Nepovedený básničky

Při sčítání stránek, který jsem za letošek napsala (blíží se druhé výročí blogu), jsem narazila na tři básničky, který jsem jaksi nepublikovala... jedna je totiž moc osobní (a bohužel z těch tří nejlepší, ale pořád žádná sláva) a ty dvě... jsou prostě nepovedený :D. Ale dám vám je sem, abych to tu trochu rozproudila. Když vidím ty statistiky, komentáře i ten můj součet napsanejch stránek... nemám z toho nejlepší pocit. A aktivita musí přijít z mojí strany, já jsem akce, vy jste reakce, těžko se to otočí. I když... šlo by to, ale... to byste museli bejt ještě šílenější než já. Muhahahaaaa, jen si to klidně zkuste!!! :D



Komentář: Pamatuju si, že jsem ji psala na zastávce... byla tma a byla mi zima... a ne, tím se vůbec nechci ospravedlnit :D:D Achjo, no, aspoň že se to celkem rýmuje... je to dialog, ale to by vám asi došlo i bez mojí nápovědy. Upřímně doufám, že mi nikdo nekoukal přes rameno, nevím, co by si o mně pomyslel :D

Who's the killer?

"Come on, sweetie,

Don’t be afraid.

You look so pretty

Don’t be ashamed."

"Leave me alone,

I can see through you,

Your heart’s like a stone,

I don’t believe you."

"Come on, sweetheart,

Give me your trust

I’ll rip you apart

And leave you in dust."

"Please let me go

I give you my promise

No one I’ll call

You’re none of my business."

"Come on, bitch,

Turn on your switch

I will be tender

If you surrender."

"I’ve warned you enough

I’m not your baby

I can be rough

See you in hell, maybe."

Komentář autora: Tohle už si moc nevybavuju, že jsem psala... řekla bych, že jsem na tom nebyla psychicky nejlíp :D. Nejspíš jsem to psala hned po tom, co se mi to "stalo". A taky si myslím, že tahle básnička přímo řve, že jsem ji psala já, nepřijde vám? :D

Můj první domácí úkol

Mačkám F5,

Čekám na odpověď.

Dostala jsem fůru papírů před časem,

Pes mě při jejich čtení mrskal ocasem,

Velmi jsem se sblížila se svým noťasem

A taky google překladačem.

To máte tak,

Když je studijní materiál ve frájině

„Asi jak

Mám rozumět týhle slátanině?“

Nepřestávám se sebe ptát.

Když mám konečně přečteno

Přecházím k otázkám

Které, slušně řečeno,

Za nesrozumitelné pokládám.

Nakonec své odpovědi sesmolím,

Úlevné povzdechnutí si dovolím

A soubor odešlu

Tradičně po mailu.

„Snad se to nikde neztratí…“

Po týdnu přichází učitelova reakce,

Najednou číst se mi ji nechce.

„Co když jsem to posrala?

Hůř, co když bude chtít,

Abych to celé znovu dělala?!“

Nejistě otevírám zprávu,

Čekám, co přijde za ránu.

Je to text dlouhý a barevný,

Mračím se na něj a koušu se do rtu,

Počet vykřičníků je zlověstný,

Hádám, že chyb jsem udělala hordu.

Nejvíc mě však frustruje,

Že vlastně nevím,

co mi pan profesor sděluje,

a že se to možná ani nedovím.

Pak náhle nacházím pár slov,

Jejichž význam znám,

„suffisant, assez bon“

„Ten naiva si myslí, že francouzštinu ovládám!“

Usmívám se jak blbeček,

Otevírám zprávu druhou,

Můj úsměv vadne jako kvíteček,

Vztekle kopnu do stolu nohou.

Ten hajzlíček,

Napsal zprávu strohou

„Bonne lecture :)“

A však v příloze je materiálů balíček.

„Já se na to...“