30. kapitola

Komentář autora: Včera jsem málem pošla... vstát v 5:45, celý dopoledne trajdat se třídou po Praze a pak hned honem domů připravit se na ples, ze kterýho jsem se vrátila v 1. Ale stálo to za to, byla to docela prdel, ze semifinále jsme naštěstí s partnerem už do finále nepostoupili, takže spokojenost (bejt 11.-12. ze 40 párů je až podezřele dobrej výsledek na naše poměry). :D

K povídce: Možná některé z vás zklamu, ale nebudu naše postavy vláčet po památkách. Nikdy jsem tam nebyla, ale někteří z vás možná jo, takže byste poznali, jak si vymýšlím. Takže zůstaneme raději v té zasklené pyramidě a koukneme se, jak se Elena s Damonem zabaví ;).

Pokud komentujete anonymně, prosím o podpis do komentáře.

Ležela jsem na posteli a listovala hvězdářskou knihou, kterou jsem našla v čítárně v přízemí. Ještě nebyla úplná tma, a tak jsem si krátila dlouhou chvíli. Nikdy jsem se o astronomii moc nezajímala. V mém rodném městečku bylo večer příliš světla z pouličních lamp, takže spatřit nějaké souhvězdí bylo téměř nemožné. Konečně jsem se dočkala! Zhasla jsem lampu, stojící za mou postelí, a zadívala se na oblohu. Ačkoli jsem si toho přečetla dost a knihu jsem měla stále rozevřenou před sebou, abych podle ní mohla určovat názvy hvězd, nedařilo se mi jednotlivé útvary rozeznávat. Seběhla jsem rychle schody a cupitala k Damonovu pokoji. Byl prázdný. Nakoukla jsem tedy do koupelny a sauny, ale ani tam nebyl. V kuchyni jen postarší dáma utírala linku. Zbývala už jen posilovna a bazén.

„Ehm, neruším?“ promluvila jsem rozpačitě na tmavovlasého upíra, který v leže vzpíral činku.

Odložil ji a vytáhl se do sedu.

„Co pro tebe můžu udělat?“ Povzdychl si otráveně.

„Vlastně nic,“ zabručela jsem zklamaně.

Doprošovat se ho rozhodně nepotřebuju!

Přemístil se a zatarasil mi cestu.

„Eleno,“ položil netradičně silný důraz na mé jméno, „i když se mi to z hloubi duše příčí, udělám všechno, abych tě učinil šťastnou. A hlavně se mě teď neptej, proč.“

Němě jsem na něj zírala a asi stokrát spolkla to slovo, které mi zakázal vyslovit.

„Co bys ráda, princezničko?“ Usmál se na mě, jako bych byla pětiletá holčička s baculatými tvářičkami.

„Nevyznám se ve hvězdách. Nepomohl bys mi s tím v mém pokojíku?“

„Venku s dalekohledem by to bylo lepší, nemyslíš si?“

„Venku není postel,“ odsekla jsem.

„Fajn.“

Uvelebili jsme se na měkké matraci. Damon rychle prostudoval knížku a pak ji hodil na zem. Spojil ruce za zády a propnul je, aby si protáhl záda. Potom se podepřel na loktech a překřížil natažené nohy. Já se opřela o velký polštář přiložený k pelesti a zaklonila hlavu.

Přišlo mi, že toho věděl o vesmíru daleko víc než kde jaká encyklopedie. Různě jsme střídali polohy, protože nás každou chvíli začalo někde píchat, až nám došlo, že nejlepší je ležet na zádech hlavami k sobě, tím jsme nenamáhali páteř a zároveň jsem věděla docela přesně, kam Damon ukazoval. Nevím, jak dlouho jsme to vydrželi, ale začaly se mi klížit oči a stěží jsem dokázala vnímat Damonův hlas. Všiml si toho a zvednul se. Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem se natáhla po jeho ruce. Slabě jsem ho zatahala za ukazováček. Zaskočilo ho to. Nechápavě na mě zamžoural modrýma očkama. Nechtěla jsem se střetnout s jeho pohledem, a tak jsem mu stáhla z prostředníčku prsten a pohrávala si s ním.

„Co je to za kámen?“

„Lapis lazuli.“

„Pff, krkolomnější název už je nenapadl?“

„Někdy se mu taky říká jenom lazurit.“

„To už zní líp.“

„Mohla bys mi ho vrátit?“ Byl bez něj dost nervózní, ale vůbec jsem se mu nedivila. Podala jsem mu ho a on se zase obrátil k odchodu.

„Jak moc se ti nechce spát se mnou v posteli?“ zeptala jsem se na rovinu.

Ztuhl a neměl se k odpovědi.

„Myslel jsem, že budeš mít z vlastního pokoje větší radost,“ chvěl se mu hlas.

„To mám,“ přiznala jsem a pomalu ztrácela odvahu, ale touha mít u sebe někoho, kdo by mě ochránil i před padajícím meteoritem, byla silnější. „Ale byla bych klidnější, kdybys tu byl se mnou.“

„Tak dobře,“ sjel mě pohledem od hlavy až k patě. „Jen si dám ještě sprchu.“

„Jasně,“ prohrábla jsem si vlasy a rozpačitě se usmála.

Já svou hygienu zvládla dávno předtím a už jsem měla na sobě i tílko a kraťásky na spaní, takže mi nezbývalo nic jiného než čekat. Za necelou čtvrt hodinku byl zpátky. Vlasy měl stále trochu mokré a hlavně celé zacuchané. Spal v tom, v čem vždycky, pouze v teplácích. Odkašlal si, aby alespoň nějak přerušil to nesnesitelné ticho a obešel postel. Lehla jsem si co nejvíce ke kraji zády k němu. On udělal to samé. Možná to nebyl nejlepší nápad.

„Dobrou noc, Eleno.“

„Dobrou,“ řekla jsem a přitáhla si peřinu těsně pod bradu.

Naštěstí jsem byla tak unavená, že jsem usnula téměř okamžitě. Ale byl to neklidný spánek. Měla jsem příšerné noční můry, ve kterých v hlavní roli vystupoval Klaus. Zrovna, když mi zlomil vaz, jsem se posadila na posteli celá zpocená. Damona to probudilo.

„Co zas vyvádíš?“ zakňoural rozespale.

Když si ale všiml, jak se třesu, položil mi konejšivě dlaň na záda.

„Seš v pohodě?“

„Jo, jasně. Jen zlý sen.“

„Jsem tu s tebou.“

„Já vím,“ otočila jsem se na něj.

Bože, jak je sladký. Nejradši bych ho objala a políbila a - a tak dále.

Věnovala jsem mu odevzdaný úsměv a položila si mu hlavu na rameno. Trochu s sebou cuknul, ale pak se uvolnil a pohladil mě po vlasech. Nepřestával, i když už jsme oba opět leželi na polštářích a pokojně oddechovali.

Pokračovat na další kapitolu »