíž. Stačilo se natáhnout a dosáhla bych na něj.

„Co jsi provedl Caroline?“ Snažila jsem se udržet přátelskou tóninu hlasu.

„Po pravdě? Měl jsem jí plný zuby a řekl jsem pár nevhodných věcí, který se jí pochopitelně dotkly.“

„Hm. To není tak hrozný. Na tebe.“

„Máš na mě špatnej vliv. Úplně ze sebe tu lidskost cejtim,“ nakrčil nos a zašklebil se.

„Ukaž,“ zachichotala jsem se a poposunula, abych si mohla přičichnout k jeho límečku.

„Mm. Od člověka k nerozeznání,“ usmála jsem se na něj a naklonila hlavu k levému ramenu.

Natáhl se, až mě jeho vlasy pošimraly na krku.

„Taky nevoníš špatně.“

„To bude tím, že jsem použila tvůj šampón.“

Leželi jsme tam naproti sobě, všude kolem nás svíčky a ticho. Usmívali jsme se na sebe jako dva blázni a hleděli si navzájem do očí. Damon naklonil hlavu na opačnou stranu, než na které jsem ji měla já, a olízl se. Jakoby tím jazykem setřel svůj bezstarostný, rozpustilý úsměv. Nechal rty mírně pootevřené a tvářil se ostýchavě, možná trochu ochromeně. Naprázdno jsem polkla a nechala se hypnotizovat krásou jeho úst.

„Damone,…“ snažila jsem se ho varovat roztřeseným hlasem.

Měla jsem takový neblahý pocit, že se chystá udělat nějakou hloupost. Srdce jsem měla až v krku, když promnul mokrou vlnu mých kadeří, která mi spadala podél obličeje, mezi prsty.

„Zbožňuju tvoje vlasy,“ řekl okouzleně a pátravě sledoval můj obličej, jakoby na něm něco hledal.

Jsem si více než jistá, že bychom v tu chvíli provedli nějakou blbost, kdyby nás však nevyrušilo prásknutí domovních dveří.

Pokračovat na další kapitolu »