27. kapitola

Komentář autora: Teoreticky navazujeme na konec prvního odstavce první kapitoly. Snad se vám bude další kapitola líbit a komentujte, nebo další pěkně dlouho neuvidíte :P

Zaklapla jsem deník a zhasnula lampičku, jejíž světlo už nebylo potřeba - vycházelo totiž slunce. Zamáčkla jsem budík, který doposud nezazvonil. Přenesla jsem své mrtvolné tělo do koupelny a tam se dlouho snažila skrýt únavu pod vrstvu make-upu. S prázdným pohledem (a žaludkem) jsem se vydala pěšky ke škole. Caroline i Bonnie mě nejspíš minuly a já neměla sílu je hledat, proto jsem vešla do třídy a zaplula do lavice. Samozřejmě jsem zapomněla na test z angličtiny. Pohrávala jsem si s tužkou a bezmyšlenkovitě četla otázky znovu a znovu, ale jedinou odpověď, kterou jsem nacházela, byla věta: za dva týdny budu mrtvá, takže je mi úplně jedno, jakou dostanu známku. Napsala jsem to něco málo, co mi utkvělo v hlavě z předchozích hodin, a omluvila se z vyučování. Byla jsem tak mimo, že jsem tam nechala tašku, ale bylo mi trapné se pro ni vracet. Potřebovala jsem pohyb a také čerstvý vzduch. Šla jsem tou nejdelší cestou k vodopádům. Nikdy mi šplhání toho příkrého kopce nepřipadalo tak snadné jako ten den. Ani jsem se nenadála a už jsem byla nahoře. Pozorovala jsem padající vodu, jak se dole tříštila o kameny. S takovou přirozeností, s jakou člověka napadne svléknout si bundu, když mu je teplo, mi přišlo na mysl, jaké by to asi bylo zemřít na tak krásném místě. Šla jsem blíž ke srázu a přeměřila vzdálenost mezi sebou a mělkou tůní. Nadechla jsem se a vykročila ke skoku. K mému údivu jsem se ale nehnula ani o píď. Noha mi zůstala trčet ve vzduchu, jako by se opírala o neviditelnou stěnu, která nešla prokopnout. Nick mě ovlivnil opravdu kvalitně. Zklamaně jsem se obrátila k odchodu. Když jsem odlepila oči od země, něco jsem zahlédla - nebo spíš někoho. Zrovna se schoval za houštiny ostružiní a stromů.

„Nehodlám skočit, jasný!“ houkla jsem na neznámého Nickova poskoka nebo taky možná jen na zbloudilého turistu.

Nikdo se neukázal.

S povzdechem jsem sestoupila z vyhlídky a zamířila do údolí. Vláčné nohy mě zanesly až na palouk nedaleko penzionu. Strčila jsem si ruce do kapes a přemýšlela. Nakonec jsem si to štrádovala přes pozemek přímo k rezidenci. Bez zazvonění jsem vstoupila. Dům byl tichý. Vešla jsem do salonku. Mou pozornost upoutala láhev skotské. Přiložila jsem si její hrdlo k ústům a spolkla několik doušků. Pak jsem rozvažovala, zdali mám vyhledat jednoho z bratrů, a když už, tak kterého. Stefan by přesně věděl, jak se cítím, a snažil by se mě utěšit. Damon by si pravděpodobně ničeho nevšiml, za to by mě určitě přivedl na jiné myšlenky. Hodnotila jsem obě varianty. Útěcha nebo rozptýlení? Nakonec jsem se rozešla k pokoji v přízemí.

Potichounku jsem otevřela dveře a nahlédla dovnitř. Damon tvrdě spal. No jistě! Celou noc přeci se Stefanem pátrali po tom upírovi. Není divu, že je ještě v posteli. Udělala jsem krok vzad, ale potom několik vpřed. Kam jinam bych šla? Přistoupila jsem k posteli z té strany, která byla prázdnější. Naštěstí se Damon neroztahoval. Zula jsem se a lehla si co nejvíc ke kraji. Damonova přítomnost mě příjemně rozehřívala, navzdory jeho chladnému tělu. Uvědomila jsem si, že nejsem jediná, kdo něco ztratí. Jak se asi bude cítit Damon, až už tu nebudu? A co Stefan, který mě miluje víc než vlastní život? Slzy mi prosákly skrz zavřená víčka. Mé vzlyky utichly ve vycpávce polštáře. Usnula jsem s vědomím, že za několik dní budu muset opustit své milované, aniž bych jim o tom mohla cokoli říct.

Cítila jsem, jak se na druhém konci postele prohnula matrace. Někdo si zívnul a zamlaskal. O chvíli později se ozval neidentifikovatelný zvuk, něco mezi zalapáním po dechu, přidušeným výkřikem a škytnutím.

„No to mě - to si snad - že bych na něco zapomněl?“

Převalila jsem se na druhý bok, ale stále jsem nebyla úplně vzhůru.

„Eleno?“

Neodpovídala jsem.

„Vím, že mě slyšíš, poznám to podle toho, jak ti bije srdce,“ řekl takovým tím tónem, který použijete na někoho, kdo si z vás dělá blázna a myslí si, že o tom nevíte, a vy mu právě sdělujete, že jste si toho plně vědomi a že vám to vůbec nepřipadá vtipné.

„Eleno?“ zašeptal o něco blíže od mého ucha a odhrnul mi vlasy z čela.

Neochotně jsem se na něj podívala. Přeběhl mi mráz po zádech z toho, jak byl krásný. Jako bych si na to už dávno nemohla zvyknout. Sledovala jsem ho a zřejmě uváděla do rozpaků. Nechal svou ruku položenou na mé tváři. Palcem mi něžně přejížděl po pleti a usmál se tak bolestně, až mi to rozlomilo srdce na tisíce střepů, které se zabodávaly do každé části mého těla.

„Co se ti stalo, princezničko?“

„Nic,“ polkla jsem.

„Ale no tak. Možná nejsem senzibil, ale slepej taky nejsem. Seš celá opuchlá, řasenku máš totálně rozmazanou, oči rudý, celá se lepíš a vůbec, vypadáš děsně, “ zašklebil se znechuceně.

Tiše jsem se zasmála a vytáhla se do sedu. Hřbetem ruky jsem si osušila obličej a několikrát zamrkala.

„Nemluvě o tom, že jsem tě načapal, jak spíš v mý posteli hned vedle mě. To musíš být opravdu zoufalá,“ usmál se radostněji.

„Šla jsem se projít a najednou jsem se cítila tak unavená, že bych už nedošla domů, tak jsem si tu schrupla.“

Naklonil hlavu ke straně a zakabonil se, čímž mi dal jasně najevo, že mi nevěří ani slovo.

Povzdechla jsem si. „Zemřela mi babička,“ zalhala jsem znovu.

Nevěděl, jak se na to má tvářit. Smrt příbuzných bylo něco, co už se ho dávno netýkalo.

„To mě mrzí.“

Přikývla jsem a popotáhla.

Bleskurychle mi přinesl krabičku papírových kapesníčků.

„Díky,“ vytáhla jsem si jeden a vysmrkala se.

„Můžu ti nějak pomoct?“

„Mohl. Zabav mě, v tom jsi nejlepší ze všech.“

Podezřívavě si mě prohlédl, ale už přemýšlel, co by se mnou provedl.

„Jseš si jistá, že to doopravdy chceš?“ nabídl mi poslední možnost z toho vycouvat, ale já ji nevyužila. Narovnala jsem se a dala mu svolení si se mnou dělat, co uzná za vhodné.

„Tak dobře. Začneme raději něčím jednodušším, přeci jenom, co se zábavy a nespoutanosti týče, máš značné nedostatky,“ čapl mě za ruku a odtáhl do obývacího pokoje.

Tam naplnil dvě broušené skleničky (nikoliv panáky) až po okraj a jednu mi podal.

„Na ex a tím nemyslím přípitek na Stefana a Katherine.“

Trochu jsem zapochybovala, ale když pozvedl svou číši, udělala jsem to samé. Vážně jsem se snažila vypít to najednou, ale nešlo to. Zahanbeně jsem sklopila oči.

„Na začátečníka to není špatný,“ povzbudil mě Damon, v jehož sklence nezbyla ani kapka. „Doraž to.“

Poslechla jsem.

Nalil mi další.

„Ještě?!“

„Trénink dělá mistry,“ zazubil se a bez problému do sebe vyklopil svou sklenku.

Tentokrát jsem to zvládla na jeden zátah, ale své vítězství jsem srazila poraženeckým kašlem.

„Tak je hodná holka,“ poplácal mě po zádech a zapnul rádio tak hlasitě, že se tlukot mého srdce přizpůsobil rytmu hudby.

Damon nám nalil další skleničky, ale položil je na stolek. Podrbal se na břiše a zkoumavě si mě prohlédl.

„Nechceš na sebe něco pohodlnějšího?“

„To je dobrý.“

„Jak myslíš,“ pokrčil rameny a odstartoval tím svou taneční variaci.

Vlnil se jako žížala a bláznivě pohyboval rukama. Neubránila jsem se a vyprskla smíchy. Zatvářil se dotčeně, ale hned na to se ďábelsky usmál a přitáhl si mě k sobě. Zpočátku jsem byla vyděšená, protože fakt, že měl na sobě pouze tepláky a SNAD trenýrky, mě uváděl do rozpaků, už když jsem se krčila v jeho posteli co nejdál od něho; ale když jsem se ujistila, že nemá žádné postranní úmysly, uvolnila jsem se. Zvedl naše propletené paže, abych se pod nimi mohla podtočit. Vzal mě do tanečního držení a korigoval mé pohyby. Chichotala jsem se jako přihlouplá puberťačka a za chvíli vytvářela ještě podivnější kreace, než které by si kdy Damon dokázal představit. Poprvé v životě jsem ho slyšela se doopravdy smát a to v tom okamžiku, kdy jsem předváděla svůj osobitý tanec u tyče bez tyče s prvky rock’n’rollu.  Byl to ten nejúchvatnější smích, který kdy naplnil mé uši. Rozeznala jsem v něm zvučné ha, ha, ha, doprovázené zvonivými zajíknutími a to vše zavinul do šelestu rychle vypuštěného vzduchu z plic.

Damon měl pravdu. Po další vrchovaté skleničce skotské mi připadalo mé oblečení nesnesitelně těsné a to jsem měla jen kraťasy ke kolenům a polopřilnavé tílko. Chvíli jsem přemýšlela a nakonec usoudila, že kalhoty vlastně k ničemu nepotřebuju a Damona určitě nepohorší, když si je svléknu. Rychle jsem je ze sebe stáhla a radostně vyskočila. Pak jsem se s rozpaženýma rukama několikrát otočila kolem své osy. Ani nevím jak, ale prostě jsem si všimla, že Damon netancuje. Zastavila jsem se a chtěla na něj zakřičet nějakou trefnou poznámku, ale zarazilo mě, že se koukal nahoru ke schodům. Podívala jsem se stejným směrem a náhle ztuhla, když jsem si všimla Stefana. Úplně jsem zapomněla, že spal u sebe v pokoji. Zčervenala jsem a uhnula pohledem, když na mě zle přimhouřil oči, jakoby říkal: zrádkyně.

„Nenechte se rušit!“ přeřval rádio a normálním pomalým krokem sešel dolů. Namířil si to ke vchodovým dveřím a zmizel.

„Jak dlouho tam stál?“ zeptala jsem se Damona.

Ten mě sjel od hlavy až k patě (protože nejspíš konečně zaregistroval, že jsem se zbavila spodku svého oděvu) a pokrčil rameny. Doběhl ke mně nadzvukovou rychlostí, objal mě v pase a několikrát se se mnou zatočil, aniž by zpomalil. Hoši, a já si myslela, že mixer je na mě moc. Začala jsem pištět a pořádně se ho držela, abych neodletěla. Náhle se zastavil a zaklonil mě. Ani jsem nestihla popadnout dech a už jsem byla ve vzduchu. A když říkám ve vzduchu, myslím tím, že jsem se konečky vlasů otřela o strop. Dopadla jsem do Damonovy rozevřené náruče, ale dlouho se v ní neohřála. Tentokrát jsem si šáhla prsty na podpůrný trám. S vřískotem jsem bezpečně přistála opět do Damonova objetí. Křečovitě jsem držela víčka přivřená a celá se třásla.

„Ups, možná jsem to trošku přehnal,“ řehtal se, „seš v cajku?“

„Ne,“ pípla jsem a opatrně otevřela oči. Damonova tvář byla najednou celá ustaraná. „Asi budu zvracet,“ zabublal hlas až z mého žaludku.

 Rychle jsem upíra od sebe odstrčila a s rukou přilepenou na rtech utíkala k záchodu. Naštěstí jsem to ještě stihla. Nestačila jsem si však udělat nic s vlasy a tak se mi máčely v míse (a zvratkách). K mému překvapení je něčí ledová ruka vylovila a stočila je do jakéhosi drdolu na mém temeni. Ještě jednou jsem se nahrbila a tím ze sebe dostala poslední zbytky potravy a pití, kterým se v mém zažívacím traktu zjevně nelíbilo. Otřela jsem si pusu a otočila se k Damonovi. Záchod mě příjemně chladil do zad.

Ten syčák se na mě usmíval a vůbec se mě neštítil. Pustil mi vlasy a ty se ve slepených pramíncích rozprostřely kolem mých ramen.

„Víš, normálně seš docela sexy, ale teď mi připomínáš tak trochu Shreka. Vstávej, napustím ti vanu,“ podal mi ruku a zvednul mě.

Pak už mám vše zamlžené. Matně si pamatuji, že jsem se ráchala v horké vodě a najednou se octla v posteli. Jak jsem se dostala do letadla, o tom skutečně nemám ani ponětí.

A zase jsem málem zapomněla na tématickou píseň! :D Aneb co asi tak hrálo, když spolu Damon s Elenou tančili.

What it takes to come alive?

It's the way I'm feeling I just can't deny

But I've gotta let it go

We found love in a hopeless place

Pokračovat na další kapitolu »