25. kapitola

Komentář autora: Dnes je historicky významný den. Právě jsem dokončila poslední kapitolu DZ! Takže vám mohu s klidem v duši oznámit, že se můžete těšit na dalších 12 kapitol (takže celkový počet je 37, ne že bych vás podceňovala v počtech, jen vám usnadňuju práci).
Divný, číst po sobě 25. když mám v sobě pořád dojmy z 37...no, snad se vám to bude líbit ;)

Zachumlala jsem se pod péřovou duchnu, ale ani to nezastavilo třes, který rozechvíval každičkou část mého těla. Zřejmě proto, že mi nebyla zima. Zkusila jsem se tedy uklidnit hlubokými nádechy. S každou novou dávkou kyslíku jsem se cítila stabilnější a více při smyslech. Povolila jsem stažené svaly a zapadla hlouběji do měkké matrace. Nevěděla jsem, kde spal Damon, pokud vůbec šel spát. Neslyšela jsem nic, kromě tikotu vzdálených hodin. Nemysli na to! Chce se ti spát, spát, spát, spát… Do hajzlu! Posadila jsem se a vložila hlavu do dlaní. Ze všech těch otázek, které se v mé mysli překřikovaly jedna přes druhou, mi hučelo v uších. Chtěla jsem na ně zařvat, aby zmlkly, ale asi bych tím akorát zburcovala celý dům. Nakonec jsem je seřadila od nejhlučnější po nejtišší a vyslechla je. Cos to, sakra, udělala?! Proč jsi ho jednoduše neodstrčila? Chceš ho? Miluješ ho, nebo se s ním chceš jenom vyspat? Dovolila bys mu, aby se z tebe napil? Dovolila bys mu i jiné věci? A co Stefan? Myslíš, že by se s tím jen tak smířil? Chceš pohřbít i tu poslední malou naději na obnovení vašeho vztahu? Přijal by vůbec Damon tvou lásku? Oplácel by ti ji, nebo by tě jen zneužil a po čase odkopl? Zoufale jsem zanaříkala a schovala se pod naducaný polštář. Ačkoli jsem předpokládala, že to za celou noc nedokážu, usnula jsem.

***

Rozletěly se dveře. S pištěním jsem vyskočila až ke stropu a vyděšeně valila oči. Trochu jsem si oddechla, když jsem spatřila Damona, ale že by mě to přímo uklidnilo, to se říct nedá. Vypadal utahaně a poněkud podrážděně, proto jsem raději mlčela.

„Čas vstávat. Můžeš jít domů, jsi propuštěna,“ zavrčel a prohlížel si vybavení svého pokoje, jakoby se ujišťoval, že v něm nic nechybí.

„Dobře. Můžu se tu umýt?“

„Já první! Nebo můžeš jít se mnou. Ušetřilo by to vodu, čas i peníze,“ blýskl po mně svým bělostným chrupem.

Myslím, že můj výraz mluvil za vše.

Protočil oči v sloup a hlučně za sebou zavřel.

Vylezla jsem ze „svého“ pelechu a vydala se na lov snídaně. V kuchyni jsem se potkala se Stefanem, který vypadal stejně zničeně, jako jeho bratr. Držel hrnek kávy, jakoby vážil při nejmenším tunu. Ospale ke mně zdvihl svůj obličej - neúmyslně prostudoval celou mou postavu s trochou zájmu a fantazie, co by se s ní asi tak dalo dělat - a popřál mi dobré ráno. Káravě - abych mu dala najevo, že mi jeho nestydatý pohled neunikl - jsem po něm loupla očima. Postavila jsem vařit vodu a natáhla se po sušenkách. Dřív, než jsem se stihla zeptat, co se stalo, se k nám připojil Damon. Využil zbytku vroucí vody, aby si také dopřál dávku kofeinu. Připadala jsem si jako na zasedání nejvyššího soudu.

„Vypadáte, jako byste celou noc nespali. Co se stalo?“ Bubnovala jsem netrpělivě prsty o stůl.

„Hledali jsme toho neznámého upíra. Chtěli jsme to stihnout ještě před svítáním. Ve dne bude někde schovaný, takže pravděpodobnost jeho odhalení značně klesá.“

„A byli jste úspěšní?“ Zakousla jsem se do jogurtové mysli tyčky.

„Ne. Běhali jsme po lese jako dva idioti a úplně zbytečně,“ prskal otráveně Damon, který nebyl zvyklý prohrávat.

„Možná už opustil město. Nebo taky nikdy žádný upír nepřišel,“ věnoval významný pohled svému bratrovi Stefan.

„Nezačínej zase. Po ránu je ještě snazší mě rozčílit.“

„Nemůžu za to, že jsi prolhaný, krvelačný zmetek, u kterého si jeden nemůže být ničím jistý.“

„Tak řekl náš svatý Stefan. Patron cudnosti a škrobenosti. Ochránce nevinných a bezmocných. Víš, bráško, už dlouho jsem tě neviděl jíst žádnou veverku,“ zajiskřilo Damonovi v očích, „není snad náš velký rozparovač opět na scéně?“

„Nechte toho oba dva! Třeští mi z vás hlava,“ promnula jsem si spánky a ignorovala jejich pohledy. „Pokud Damon tvrdí, že to neudělal, měli bychom mu věřit. Nevidím důvod, proč by tomu mělo být jinak. Ještě dneska prošmejdím město a zjistím, jestli se nepřistěhoval někdo nový, to by neměl být problém. Vy se večer znova vydáte na průzkum a ráno mi dáte vědět, jak jste dopadli. Jestli vyjdeme zase s prázdnou, necháme to plavat. Snad to byl jen nějaký zbloudilý upír, co procházel kolem. Námitky?“

 Možná nějaké měli, ale tvářili se, že nemají odvahu mi odporovat.

„Dobrá. Měli byste si odpočinout. Vypadáte hrozně,“ zvedla jsem se a vydala do koupelny.

Po dlouhé sprše jsem se neochotně navlékla do špinavých džínů a svou jedinou tenisku strčila do tašky. Raději půjdu bosa než s jednou botou. Srdce mi poskočilo, když jsem si všimla Damona, stočeného na boku, jak klidně oddechuje ve své posteli. Neodolala jsem a po špičkách se k němu připlížila. Takové neviňátko. Usmála jsem se pro sebe a vztáhla ruku k jeho rozcuchaným kadeřím, ale pak ji zase stáhla. Otevřel jedno oko, které se neomylně upnulo k mému obličeji. Trhla jsem sebou.

„Přišla jste mi dát další rozkazy, velitelko Gilbertová?“

„Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit.“

„Nespal jsem,“ posadil se, při čemž mu deka sklouzla k bokům.

Naštěstí jsem ho viděla nahoře bez už tolikrát, že jsem si na to začínala postupně zvykat. Ne že by mě pohled na jeho hruď přestal vzrušovat, spíš jsem se odnaučila příliš okatě zírat.

„Chci ti poděkovat, že ses mě zastala.“

„Doufám, že mě nepřinutíš toho litovat.“

„ Jsi asi první člověk, který mi kdy v životě věřil,“ přehlížel záměrně mou poznámku.

„Moc jim to neulehčuješ.“

„Nic není snadný a se mnou to platí dvojnásob,“ zazubil se.

„Já už tě mám ale prokouklýho, Damone,“ oplatila jsem mu úsměv, „vím, že jsi někde tam hluboko uvnitř dobrý, jen se to bojíš ostatním ukázat, aby ti nemohli ublížit, protože jak by mohli ublížit někomu, kdo nic necítí? Ale já tomu nevěřím. Ty nejsi bezcitný. Možná je na čase, abys přestal předstírat.“

Zmateně si mě prohlížel. Vypadal tak zranitelně a křehce, že se mi ho chtělo obejmout a ujistit, že bude všechno v pořádku. Ošil se a nasadil vážný výraz.

„Přestanu, když ty taky,“ řekl vyrovnaně.

„Cože?“ vypískla jsem.

Navlhčil si rty a zkoumal mě. V tu chvíli jsem si pro změnu připadala zranitelná já. Přišlo mi, že mi viděl až do žaludku, že si přečetl všechny mé skryté touhy, mé rozpaky ohledně včerejší noci a mé zmatené pocity ohledně obou bratrů.

Nakonec zavrtěl hlavou. „Nic. Jsem jen děsně utahanej.“

„Jasně. Nebudu tě rušit. Tak - dobrou noc.“

Neodpověděl mi. Zavinul se do deky a přistrčil si polštář více pod hlavu.

Takovéhle rozhovory se mi opravdu nelíbí. Asi bych ho neměla moc provokovat ohledně jeho citů. Přeci jenom, je na tohle téma dost háklivý a mohl by pak ještě vyvést nějakou hloupost, ve které bych ho, kvůli své vlastní hlouposti, možná nechtěla ani zastavit.

Rychle jsem vyběhla schody do svého pokoje a okamžitě se převlékla. Ohřála jsem si oběd, který mi nechala Jenna v lednici, a vydala se na odposlech obyvatel městečka, zdali si nevyprávějí o novém záhadném muži či ženě.

Pokračovat na další kapitolu »