29. kapitola

Komentář autora: Dneska jsem to pěkně ošulila na těláku... hrály jsme frisbee a já to prostě neumim házet (čehož si učitelka samozřejmě všimla a pořád se mě to snažila naučit), tak jsem si stoupla do brankoviště a čekala, po čase to ke mně přiletělo, tak jsem to chytla a všichni mě oslavovaly jako největšího borce, protože jsem "dala bod". Jo, není nad vychcanost :P

K povídce: Tyhle prázdniny Damona a Eleny mám ráda. Je to takový pozitivní a roztomilý, prostě žádná depka, což je do takovýhleho počasí ideální :) I když, tahle kapitola popisuje hodně okolní prostředí, ale bylo to nutný, normálně se s takovými detaily moc nepářu, ale tady mi to sedlo.
Prosím všechny Anonymy, pokud budou komentovat, aby se podepsali, pak se v tom dost ztrácím a nevím, komu odpovídám. Klidně se podepiště jako: ohfohrgfjae, hlavně když se tak nebudete jmenovat všichni :D

„Takže jsi použil nátlak na celou moji rodinu.“ Shrnula jsem si Damonovo vyprávění po svém.

„No, víš, když to řekneš takhle…“

„Děkuju,“ ušetřila jsem ho zbytečných vytáček.

Překvapeně pozdvihl obočí.

„Nechci, aby Jeremy věděl o všech těch nadpřirozených věcech. Je to ještě dítě, měl by toho být ušetřen. A co se Jenny týče… no, nijak jí to přece neublíží, ne? A já si ty prázdniny zasloužím!“

Měla jsem pocit, že Damonovy oči brzy vypadnou z důlků a skutálí se mi k nohám. Byla tu však ještě jedna otázka, která mě svrběla na jazyku.

„Opravdu sis nečetl můj deníček?“

Snažila jsem se, aby to znělo co nejvíce bez výčitek či moralizování.

Němě zavrtěl hlavou.

Ach jo. Hrozně by se mi ulevilo, kdyby si býval přečetl mé poslední zápisky o Nickovi a jeho plánech. Nestála jsem o záchranu, jen jsem si přála, aby o tom věděl a aby se s mým osudem smířil.

Přikývla jsem a přiměla se potlačit slzy.

Možná to bylo tlakem, možná to bylo kocovinou, každopádně mi nepříjemně pulzovala hlava. Promnula jsem si čelo, ale bolest neodeznívala.

„Nechceš paralen nebo tak něco?“

„Jo, to bys byl hodný a skleničku vody, prosím.“

Během chvilinky mi vše přinesl.

„Klidně si ještě zdřímni. Vzbudím tě, až budeme na místě.“

„Seš si jistej, že to dokážeš? Minule ti to zrovna dvakrát nešlo,“ zasmála jsem se.

„Byl jsem totiž moc měkkej. Příště už s tebou nebudu mít slitování,“ ušklíbl se a vyklidil mi svou kajutu.

Složila jsem se do koutku, ve kterém předtím seděl, a nechala se ukolébat vůní, kterou tam po sobě zanechal.

Upadla jsem jen do lehkého spánku, a tak jsem vstala sama od sebe. Venku mě ovanul horký vzduch, až mě to málem zadusilo. Slunce nás pražilo jako sporák mandle na pánvi. Dokonce i Damon sykl bolestí, když vyšel ze stínu letadla. Na nose měl položené tmavé brýle, jinak by mu ta záře asi vypálila oči. Vzal mě za loket a popostrkoval směrem k budově letiště. Pilot se ujal našich zavazadel a pochodoval za námi v diskrétní vzdálenosti. Vešli jsme dovnitř a dostali další šok, tentokrát z chladu, o který se postarala klimatizace. Rozhlížela jsem se kolem a snažila se přijít na to, v jaké zemi jsme se to nacházeli. Na informačních tabulích byly různé klikyháky, ale i můj mateřský jazyk. Většina lidí byla oblečená normálně, ale některé ženy byly zahaleny v nepěkných hábitech a z jejich „vůně“ mě štípala celá nosní dutina.

„Hádej, hádej, hádači,“ zašvitořil Damon.

„Co takhle nápověda od přítele na telefonu?“

„Říká, že až do Afriky ti volat nebude. Stačí?“

Hmm, takže Turecko i Indii můžu rovnou vyškrtnout.

„Afrika, říkáš? Co takhle Egypt?“

„Bingo!“

„Vau, jsem ohromena!“

„Jednomu sáhibovi tu dlužím slušnou sumu peněz. Mmm… ale jo, mohla bys mu stačit, když se budeš ještě chvíli takhle hezky usmívat. Máš všechny zuby, doufám?“

Za takovou poznámku schytal jednu pěstí do ramene.

„Abych neprodala já tebe! Za svalnatýho chlapa je určitě víc peněz než za neduživou ženskou.“

„Sázka?“

„Mlč už! Kam jsi nás ubytoval?“

„Nechal jsem nám postavit pyramidu.“

„Jasný,“ odfrkla jsem si ironicky, „a ta je kde, ó velký farao?“

„Nevím. Ale ten taxikář, co na nás čeká venku, to bude určitě vědět.“

Doslova jsem si poskakovala k východu s (latinkou napsaným) nápisem Exit. Žabky, které mi Damon obstaral už v Americe, mě při každém kroku povzbudily mlaskavým úderem do paty.

Damon nelhal. Opravdu jsme měli bydlet v pyramidě. Byla to poměrně velká stavba ze skla a oceli. Nikdy předtím jsem nic podobného neviděla. Vystřelila jsem z auta a řítila se k té stavbě. Chtěla jsem dovnitř, ale samootevírací dveře byly zamčené. Hledala jsem nějaký čudlík a našla jich hned několik. Otočila jsem se, abych popohnala Damona, ale ten už stál těsně za mnou a vymačkával kód. Vběhla jsem dovnitř, boty se mi zuly samy. Do nohou mě příjemně chladily tmavé dlaždice. Všechno bylo moderně zařízeno, samý nerez a kov. Chtělo se mi brečet radostí, ale oči mi vyschly, když jsem skrz dveře na druhém konci místnosti spatřila bazén. Pelášila jsem k němu a zabodla do něj elegantní šipku, aniž bych se svlékla. Vypískla jsem a vyplivla vodu, která se mi nahrnula do úst. Damon si dřepl na okraj a zvláštně si mě prohlížel. Usmíval se, ale tak nějak jinak. No, hlavně že se usmívá.

„Nepůjdeš si zaplavat? Voda je úžasná.“

„Já, na rozdíl od tebe, bych se raději nejdřív převlékl.“

Našpulila jsem pusu a zákeřně přimhouřila oči.

Chytla jsem Damona za obě ruce a strhla ho k sobě.

„Ha há!“

„No, to je váážně výborný!“ Zasmál se a pohodil mokrými vlasy.

„Teď ti ukážu zase něco já,“ ušklíbl se ďábelsky.

Trhla jsem sebou.

Začal kolem mě kroužit. Zpočátku pomalu, ale postupně přidával na rychlosti, až se mi jevil jenom jako žluto bílá šmouha. Voda nabírala na síle. Za chvíli jsem stála přímo uprostřed víru. Zavrávorala jsem a spadla do něj. Pištěla jsem a smála se, ale občas mě proud stahoval pod hladinu a to se mi nelíbilo. Naštěstí mě Damon zachytil a držel v bezpečí své náruče. Voda se pomalu zklidňovala a i my se brzy zastavili. Romantickou chvilku jsem zkazila šplouchnutím vody přímo do jeho obličeje. Okamžitě mě pustil a já klesla ke dnu. Asi hodinku jsme se takhle pošťuchovali, když mi zakručelo v břiše.

Sluhové byli zřejmě součástí domu. Damon dostal velkou sklenici krve s paraplíčkem a ledem, zatímco pro mě se připravovaly sendviče. Mezitím jsem se převlékla do suchého oblečení, které mi sbalil můj nový spolubydlící. Zhltla jsem tousty během minutky. Damon se nabídl, že mě vytáhne do města na nákupy, ale odmítla jsem to. Chtěla jsem si prohlédnout zbytek místností, protože stavba byla opravdu gigantická na to, že byla jen pro nás dva (těch pár poskoků žilo v chatce vedle pyramidy).

Mimo chodbu, která téměř okamžitě přecházela v kuchyň, jsem objevila i knihovnu, posilovnu a koupelnu. Čítárna mě okouzlila nejvíc. Byla to prostá místnost bez oken. Každá stěna byla zakryta ohromnou skříní z tmavého dřeva. Pro přehlednost byla na každé přibita cedule s názvem žánru a jednotlivé části byly odděleny zásuvnými přepážkami, každá s jiným písmenem (zřejmě se to pojilo ke jménům autorů), seřazenými podle abecedy. Pod chodidly se mi rozprostíral červený koberec a naproti mně, přímo uprostřed místnosti, stála podivuhodná pohovka. Z jedné strany vypadala jako dvě křesla, dostatečně dlouhá na to, aby se na ně člověk uvelebil i s nohama, a z té druhé to byl gauč s vysokými opěradly. Komplex měl stejnou barvu jako koberec a skříně. Možná se sem později vrátím a něco si přečtu.

Posilovna s koupelnou mě moc nezajímali. Nebyli totiž nijak výstřední, jen jednoduché, moderní, luxusní a hlavně studené.

V druhém patře mě upoutaly dveře s dřevěnou vývěskou, na níž bylo vyryto: Damon. Strčila jsem do nich, ale nakonec byla trochu zklamaná. Pokoj vypadal naprosto stejně jako ten, který jsem už znala z rezidence v Mystic Falls. Dokonce i krb a závěsy byly naprosto identické. Pak už zbývala jen další umyvárna a také sauna. A já budu spát jako kde? Bezradně jsem bloudila po budově, až jsem konečně narazila na rafinovaně schované schodiště, nebo spíš žebřík. Vedl až k poklopu, na němž stálo mé jméno. Dychtivě jsem ho nadzvedla a vzepřela se na rukou, abych se tam dostala.

„No páni,“ vydechla jsem nevěřícně.

Nacházela jsem se ve špičce pyramidy. Nebyla zde ani jedna betonová stěna, všechny byly ze skla a šikmé. Měla jsem perfektní výhled do širého okolí. Ne že by tam toho bylo moc co k vidění, ale slunce, zapadající nad odlehlým městem, bylo, řekla bych, postačující. Nemůžu se dočkat, až se setmí a vyjdou hvězdy! Co se podlahy týče, byla pokryta světlými parketami. Postel byla umístěna poměrně daleko od kraje místnosti, ale zároveň nebyla přímo ve středu. Dále tu stála světlá, vysoká skříň a menší komoda s šuplíky. V obou už bylo vyskládané mé oblečení. Po zemi se válelo pár plyšáku (mezi nimi i ty od Damona) a další věcičky, jako zrcadlo, malý hnědý chundelatý kobereček, sedací polštáře a v koutě se tyčil dokonce hvězdářský dalekohled. Trošičku mi to připomínalo můj pokoj - tou postelí a nábytkem.

Byla jsem šťastná. Neuvěřitelně, nepředstavitelně, nepopsatelně, nezvykle, nepřekonatelně, neoblomně, neskonale, nadpozemsky šťastná, jako nikdy v životě. Slezla jsem schody a zahlédla Damona, jak se chystá vejít do svého pokoje. Chytila jsem se ho kolem krku a nožky vyhoupla do vzduchu. Zmateně mi položil dlaně na boky a po chvíli se se mnou začal točit.

„Děkuju, děkuju, děkuju, děkuju, děkuju, (atd.)!“ opakovala jsem neustále.

Schoval svůj obličej do závoje mých vlasů a radostně se smál.

Myslím si, že to bylo právě v tomto momentě, kdy jsem si poprvé přiznala, že Damona miluji. Stefana jsem milovala také a pravděpodobně vždy budu, ale to, co pro mě znamenal Damon, on nikdy nebude. To za ním jsem totiž běžela, když mi bylo nejhůř, to on mě zachraňoval, když můj život visel na vlásku, to on mě vždy přivedl na jiné myšlenky, když jsem se topila v těch nejhorších obavách a vizích, to on mě změnil a já změnila jeho. Mám ale právo na to, přiznat se mu ze svých citů? Není to příliš sobecké, když už za necelé dva týdny mu po mně zůstane jen vzpomínka? Položil mě na zem. Jeho tvář celá zářila, jeho oči se třpytily, jeho rty zdobil vlídný, spokojený úsměv. Nemůžu mu to udělat! Pokud miluje i on mne, snažil by se mě určitě zachránit a pravděpodobně by kvůli tomu i zemřel a to bych nesnesla! Nikdo kvůli mně umírat nebude! Nikdy, ani po mé smrti!

Pokračovat na další kapitolu »