Jako vždy to zní hůř, než jaký to ve skutečnosti bylo, ale jsem přece spisovatelka, nemůžu si odpustit jistý nádech dramatična, no ne?!! :D
Pamatujete si na našeho psa Jacka? Toho roztomilýho černýho ušáčka, co pokousal všechny členy rodiny a půlku našich známých?
Teď naposled to přepísknul. Mamka mu ve vysokých pantoflích přišlápla ocásek, což ho muselo bolet, ale určitě ne dost na to, aby začal mamce doslova trhat nohu. Byla to dost hrozná scéna. Mamka ječela, pes vrčel, táta s bratrem řvali na psa a šli ho odtrhnout a já přirozeně stála a čuměla jak péro z gauče. Chudák mamka má naštěstí všechny prsty, ale ve třech měla ďolíčky a teklo jí dost krve. Když táta začal prohlašovat, že psa zabije, byla jsem relativně v klidu, protože jsem to neslyšela prvně. Když už se ale začínala tvářit i mamka, že by byla pro... a můj debilní bratr, kterej se furt kasá, jak je Jack JEHO pes, jenom stál a mlčel... tak už jsem začínala panikařit a ohánět se prohlášeníma, jako že to nerozdejchám, jestli ho zabijou, že bych s nima už v životě nepromluvila apod.
Nakonec mamka s bráchou řekli, že se poradí s veterinářem, z čehož jsem neměla úplnou radost, protože tam hodlali jet beze mě a já se fakt bála, aby se Jack ještě vrátil. Naštěstí ho s sebou ani nevzali a odvezli si akorát kontakt na nějakej cvičák poblíž Brna. Okamžitě jsem zasedla ke compu a začala hledat, co to je a co nabízej. Zaujal mě tam titulek "Víkendový kurz pro problémové psy" nebo něco takovýho a hned jsem nás přihlásila. Problém byl, že to byl prodloužený víkend, tedy od čtvrtka do neděle, takže jsem byla jediná, kdo mohl Jacka doprovázet (jo a přihlásila jsem nás v úterý večer :D). A tak jsme jeli.
První noc byla pro mě hrozná. Viděla jsem dva psy, jak po sobě dost drsně vyjeli, a usínala za štěkotu a vrčení doprovázenýho občas dost hysterickými skřeky páníčků. Nemluvě o tom, že jsme s Jackem leželi v hnusný chatce, ve který nesvítilo světlo :D. Moc jsem toho nenaspala a ráno ani moc nesnědla, páč jsem měla žaludek jak rozinku. Alespoň že Jack byl v klidu.
Pak už to bylo ale jenom lepší. U snídaně jsem se bavila s dost mladým manželským párem a byli oba strašně fajn. Dost jsem se divila, že tam jsou s labradorem, protože... který plemeno je hodnější než labrador? :D No ale prej útočil na psy.
Na výcviku jsem zjistila, že ty "lítý bestie" jsou vlastně úplně v pohodě a že právě můj pes je pravděpodobně největší rváč ze všech :D. Trochu jsem měla akorát nahnáno, když nás posadili do řady, rozdali nám pamlsky a postupně nás obcházeli páníčci se svými psy, kteří si od nás ty pamlsky brali. Jednomu psovi jsem se asi moc nelíbila, páč mi těsně u prstů začal vrčet a štěkat. S Jackem jsme to samozřejmě absolvovali taky. Po prvý k těm lidem vůbec nechtěl a vzal si jen pár piškotů. Po druhý už si ale vzal všechny a vysloužil si potlesk. Což byl ale pěkně blbej nápad, protože na ně okamžitě začal štěkat :D.
Sranda taky byla, když jsem měla Jacka donutit projít takovou dlouhou látkovou rourou. Štěkal na ní samozřejmě už z dálky, takže donutit ho, aby se k ní jenom přiblížil, mě stálo snad 10 piškotů. No... mohla bych vám to detailně popsat, ale bylo by to na strašně dlouho, takže to zkrátím: po 20 minutách mýho povzbuzujícího křiku a tak pytli piškotů tím konečně hrdinně proběhnul! :D Pak ale přišly na řadu přepravky, kterejma měl projít, a to už piškoty nestačily, musela jsem jít pro paštiku a řvát na celý tábořiště: "To dáááš, jedu, jedu, jedu, poooď, já ti věříím, to zvládneš, makej, makej, makej!!!!"... nikdo nemusel takhle řvát a nikomu netrvalo tak dlouho, než tím jeho pes prošel. Ale my museli bejt něco extra, že jo :D. Jako by nestačilo, že jsme jako jediný neuměli povel "lehni" a já ze zoufalství, když Jack pořád nechápal, co po něm chci, jsem se mu to snažila názorně předvýst, načež mě povalil na záda a začali jsme se muckat. Prý to nebylo výchovný, ale což :D.
Nakonec jsme byli oba vyhodnoceni jako velice něžné a jemné duše, prý jsme udělali velký pokrok a tak za půl roku, za rok, už nebude s Jackem žádný problém. Pokud ho ovšem budeme socializovat jak se psama, tak s lidma.
Myslím, že to bylo docela prospěšný. Když už nic jinýho, tak jsme se s Jackem ještě víc sblížili. Teď se snažím s ním tak ňák pokračovat, ale... no, je to jak kdy. Uvidíme, už dokopávám bratra, aby mu domluvil nějakej cvičák.
Mno a to je celé mé velké dobrodružství :)
Mějte se famfárově!
Nesleduju Glee, ani sledovat nechci, ale tohle je prostě úžasný :)
Žádné komentáře:
Okomentovat