34. kapitola - Pravda vždycky vyjde najevo

Komentář autora: Pfůůů, na to, že jsem si myslela, že se od pátka do neděle budu kopat do zadku nudou... tak jsem se ještě nezastavila :/. Njn, dvě sedmihodinový směny, který se zčistajasna objevily v mým docházkovým listě, člověku sežerou čas...
Ke kapitole: Jak už jsem se zmiňovala, je mi líto, že jsem vás tak rozhodila předešlou kapitolou, kvůli tomu, co přijde teď. Snažila jsem se to řádně vysvětlit, ale zároveň jsem nechtěla, aby to bylo jak pro blbce, tak mi dejte kdyžtak vědět, jestli vám ještě něco není jasný, anebo to bylo až moc polopatický. Taky budu ráda za upozornění na chyby, už jsem nestačila kapču zkontrolovat, jdu se vyvětrat.
Muhahaaaa, jsem na sebe fakt hrdá, jak jsem to vymyslela! :D
Mariam by se měla písnička líbit, kdysi dávno už se tu objevila a myslím, že se ti líbila :)
Wish you well, wish you well, on this trip to find yourself...

Žlutý taxík zmizel za rohem paneláku a Chelsie cítila horkost v očích. Přejela si prstem pod víčky, jako by chtěla setřít rozmazanou tužku, a tak vmasírovala slzy zpátky do kanálků, kam patřily.

„Tak, to bychom měly,“ oddechla si Husky a otočila se k malé plavovlásce, „už jsem ti říkala, jak skvělý to byl plán?“

Chelsie vykročila zpátky ke škole bez velkého zájmu, jestli jde kříženka s ní. „Jo. Říkala.“

Za zády se jí ozvaly rychlé kroky, které ji velmi brzy dohnaly a dopadly po jejím boku. „Bez urážky, ale byla bych to do tebe neřekla. A to mám na lidi normálně odhad. Hrát hru podle Jackových pravidel místo vytváření novejch, kterými by se beztak neřídil… prostě geniální!“

Většině lidí by její slova nedávala velký smysl. Chelsie však věděla, o čem mluví. Jack byl příliš ponořený do svého vlastního světa, kde Husky byla tajnou agentkou ústavu s posláním ho dostat zpátky, a Chelsie bylo jasné, že mu tuhle představu nevezme, ač by se snažila sebevíc a vyrukovala s těmi nejnevyvratitelnějšími důkazy. Byl to však pohled do jeho očí, který ji přivedl na myšlenku „hrát podle jeho pravidel“.

„Jacku, uvědomuješ si, že s tebou není něco v pořádku?“ zeptala se ho tehdy v jeho bytě.

„Jak to myslíš?“ odpověděl.

Ta bezvýhradná nevědomost! Ten zmatek!  Obrovské úsilí porozumět, a přesto nemít nejmenší tušení.

To bylo to, co viděla v jeho očích. Nikdy by mu to nedokázala vysvětlit a on by ji nikdy nepochopil. V závěru by přestal věřit i jí a ztratili by i tu poslední malou naději, kterou představovala. A tak ze sebe radši udělala oběť, nechala si ho myslet, že Husky je skutečně na špatné straně, a spoléhala na to dobré, co v něm bylo. Spoléhala, že ji zachrání, jak už to párkrát udělal. A vyšlo to. Přesto z toho neměla radost.

„To víš, ve lhaní jsem prostě machr,“ procedila mezi zuby z více důvodů (hlavním bylo, že prsty u nohou měla dostatečně zmrzlé na bezbolestnou amputaci).

Husky si všimla jejího tónu a upřela silný pohled na její profil. „Hele, neměla jsi na výběr. MY jsme neměli na výběr. Museli jsme ho nějak dostat do New Yorku a tohle byl jedinej způsob. Lhala jsi, abys mu pomohla.“

Chelsie k ní pozdvihla obočí. „Vidíš to, já bych do tebe zas neřekla, že podporuješ milosrdný lži.“

„Proč ne?“

„Protože milosrdný lži nejsou fér. A ty vypadáš jako férovej člověk.“

Zasmála se tak mohutně, že zvedla hlavu k hvězdnému nebi. „To jsem nevěděla, že tak dobře klamu vzhledem.“

Dívka si povzdechla a pokusila se zachumlat do hnědého kabátu své matky. „Vždycky mě žere svědomí, když lžu. Ale tohle je ještě horší. Já mu nelhala, ušila jsem na něj boudu. Zradila jsem jeho důvěru. Nebo ji přinejmenším zneužila.“

„VYUŽILA jsi jeho důvěru. Udělala jsi to v dobrým úmyslu, zneužití by bylo ve vlastní prospěch.“

„Snad máš pravdu.“

Po zbytek cesty byly obě zticha. Chelsie nevěděla, proč jde Husky stále s ní, ale neměla sílu ji odhánět. Navíc mít po ruce někoho s bouchačkou, když večer couráte opuštěnýma uličkama, k tomu poněkud spoře oděni, není od věci.

Zastavily se až u hlavního vchodu školy, kde na schodech seděl Archie se svými kumpány. Jakmile si všiml své přítelkyně, postavil se na nohy a přiklusal k ní.

„Nazdar, kdes byla tak dlouho?“ ptal se starostlivě.

Chelsie ukázala palcem na Husky vedle sebe. „Potřebovala mě kámoška, psala jsem ti přece esemesku.“

Archie jaksi netrpělivě přešlápl. „Sotva sem přijdem, na hodinu někam zmizíš. Co bylo tak důležitýho?“

Kousla se do rtu. A jéje. Archie se normálně nevyptával, nešťoural se v jejích výmluvách a lžích. Už toho měl však zřejmě plné zuby a ona se mu nedivila. Sama by začala hysterčit mnohem dřív.

Husky se na něj svůdně usmála a laškovně zamrkala. „Kdyby ti to řekla, musela bych tě zabít.“

„Klidně to risknu,“ odsekl jí tak prudce, že sebou kříženka nepatrně trhla.

„Nech to bejt, Archie,“ zaprosila unaveně Chelsie, „pojď, půjdeme dovnitř, je mi strašná zima,“ natáhla po něm ruku.

On se jí však vyhnul a sám ji chytl za zápěstí a odtáhl do chodby. Nemohla pochopit, proč to udělal, a protože dychtila po odpovědi, svedla to na jeho potřebu vést. Takovou potřebu měl podle ní každý kluk, alespoň občas.

„Tak mluv,“ vybídl ji, když stáli u zavřené jídelny a v dohledu nebyla živá duše.

„Archie, prosím…“

„Ne. Tentokrát ne. Mám dost tvých výmluv i tvýho mlčení. Myslíš si, že jsem si toho za poslední měsíc nevšiml?“

Kluci si něčeho všímaj? Něčeho jinýho než výstřihů, sukní, motorek a aut? Odkdy?

„Jakých výmluv?“

„Třeba to s tvým dědou. Neříkala jsi mi jednou, že cesta k němu trvá prakticky celej den? Když jsi odcházela od našich, byly už tři odpoledne.“

Málem na něj vyvalila oči. A odkdy do háje poslouchaj, co jim holka říká?!

„Myslela jsem jinýho dědu,“ odpověděla pohotově. Oba stále hovořili celkem klidně.

„Jakýho?“

Krátké zaváhání. „Toho neznáš, moc o něm nemluvím.“

„Co jsi dělala s tou svojí kamarádkou? A odkud ji vůbec znáš?“

„Co to má bejt?!“ vyjela, jak to dělala vždycky, když byla naštvaná, nebo jí teklo do bot. „Křížovej výslech? Podezíráš mě z nevěry? S holkou??!!“

Archie se ale nechával odlákat od otázky, jen když pro něj neměla přílišný význam. „Co jste dělaly?“

Na Chelsie toho bylo té noci až moc. „Chceš pravdu? Vážně to tak moc chceš vědět? Tak fajn! Dělala jsem ze sebe rukojmí, abych jí pomohla jednoho cvoka dostat do blázince, spokojenej? A odkud ji znám? Na to se mě ptáš TY? Vždyť už jsi ji taky jednou viděl, dokonce jsi s ní mluvil. Jane Smithová. Soukromá detektivka. Říká ti to něco?“

Archiemu to v hlavě začalo spínat. Nesložil tu skládačku sice úplně správně, ale díly do sebe zapadaly, a co víc, všechno to hrálo v Chelsiin prospěch. „Takže ty… jsi jí pomáhala ve vyšetřování? Proto ty tajnosti? Ježiši… no jasně, žes mi to nemohla říct,“ plácl se do čela a nevěřícně zavrtěl hlavou nad svojí hloupostí. „Sakra… promiň, lvíčátko, promiň, omlouvám se,“ natahoval se, aby ji objal, ale ona uskočila. Smutně svěsil paže podél těla. „Já vím, měl jsem ti věřit, ale promiň, nevěděl jsem, co si myslet. Vážně. Jediný, co mě napadlo, bylo, že je za tím jinej borec, ale tomu se mi nechtělo věřit. A ani jsem tomu nevěřil. Ale… co jinýho jsem si mohl myslet? Uznej, že tohle…“ znovu zavrtěl hlavou, „to by nenapadlo ani Sherlocka s Poirotem.“

Měla nutkání se tomu přirovnání pousmát, ale ovládla se. Neměla však důvod být na Archieho naštvaná. Ani mu vyvracet jeho chybnou teorii. Řekla mu pravdu, no ne? Nic víc od ní nechtěl a nic víc ani nedostal.

Usmála se sešpulenými rty, i když to neuměla tak svůdně jako Stella, ta v tom byla mistryní. „To je tak těžký uvěřit, že jsem tajná agentka a vedu dvojí život?“

Zářivě se na ni zazubil. „Nemohl jsem uvěřit, že bys mohla být ještě víc sexy,“ přistoupil k ní a chytil ji za boky, „tajná agentka… špiónka! To by mě ani v těch nejdivočejších snech nenapadlo. Je to až moc rajcovní,“ zavrčel poslední slovo a kousnul ji do rtu.

Byla ráda, že se udobřili a všechny tajnosti s největší pravděpodobností nadobro pohřbili (spolu s pravdou), ale cítila se hrozně unavená a neměla náladu se bavit. Poprosila tedy Archieho, aby ji doprovodil domů, a on ochotně souhlasil. Na rozloučenou se dlouze a láskyplně políbili.

Sylvie s Trevorem jejím brzkým návratem nebyli nijak zvlášť zaskočeni. Už dávno si zvykli, že jejich dcera se vymyká většině standardů. Popřáli jí dobrou noc a ona se tiše zavřela u sebe v pokoji. Z něj si vzala pyžamo a namířila si to do koupelny, kde na své prokřehlé tělo pustila téměř vroucí vodu, a získala tak znovu cit do nohou. Převlékla se a na orosené zrcadlo napsala Jackovo jméno. Hned ho smazala a zadívala se sama sobě do očí. Byl to nezvyklý pohled, a nejen kvůli všemu tomu make-upu; bylo v tom něco víc, jakoby jejím očím vzal někdo třpyt, uhasil jejich jiskru a ony potemněly.

„Neřeš to,“ napomenula se a odlíčila.

V pokojíčku se svalila na postel s mobilem a sluchátky v ruce. Celý večer jí v hlavě zněla jedna písnička, kterou kdysi objevil její bratr. Vlastně celou skupinu FM Static nebo Thousand Foot Krutch - na tom tak nezáleželo, zpěvák zůstával stejný - objevil její starší sourozenec. Nemilovala je sice tak jako on, ale přesto si stáhla pár jejich písniček. Jednou z nich byla Wish you well, která naprosto přesně vystihovala její pocity.

 Kdo ví, proč nás to tak zvláštně uklidňuje a naplňuje naslouchat vlastním myšlenkám z úst cizího člověka.

Písnička

Sometimes love feels like pain and sometimes I wonder if it’s all the same. Sometimes life feels just like rain 'cause you never know when it’s gonna fall down on you.

Při první sloce se jí hruď napjala bolestí a hrdlo stáhlo ve smyčce úzkosti. Jestliže život byl déšť, byla promoklá na kost.

I wish you well, I wish you well on this trip to find yourself. I wish you well, wish I could help, but I can’t help you find yourself.

Oči se jí zalily slzami. Ach, Jacku! Kdybys jenom tušil, jak moc bych ti chtěla pomoct! Ale obávám se, že své už jsem si odbyla. Teď už je to na tobě a já ti můžu jen popřát hodně štěstí, abys našel sám sebe…

Sometimes faith feels like doubt and sometimes I wonder if we’ll ever get out. Sometimes life hurts just like now but you gotta know it’s all gonna come back around.

Ležela na zádech a zírala do stropu, který se jaksi v jejích očích vypoulil. Slzy jí pomalounku stékaly po lících a tiše dopadaly na čisté povlečení. Ano, život bolel. Někdy, jako právě v tu chvíli, bolel tak moc, že si nebyla jistá, jestli se to někdy obrátí a bude zase líp.

Přehrála si tu písničku tolikrát, že už znala její text i pozpátku. Skřípavým, slabým hláskem si ho prozpěvovala, dokud jí neoschly oči a nepustil se jí ten strašný pocit viny, bezmoci a prázdnoty. Až když dosáhla jakéhosi míru a byla schopna se nepatrně usmát, odložila mobil i se sluchátky na zem a zavrtala se pod peřinu. Pohladila polštář a v tom podivném duševním stavu ho snad i políbila.

„Hodně štěstí, Jacku,“ zašeptala a propadla do velice klidného spánku.

Pokračovat na další kapitolu