24. kapitola

Komentář autora: Ale tak, že jsou ty prázdniny, tak já vám to sem dám, takže doufám, že si toho budete taky vážit :P

Komentáře jsou vítány.

Rychle jsem se odšoupla a čekala, co se na nás vyřítí. Do místnosti vtrhl Stefan a netvářil se zrovna mile. Nejdřív si všiml Damona pak mě. Nejspíš ho má přítomnost zaskočila, nebo to tak alespoň vypadalo.

„Eleno, co tu děláš?“

„Učím jí kultuře stolování a vypadl proud, proto je tu tak šero,“ odpověděl za mě rozmrzele Damon a doplnil ještě rozhořčeněji: „Co si asi myslíš, že tu tak se mnou může dělat při romantickém plamenu svíček?“

„On nejde proud?“ zamumlala jsem víceméně pro sebe.

Stefan klepl do spínače a pokoj zaplavilo světlo. Oba jsme s Damonem zamžourali.

„Vlastně je dobře, že tu jsi, alespoň to taky uslyšíš,“ zavrčel Stefan a zahleděl se na svého bratra.

„Uslyším co?“ Vytáhla jsem se na nohy a založila si ruce na prsou.

„Chápu, že preferuješ čerstvou krev, Damone, ale proč jsi teda vykradl půlku nemocnice, když se stejně krmíš z lidí, a co je ještě horší, ani se nesnažíš po sobě zakrývat stopy! Chceš, aby nás rada odhalila?“

„Vy víte o radě zakladatelů?“  Vyvalila jsem udiveně oči.

„Samozřejmě, vždyť jsem spal s dcerou jedný z členek tý sekty,“ zasyčel Damon.

„Co mi k tomu řekneš?“ Naváděl nás Stefan zpět k hlavnímu tématu.

„Jseš vedle, Stefe. Jsem čistej jak lilium.“

„Nelži!“

„Kdyby sis byl tak jistej, že to mám na svědomí, tak by ses mě ani neptal.“

„Kdo zemřel?“ zeptala jsem se, obávaje se odpovědi.

„Nikoho jsem neznal,“ otočil se ke mně Stefan, „před měsícem to byl mladík - běžec, dva týdny na to možná nějaká sekretářka a dnes jsem našel dívku asi  tak v tvém věku.“

„Vidíš? Nemohl jsem to bejt já! Na dnešní večer mám alibi, které mi tady ctihodná Elena jistě ráda dosvědčí,“ prohlásil triumfálně Damon.

„Ta holka byla mrtvá už delší dobu. Něco kolem tří dnů, předpokládám.“

„Pane bože,“ zakryla jsem si pusu a posadila se na postel. Dělalo se mi na zvracení.

„V tom případě máme co dočinění s někým novým,“ pokračoval Damon.

„Jsi si jistý?“

„Nemám důvod hrát si na světce. Kdybych to udělal, pochlubil bych se ti i s detaily.“

„Nebo si taky nechceš pokazit reputaci před lidmi, na kterých ti záleží.“

„Mně na nikom nezáleží, Stefe,“ zašklebil se kysele.

„To vidím,“ zavrčel mladší bratr ironicky.

Zdá se mi to nebo se hovor stáčí mým směrem?

„Co budeme dělat?“ Snažila jsem se je uklidnit.

„MY teda rozhodně nic dělat nebudeme,“ opravil mě Damon. „Tohle jsou nadpřirozený záležitosti, až budeme potřebovat pomoct s roztleskávačkama nebo školním plesem, obrátíme se na tebe. Hned se na to podíváme,“ namířil poslední větu na Stefana, který vycítil, že tím to tady pro něj skončilo. Než odešel, stihl mi věnovat ještě jeden obezřetný pohled.

Damonovo chování mi nepředstavitelně nadzvedávalo mandle. Proč nemůže nikdy nic brát vážně? Včetně mě! To je to opravdu takový nabubřelý sobec? 

Chvíli přežvýkával spodní ret a nakonec se ke mně obrátil.

„Tak, Elenko, utíkej si vyčistit zoubky a hajdy do postýlky.“

Splaskla jsem uraženě nafouklé tváře, abych mohla promluvit. „Nejdřív mě zavez domů.“

„I kdybych chtěl, nemůžu. Pořád pohřešuju svoje klíčky od kabrioletu.“

„Tak půjdu pěšky.“

„V pyžamu…?“

„Nejsem nesvéprávná, Damone, můžu si dělat, co chci!“

Ta hádka byla absurdní, chovala jsem se jako spratek a on jako - on, ale oba jsme se dostávali do varu a bylo nám jedno kvůli čemu.

„Jenže jsi v mém domě, čili mě budeš poslouchat a budeš dodržovat moje pravidla, takže padej do tý postele, nebo tě do ní dostanu po svým,“ udělal ke mně několik kroků se zdviženým ukazováčkem, namířeným na medvídka na mém tričku.

„Trhni si!“

To byla poslední kapka. Přimhouřil oči a hrubě mě chytil za obě paže, přetočil zády k sobě a postrkoval směrem k manželskému loži. Vztekle jsem mu dupla na nohu a on mě okamžitě pustil. Běžela jsem ke dveřím, ale využil své upíří rychlosti a zatarasil mi cestu. Bezmyšlenkovitě jsem se po něm ohnala pěstí, ale blokoval mou ránu. Svíral mi ruku tak pevně, že mi zapraskalo několik kloubů.

„To už by stačilo, Eleno. Zalez do tý podělaný postele nebo ti opravdu ublížím. “

„Proč si děláš tolik starostí s někým,“ řekla jsem přidušeným hlasem, „na kom ti ani nezáleží?“

Vzduch se kolem nás rozvířil. Udělal se mnou nespočet otáček a nakonec mě přimáčkl ke zdi, až jsem se udeřila do hlavy. Svou rukou mě držel pod krkem, ale neškrtil.

„Právě proto,“ zapředl nebezpečným hlasem blízko mého ucha, „že mi na tvém životě nesejde, by ses měla přestat chovat jako malá hloupá holka a poslouchat, co ti říkám!“

Mám nejspíš poslední šanci se tomu bastardovi postavit!

Aniž bych to předem zvážila, vymrštila jsem nohu k jeho rozkroku. Vložila jsem do toho pohybu všechnu svou energii a naději, ale ani to nestačilo. Damonova dlaň mě opět zastavila. Přehmátl ruku tak, že mě držel v ohybu pod kolenem, a díky tomu si mě k sobě prudce přitáhl. Ihned jsem se chytila rukávů jeho košile, abych neupadla. Přejel mi ledovými prsty ze zadu po stehně a stoupal dál k mým hýždím. Konečně jsem začala pociťovat to, čemu jsem měla věnovat pozornost už dávno - strach. Bez ostychu hladil mou holou kůži. Zajel mi pod tričko a zatahal za zapínání podprsenky - bezúčelně. Měla jsem výhled přímo na jeho rty, za kterými se leskly dva špičáky, dlouhé jako krápníky a ostré jako břitvy. Vystouply mu žíly kolem očí a duhovky se podlily krví. Když se sklonil k mé tváři, automaticky jsem zvrátila hlavu do zadu. Cítila jsem, jak laskal mou pleť, aniž by se mě dotýkal. Otíral se mi zuby o tepající cévy, a přitom po nich nezůstávalo ani škrábnutí. Blaženě jsem zavřela víčka a rozplývala se pod jeho neexistujícími polibky. Mít jeho rty jen na milimetr vzdálené od těla mi přinášelo nepřekonatelně mučivý pocit slasti. Položil mi obě dlaně pod čelisti, téměř neznatelně promnul mé ušní lalůčky mezi roztaženými prsty a narovnal mi hlavu do přirozené polohy. Sklouzla jsem rukama na jeho boky a pohlédla mu do očí, které opět zářily jasnou modří. Dýchali jsme stejný vzduch ve stejném intervalu, až se kolem mě začalo vše točit, mimo Damonův obličej, který nehybně zůstával pouze několik centimetrů od toho mého. Jestli ihned něco neudělá, omdlím mu tady. Semkl rty a pomalu ze mě stahoval paže. Maličko se vzdálil, ale nepřestával mě sledovat. Jakoby si nedokázal vzpomenout nebo pochopit, co se to tu právě stalo. Odkašlal si a udělal krok vzad. To je všechno? Pomyslela jsem si zklamaně a zahanbeně ucouvla. Ještě více nechápavě se na mě zamračil a narovnal si košili.

„Dobrou noc,“ řekl téměř bezhlasně a protáhl se kolem mě ke dveřím.

Naprázdno jsem otevřela a zase zaklapla pusu. Natočila jsem se směrem, kterým odešel, a stejně neslyšně jako on vyslovila své přání dobré noci.

Pokračovat na další kapitolu »