26. kapitola

Komentář autora: Vážně úžasný počasí, už ani nepočítám, kolikrát jsem za dnešek zmokla... ale aspoň jsem kousek řídila, takže jsem aspoň trochu připravená na středeční první jízdy :D
V příběhu se konečně dostáváme o kus dál a naskytuje se nám nová komplikace...

Vrátila jsem se domů až poměrně pozdě večer. Byla jsem utahaná a hlavně zklamaná, protože jsem se nic nedozvěděla. Vyptávala jsem se snad každého, koho jsem potkala, dokonce jsem objela i okrajovou část města, kde se stavěly nové domy, ale nebyla tam živá (ani mrtvá) duše. Hotely prázdné, nikde nepřijali žádné nové zaměstnance, zkrátka nic. Odeslala jsem krátkou zprávu o svém neúspěchu Stefanovi a sešla do kuchyně pro večeři. V tichém, prázdném domě jsem si připadala nesvá, ale více bezpečně než v opuštěných, temných uličkách. Ticho prolomil ohlušující randál u dveří. Zvonek, klepání, výkřiky, to vše se ozývalo najednou. Šla jsem se podívat, co se to děje.

„Eleno, prosím tě, schovej mě tu, než mě najde!“

Přede mnou stál Nick. V obličeji byl naprosto popelavý a jeho úzké oči se chvěly hrůzou. I já se roztřásla, když jsem si všimla, jak mu po krku stéká krev.

„Pojď honem dovnitř!“ Vtáhla jsem ho do domu a rychle za ním zabouchla.

Posadila jsem ho na gauč a došla pro vlhký ručník a obvazy. Snad to bude stačit.

„Děkuju ti.“

„Co se stalo? Kdo ti to udělal?“

„Nevím, neviděl jsem ho. Šel jsem domů a najednou mě někdo zezadu napadl. Myslím, že mě kousnul. Nějakým záhadným způsobem se mi podařilo ho praštit a utéct mu. Tvůj dům byl nejblíže. Snad jsem ho setřásl. Nerad bych ho sem nalákal.“

„Mám takový dojem, že by se sem neodvážil vstoupit,“ zabručela jsem téměř neslyšně. Musel mu to udělat ten upír, po kterém jsme pátrali. „Ukaž, očistím ti tu ránu,“ odsunula jsem mu ruku a okamžitě přiložila osušku.

 Chvíli jsem ji přidržela a potom opatrně odtáhla, abych si zranění prohlédla. K mému překvapení jsem však viděla jen šmouhy od krve.

„To je divný.“

„Copak?“ zeptal se bezstarostně.

„Nemůžu zjistit, odkud krvácíš.“

Prohrabávala jsem se mu ve vlasech, když jsem si všimla, že se jeho tělo pod mými doteky rozechvělo.

„Jsi v pořádku?“

Najednou se zvedl - rychle, bez obtíží - a otočil se ke mně čelem. Jeho ramena se natřásala smíchy. Pomalu mi začalo docházet, jak strašné chyby jsem se dopustila, když jsem ho pozvala dál. O krok jsem ucouvla. Ručník mi vyklouzl z ruky a s mlasknutím dopadl na podlahu. Chtělo se mi křičet, utíkat, ale byla jsem přilepená k zemi jako ta osuška. Konečně se přestal smát a zatvářil se nešťastně.

„Čekal jsem, až mi zavoláš, ale ty ses vůbec neozvala, přitom jsme se tak dobře bavili.“

„Kdo jsi?“

„Celým jménem Niklaus. Většina lidí mě oslovuje Klausi. Obával jsem se, že se takové jméno doneslo i k uším tvých upířích přátel, a to by mi značně pokazilo plány, proto jsem se ti raději představil jako Nick.“

„Jaké plány?“ zeptala jsem se tenoulinkým hláskem.

Můj děs ho očividně povzbuzoval a bavil.

„O to se nestarej, ty při nich zemřeš, takže ti může být jedno, jaké jsou.“

„Proč zrovna já?“ Proč vůbec někdo?

„Zřejmě už jsi slyšela o Katarině Petrově. Nebo alespoň poangličtěnou verzi, Katherine Pierce.“

Nechtěla jsem odpovídat, protože jsem si nebyla jistá, jestli mé hlasivky stále fungovaly.

„Pozoruhodná shoda náhod, ta vaše podoba, nemyslíš si? Musím uznat, že mi to vyrazilo dech, když jsem tě poprvé uviděl. Nečekal jsem tak přesnou kopii. Ne nadarmo jste označovány jako dvojnice.“

„V tom baru ses netvářil překvapeně,“ zasyčela jsem.

Můj hněv mu vykouzlil úsměv na rtech. „To taky nebylo poprvé.“

Přestože jsem se chtěla tvářit celou tu dobu nezaujatě, vyletělo mi obočí až ke kořínkům.

 „Nevěnovala jsi mi mnoho pozornosti, té noci. Byla jsi příliš okouzlena šarmem sira Salvatora.“

Stále jsem byla zmatená.

„Jsi opravdu neuvěřitelně podobná Katherine. Máš dokonce i její vkus, co se mužů týče. Víš, že měla slabost i pro mne?“

„Kdy jsi mě viděl prvně?“

„Na plese. Na zámku v Severní Karolíně,“ odsekl vztekle, když jsem se vyhnula jeho otázce.

Chvíli jsem tápala v paměti a pak ho spatřila. Osamělý muž, o něco starší než Damon, stojící jen několik metrů od nás. Jeho tvář zkameněla v jakémsi nevěřícím úžasu, když si mě všimnul.

Proč mi jen všechno dochází tak pozdě?

„To ty jsi zabil ty lidi a nechal jejich těla všem na očích, že je to tak?“

Blaženě se usmál a oči se mu rozzářily. Obsah mého žaludku se zoufale dral vzhůru, ale já mu to nechtěla dovolit.

„Proč?“

„Potřeboval jsem nějak zaměstnat tvoje bodyguardy. Nehnou se od tebe ani na krok a ty se jim taky zrovna nevyhýbáš. Vyšlo mi to. Konečně tě mám celou pro sebe.“

Pomoc!!!

„Takže. Zdá se, že ti konečně došla slova. Vysvětlím ti tedy, jak budou probíhat poslední dny tvého života. Ano, slyšíš správně, má nejdražší! Nechávám ti několik dní, dokud nepřijde úplněk, což bude přesně za dva týdny. Sám si musím zařídit ještě pár věcí. Provedu jen malá opatření, abys nevyvedla nějakou nepřístojnost,“ přikročil ke mně blíž.

Pud sebezáchovy mi přikázal ustupovat, ale nemělo to cenu. Nepřítel se dostal do mé těsné blízkosti a zahleděl se mi do očí. Tlumeně zavrčel a strhl mi sporýšový náhrdelník.

„Takhle ti to sluší. Teď,“ zúžily se mu zorničky a stejně tak i mé, „mě dobře poslouchej. Přesně za dva týdny, hodinu před půlnocí, se dostavíš na okraj lesa před tvým domem. Budu tam na tebe čekat. Přijdeš sama! Nikomu se nikterak nezmíníš o tom, co jsem ti pověděl, nebo že vůbec existuji. Užij ty poslední dva týdny dobře, jeď třeba do Evropy, je mi to fuk, ale včas se vrať! Po městě se potloukají mí věrní služebníci, kteří tě budou pronásledovat třeba až na konec světa, když se tam vydáš, a budou na tebe dohlížet. Na tvůj život mám od nynějška právo jedině já. To já rozhodnu, kdy zemřeš. Tak,“ poplácal mě po rameni a usmál se. Jen stěží jsem zadržovala slzy v kanálcích pod víčky. „Mám pro tebe ještě malý dáreček.“

Nepostřehla jsem Nickův pohyb. Ucítila jsem jen vánek kolem pravé paže a následné bodnutí v horní části ušního boltce. Ohmatala jsem si to místo prsty. Chlad kovu, který tam dříve nebyl, ostře kontrastoval s mou rozpálenou kůží.

„Co to -“

„Speciální náušnice. Nedá se sundat. Je to vlastně spíš takový čip, abych pravdu řekl. Díky němu na tebe nebude mít účinky nátlak ani kouzla.“

„Tak proč jsi mě teď ovlivnil?“

„Nejsem ani upír ani čaroděj, moje triky na tebe stále platí.“

„Jak?“

„To není podstatné,“ odmávl to rukou. „Vše důležité už bylo řečeno. Přeju ti sladké sny, krásná Eleno,“ políbil mi ruku, kterou jsem neměla sílu ho praštit. „Za čtrnáct dní na viděnou.“

Zmizel a já si přála, aby se nikdy nevracel, ale jeho podmanivý hlas mi v hlavě neustále opakoval, že toto bylo naše předposlední shledání a po posledním už nebudu na tomto světě.

S nepřítomným výrazem jsem hodila zakrvácený ručník do pračky, uklidila lékárničku a odpotácela se do pokoje. Nevěděla jsem, co dělat. Zalezla jsem si do postele, aniž bych se předtím převlékla, a ani nedutala. Záchvaty paniky a úzkosti střídal neklidný spánek. Takhle to pokračovalo do té doby, než jsem sebrala dostatek energie a odvahy, abych vše zapsala do svého deníčku.

Konec retrospektivy, která začala už od prvního odstavce první kapitoly. Ale není to asi nijak podstatný.


Pokračovat na další kapitolu »