1. kapitola - Slintající dement

Komentář autora: O poznání příjemnější kapitola s o poznání příjemnějším doktorem :). Což je mimochodem ten chlap z úvodního obrázku.

Ještě tak pro srovnání, v Anotaci bylo, že se posunujeme v čase o rok a půl, to platí, takže Jackovi je 18-19, Chelsie 15. V minulé sérii jí bylo 14, ale hodlám to přepsat na 13, protože co jsem se tak ptala lidí z Ameriky, tak Junior High School, která by obsahovala i 9. třídu, je nějaká... podezřelá. Respektive nikdo z nich nechápal, o čem to mluvím, prostě základka v Americe končí 8. třídou, kdy děcka dovršej 14 let. Jenže my jsme začali minulou sérii v záři a skončili ji někdy v prosinci, nikdo narozeniny neměl, takže Chelsie bylo celou dobu teprve 13. Kapišto? :D

Příjemný počtení!

Nepohodlně jsem se zavrtěl na koženém sedátku svého ojetého chrchlavého skútru, až se celý rozkymácel. Tak tak jsem udržel balanc a vybral zatáčku. Zaparkoval jsem před zděným věžákem a sejmul ze stroje brašny, ve kterých ještě doutnala pizza. Vydupal jsem schody k jedněm dveřím, chvíli hledal na zvoncích tížené jméno a nakonec zmáčkl příslušné tlačítko.

„Prosím?“ Ozval se ženský hlas.

„Vezu pizzu.“

Dveře se rozvibrovaly. „Páté patro.“

K děkování bych měl důvod, pokud by mě ubezpečila, že je ve vteřince dole. Za tu možnost překonat další tucet podělanejch schodů jsem fakt do vzduchu radostí neskákal.

Cestou zpátky jsem se podíval na hodinky. Do mé schůzky s doktorem Fieldingem zbývaly mínus dvě minuty. Ups. Naštěstí jsem od jeho ordinace nebyl daleko, a tak jsem pohotově nasedl na skútr a za necelou čtvrt hodinku z něj opět slézal.

Doktorova ordinace se nacházela ve velmi poklidné čtvrti v domečku jako ze škatulky. Byla to taková malá žlutá kostička s komínkem a rozkošným záhonkem chryzantém a plaménků. V květináči na verandě, který měl tvar jakéhosi vozu s obrovskými koly, kvetly zase růžové petúnie. Všude něco kvetlo, něco vonělo… i za deštivého počasí to tam vypadalo jako v rajské zahradě. Silně mě to traumatizovalo a vyvolávalo ve mně chuť zabíjet. Přesto jsem nezohýbal ani stéblo trávy a krátce stiskl tlačítko, které spustilo úvodní melodii Svitu luny od Clauda Debussyho.

Fielding na sebe nikdy nenechal dlouho čekat a za chvíli stál ve dveřích. Vypadal mužněji než jeho dům (ale to i většina žen). Byl vysoký asi jako já, o něco mohutnější a zhruba jednou tak starý, nebo jsem mu aspoň hádal šest a třicet, sedm a třicet let. Měl zřetelně hebké vlasy barvy mléčné čokolády a hrubé strniště, které nejspíš udržoval, protože neměnilo délku; zeleno modré oči zářily někde mezi jeho širokým čelem a úzkými rty. Nos mu z pravé strany zdobila - či snad hyzdila - nenápadná bradavice. Usmíval se a napřahoval ke mně ruku.

„Dobrý den, Jacku. Jdete pozdě jako obvykle,“ ustoupil mi z cesty a čekal, až vejdu.

„A já vám zaplatím celou hodinu jako obvykle, tak na co ten vyčítavej tón?“ Došel jsem po zvyku do jeho pracovny a svalil se na pohodlnou lenošku. Nebylo to takové to typické terapeutické křeslo, na kterým MUSÍTE ležet, a několik měsíců jsem na něm sotva vydržel sedět. Postupem času jsem se ale uvolňoval a rozvaloval, až se mi na něm jednoho dne podařilo dokonce usnout.

Fielding, křestním jménem Mike, se posadil na židli po mém boku, která vypadala dost tvrdě a nepohodlně. Ptal jsem se ho, proč si na ni nekoupí aspoň nějakou pořádnou podušku, a on mi odpověděl, že ho to vrtění se drží ve střehu. Což je prý při jeho práci nezbytné. PRÝ. Pche, já bych si na jeho místě kreslil do blogu sexy nahotinky, občas se na něco zeptal, občas významně pokýval hlavou a nakonec shrábnul prachy. Dosáhl bych pravděpodobně stejného výsledku jako polovina skutečných, vystudovaných psychologů.

„Tak,“ poklepal propiskou na štos papírů, „jakpak se dnes má můj oblíbený pacient?“

Pokrčil jsem rameny. „Nevím, ještě jsem s Husky dneska nemluvil.“

Nesklopil zrak, ani se nezačervenal, jenom se usmál. „Jsem rád, že se váš smysl pro humor už plně zotavil. Ty nové prášky snášíte dobře?“

Bleh, jenom vzpomínka na ten hnus mnou otřásla. Jako diagnostikovaný schizofrenik jsem se musel cpát oblbováky, to jsem chápal. Ty, co mi však předepsal můj vyšinutej psychiatr, byly teprve v experimentální fázi, takže mě na týden připravily o sluch a z žaludku mi udělaly trampolínu.

Zívnul jsem. „Až na to, že jsem po nich malátnej a občas si nevědomky slintám na triko, v pohodě.“

Fielding se lehce zamračil a poznamenal si to. Jedním okem střelil k oknu. „Takže je vám už jasné, proč byste s nimi neměl řídit?“

„Podle příbalovýho letáku bych s nima měl jenom žrát, srát a spát,“ zavrčel jsem.

Ušklíbl se. „A taková představa se vám nelíbí?“

„Takovou představu si radši ani nepředstavuju. A víte, co jsem vám říkal o tom tvoření otázek z úplně každý věty!“

„Rozčiluje vás to hodně, že?“

„Ano.“

„Pak tlumící účinky těch prášků nejsou dostatečné, nemyslíte?“

Zatnul jsem pěsti. „Ještě jednu takovou paotázku a omlátím vám támhletu lampu o hlavu.“

Zavrtěl se a opřel zády o židli. „Dobře tedy, pojďme k věci. Jste často naštvaný? Často chcete někoho fyzicky napadnout?…“

A takhle se to táhlo celých padesát minut. Pořád mluvit o sobě a svých pocitech, o sobě a svých představách, snech, dojmech… Ten chlap mi sice naslouchal, ale vůbec mě neposlouchal. Tolikrát už jsem mu říkal, že se o takových věcech nechci bavit, že právě takovéhle důvěrné rozhovory jsou zdrojem mých problémů… Ale ne, pořád se v tom musel rýpat. Umět mluvit o svých pocitech je důležité, Jacku. Dávat najevo své city je součástí běžného lidského života, po kterém tak toužíte, Jacku. Pokud nedáte šanci druhým lidem, aby vás poznali, nemůžete poznat sám sebe, Jacku… Bože! Kdyby to nebyl takovej dobráckej blboun, už bych mu dávno jednu ubalil!

Konečně ručička oběhla ciferník a mně bylo dovoleno vytáhnout peněženku.

„Myslím, že si vedete opravdu dobře, Jacku. Když si vzpomenu, jak jsme začínali…“

Jo, na takový věci radši nevzpomínám. První tři měsíce po příjezdu jsem ani netušil, že jsem v New Yorku. Z okna mé cely ani ze zahrady psychiatrické léčebny to nebylo poznat. Několik dní jsem strávil ve svěrací kazajce, abych neuškodil sobě, ani okolí. A že jsem se o to snažil! Řval jsem, kopal jsem, brečel jsem, vyplivoval prášky a div si nelámal ruce, když se k nim přiblížila injekční stříkačka. Žít v 50. letech 20. století, usmažili by mě na elektrošocích. V dnešní době z vás ale udělají slintajícího dementa užitím antipsychotik. Nemůžu srovnávat, ale řekl bych, že je to o dost příjemnější metoda.

Po propuštění z léčebny následovaly skupinové psychoterapie, ze kterých jsem byl uvolněn teprve před nedávnem – díky bohu za to! – a pravidelné návštěvy jak psychiatra, tak psychologa, s tím, že můj psychiatr, línej jako prase, mi vždy jenom napsal recept a zbytek nechal na svém kolegovi. Ale nestěžoval jsem si. S čím menším množstvím lidí jsem byl nucen mluvit, tím lepší. Navíc Fieldinga Husky a Fort dobře znali a bezmezně zbožňovali, takže jsem v něj mohl mít alespoň špetku důvěry a chovat k němu ostrý úhel náklonosti. Pochopitelně ne hned od začátku, to jsem na něj zkoušel svoji metodu: „Já nebudu mluvit a ty se nebudeš ptát“ a když se neshledala s valným úspěchem, vyměnil jsem ji za: „Zabiju tě, pokud se budeš ptát“… ale ten chlap se nedal ničím odradit. Pořád se ve vás rejpal a pořád, dokud jste mu už vážně neměli co říct.

Zatřepal jsem hlavou, abych se vrátil zpět do přítomnosti a stiskl mu ruku na rozloučenou. „Takže zase příští týden?“

„Příští týden. Kdyby cokoliv…“

„Mám vaše číslo na zrychlený volbě,“ ubezpečil jsem ho a pomalu sestupoval z terasy.

Doktor Fielding se usmíval do západu slunce. „Jeďte opatrně, Jacku.“

Na to už jsem mu neodpověděl. Nasedl jsem na svýho čopra a zamířil do pizzerky, abych tam vyložil tržbu. Když jsem se koukal na čas na telefonu, všiml jsem si nepřečtené zprávy.

Přijdeš večer na skype?

Bezdůvodně jsem se ušklíbnul.

Ne, odepsal jsem.

O chvíli později se mobil v mé dlani opět rozvibroval.

Fajn. A zítra?

Pokud nebude u počítače zrovna nějakej jinej pacient… od posledně tu přibyla spousta nováčků.

Tentokrát se na displeji promítla dvě sluchátka, červené a zelené. Nad nimi tancovalo jméno, které se nedalo vyslovit, aniž byste se usmáli.

Chelsie – Odmítnout