Nejlepší chvíle mýho života

To jako vážně. Snažím si vzpomenout, jestli jsem byla někdy šťastnější... ale nemyslím si. Což možná jenom svědčí o mojí špatný paměti, ale nevadí :D



Když jsem měla ve škole prezentaci na "3 velké muže v mém životě", byla tam o něm jenom zmínka, protože jsem uvedla: Russella Crowa, Andreje Drbohlava a Rachmaninova. Jenže Rachmaninov jde pro mě ruku v ruce s jeho nejlepším interpretem a nejúžasnějším pianistou s nejširším a nejmilejším úsměvem.
Nikolajem Luganskijm.
Myslím, že jsem tu už někde psala, že se chystám jít s mamkou na jeho koncert. Což už jenom zjištění, že bude taková osobnost hrát tady v Praze (ne, že bych si předtím myslela, že by sem nikdy v životě nepřijel, spíš mi bylo jasný, že to není každoroční záležitost), bylo pro mě úplně ÁÁÁÁÁ!!!! - Ne, nedá se to vyjádřit slovem :D.
Včera večer jsme tedy s mamkou přijely do Rudolfina, plné odhodlání, že od pana Luganskijho (nevím, jak se správně skloňují ruská jména, je mi líto) získáme podpis a fotku. A taky že mu předáme mnou navržený dárek:

Stylové kapesníčky na otírání kláves a potu z čela (a jsem si skoro jistá, že jsem mu dala přesně tenhle model :D)

A čokoládu, která se dá snad alespoň trošku považovat za českou (Orion byl českej, než ho skoupilo Nestlé. Myslím.). Navíc koťátka jsou roztomilý a ta čokoláda je dobrá :D

Naše mise začala u jedné uvaděčky, který jsem se zeptala, jestli by bylo možný získat autogram. Netvářila se vůbec ochotně, ale slíbila, že se zeptá, a že nám dá o přestávce vědět. Protože nám nijak nezvedla naději, obrátila se mamka na nějakýho kluka, co vyšel z respiria, kam mají normálně přístup jenom účinkující. Tady tam ale chodil kde kdo, protože kluk měl sice nos nahoru a uměl rusky, ale jinak věděl kulový a na pódiu jsem ho pak taky nikde neviděla. Vložili jsme teda naděje do slečny "zásadně se neusmívám" a šly do sálu.

Koncert byl úplně neuvěřitelnej. Všechny ty nástroje do sebe tak krásně zapadaly. Prostě to byla kombinace toho nejlepšího (alespoň nejlepšího, co znám): nejlepší skladatel, jeho nejlepší skladba (koncert pro klavír d moll), nejlepší klavírista a asi nejlepší dirigent (tam si nejsem jistá, jestli dokážu posoudit kvalitu :D). On si na ten klavír prostě jen tak hrál, jako by se nechumelilo. Ono to skoro znělo, jako by hrál na playback :D. Člověk nechtěl věřit tomu, že by ten klavír mohl znít tak krásně jenom tím, že se na něj jen tak hraje... nedokážu to asi moc vysvětlit, takže se budete muset spokojit s tím, že to bylo prostě naprosto úžasný. Měla jsem i to štěstí, že jsem mu viděla na prsty, tak jsem se soustředila, jestli v těch rychlých pasážích budu schopná je zaostřit... a nebyla. Hrál tak neuvěřitelně rychle, že jsem viděla jenom šmouhy, jak je tomu i na záběrech z kamer na youtubku.
Mamka seděla úplně jinde než já, takže když skončila 1. část koncertu a tleskalo se, neviděla jsem nikoho, že by stál (mamka mi pak říkala, že na balkóně, kam jsem neviděla, jich pár stálo). Takže jsem se trochu zdráhala postavit, ale nakonec jsem se odhodlala a byla jsem za to ráda. Rozhodně si to zasloužil. Ale v přízemí jsem stála vážně jako jediná :D.
O přestávce jsem se ze sálu vyřítila asi jako 3. a k mému překvapení už na mě mamka čekala. Šly jsme teda hned za slečnou uvaděčkou, jak to vidí... a viděla to dobře!!! Asi nebyla chudák zvyklá, že by se jí ptali lidi na autogramiádu, tak si nebyla jistá, jak se s tím vypořádat. Usuzuju tak proto, že opět všichni chodili do toho respiria, kde se podepisovalo, jak se jim zlíbilo :D
Nastala teda velká chvíle, kdy jsem měla projít dveřma a vykomunkovat si podpis a fotku - v angličtině, samozřejmě, protože rusky neumím ani slovo. Jako první jsem viděla Luganskijho, jak pokládá na zem nějaký dětsko, tak z mateřský školky nebo 1. třídy. Ještě tam pobíhalo jedno a možná tam byla i jeho manželka, upřímně řečeno nevím. Ani nevím, jestli ty děti byly jeho, nebo jestli to byly holka kluk, nebo dva kluci, dvě holky, prostě nevím, protože jsem tam jenom tak blbě stála s otevřenou pusou, ale nevybavuju si, že bych něco říkala :D. Luganskij si mě všimnul a šel ke mně s unaveným úsměvem a podával mi ruku. Měl příjemnej stisk a vypadal vážně hodně unaveně. To už jsem taky ze sebe dostala myslím nějakou větu, něco jako: "I just wanted to tell you it was absolutely amazing". Na to mi řekl: "Thank you". Pak jsem k němu začala natahovat program a propisku s blekotala jsem něco jako: "Could you please sign it?" na to pobaveně odpověděl: "Of course" a šel ke klavíru, kde měl položený brejle. Nebyl to zrovna výřečnej typ :D. S podpisem si dával hodně záležet, mám ho protlačenej i na druhý stránce :D.
Pak přišlo na předávání dárku, což už jsi pamatuju celkem přesně, že jsem řekla: "I also brought you a gift." Načež se zmateně zamračil, buď proto, že mi nerozuměl, nebo proto, že nebyl zvyklej dostávat jiný dárky jak kytky. Těžko říct. Tak jsem mu začala ukazovat handkerchiefs for wiping off the keyboard, akorát jsem k tomu musela dodat: "I noticed you didn't use any handkerchief during the concert but just in case" - ne, opravdu jsem nepoužila předminulej čas, protože jsem měla v tý chvíli jiný starosti, jako třeba neomdlít :D. A pak ještě chocolate. Tak si to tak zvědavě prohlížel a smál se tomu :D. Asi se mi snažil poděkovat v češtině, protože se mírně uklonil a řekl: "Ďakujem". Trochu slovenský, ale já se ani nesnažila děkovat rusky, takže no hard feelings at all :D. Pak jsem ho ještě poprosila o fotku, k čemuž ochotně svolil, vzal mě kolem pasu (ale nedržel mě v pase, ale přimykal mi moji ruku k mýmu pasu, jestli chápete) a já se ho taky lehce chytla. Moc příjemný to pro mě nebylo, protože... jsem háklivá na svůj osobní prostor a prostě... lidi si maj držet odstup! :D Ale fotit se metr od sebe je samozřejmě blbost :D. Ještě jsem mu asi stokrát poděkovala a pomalu se klidila. Ještě jsem na něj houkla: "Have a nice trip", ale to už mě nejspíš nevnímal, což je dobře, protože... neříká se spíš "journey", když jde o cestu domů? Teď jsem koukala na net a zdá se, že na tom moc nezáleží, ale... no, journey by bylo lepší :D.
Pak jsem šla ještě jednou poděkovat slečně uvaděčce. Pořád se neusmívala, ale to už jsem věděla, že to není proto, že by byla neochotná a nepříjemná, ale... asi byla spíš profesionální. A já nevycházím dobře s profesionálníma lidma, co berou věci moc vážně.
V druhé části koncertu hrál už jenom orchestr a ne Rachmaninova, ale Čajkovskijho, což byla geniální tečka na závěr. Asi by Čajkovskij nebyl rád, že jeho dílu říkám tečka, ale... Rachmaninov je Rachmaninov, sorry, kámo :D.
Taky mi ukáply tři slzy, jak jsem byla šťastná, i když jsem se je snažila zatlačit.
Je mi jasný, že byste asi chtěli vidět fotky, ale... já se tak nějak cítím neoprávněná je takhle zveřejňovat. Když si vzpomenu, jak jsem ve škole apod musela všude podepisovat, že maj právo si mě fotit a zveřejňovat moje fotky na netu... já vím, jsem divnej poseroutka, ale... zkuste si najít na internetu nějakou jeho "momentku". Nikde nic. Tak to tak taky nechme :)
... ale autogram bych vám ukázat mohla! :D