13. kapitola

Komentář autora: K narozeninám chci do pokoje pořádný žaluzie! To podělaný sluníčko mě vzbudilo už o půl osmý, a když dete spát o půl jedný- nic moc. Teď je mi pěkně na nic. Připadám si, jakobych měla nehoráznou kocovinu, problém je v tom, že jsem nic nepila. No nic, jdu si zkusit ještě lehnout. Užijte si kapitolu!

„Stefane?“

Zjevně mému zdařilému úsilí vypravit ze sebe slovo nepřikládal žádný význam. Opatrně mi stáhl blůzu a líbal mě na rameni, klíční kosti, všude možně. Ležela jsem pod ním na posteli jen v podprsence se spadlými ramínky a v rozepnutých riflích.

„Stefane, počkej, prosím tě, přestaň.“

Posadil se a nechápavě na mě zíral. Byl rozcuchaný, zadýchaný a na hrudi měl mírně zarudlé škrábnutí. Nejspíš jsem se nechala trochu unést, když jsem mu svlékala košili. Když jsem ho tak viděla, měla jsem sto chutí přitáhnout si ho zase zpátky, ale nemohla jsem.

„Co se děje?“

Snažil se, aby v jeho hlase nebyla znát žádná zloba, ale já ji přesto vycítila. Neměla jsem mu to za zlé. Vždyť čekal tak dlouho a já mu dnes dala jasně najevo, že si mě může vzít a teď opět couvám. Sama bych si nejraději vrazila pár facek.

„Já nemůžu, promiň.“

Dost chabé vysvětlení.

„Eleno, víš, že na tebe nechci nijak tlačit, ale mám takový pocit, že mi neříkáš všechno.“

Trefa.

„Co s námi bude?“ zeptala jsem se ho s nepřítomným výrazem upřeným někam před sebe.

Očividně vůbec nechápal, na co narážím.

„Proměníš mě v upíra? Opustíš mě? Budeš sledovat, jak stárnu a umírám?“

„Domluvili jsme se, že se o takových věcech nebudeme bavit.“

„Jenže jednou budeme muset a já to chci udělat teď, dokud jsme toho ještě schopni.“

Zkoumavě si mě prohlížel, jakoby mi nevěřil ani nos mezi očima. Nakonec si těžce povzdechl a sklopil zrak.

„Já tě nikdy nepřeměním a ty to víš.“

„Takže mě opustíš?“

„Ne.“

„Tak co teda uděláš?“ Začala jsem se hlasitě smát, ale nebyla v tom ani špetka veselosti.

„Něco už vymyslíme. Spolu to zvládneme.“

„Ne, Stefane, nezvládneme. A i kdybys mě chtěl přeměnit, já to nechci. Chci mít normálního manžela a svou vlastní rodinu. Chci žít.“

„Chápu,“ řekl temným hlasem a sklonil hlavu ještě níž, abych mu neviděla do obličeje.

„Dobře.“

S námahou jsem se zvedla a upravila si podprsenku, oblékla se a chystala se odejít.

„Eleno?“

„Ano?“ Otočila jsem se k němu jednou nohou už stojící ve dveřích.

„Má s tím něco společného Damon?“

Zachvěla jsem se a položila si tu otázku sama sobě. Může za to Damon? Samozřejmě, že na tom nese část viny, ale jak velkou? Proč se se Stefanem rozcházím? Dělám to proto, že je upír nebo proto, že není ten správný upír? Zaslouží si pravdu, ale jen tak velkou, aby ji dokázal snést, a na to mi stačí jediné slůvko.

„Nevím.“

Všimla jsem si, jak nenávistně zaskřípal zuby a jak se mu první slza kutálí po tváři.

„Eleno, neopouštěj mě, prosím.“

Cítila jsem, jak se mé srdce rozpadá. Opět ve mně zápasily ty dvě osobnosti, jedna tak podobná Stefanovi, toužící po jeho lásce a péči, druhá Damonovi, která odtud chtěla být na míle daleko a užívat si erotické hrátky se starším Salvatorem. A v tu chvíli jsem se rozhodla, že se nikdy nestanu družkou ani jednoho z bratrů, ať už byli sebekrásnější či naprosto neodolatelní, nestálo mi to za to. Když nemůžu uspokojit obě své duševní polovičky, neuspokojím žádnou.

„Sbohem, Stefane,“ řekla jsem ochraptělým hlasem a nechala ho tam, na pokraji nekonečného zoufalství.

 Pokračovat na další kapitolu »