14. kapitola

Komentář autora: Trošku depresivní, ale nemůžu si pomoct, strašně mě to baví. Jinak k týhle kapitole jsem přiřadila i písničku, protože miluju spojování hudby s dějem, a když jsem tu skladbu slyšela, hned jsem věděla, že jí tam musím ňák vmáčknout. Snad se bude kapitola líbit, případné komentáře si přečtu až bůhví kdy, páč mám zas tu podělanou autoškolu:/.

Po paměti jsem došla do svého pokoje. Cítila jsem se mizerně. Zdálo se mi, jako bych ani nebyla ve svém těle, jako bych se vznášela někde nad ním a svrchu ho pozorovala. Bezmyšlenkovitě jsem zapnula rádio a s úlevou zjistila, že je v něm stále cédéčko s ploužáky. Místo toho, abych si sedla na postel, jsem se schoulila do rohu u dveří. Tak moc jsem se chtěla vybrečet, ale slzy ne a ne přijít. Všechno ve mně se dusilo a já jen s námahou zvládala pravidelně dýchat. Všude kolem mě byla tma, jen měsíc, který byl skoro v úplňku, mě osvětloval, jako reflektor ozařuje sólistku při jejím velkolepém koncertu, na nějž nikdo nepřišel.

Náhle zavanul vítr a na mě dopadl dlouhý stín. Zvedla jsem oči k oknu a s obdivem pozorovala nádhernou mužskou siluetu, která zacláněla svit měsíce. Postavila jsem se a omráčeně si šla prohlédnout tu krásu zblízka. Pomalu se stín zhmotňoval a já už rozeznávala jednotlivé křivky toho temného anděla. S nikým na světě bych si ho nemohla splést.

„Damone?“

Samotnou mě překvapilo, jak byl můj hlásek slabý a jak pod návalem smutku skřípal.

„Jsi v pořádku?“

„Co myslíš?“ zeptala jsem se ho s pokřiveným úsměvem.

„Myslím, že potřebuješ pomoc.“

Mluvil hladce a plynule, bez špetky sarkasmu či ironie. Skoro jsem mu i uvěřila, že mu na mně záleží.

„Skutečně? Možná že ano, ale rozhodně ne od tebe!“

Sklonil hlavu a zadíval se na špičky svých bot.

„I když, je tu vlastně něco, co bys pro mě mohl udělat.“

„Co?“

„Přeměň mě!“ řekla jsem tentokrát už pevným hlasem, ale on se ani nepohnul.

„No tak, na co čekáš? Sám jsi mi přece říkal, že po tom jednou zatoužím, že si pro to za tebou přijdu, protože Stefan na něco takového nemá koule!“

Celá jsem se třásla jako uschlý list ve větru. Jeho mlčení mě jen víc a víc popuzovalo.

„Tak dělej! Nebo máš snad strach? Bojíš se, že tě budu pronásledovat do konce tvého života, nebo že snad ublížím tvojí milované přítelkyni, Caroline?! Dej mi svou krev!“

Jako smyslů zbavená jsem došla až k němu a vzala ho za ruku. Snažila jsem se mu vyhrnout rukáv, ale když mu došlo, o co se to pokouším, vyškubl se mi a už mi nedal k ničemu takovému příležitost.

„Přestaň se bránit! Já to chci! Slyšíš mě?! Chci se stát upírem! Vždyť je to přece tak krásné a povznášející necítit tuhle zatracenou lidskou bolest, vzdát se všech emocí a oddat se temnotě, nebo snad ne?!“

Nic, ani se na mě nepodíval a já pomalu ztrácela půdu pod nohama, propadala jsem se hloub a hloub do propasti šílenství a beznaděje. Zaťala jsem pěsti a vší silou jimi tloukla do jeho hrudi. Ani to mu nevadilo. Prostě tam jen tak stál, se svaly zatnutými, aby dokázal snést mé tvrdé údery, s pohledem upřeným do země.

„No tak, Damone! Na co pořád čekáš?! Zab mě! Slyšíš?! Zabij mě!! Prosím!“

Nepřestávala jsem na něj křičet, ani ho bít. Konečně jsem ucítila první horké slzy valící se z mých očí. Rozvzlykala jsem a umírnila své rány, až jsem přestala úplně. Naprosto fyzicky i psychicky vyčerpaná jsem se rozplakala. Byl to ukrutný, hysterický pláč, který jsem v sobě potlačovala už tak dlouhou dobu. Damonovy paže se kolem mě sevřely jako dvě obrovská, ochranitelská křídla. Schovala jsem svůj obličej do dlaní a nechala se obejmout. Celá jsem se chvěla, ale jeho tělo nebylo schopno mě zahřát, proto mě opatrně přenesl do postele, aniž by se ode mě vzdálil byť jen na pár centimetrů, a přikryl nás teplou peřinou. Položila jsem mu hlavu na prsa a pažemi obtočila jeho trup. Křečovitě jsem mu zarývala nehty do žeber, ale bylo mu to jedno. Jedinou jeho starostí bylo, aby mě pevně držel ve své náruči, líbal do vlasů a láskyplně hladil po zádech. Mlčel, protože nebylo třeba slov.  Jen matně jsem si uvědomovala neustále hrající rádio. Na chvíli jsem se zaposlouchala. Byla to jedna z mých oblíbených písniček a mě mrazilo v zádech z toho, jak její text dokonale vystihoval nastalou situaci. V duchu jsem tiše zpívala spolu s ní.

Is this the whole picture

 Or is it just the start?

 Is this the way you love me?

 You're capturing my heart

 I used to try and walk alone

 But I've begun to grow

 And when you tell me just to rest

 I'm finally letting go

 I let go

R: And I'm here to stay

 Nothing can separate us

 And I know, I'm ok

 You cradle me gently

 Wrapped in your arms... I'm home

 I'm seeing so much clearer

 Looking through your eyes

 I could never find a safer place

 Even if I tried

 All the times I've needed you

 You've never left my side

 I'm clinging to your every word

 Don't ever let me go

 Don't let go

Už jsem se začínala pomalu uklidňovat, ale když se skladba rozjela a začaly hrát bicí, opět mě zachvátila ta strašlivá bolest a potřebovala jsem ji dostat ven. Převalila jsem se na Damona celým svým tělem a hlavu nechala klesnout vedle té jeho. Alespoň se mé slzy vpíjely do polštáře a ne do jeho značkové košile. Strniště, zdobící jeho božsky modelovanou čelist, mě příjemně škrábalo na tváři. Tiskla jsem se k němu, jak jen mi to kosti v těle dovolovaly. Kdyby to bylo možné, splynula bych s ním. Svírala jsem ho tak pevně kolem krku, že nemohl ani dýchat, ale neodstrčil mě, naopak, opětoval můj pevný stisk, jako by se bál, abych mu někam nezmizela.

Přehrávač utichl a s ním i můj srdceryvný pláč. Cítila jsem, jak se Damon pode mnou pohnul. Jestli mě teď opustí, umřu!

„Damone?“ zaskřehotala jsem. „Zůstaneš tu se mnou, že ano?“

Opatrně mě nadzvedl a položil vedle sebe. Okamžitě jsem se ho chytila a zatěžkala ho horní částí svého trupu, aby mi nemohl nikam uniknout. Zhluboka se nadechl a vydechl. Zřejmě kvůli mně opravdu předtím nemohl dýchat. Uvolněně si mě k sobě přivinul a políbil na čelo.

„Samozřejmě. Jsem tu s tebou a vždycky budu.“

S blaženým úsměvem na rtech jsem usnula dřív, než jsem mu stihla poděkovat.

A tady je písnička:

Pokračovat na další kapitolu »