32. kapitola - Zrada I

Komentář autora: Rozhodla jsem se, že jestli se ještě někdy vrátím do kauflandu (v dubnu chci skončit), tak půjdu na doplňování. Je za to sice míň peněz, ale aspoň mě z toho tak nebolí hlava jako z toho bejt na pokladně... a dneska to bylo super! Prostě tak úžasnej pocit, když roztomilej milej chlapík hledá jedlou sodu a vy ho k ní zavedete a on je z toho úplně na větvi :D.
Doplnění: Toho chlápka jsem potkala ještě ten den, když jsem šla plavat, šli jsme naproti sobě na přechodu a on se tak zatvářil a ukázal na mě, jakoby říkal: "Vy jste ta pokladní, že jo?" a já se zakřenila jak debil největší a afektovaně řekla: "Brý den!!!" Tak se na mě usmál a šel dál. A ne, pořád nemám pamatováka na obličeje, ale ten chlapík měl hnědej baret a zářivou oranžovou šálu :D. A asi jsem se do něj zamilovala takovým tím neromantickým způsobem, protože ještě teď se křením!! :D
Ke kapitole: Zrádnej název, že? Člověk by řekl, že už těch podrazů ode mě bylo dost :D. Mno, nebojte, bude ještě Zrada II a ta teprv o něčem bude, zatím se jenom koukneme na Chelsiin ples (já vím, že ty plesy jsou už dost neoriginální, ale... jsou to Američani, "graduation" pořádaj i po mateřský školce a řekla bych, že s těma plesama to nebude zas až tak jiný :D). Chelsie bude filozofovat (líbí se mi poznatek, na kterej jsem přišla až při psaní kapitoly, a to ten, že s Jackem se nikdy nesměje) a Stella bude mít zas jednou proslov. Archie bude k zulíbání jako vždy... no, a pak se to trochu zvrtne :D
Příjemné počtení, jdu plavat!

A CHARLIE, CHCI TU SCHIZOFRENIČKU!!!! TEĎ, HNED, BEZ KECŮ! :D

Chelsie seděla u sebe na posteli a střídavě hleděla na svá chodidla, schovaná v teple chlupatých ponožek, a na baleríny na vysokém klínku v protějším rohu. Nebyly samozřejmě její, vypůjčila si je od Jennifer. Šaty, které měla na sobě, si koupila teprve před dvěma dny. A docela se jí i líbily. Byl to jeden z těch jednodušších bavlněných modelů, který se hodil spíš na pláž než na školní ples. Přesto ony jediné ji oslovily. Jako jediné se k ní hodily. Neměly pochopitelně hlubší výstřih než kdejaké tričko. Držely na poměrně širokých ramínkách a končily v půlce stehen. V pase byly utažené hnědým koženým páskem, který odděloval upnutý top od rozšířené sukně, a decentně kontrastoval se slonovinovou látkou. Přes ně, aby tomu dodala špetku elegance, si hodlala natáhnout krajkové rukávy.

Stejně nechápala, proč jí ta prodavačka neustále opakovala, že jsou to „skater“ šaty. Jak můžou bejt šaty „skater“?! Skejťačky nenosej šaty už jenom z praktickejch důvodů. S povzdechem se zvedla a znuděně předstoupila před zrcadlo v koupelně. Výjimečně měla na sobě make-up, řasenku a hnědé oční linky, které dodávaly jejím očím ještě čokoládovější, lahodnější vzhled. Vlasy si nechala rozpuštěné, jen si je pořádně od spodu vyfoukala, takže vypadaly nadýchaně, jakoby si s nimi pohrával mořský vánek. Jediným šperkem jí byl dlouhý řetízek s nejrůznějšími přívěsky, který měla rovněž na sobě poprvé. Osobně považovala i hnědou gumičku na pravém zápěstí za brilantní módní doplněk, ale tušila, že ten nikdo nedocení.

Znovu si povzdechla a přemýšlela, jak to udělá, aby neumrzla. Silonky nesnášela a stejně by ji moc nezahřály. Měla na výběr ze dvou matčiných kabátů: jeden hnědý ke kolenům, za který by se nestyděla, a druhý dlouhý až na zem, teplý, jenže pistáciově zelený s béžovým kožíškem kolem rukávů a límce. Oba její rodiče se nabízeli, že ji zajistí odvoz tam i zpátky, ale ani to se jí nezamlouvalo.

S dalším mocným vypuštěním vzduchu z plic sebou plácla na znak do měkoučké postele a zírala do stropu. Poslední dobou si připadala stará. Nebo aspoň starší. A nelíbilo se jí to. Unavovalo ji to. Všechny ty problémy, které neuměla řešit. O kterých nevěděla, co si myslet. Cítila se nesvá z toho, že se jí Archie… dostal pod kalhotky. Z nejasného důvodu nechtěla, aby se to kdy opakovalo, i když se jí to líbilo. Prostě jí to nepřišlo správné. Tak jako to, že byla oficiálně představena jeho rodičům. To, že přišla o Stellu, o svou nejlepší kamarádku, už ji netrápilo, jen se kvůli tomu cítila prázdná. A co teprve Jack. Jack, kterého nazývala svým přítelem, i když si s ním tak ani trochu nepřipadala. Nesmála se s ním. NIKDY. Nesvěřovala se mu. Nechodili spolu ven. Nezlepšoval jí náladu. Ale přesto… jí na něm záleželo. Cítila vůči němu obrovskou zodpovědnost, i když k ní neměla důvod. To sama sobě si dala slib, že se o něj postará. Protože to potřeboval. Protože JI potřeboval. Protože byl JEDINÝ, kdo JI potřeboval. Ano. To bylo to, co ji k němu táhlo. Připadala si s ním užitečná, mocná, silná a důležitá. Vždycky to byla ona, kdo potřeboval pomoc, neustále se o ni někdo musel starat, tahat ji z bryndy. Díky Jackovi se to prokletí prolomilo. A to se jí líbilo. Milovala to. A nenáviděla zároveň, protože měla strach, že selže.

Zamrazilo ji při vzpomínce na její nedávnou návštěvu u něj v bytě. Na ten hrozný nepořádek, na Jackovo výstřední chování a nesmyslné žvatlání. Skutečně jí naháněl hrůzu. Podkopával půdu pod nohama. Připravil o veškeré naděje, že se Husky spletla, že Jack nepotřebuje žádnou odbornou pomoc. Nyní si nebyla jistá, že bude psychiatr a pár pilulek stačit. A uvědomovala si, že čas je tlačí.

Spadla tak hluboko do vlastních myšlenek, že úplně přeslechla zvonek. Zaznamenala až otevírající se dveře.

„Ty se toho plesu nemůžeš dočkat, viď?“

Vyzdvihla se na loktech a chystala se trefně odpovědět, ale veškerý důvtip jí zamával šátečkem a zmizel, když uviděla Archieho v bledě modré košili, z části zastrčené v černých společenských kalhotách, která byla jen o půl odstín světlejší než jeho oči. Stál opřený o zeď, přes předloktí přehozené kvádro a na tváři líný úsměv. Kaštanové vlasy mu jako vždy tvořily rozcuchanou, nijak upravovanou hřívu. A Chelsie dokázala myslet jenom na to, že je pro ni až moc hezký.

Koutky mu nejistě poklesly a přistoupil k dívčině posteli. „Elso, co je s tebou?“

Zaklapla pusu a zavrtěla hlavou. Vyhoupla se na nohy, čapla ho za límec a políbila tak, jakoby se z něj následně chystala strhat šaty. Chlapec jí překvapeně obtočil ruce kolem pasu a pod tlakem a naléhavostí jejích rtů udělal dva kroky vzad.

„Páni…“ vydechl užasle se srdcem v krku a ruměnci jako lívanci.

Chelsie se cítila překvapivě klidná. Zářivě se na něj usmála a urovnala, co na něm pomačkala. „Vezmu si kabát a můžeme jít, fešáku.“

Když od něj odstoupila, popadl dech a promnul si rty. „Asi jsem právě přišel o koule,“ zašklebil se zděšeně, zavrtěl hlavou a vyrazil za Chelsie do předsíně.

„Ze všech těch nádherných šatů si musíš vybrat ty nejmíň vhodný,“ vrtěla Sylvie nesouhlasně hlavou a pozorovala svou dceru, jak se obouvá.

„Mami…“

„Takové šaty se hodí možná tak na nějakou diskotéku, ne na ples.“

„Mami! Uvědomuješ si, že JÁ mám na sobě šaty?“ Pozdvihla na ni obočí. „Už tak na mě budou lidi nechápavě zírat. Kdybych přišla v plesovkách, způsobím jim infarkt,“ narovnala se a převzala od ní hnědý, ten kratší, kabát, „a to bych si nemohla vzít na svědomí.“

Paní Howe s povzdechem zavrtěla hlavou a usmála se na Archieho. „Alespoň že ty máš rozum.“

Zazubil se na ni. „No, to mi opravdu lichotíte, ale…“ výmluvně kopl do svých skatových bot a popadl prkno, na kterém přijel.

Sylvie odevzdaně mávla rukou a se slovy: „Dobře se bavte,“ se vrátila do obývacího pokoje.

Chelsie se zamračila. „Tys přijel na prkně?“

„Jo. Tys snad chtěla jít pěšky?“

„No… i chůze v tomhle,“ ukázala na balerínky, „mi přijde dost nebezpečná, natož jízda.“

Archie chvíli přežvykoval vlastní jazyk, až se mu konečně rozsvítila v hlavě malá žárovička. „Tak tě povezu.“

Pozdvihla obočí. „Chceš nás oba zabít?“

Otevřel dveře a nechal ji vyjít na chodbu. „To ty jsi prohlašovala, že radši umřeš, než aby ses účastnila takový kraviny, jako je školní ples, ne já.“

To byla pravda. Každý rok poslední den před Vánočními prázdninami měli deváťáci právo zvolit si, co chtějí podnikat. Jedinou podmínkou byl učitelský dozor. Většinou se uspořádal ples, ale už se šlo i do zoo, do kina, plavat, na airsoft… Chelsie doufala, že letošní rok bude jednou z těch zářných výjimek a usilovně - spolu se Stellou, které to bylo jedno - se snažila prosadit cokoliv jenom ne ples. Jenže zrovna její ročník byl silný na děvčata a ještě k tomu na ta „holčičí“ děvčata, která se nemohla dočkat, až se nastrojí do šatiček, lodiček, udělají si vlásky, nalíčí tvářičky a… to bylo vlastně všechno, o co jim šlo. Neplánovaly se opít (až na pár výjimek), ani přijít o panenství, což byl jediný rozdíl oproti středoškolskému maturáku. Tady šlo jen o to vypadat co nejlépe a všem to předvést. A mít samozřejmě toho nejkrásnějšího partnera.

Chelsie protočila oči v sloup. „To už je ale dávno. Ne že bych se teď na to nějak extra těšila, ale…“ Pokrčila rameny a doufala, že ji Archie nebude tlačit k odpovědi, protože ji neznala. Měla jen takové mlhavé tušení, že tím důvodem byl on. A ples bylo něco jako zpestření jejich vztahu. Bez Archieho by nikam nešla, a kdyby, tak v riflích a tričku.

„Tak jo,“ pohodil Archie skateboard na zem a ukázal na jeho špici, „stoupni si tam, já si stoupnu za tebe a budu nás odrážet.“

Chelsie na prkno váhavě položila nohu a počkala, až nastoupí i Archie, aby se nepřevážila. „Seš si jistej, že to bude fungovat?“

Chytil ji kolem pasu a ona se chytla jeho rukou. Přikrčil se, aby se odrazil a zároveň jí mohl vlípnout šeptavý polibek na ucho. „Ne.“

Bylo jediné štěstí, že Chelsie nebyla na prkně žádné prkno. Uměla perfektně držet balanc, a tak celkem bez problémů dojeli až ke škole. Ruku v ruce kráčeli ke schodům, kde už na ně čekala celá banda. Tedy skoro celá.

„No ne, koukněte, kdo se hodil do gala!“

„To jsou podpatky?!“

„Já nevěděl, že Archie má novou  - “

„Hele, vy tři,“ vyprskla na ně Chelsie, ale usmívala se od ucha k uchu, „viděli jste sebe?“

Všichni měli košile, vystrčené z kalhot, a saka, společenské kalhoty měl však jenom Luke.

„Kde jsou Jimmy a Derek?“ ozval se Archie.

„Hááádej,“ protáhl Alex a zakoulel očima.

Chelsie o tom měla představu. Stella určitě nehodlala jít sama, čili zamrkala na Jima a ten pro ni div nepřijel kočárem taženým osmi koňmi. Derek a Britney byli školní Ken a Barbie, takže tam to bylo taky jasný.

Blondýnka se ušklíbla. „A vy, takoví fešáci, tu sedíte na schodech jak bezdomovci?“

Luke, špatně naladěný jako vždycky, se zaksichtil. „Nechat se vláčet po tělocvičně nějakou slepicí? Ne, díky, nechci.“

Chelsie věděla, že se pár holek snížilo, aby ho získaly jako svůj doprovod, a zvaly ho osobně. Byl to sice mrzout, ale vypadal k světu. A jeho zamlklost jim přišla nejen užitečná, ale svým způsobem i sexy. On však všechny odmítl.

„Moje se hodila marod,“ pokrčil Alex rameny.

„Se mnou nikdo jít nechtěl,“ zamručel zahanbeně Mark, který se s nimi zdržoval jen málokdy. Byl trochu obtloustlý a k tomu brýlatý a kudrnatý.

„No, tak jdeme na to. Mrzne mi všechno od pasu dolů,“ poručila Chelsie a s Archiem v těsném závěsu vešla do budovy školy.

Modroočko se jí nalepil na zadek a hříšně pošeptal: „Mohl bych tě zahřát. Zvlášť na některých místech.“

Přejel jí z toho mráz po zádech, až se musela oklepat. „Ne, díky. Radši mi dej tu placatici, co schováváš pod košilí.“

Překvapeně na ni zamrkal. „Jak jsi to - “

„Znám tě.“

Když vstoupili do tělocvičny, museli přimhouřit oči, protože byla zalitá nepříjemným červeným světlem. K tomu všemu se po podlaze válela umělá mlha, která páchla letitým prachem.

„Je to tu horší, než jsem si představovala.“

„Trochu jako bordel, ne?“

Všichni se okamžitě vydali ke stolku s občerstvením, aby se něčeho napili a v případě Alexe a Marka i najedli. Chelsie si do punče přilila trochu vodky z placatky a rozhlížela se kolem. Podvědomě hledala Stellu, ale narazila jenom na Zoe. Černé vlasy si smotala do drdolu a zapíchla do něj několik havraních pírek. Černé šaty, co měla na sobě, vypadaly spíš jako cáry, které jí tak tak zakrývaly štíhlé tělo. Na nohách měla vysoké kozačky, které silně připomínaly kanady, ale kanady to nebyly. Vedle ní stál nějaký kluk, ne moc vysoký, za to o několik let starší, Chelsie mu hádala dvacet. Byl tak opilý, že si dost možná ani neuvědomoval, že se ocitl na „piškotéce“ čtrnáctiletých dětiček.

„Ahoj,“ pozdravil ji někdo dutým hlasem a ona leknutím nadskočila. Prudce se otočila a pohlédla do Stelliny tváře. Byla velmi decentně nalíčená, žádné linky, jen lehké bílé stíny a u každého obočí dvě blyštivé třpytky. Měla krásné skládané šaty ke kolenům, které hrály všemi odstíny modře. Měly hluboký výstřih, zřejmě proto, aby odpoutaly pozornost od kulatého bříška, které skutečně pod látkou úplně zanikalo. Vlasy se jí kroutily v několika prstýncích, ale většina z nich byla poskládaná do monstrózního drdolu zdobeného dalšími třpytkami.

Chelsie klesala brada. „A - a - aho - j?“

Stella jí z vláčných prstů vytrhla placatici a mírně se usmála. „Dovolíš? A nestůj tady s tím jak solnej sloup, Richardsová je horší než policajtskej pes,“ nalila si trochu do kelímku a pak ho do sebe mrštně obrátila.

Chelsie jenom zírala. „Ty se - se mnou - bavíš?!“

Stellin obličej poněkud zvážněl, jen její oči se pořád usmívaly. Chelsie napadlo, že tohle asi nebyla její první sklenička. „Možná bych to mezi námi chtěla dát zase do pořádku. Uznávám, že… bolí to, Chelsie, víš? Bolelo mě to strašně. Jsem ješitná a ještě nikdy mě nikdo neodmítl,“ těžce si povzdechla a přitom jakoby popotáhla, „až Jack. A když jsem tě pak s ním viděla,“ zavrtěla hlavou, „uznávám, že jsem to přepískla. Tak nějak jsem vždycky věděla, že jsi ho nijak… nesvedla, ale nechtěla jsem si to připustit. Ale po čase… a litrech alkoholu… mi najednou došlo, že naše přátelství je pro mě… cennější,“ vážila každé slovo. Konečně se jí zadívala hluboko do očí. „Takže bych to chtěla napravit. Nedokážu to asi ze dne na den… a taky nevím, jestli mi TY odpustíš, ale…“

„Stelličko moje, ty huso pitomá!“ vypískla a pevně ji objala, až se málem svalily na zem, protože Stella skutečně měla něco upito. Chelsie pálily v očích slzy, ale nepustila je ven.

„Um, jo, tak dobře,“ vypravila ze sebe Stella ztěžka a strnule poplácala dívku po zádech.

Ta se jí hned pustila. „Jasně. Moc brzo na objímání.“

„Trošičku,“ zapitvořila se. „No, radši už půjdu. Jimmy je poněkud,“ otočila se přes rameno a vyhledala svůj doprovod, který vrávoral na parketu, tancoval svým příšerným stylem a hlasitě zpíval, „poněkud… veselejší.“ Věnovala kamarádce ještě jeden nejistý úsměv a odešla.

„Zdá se, že někdo přišel k rozumu,“ okomentoval to Archie.

Chelsie se najednou celá napjala. „Tys nás poslouchal?“

Z repráků se náhle ozvala pro oba velmi dobře známá melodie. Archie ukázal palcem na parket a křenil se od ucha k uchu. „Jenom jsem vás viděl, jak se bavíte, byl jsem něco zařídit,“ potom se hluboce uklonil a natáhl k blondýnce ruku. „Smím prosit?“

Chelsie měla pocit, že se snad celým štěstím rozskočí. Přijala jeho ruku a nechala se odvést do středu tělocvičny, kde jí Archie omotal jednu ruku kolem pasu a druhou sevřel její drobné prstíčky. Dívka zasněně zavřela oči a položila mu hlavu na rameno. Vnímala jen jeho tělo a dotek. A tak trochu i text písně. Vzpomínala na tu noc v Catalystovi, kde společně tancovali právě na tuhle písničku. Na tuhle absolutně neromantickou písničku, která se i přesto stala jejich oblíbenou a oba měli pocit, že je pro jejich vztah důležitá. Chelsie za sklopenými víčky viděla ten hnusný pajzl. Těch několik mladistvých s půllitry piva. Toho chlapce s kočičíma očima, který ji upřeně pozoroval. A najednou si pomyslela, že ta písnička je mnohem víc o něm než o ní a o Archiem.

Narodil se z lůna jedovatého člověka, zbitý a zlomený byl vyhnán ze svého doupěte, ale on se nad to povznesl. Byl pověšen na strom z jazyků slabých, větve byly kosti lhářů a zlodějů, ale on se nad to povznesl. Ona sama se modlí ke svému bohu, otevírá své srdce, a cokoliv dělá, snaží se nezaleknout tmy. Zakrývá si oči, protože uvnitř je ďábel. A věděla, že jedné noci lovce se Jack pomstí, bude to jedna noc, kterou si budou všichni pamatovat, jednoho dne to všechno skončí.

No, dobře, možná že není ÚPLNĚ o něm, ale s trochou fantazie…

Zaposlouchala se do druhé sloky.

Požehnán kurvou ze semene bastarda - je totiž nemanželský syn -, potěšení se s vámi setkat, ale lepší krvácet - protože nestojí o přátele -, ale on se nad to povznese. Zaživa ji stáhni z kůže, rozervi ji na kousky, rozpraš její prach, pohřbi její srdce a povznes se nad to - i když zmlátil Moona, i když je schopný násilí, jednou se nad to snad povznese.

Zatřepala hlavou. Je to tvoje a Archieho písnička a tečka! Není o ničem, co by jakkoliv souviselo s tvým životem, ale sehrála v něm svoji roli. V tvém životě s Archiem! Ale sama tomu nevěřila. Ta noc nepatřila jen jim dvěma, ani ta písnička, byla i její a Jackova.

Když skladba skončila, Chelsie už se necítila vůbec šťastná. V žaludku ji svrběl nepříjemný pocit a těžce se jí dýchalo.

Archie, který celý jenom zářil, si toho všiml a starostlivě ji pohladil po ledové tváři. „Je ti dobře, Elso?“

Z donucení přikývla. „Jen je tu moc těžkej vzduch. Půjdu si na chvíli provětrat hlavu,“ jemně odendala jeho ruku a stiskla mu ji.

„Mám jít s tebou?“

„Ne, ne. Zůstaň s klukama. Hned přijdu.“

Venku před školou, ve stínu borovice, hrstka jejích spolužáků pokuřovala, hlasitě se smála a dost možná i něco popíjela. Ona však chtěla být opravdu sama. Úplně sama. Obešla tedy školu a u zadního vchodu si sedla na obrubník. Byla jí sice zima, ale bylo jí to příjemné. Špičkou boty kreslila do prachu podivné vzorce. Foukal mírný vítr a odkudsi k ní zanesl jedinou sněhovou vločku, která se jí okamžitě roztekla na modrajícím koleni. Vzhlédla a zadívala se do dálky. Na protějším chodníku se rýsovaly siluety dvou postav. Jedna vysoká, zřejmě ženská, a druhá nízká mužská. Chelsie na ně otupěle zírala, dokud nedošly až těsně k ní.

„Je čas,“ řekla Husky.

„Čas?“ špitla Chelsie zmateně.

Tmavovláska si poodhrnula kabát a odhalila tak revolver za opaskem.

„Čas navštívit Jacka Freemana.“


Pokračovat na další kapitolu