15. kapitola

Komentář autora: Dneska mě po roce zas málem rozbrečela učitelka na klavír :(:D. Člověk maká celý prázdniny jak debil a vona ho nechá zahrát 6 tónů 10x po sobě a pokaždý si najde něco, co se jí na tom nelíbí. Kdo by pak nebrečel? :D Ale jinak jsem úplně normální a v pohodě :D.

Ke kapitole: Všichni milujeme ty romantický rána, kdy se Elenka probouzí ještě celá krásně nalíčená vedle Damona a obdivuje jeho krásu. No, ne že bych proti nim něco měla, ale chtěla jsem to pojmout maliličko jinak :P.

„Eleno?“ Probudil mě hlas mé drahocenné tetičky.

V tu chvíli má postel obživla. Byla jsem naprosto zmatená a nechápala, co se to děje. Matrace (nebo alespoň myslím, že to byla ona) mě vymrštila do vzduchu a to tak prudce, že jsem se octla na jejím druhém konci. Během svého „letu“ jsem ze sebe vydala nelidský skřek. Dveře se rychle otevřely a dovnitř vešla Jenna.

„Eleno, co to tady, pro boha, vyvádíš? Seš celá?“

„Hm? Cože?“

„Zaspala jsi. Už je půl osmé, musíš do školy.“

„Ach, bože, co je za den?“ Snažila jsem se vyjadřovat smysluplně.

„Pondělí přece. Je ti dobře? Jsi celá zelená a oteklá a oblečená a… tys pila?“

„Hodíš mě do školy?“ Snažila jsem se vstát a dojít do koupelny, ale zavrávorala jsem a dopadla zadkem zpátky na postel. Jenna ke mně přistoupila a chytla mě za ramena, abych jí nemohla nikam utéct a aby mi viděla do očí.

 „Eleno, co se stalo?“ zeptala se mě úzkostlivě.

Těžce jsem si povzdechla a promnula si oči. Až pozdě jsem si uvědomila, že jsem si tím rozetřela zbytky řasenky po celém obličeji. Tak fajn, je na čase zapnout mozek. Co jsem včera dělala? Byla jsem doma, psala do deníku, rozešla se se Stefanem- Celá jsem ztuhla a cítila, jak blednu. Naštěstí jsem za předešlou noc vypotřebovala zásoby slz na deset let dopředu, takže rozbrečet se bylo v ten moment naprosto neproveditelné.

„My jsme se- “ začala jsem pomalu, „se Stefanem rozešli.“

Jennou projel šok jako blesk hromosvodem a konejšivě si mě přitiskla na prsa.

„Ach, zlatíčko, to mě moc mrzí. Zavolám tvojí učitelce, ať tě pro dnešek omluví, a pak ti donesu snídani do postele. Myslíš, že by to pomohlo?“

S námahou jsem stáhla několik mimických svalů a vytvořila tak smutný, unavený úsměv. „Jsi báječná, děkuju.“

„Od toho tu přece jsem.“ Zavřela za sebou dveře a tiše sešla ze schodů.

Tázavě jsem se rozhlédla po svém pokoji. Něco mi tu nesedí, jako by tu něco chybělo.

Náhle jsem někde pod sebou zaslechla zvláštní šramot. Sebrala jsem všechnu svou kuráž a předklonila se přes kostru postele.

„Uff… to bylo o fous.“

„ÁÁÁÁÁ-mmmmmmm“

„Pro boha, Eleno, nedělej takovej kravál. To jsem já, Damon,“ utěšoval mě s rukou pevně přilepenou na mé puse.  Když si všimnul, že moje zorničky už mají zase normální velikost, pustil mě.

„No právě,“ zavrčela jsem podrážděně, „neměl jsi být už dávno pryč?“

„Chtěl jsem, ale držela ses mě jak klíště, nemohl jsem se vůbec hejbat.“

„Očividně mohl, když ses dostal pod mou postel.“

„Nezapomínej ale na to, JAK jsem se tam dostal. Málem jsem tě z toho tvého královského lože shodil. “

„V první řadě jsi sem včera vůbec neměl chodit,“ založila jsem si vzdorovitě ruce na hrudi.

„Vážně? Předtím jsi mluvila úplně jinak, když ses ke mně tulila a žvatlala něco o tom, ať tě hlavně neopouštím. Potřebovala jsi mě!“

„Potřebovala jsem se na někom vybrečet, nemusels to být nutně ty!“

„Tak dost! Zasloužím si tvoje poděkování, tak mě nenuť ho z tebe páčit, když znáš moje metody.“ Aby se ujistil, že jeho slovům opravdu rozumím, olízl si mlsně špičáky a tichounce zavrčel.

„To je taky to jediné, co umíš, že? Vyhrožovat ostatním. Nezabil jsi mě včera, když jsem tě o to prosila, pochybuju, že bys toho byl schopný teď!“

Sama jsem nevěděla, kde se ve mně bere ta zloba a jistota. Každopádně jsem ho značně vyvedla z míry. Trefila jsem se do černého, a dokonce mi i přišlo, že se malinko zarděl studem nad svou vlastní slabostí. Vypadá neuvěřitelně roztomile, když je takhle v rozpacích. Nesmím však zapomínat, že je to pořád jeden a ten samý Damon, ať se tváří seberozkošněji.

„Promiň,“ špitla jsem, „vážím si toho, že jsi tu pro mě včera byl. Nevím, co bych si bez tebe počala. Lepší?“ Usmála jsem se upřímně.

Podezíravě mě sjel pohledem. „A dál?“ vybídl mě.

Nechápavě jsem svraštila obočí, ale pak se mi vyjasnilo. Ještě se musím omluvit jeho dotčenému egu.

„A nechtěla jsem podceňovat tvoji bezcitnost a krutost, vím, že bys mi zakroutil krkem dřív, než bych si vůbec uvědomila, co se děje.“

Neuvěřitelnou rychlostí se ke mně naklonil a chytil mě pod zátylkem takovým způsobem, že se mi hlava bezvládně zvrátila dozadu. Ucítila jsem jeho chladivý dech na svém nechráněném krku, až mi naskočila husí kůže.

„Správně, Eleno, jen mi dovol tě trochu opravit. Nezakroutil bych ti krkem, to je nesnesitelně fádní a neosobní. Rozerval bych ti hrdlo na cáry a pak vypil tolik tvojí krve, kolik by jí v tobě zbylo.“

Lehce se otřel špičkou svých dravčích zubů o tu největší tepnu. Byla jsem vyděšená k smrti, ale nemohla jsem si pomoct, bylo to vzrušující, skoro jsem si přála, aby se do mě zakousnul. Jenže to neudělal. Vypařil se oknem, a když zmizela i jeho svalnatá paže, která mě až do té doby držela v sedě, svalila jsem se na znak. Konečně jsem začala znovu dýchat. Zachumlala jsem se do peřiny a vyčkávala na Jennu a její vynikající palačinky.

Pokračovat na další kapitolu »