31. kapitola - Oknofobie

Komentář autora: To byl včera zápas... ještě ve škole to bylo 3:0, přijdu domů a je to 4:3 :D Nojo... je mi líto, ale prostě štěstí bylo včera na naší straně O:). Dneska s USA... to snad radši ani nechci vidět :D I když... v tom hokeji je dneska všechno možný.
Ke kapitole: Je úplně jiná, než kapitola předešlá... a vůbec nebyla lehká na napsání. Řekla bych, že ani na čtení to nebude žádnej med, ale... já prostě miluju takovýhle pasáže :D.
tachypsychismus = zrychlené myšlení, může dosahovat až takové rychlosti, že nestačí tempu řeči, řeč se stává nepřehlednou a nesrozumitelnou (extrémní podoba = slovní salát).
Tak tedy... příjemné počtení :)

Přešel jsem od notebooku ke svým novým dveřím a překontroloval, jestli jsou řádně zamčené. Musel jsem prodat pračku a skříň, abych si je mohl dovolit spolu s kamerovým a zabezpečovacím systémem. Vyťukal jsem kód a vzal za kliku, která se ani nepohnula. Výtečně!

Vrátil jsem se k laptopu a pokračoval v pročítání článků.

Už to začalo. Vyhlásili po mně celosvětový pátrání. Internet se jenom hemžil jejich zašifrovanejma zprávama, který by obyčejnému čtenáři nepřišly nijak nápadný. Co na tom, že se támhle někomu ztratil boxerský teriér? Že vědci brzy zveřejní výsledky jejich dlouholeté práce? Co na tom? Nic, jen že se to všechno týká mě!

Vystřelil jsem na nohy a zapnul rychlovarnou konvici. Za ty dva týdny jsem si vypěstoval solidní závislost na kafi.

Stoupl jsem si před okno a prsty roztáhl žaluzie. Tolik bot… dřív tudy tolik lidí nechodilo.

Voda se ještě ani nedovařila a já už ji lil do hrnku. Mlíko mi došlo před dvěma dny.

Vzpomněl jsem si, že jsem si toho dne ještě nevyčistil zuby. Odebral jsem se proto do koupelny a tam si na kartáček nanesl pastu. S ním v puse jsem se vymočil. Vypláchl si pusu kafem a hlavu strčil pod ledovou sprchu. Ze země jsem sebral trenky, otřel si do nich obličej a kolem pasu si omotal ručník.

V obýváku jsem si přihnul vodky, překontroloval kameru a do talíře si natočil vodu. Chvíli jsem na něj zůstal jen tak civět.

„Mně snad přeskočilo!“ Rozřechtal jsem se a vyndal na linku skleničku. Nechal jsem ji tam stát, napil se z talíře a vrátil se k notebooku.

Nikdy jsem si nevšiml, jak čas letí. Letí jako ptáček, kterým bych se nejradši stal. Uletěl všem problémům a smál se tlustým kočkám. Žral žížaly a zpíval na celý čtverec…

Venku zakvílely pneumatiky. Na moment jsem ztuhnul a potom se přiblížil k oknu. Zase ty podpatky! Přiskočil jsem k šupleti a vytáhl z něj nůž. Přešel jsem k laptopu a zkontroloval, jak to vypadá za dveřmi. Nikde nikdo. O něco klidnější jsem položil nůž do dřezu, vzal si houbičku a umyl ho.

Ani nevím proč, zadal jsem do Googlu název Chelsiiny školy. Rozkliknul jsem aktuality a všiml si, že příští týden pořádají deváťáci ples. Z jejich příšerného křiklavě žlutého designu mě pálily oči, a tak jsem zavřel notebook a začal raději uklízet. Roztřídil jsem po podlaze poházené oblečení na špinavé a čisté, napustil vanu a nasypal do ní něco pracího prášku. Z boků jsem si sundal ručník, protože jsem stejně měl na sobě tepláky, vyhrnul si nohavice a spolu se špinavým prádlem si stoupnul do vany. Šlapal jsem po něm a věřil, že se tak vypere. Zamotala se mi z toho hlava a já si uvědomil, že jsem naposledy jedl… zkrátka věděl jsem, že toho dne jsem ještě nejedl a už bylo pokročilé odpoledne. Nechal jsem prádlo prádlem a šel prozkoumat ledničku. Byly v ní jen syrové těstoviny. Dal jsem vařit vodu a mezitím šel máchat. Jak jsem mířil do koupelny, pozastavil jsem se u pozůstalé kupy oblečení. Není tahle ta špinavá? Pokrčil jsem rameny a hodil ji do vany k ostatnímu. Po nekonečně zdlouhavém máchání a ždímání jsem všechno naházel do škopku a vrátil se k přípravám pozdního oběda. Rozblemcané špagety jsem posypal tím jediným, co jsem krom kafe měl, tedy krystalickým cukrem, a s námahou ten blaf pozřel.

Kam se to jen ubírá můj život? Co se to s ním stalo? Proč nemůžu být normální? Proč je tak těžké přežívat? Proč? Proč je tolik proč? Kolik je protože? Určitě míň, než ale. Jak já nesnáším spojky a tázací zájmena! Hnusnej jazyk! Hnusný lidstvo! Hnusný jídlo! Zvedl jsem se a zbytek špaget vhodil do záchodu. Spolu s talířem. Mokré prádlo jsem naházel přes všechno, přes co se jen hodit dalo. Dokonce i přes sebe. Oblékl jsem si mokré džíny a triko a mikinu si hodil přes hlavu.

Čistil jsem si dneska už zuby?

Dřív, než jsem si stačil odpovědět, někdo zaklepal.

Napnul jsem se jako guma od trenek na stopadesátikilovém chlápkovi a tiše vytáhl zpod postele dlouhý ostrý nůž (víc nožů byste našli snad jen v krámě s kuchyňskými potřebami). Mlčky jsem čekal, jestli si to narušitel přece jenom nerozmyslí a neodejde.

Ťukání se ozvalo podruhé, o něco hlasitěji.

„Jacku, seš tam? Tady Chelsie.“

Chelsie! Zpotila se mi ruka s kudlou a do kolen opřel neexistující vítr. Zdráhavě jsem přistoupil k laptopu, kde v malém okýnku zářily dívčiny světlé vlasy. Rozhlížela se kolem a s povzdechem přenesla váhu na druhou nohu. Najednou zdvihla pohled ke kameře a zamračila se do objektivu. Položil jsem nůž na linku, vymačkal bezpečnostní kód a sáhl po klice. Otevřel jsem dveře jenom tak napůl, popadl Chelsie za ruku a vtáhnul ji dovnitř, abych za ní mohl zase zavřít.

„Au, co blbneš!“ vyjekla překvapeně a málem o mě zakopla. Promnula si zápěstí a nakrčila nos. „Fuj,“ zakuckala se, „jak tady v tom můžeš bejt? Kdys naposledy větral?“ Zacpala si nos a mělce dýchala pusou.

Hlavou se mi vířilo tisíce myšlenek, a přesto jsem nevěděl co říct.

Chvíli na mě tiše zírala. „Proč máš na hlavě mikinu? A… počkat, vždyť to oblečení je úplně mokrý!“

Pokrčil jsem rameny a mikinu hodil na zem

Chelsie zavrtěla hlavou, sebrala mikinu ze země, otevřela okno dokořán a mikinu hodila přes něj.

Zděšeně jsem ho zase zavřel a vytřeštil na ni oči.

O krok ustoupila. „Jacku, tady se fakt nedá dejchat.“

„Dejchám. Dejcháš. Žijem. Tak vidíš,“ odpověděl jsem a zabořil se chodidly do polštáře.

„Aspoň ventilku,“ zaškemrala.

Zahryznul jsem se do vlastního palce. Ona to vůbec nechápe, nechápe, co by se mohlo stát. Jenom kvůli vzduchu, by to tu nechala vyletět do vzduchu. Blázen.

„Dáš si kafe?“ Obrátil jsem se k ní zády a zapnul rychlovarnou konvici.

„Jo, díky,“ křikla a myslela si, že neslyším, jak bere za kličku.

Blázen. Šílenec. Magor.

„Proč jsi přišla?“ Otočil jsem se na ni a strčil si lžičku s kafem do pusy.

„No… já… posledně jsme se nerozešli zrovna v dobrým a já… o tebe měla starost,“ vysoukala ze sebe a zrůžověla jako jahodový puding.

Už jsem si nepamatoval, jak jsme se rozešli. „Je mi fajn.“

Zatřpytily se jí oči a obočí protáhlo do vertikální polohy. Udělala dva kroky a zastavila se. Zatnula pěstičky a s bradou vztyčenou došla až těsně ke mně, čímž mi rozházela orgány po celém těle.

„Jacku…“ řekla měkce, „pravda je, že vypadáš hrozně. Možná dokonce hůř než tahle ta skládka, na který žiješ.“

Pára z konvice se mi vsakovala do už tak mokrého trička.

Strčil jsem do tý otravný holky a došel k ní, jen abych do ní mohl strčit ještě jednou. „Co si myslíš? Že si sem přijdeš a začneš se tu chovat jako doma? Neřekl jsem ti snad, abys to okno nechala zavřený?!“ Došel jsem k němu a zabouchl ho. „Je mi fajn. A tenhle byt není skládka, ale moje jediná naděje. Já za to nemůžu. Vědělas to? Píšou si o mně zprávy. Já se snažím přežít a ty si sem přijdeš a já musím zavírat okno!“ Tou dobou už jsem řval a potil se. „Neříkej mi, jak mám žít! Seš jenom malá, usmrkaná… na čí seš vlastně straně? Stejná jako ta druhá. Všechny stejný. Di do prdele! Já se o nic neprosil. Chtěl bych jenom pokoj a žil bych si, kdybych se mohl jinam, ale to prostě ne, jsem jenom pokus, co se mnou budou dělat, to by se divili…“

„Jacku, dost! Nech už toho!“

Místností se rozlehl ten strašný křik a mně se udělalo mdlo. Klesl jsem na kolena a těžce oddechoval. Třásly se mi rty a dál bych si mlel tu svoji, kdyby tam nestála přede mnou. Ta zvláštní bytost, ten anděl, co se libovolně měnil v osinu v zadku. Plakala. Horlivě si otírala oči a popotahovala.

„Tohle je snad zlej sen…“ slyšel jsem ji šeptat to, co jsem si já šeptal už asi měsíc.

Ještě pořád vzlykala a oči měla vlhké, ale už ke mně přišla blíž a klekla si naproti mně. Chtěl jsem jí padnout hlavou do klína. Chtěl jsem se proměnit v embryo a zůstat v její děloze až do konce svých dní. Anebo ji nechat potratit.

Položila mi ruku na rameno a přerývaně se nadechla. „Jsem tvoje kamarádka a jsem na tvojí straně.“

Díval jsem se do země a snažil se vnímat víc její hlas než to ohlušující hučení.

„Rozuměl jsi mi?“

Přikývl jsem.

„Věříš mi?“

Kývnul jsem a do očí se mi draly kdoví proč slzy.

Ohnula krk a donutila mě tak čelit jí zpříma. Mírně se usmívala.

„A kdybych ti přivedla pomoc, šel bys s nimi?“

Mravenci v prstech mi začaly ohlodávat nehty. „Ty tomu nerozumíš. Nemůžu odejít.“

„Jacku,“ vzala mě i za druhé rameno. „Uvědomuješ si, že s tebou není něco v pořádku?“

Zdvihl jsem zmateně bradu. „Jak to myslíš?“

Nadechla se ke slovu, ale nakonec z ní vyšel jenom povzdech. „Co kdyby sis šel na chvíli lehnout a já to tu zatím trochu poklidila?“

Jak to řekla, uvědomil jsem si, jak příšerně jsem unavený. A že už jsem se pořádně nevyspal několik týdnů. Beze slova jsem se zvednul a šel do koupelny. Tam jsem se zahleděl do poplivaného zrcadla. Nechtělo se mi věřit vlastním očím. To, co se na mě dívalo, mě děsilo. Mělo to polodlouhé vlnité vlasy, mastné a ještě trochu mokré. Vytáhl jsem z nich špagetu a studoval dál tu napodobeninu lidské tváře. Kůže se leskla jako bílé sádlo, jen pod očima se nafukovala do obřích tmavých pytlů. Docela jsem byl rád, že půlku toho hnusnýho ksichtu zakrývalo strniště. Skoro jsem ho mohl nazvat plnovousem. Nejhůř ale vypadaly moje rty a bělmo. Rty, které připomínaly dvě velké zaprášené rozinky a bělmo zase… bělmo bylo prostě víc červené než bílé. Okamžitě jsem si obličej pořádně umyl a na vlasy prsknul trochu šampónu. Když jsem se napřímil, abych našel ručník, hodila mi ho Chelsie přímo na hlavu. Stála opřená o futra a usmívala se. Dokud si nevšimla talíře v záchodové míse.

„Odnesu ho,“ nabídl jsem se dobrovolně.

„Díky. A teď si běž lehnout. Až se probudíš, tak to tady ani nepoznáš.“

Došoural jsem se ke svojí posteli, odhrnul z ní všechny odpadky a vlezl si pod smradlavou peřinu.

„Mám v sobě tolik kofeinu, že je asi nemožný, abych usnul,“ přiznal jsem.

Přemýšlivě na mě zamrkala. „A je něco, co by tě uspávalo?“

„Hm. Pořádná rána do hlavy? Ožrat se?“

Sešpulila rtíky a rozhlédla se kolem. Do oka jí padl můj notebook. Opatrně ho přenesla ke mně na postel a něco na něm začala mačkat. Mezitím jsem obdivoval její štíhlý pas a útlé nožky. K tomu všemu krásně voněla.

„Ha! Tady to je,“ prohlásila vítězoslavně se šklebem od ucha k uchu. „Sázím, že po první stránce budeš tuhej, možná dřív.“

Přisunul jsem si laptop blíž a zaostřil. „Školní řád?“

„Věř mi, než aby tvůj mozek plýtval energií na něčem tak nudným, radši se vypne.“

Pochybovačně jsem zvedl obočí, ale přesto se pustil do čtení.

§ 1 Základní ustanovení

1. Tento školní řád vydává ředitel školy na základě § 30 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním,

základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (dále jen školský zákon) ve znění

pozdějších předpisů.

2. Školní řád upravuje a obsahuje:

A. Podrobnosti k výkonu práv a povinností žáků a jejich zákonných zástupců ve škole

a podrobnosti o pravidlech vzájemných vztahů s pedagogickými pracovníky.

B. Provoz a vnitřní režim školy.

C. Podmínky zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví žáků a jejich ochrany před sociálně

patologickými jevy a před projevy diskriminace, nepřátelství nebo násilí…

 Tam někde jsem nejspíš skončil, aniž bych tušil, o čem že těch pár odstavců vlastně bylo. Cítil jsem, jak mi ruka sklouzavá na zem, víčka klesají a můj mozek na mě křičí, že větší blbost v životě nezpracovával.

Pokračovat na další kapitolu


Dovětek: Teď už rozhodně nemá smysl vám tajit, že Jack trpí nějakou psychickou poruchou, konkrétně schizofrenií. Rozmýšlela jsem se mezi více možnostmi: Asperengův syndrom (druh autismu, ale postižený není podprůměrně inteligentní, spíš naopak, akorát nerozumí neverbálním projevům, objevuje se podivínské chování... ale není u nich typická uzavřenost, což u Jacka je), prostá porucha vyšších citů, Schizotypní nebo schizoidní porucha osobnosti... ale u těch se nevyskytují halucinace (a možná ani bludy), což u Jacka jo. Bludy byly například to, jak si myslel, že nachází věci na jiných místech, že má na rohožce písek, na umytý skleničce jsou cizí otisky... a halucinace je to, jak pořád slyší klapání podpatků. Sluchové halucinace jsou nejčastější, dotyčný může slyšet škrábání, hlasy, které ho k něčemu nabádají... no a Jack slyší podpatky.
Vážně jste si mysleli, že je nějaká šance, že Jack bude normální, nebo jste mi chtěli udělat jenom radost? Já, která se zapsala na volně volitelnej předmět psychopatologie, která si půjčila asi 4 (ale použila víceméně jenom 1) knížky o psychických poruchách... a nechala bych ho víceméně normálním? :D
Achjo, chtěla jsem vám na leteckou poštu hodit naskenovanejch pár stránek o schizofrenii, ale... jsem asi jedinej člověk na planetě Zemi, kterýmu to nejde... 1% po 10 minutách... se souborem o 4 MB... no, kdyby to někoho hodně zajímalo, tak mu to můžu zkusit poslat na mail. Ale chápu, že máte svejch starostí dost, takže valný zájem asi nebude :D Jen kdyby náhodou, tak toho mám... buď 16 velkejch nebo 8 malejch stránek ;)