28. kapitola

Komentář autora: Áááá, ještě teď se klepu, právě jsem přijela z prvních jízd.
Prej, když už jsme najezdili skoro dvě hodiny:
Já: Tak mám zajet na tohle parkoviště, že si přesednete?
On: Nene, jeť dál. Zavez nás k sobě domů.
Já: To jakože já budu řídit? Až k sobě domů? To je ale přes nadjezd a je to docela daleko.
On: No.
Já: A přes velkej kruhák, to jako mám jet přes něj?
On: No, samozřejmě.
Já: A jezdí tam hodně aut a hlavně náklaďáků.
On: Blížíme se ke křižovatce tak si zpomalíme, dáme blinker, podřadíme...
Já celá vyklepaná čučim, kde mě co smete... ale přežila jsem a ani mi to nechcíplo!!:D

K povídce: Už jsem zase dlouho nepsala z Damonova pohledu, tak jsem si v druhý části týhle kapitoly udělala radost :P.

„Dobré ránko, ožralo,“ zamrkal na mě Damon.

Polekaně jsem sebou trhla. Vůbec jsem netušila, kde jsem se to nacházela, ale v Damonově pokoji už to rozhodně nebylo. Malá kulatá okénka a bílé mraky za nimi mi napověděly. Letadlo!

„My letíme?“

„Joop.“

„Kam?“

„To je překvápko,“ zakřenil se.

„Damone! Nemůžeš mě jen tak unášet! Co Jenna? A Bonnie? A Caroline? A vůbec! Nikdo neví, kde jsem. Jak jsi to mohl udělat?“

„Řekla jsi zabav mě, pamatuješ si na to ještě, nebo ti alkohol přivodil menší amnézii?“

„Ale to přece-“

„Žádný ale!“ Zvedl výhružně ukazovák. „Dělám jenom to, o co jsi mě požádala. Na, tu máš,“ podal mi zelenou knížečku, kterou vytáhl odněkud z podpaží. „Vylej si svůj vztek na papír a ne na mě. Budu u sebe v kajutě,“ zamručel a opustil mě.

Chvíli jsem na něj zírala s otevřenou pusou, ale pak sklopila pohled k předmětu, který mi vrazil do ruky. Poznala jsem ho okamžitě - byl to můj deník. Letmo jsem ho prolistovala. Vypadal stejně, neporušeně. Možná bych si mu postěžovala, kdybych měla tužku. Oblečení, které mě zahalovalo, jsem nepoznávala. Představa, jak mě Damon převléká, se mi zrovna nezamlouvala, ale těžko říct, v čem jsem šla spát, a jestli jenom ve spodním prádle, tak jsem mu měla být spíš vděčná. Navíc bílé letní šatičky se žlutými obrysy květin byly nejenom vkusné, ale i pohodlné. Nevrlost ze mě vyprchala a tak jsem zaklepala na dveře Damonovy samotky.

„Omlouvám se,“ zamumlala jsem.

Rozebral mě a zase poskládal pohledem.

„Omluva se přijímá.“

Místnůstka byla hezká, sladěná v tmavě hnědých barvách. Damon pohodlně ležel v rohu pohovky a četl si nějakou knihu. Bez vyzvání jsem si přisedla a vložila dlaně mezi kolena.

„Povíš mi alespoň, jak jsme se sem dostali?“

„Hmm. Dlouhá verze nebo krátká?“

„Jak dlouho ještě poletíme?“

„Asi tak 4 hodinky.“

„V tom případě beru tu delší,“ snažila jsem se nedat najevo svůj údiv.

Čtyři hodiny!? Kam se to, proboha, dostaneme? A jak dlouho už vlastně letíme?

„Dobře,“ odložil knihu a posadil se. Teprve tady jsem si všimla, že měl na sobě plandavou košili s krátkým rukávem stejného rázu, jako byly moje šaty. Místo riflí zvolil křiklavě žluté kraťasy s bílými tenkými proužky. Vypadal jako turista na pláži. Snažila jsem se tu neuvěřitelnou změnu ignorovat a zaposlouchala se do jeho vyprávění.

***

„Eleno, žiješ ještě?“ Zaklepal jsem na dveře koupelny.

Uslyšel jsem hlasité zašplouchání a pak se ozvalo kratičké plump, jak Elena vytáhla špunt z vany.

„Jáásně, hneed jsem venkuu,“ protahovala samohlásky.

Chvíli jsem stál na místě a vyčkával. Možná jsem ji neměl tak nalejvat. Náhle se přede mnou zjevila v celé své kráse. Mokré vlasy se jí vlnily všude možně a své drobounké tělíčko zavinula do MÉHO froté županu. Přihlouple se usmívala a já tím pádem musel taky. Udělala ke mně krok, ale zakopla o druhou nohu a musela se chytit futer.

„Ach, bože, šíleně se mi motá škeble.“

„Nepovídej,“ zasmál jsem se její nemotornosti.

Podepřel jsem ji a vlekl ke své posteli. Svalila se do ní jak pytel brambor a usnula dřív, než jsem jí přikryl. Neodolal jsem a obmotal si jednu její loknu kolem prstu. Pociťoval jsem, jak pomalu ale jistě propadám euforii, když se z jejího křehkého hrdla ozvalo nekřehké zachrápání. Děkuju ti, Eleno. Nevydat ze sebe tento odpuzující zvuk, dřepěl bych tu u tebe snad navěky. Brr, jako Stefan! Nechal jsem ji chrnět a tiše se vytratil do salonku. Nepobyl jsem v něm však dlouho, protože se mi v hlavě zrodil (jak jinak než) geniální plán. Tryskem jsem pádil k Eleninu domovu. Nejdřív jsem chtěl vejít oknem, jako obvykle, ale pak jsem si uvědomil, že stejně potřebuju s Jennou hodit řeč na téma: Elena odjíždí na dovolenou, a tak jsem slušně zazvonil. Byl to však Jeremy, kdo mi otevřel.

„Nazdar, chlape. Je doma tetička?“

„Ne-nikdo-tady-není.“

Mluvil, jakoby ho do zadku bodaly včely, a taky se tak tvářil.

„Jsi v pohodě?“ Bože, už jsem jak ta Elena! Jsi v pohodě? To bude dobrý. Postarám se o tebe. Všechny vás zachráním… Měl jsem jí to odnaučit a ne to po ní papouškovat. Sakra!

„Jasně.“

„Můžu dál?“

„Ne!“ vykřikl náhle a tasil neohrabaně vyřezávaný kůl.

„Co to má jako znamenat? Hraješ si na lovce upírů?“ Vyprskl jsem smíchy.

„Uvidíme, jak ti to bude připadat vtipné, až ti ten kolík zabodnu do srdce. Drž se od Eleny a Jenny dál, jasný?“

Musel jsem uznat, že ten kluk měl odvahu. Postavit se někomu, jako jsem já, se neodvažovali ani leckteří upíři, natož lidi. Děti dokonce! Opominul jsem jeho výhružky a poklidně překročil práh.

„Jakpak ses to dozvěděl?“ Nemělo cenu chodit kolem horké kaše.

„Do toho ti nic není.“

Co Elenka nevidí…, pomyslel jsem si a využil svých upířích výhod. Jeremy na mě upřeně hleděl a přestal mi klást odpor.

„Odkud to víš?“

„Našel jsem Elenin deník.“

„Ty se jí hrabeš ve věcech?!“

„Nechala ho ležet na svém stolku.“

„To tě neomlouvá! Za trest celý týden nebudeš hrát na počítači. Bude tě to strašně žrát a trýznit, ale přesto ho ani nezapneš!“

„Jistě.“

Usmál jsem se a pokračoval: „Dej mi Elenin deník.“

Následoval jsem ho do jeho pokoje a převzal si od něj zelenou knížečku.

„Výborně. Teď zapomeň na všechno, co ses v něm dozvěděl. A už nikdy ho nečti! Ten kolík někam zahoď a neruš mě. Musím ségře zabalit pár věciček.“

Nechal jsem ho stát uprostřed místnosti a přešel do Elenina pokoje. Vše v něm bylo řádně uklizené a provoněné sluncem a její specifickou vůní. Věděl jsem, že měla pod postelí cestovní kufr. Nedokázal jsem potlačit úšklebek vyvolaný vzpomínkou na to, jak jsem ho tam objevil. Snažil jsem se oblečení příliš nezmačkat. Naházel jsem tam vše, co mi přišlo pod ruku. Přihodil jsem i nějakou kosmetiku a oba plyšáky, které jsem dívce, tou dobou spící v mé posteli, věnoval. Do oka mi pronikl ostrý paprsek světla, až mě to zabolelo. Pátral jsem, od čeho se odrazil, když jsem si všiml řetízku s přívěskem, který jsem dal Eleně k Vánocům. Houpal se na rámu zrcadla. Strčil jsem ho do kapsy. Jako poslední zůstal na vrchu Elenin deník. Přehazoval jsem si ho z jedné ruky do druhé a přemýšlel, jak moc nečestné by ode mě bylo, kdybych si ho přečetl. Něco mi říkalo, že v něm o mně byla nejedna zmínka. Nakonec jsem odolal pokušení a strčil ho do kufru k ostatním věcem.

Štěstí mi hrálo do karet. Ve dveřích jsem se potkal s Jennou. Už otvírala pusu, a určitě mi chtěla sdělit něco nepředstavitelně důležitého, ale umlčel jsem ji pohledem.

„Zdravíčko, Jenno. Určitě ses chtěla zeptat, kam jdu s tím kufříkem. Elena a já jedeme pryč, jasný? Nikomu to ale neříkej! Něco si vymysli, jako třeba… já nevím. Umřela jí babička!“ Využil jsem Eleniny lži. „Tak, jsem rád, že to chápeš. Vždycky jsem věděl, že seš rozumná ženská,“ poplácal jsem jí přátelsky po paži a očima sklouzl k jejímu krku, který zdobila zelená látka. „Mimochodem, pěknej šátek. Nos ho častějc!“

Zmateně mi zamávala.

Běžel jsem svůj úlovek vyložit domů. Elenu jsem kontrolovat nemusel, její chrápání otřásalo celým domem, takže jí určitě nic nescházelo. Okradl jsem Stefana o pár tisícovek a vydal se opět na cestu. Tentokrát jsem si vzal auto, protože jsem mířil až na letiště a ještě se poohlédnout po pár obchodech. Všechno jsem zařídil a plně spokojen se sebou samým se vracel zpět ke „své paní“. Bezradně jsem nad ní stál a doufal, že ji má přítomnost probudí. Hvízdal jsem si, podupával, mluvil na ní, ale ona se nanejvýš převalila na druhý bok. S povzdechem jsem z ní stáhnul přikrývku a zarazil se. Co teď s ní? Má pod tím županem vůbec něco? Opatrně jsem ho poodhrnul a s úlevným zklamáním spatřil na jejích ňadrech podprsenku. Myslím, že na chvíli procitla, když jsem jí navlékal nové šaty, ale jakmile jsem s ní byl hotov, zvadla mi v náruči. Jemně jsem jí položil na zadní sedadlo a také se přestrojil. Musel jsem jet pomaličku, abych ji ještě nezranil. Aspoň že už přestala chrápat. Přenesl jsem ji do letadla a nevšímal si pilotova pohoršeného výrazu, kvůli kterému jsem mu mimochodem nezaplatil! Řekl jsem mu, kam má letět, a usadil se vedle stále spící Eleny. Vyhříval jsem se v teple jejího těla, vdechoval její vůni (která byla výjimečně protkána i tou mojí) a pozoroval ji, dokud se nevzbudila.

Pokračovat na další kapitolu »