Prolog

Pokud možno hezké Velikonoce!!! :)

Komentář autora: Kdyby mi někdo před měsícem řekl, že touhle dobou budu publikovat prolog druhý série Dokonalý rasy, upřímně bych se zajímala, kdo ho napíše :D.
Psaní nejde úplně jako po másle, ale celkem pravidelně připisuju půl stránky obden. To je kapitola za tejden, to není špatný, no ne?
K povídce: Jak už to tak u mých prologů bývá, i tenhle se týká minulosti. A jak už to u mých nápadů bývá, i tenhle je zvrhlý, hrůzu nahánějící a odporný.
Předem se omlouvám.

Pomalu šla chodbou, která páchla sterilitou a zářila umělým světlem. Kolem ní byla spousta skel, ale žádné nebylo zasazeno do okenního rámu. Bylo vidět všude, jen ven ne. Děsilo ji tohle místo. Děsilo ji, že to byl její domov.

Zastavila se a sevřela v pěstích lem své bílé noční (a přesto ji nosila ve dne) košile, která ostře kontrastovala s jejími tmavými černo-modrými vlasy. Hnědým okem spatřila skrz roztažené žaluzie muže v dlouhém bílém plášti, modrým si přečetla cedulku na dveřích, která oznamovala: MUDr. Albert Dietrich. Přišlo jí to jako jméno mladého člověka. Muže v místnosti ovšem dělilo od důchodu maximálně deset let.

Konečně se nadechla a zaklepala.

„Jo!“ Zahřmělo.

Natáhla roztřeseně ruku ke klice a stiskla ji. Tiše vstoupila a opět za sebou zavřela.

„Dobrý den,“ špitla a opatrně se rozhlédla kolem. Nábytek byl čistě bílý, stejně tak jediná betonová zeď, ostatní byly prosklené. Žádné květiny, obrazy, fotografie, dokonce ani diplomy. Zkrátka nic, co by v člověku vyvolávalo příjemný pocit důvěry a bezpečí. Podivné křeslo s pedály za tenkou plachtou vypadalo obzvlášť nepřátelsky.

Doktor Dietrich se na dívku hbitě otočil a sundal si jedny brýle, které měl zřejmě na čtení. Druhé mu zůstaly sedět na nose.

„Číslo?“ vyštěkl na ni.

„8532.“

Nacvakal něco do počítače, chvíli hleděl na jeho monitor a pak se zase obrátil k ní.

„Hm, co tě trápí?“

Skousla si ret a zrudla ve tváři. Proč to musí být muž? A proč se na mě musí tak dívat? Proč mu to musím říkat?

„No?!“

„Už dva měsíce jsem nemenstruovala,“ vydechla.

Muž pozdvihl lehce obočí a otráveně zabručel. „Hm. Stoupni si na váhu.“

Dívka poslechla a bedlivě sledovala mihotající se čísla na malém displeji.

Muž si finální cifru poznamenal a popostrkoval ji ke stěně. „Narovnej se,“ stáhl metr a zarazil jí jeho konec do hlavy. Opět si naměřenou veličinu zapsal. „Mírná podvýživa. Jíš pořádně?“ Ale než stačila odpovědět, zase promluvil: „Sundej si spodky a vylez si na křeslo.“

V dívce se všechno sevřelo. Ale ne, jenom ne to křeslo hrůzy! Nemohl by mě vyšetřit nějak jinak? Prohmatat mi břicho? Odebrat krev, nebo tak něco? Nedovolila si však vyjednávat. Potupně si svlékla kalhotky, vylezla do křesla, roztáhla nohy a položila paty na pedály. Doktor si mezitím nasadil rukavice a přisunul židli. Bez varování jí vrazil prst do konečníku a začal prohmatávat.

„Uvolnit!“ poroučel marně.

Poté jí vyhrnul košili, namazal břicho chladivým gelem a začal po něm přejíždět malinkým válcem. Dívka zvědavě natahovala krk k obrazovce, kde se v černobílém provedení zobrazovaly její vnitřnosti.

„Hm,“ procedil opět doktor. „Všechno to vypadá v pořádku,“ probodl ji náhle pohledem, „máš z něčeho strach?“

Dívka zavrtěla hlavou.

„Někdo ti ubližuje?“

Další němé ne.

„Noční můry? Nechutenství? Deprese?…“

Na všechny otázky odpovídala stejně.

Chvíli ji pozoroval a různě přitom kroutil pusou. Sundal si rukavice a hodil je do koše. „Hm. Takže tě nic netrápí. Co by taky mohlo s takovouhle tvářičkou,“ pohladil ji hrubou rukou. „Kolikpak ti vlastně je?“

Přebíhal jí mráz po zádech. „De-set,“ polkla.

„Hm, poměrně vyspělá na svůj věk. Dotýkáš se sebe někdy?“

Dívka se zamračila a olízla si suché rty. „Jak dotýkám?“

Přisunul si k ní židli ještě blíž a položil jí ruku na koleno. Přejel jí po stehně a zastavil se až těsně u jejího rozkroku. Nataženým palcem začal kroužit po jejím poštěváčku.

„Třeba nějak takhle?“

Vypískla a prudce natáhla nohy, takže se od něj výrazně odsunula. On ji však popadl za kotník a stáhl do původní polohy. Hrubě do ní vsunul prsty.

„Nebo snad nějak takhle?“

Celá se v tu ránu napnula a zahryzla do rtu. Tváře jí hořely a dlaně se potily. Co to dělá? Je to snad součástí vyšetření? Nebo mě za něco trestá? A co to… co to je? Pohyboval se v ní rychleji a rychleji, až se jí z toho motala hlava. Když konečně přestal, byla celá rozechvělá.

„Hm,“ bručel, i když se usmíval, „tak ses konečně trochu uvolnila. Líbilo se ti to?“

Třeštila na něj oči a nebyla schopna slova. Z jeho pohledu se jí silně zvedal žaludek.

Přešel k početným skříňkám a šuplíkům a z jednoho vytáhnul růžovobílou krabičku, kterou ji následně podal.

„Odedneška budeš brát tyhle prášky. Všechno je vysvětleno v příbalovém letáku. Přijď za týden na kontrolu. A klidně se mezitím uvolňuj, jak jsem ti to právě ukázal. Nějaké dotazy?“

Zavrtěla hlavou a přitiskla si krabičku na prsa. „Můžu… jít?“

„Vypadni,“ odsekl a vrátil se ke svému počítači.

Dívenka vycupitala na vratkých nohách na chodbu. Zhluboka se nadechla nosem a vydechla pusou. Od toho dne nabral její život hrozivý spád.