12. kapitola

Komentář autora: Na to, jak často při čtení přeskakuju úvahový pasáže, se v nich překvapivě hodně vyžívám, když je píšu. Klidně si je taky přeskakujte, ale pak se nedivte, co dělaj ty postavy zas za voloviny. Btw, opět to není úplně přímá návaznost, ale to vám jistě dojde.

Milý deníčku.

Ne, opravdu se v Damonovi nevyznám. Dřív, když jsem přišla navštívit Stefana, po něm nebylo nikde ani památky. Ale teď, když má svého světlovlasého mazlíčka, jako by ho bylo všude plno. V penzionu, před školou, v baru, dokonce ani ve svých snech se ho nezbavím. Je prostě všude, jen ne v mém pokoji, a i když mě pronásleduje jako stín, přehlíží mě, jako bych mu byla úplně ukradená, jako bych vůbec neexistovala. Z mého původního předpokladu, že vztah s Caroline mu vydrží nanejvýš několik týdnů, se vyklubaly tři měsíce a stále to pokračuje.  Nechápu, co tím vším sleduje. Proč s ní vůbec je? Určitě ji nemiluje, tím jsem si jistá. Není něčeho takového schopen. Chce snad, abych žárlila? Proč? Mám toho nejúžasnějšího přítele pod sluncem. Sice se poslední dobou trošku hádáme, ale pořád je to Stefan a já ho miluju… myslím… já nevím, deníčku! Já už si nejsem jistá absolutně ničím! Co si o sobě ten zmetek Damon vlastně myslí? Má snad za to, že po něm toužím a snaží se mě tímhle od sebe odpudit? Smůla, tohle by mě k němu spíš přitáhlo, protože zbožňuju výzvy a vždycky dostanu, co chci. Caroline bych zvládla levou zadní.

Strnula jsem nad svými úvahami. Takhle temperamentní a sebevědomá jsem byla naposledy předtím, než zemřeli mí rodiče. Byla jsem královnou školy, žádný kluk mi nedokázal odolat a já si to ráda neustále dokazovala. Ne snad, že bych si je tahala rovnou do postele. Jen se s nimi trochu pobavit a čus, další, prosím. Byla jsem trochu jako Damon. Co trochu, úplně! Sobecká, cílevědomá, dychtivá, svůdná-  Smutně jsem se podívala na svůj odraz v zrcadle. Co se to se mnou stalo? Kde je ta stará Elena? Kde jsou jiskry šlehající zpod hustých řas, neodolatelný úsměv, rázná chůze, načesané vlasy a zvonivý smích? Tohle je vše, co z ní zbylo, jen tahle ošuntělá lidská skořápka. Jsem obyčejná. Chtělo se mi plakat. Nutně jsem potřebovala obejmout a utěšit, ale zároveň být o samotě, daleko od všech problémů. Bojovaly ve mně dvě osobnosti a já nevěděla, které fandit. Frustrovaně jsem si zajela rukou do vlasů a bezmyšlenkovitě vyšla ven. Vyhrálo mé nové já, starostlivé a melancholické, které zoufale toužilo po troše klidu.

Dřepla jsem si na bobek před hrob svých rodičů. Máma by mi určitě poradila. Chtěla jsem si sednout, ale bohužel bylo mokro. Mlčky jsem pozorovala hejno vran, jak kousek ode mě hledají potravu. Bylo mi jich líto. Jedna z nich vypadala jinak než ty ostatní. Byl to přerostlý havran a měl zvláštní oči. Díval se na mě a občas naklonil hlavu na stranu. Pohrdavě jsem si povzdechla a cítila, jak ve mně narůstá vlna hněvu spojená s hořkostí.

„Vypadni, Damone,“ procedila jsem mezi zuby s pohledem upřeným na černého ptáka.

„Neber mi alespoň tohle místo, kde můžu být sama.“

Zdálo se, že mi opravdu naslouchá. Rozkrákal se a mně to znělo jako smích.

„Co ode mě chceš?! Jak si vůbec dovoluješ mi říkat, že já nevím, co chci! Já přesně vím, co chci! Stefana a své staré já a abys navždy zmizel z mého života!“ Na chvíli jsem se odmlčela, abych potlačila slzy.

„Vypadni,“ zašeptala jsem a naposledy mu věnovala zlostný pohled. „Padej!“

Vstala jsem a hnala se k němu. Pták se tvářil opravdu zděšeně. Zoufale zaskřehotal a vznesl se do vzduchu. Byl to opravdu Damon nebo jsem právě řvala na nevinné zvíře? Kdyby se mnou alespoň mluvil. Proč se mnou nemluví? Co jsem mu udělala? A proč mi to všechno, sakra, tak vadí?! Proč mi na něm tak moc záleží?!

Nevěděla jsem, co mám dělat, nevěděla jsem už naprosto nic. Zvedla jsem se a znovu rozhýbala ztuhlé nohy. Nechala jsem se jimi unášet a vyčkávala, kam mě zanesou. Nečekaně ke Stefanovi, mé jediné útěše.

Roztřeseně jsem zatahala za šňůru od starého zvonce.

„Ahoj, je tu Damon?“ zeptala jsem se okamžitě.

„Ne, není. Co se stalo? Jsi bledá jako smrt a máš úplně zarudlé oči. Ty jsi brečela?“

Kousla jsem se do rtu. Jak bych ho mohla nemilovat, když je tak starostlivý a ohleduplný?

„Nechci o tom mluvit. Nechci mluvit vůbec o ničem. Chci tebe a to hned!“

Vášnivě jsem zaútočila na jeho rty. Nebránil se mi. Objal mě kolem pasu a vtáhl dovnitř. Shodila jsem ze sebe kabát a nechala ho spadnout na zem. Potřebovala jsem to, a bylo mi úplně jedno, jestli to dělám ze správných důvodů. Byla jsem tak nešťastná a zmatená a Stefanovy polibky bylo to jediné, co mi zachovávalo zdravý rozum. Brzy se na podlaze válel i můj svetr. Vedla jsem Stefana k pohovce, jako bych si přála být hned na ráně, jako bych chtěla, aby nás Damon přistihl a trpěl, aby cítil bolest, kterou jsem cítila i já; jenže Stefan by si nic takového nepřál a nedokázal číst mé myšlenky, proto mě přenesl do svého pokoje a zdálo se mi, že se konečně poddával svému chtíči a přestával se držet tolik zpátky. Položil mi ruku na zátylek a já zaklonila hlavu do zadu, abych mu odhalila své hrdlo. Toužebně mi jazykem obtahoval tepny, ve kterých mi zběsile proudila krev. Vzdychala jsem, když mi studenými prsty pomalu rozepínal knoflíčky na blůzce a občas se tak dotkl mé holé kůže. Zanořila jsem mu prsty do vlasů, ale stalo se něco zvláštního. Najednou mi nepřipadaly tak vlnité jako obvykle, byly spíš rovné a měkké a o něco delší. Zděšeně jsem otevřela oči. Na malý zlomeček vteřiny, jako když pozorujete padat kapku deště, se mi zdálo, že se probírám v Damonových kadeřích. Potřásla jsem hlavou a raději znovu políbila svého milence, ať už jím byl kdokoliv.

„Eleno,“ slyšela jsem ho šeptat mé jméno, ale nebyl to ten hřejivý, upřímný a láskyplný hlas. V mých uších to znělo spíš jako temné, podmanivé zapředení, tolik charakteristické pro Stefanova staršího bratra.

Začala jsem panikařit. Dělá to snad Damon? Používá na mě nějak své síly, aby mě dohnal k naprostému šílenství? Položila jsem si ruku na hruď a nahmatala svůj sporýšový náhrdelník. Nad sebou jsem zahlédla pár azurově modrých očí. Asi už vážně přicházím o rozum.

 Pokračovat na další kapitolu »