30. kapitola - Co oči nevidí...

Komentář autora: ... ne, já to prostě vzdávám! V životě nebudu rozumět chlapům... ono mě to měsíc ignoruje, tak se ozvu, že se mi to nelíbí, a ono to najednou okamžitě odepíše, že se to omlouvá, ale že to nemohlo sesmolit kloudnou zprávu a že samozřejmě tomu pořád záleží na naší konverzaci... a o dva dny později mi přijde NAKRESLENÁ omluva, což je podle mě tak strašně rozkošný a originální gesto, že mi z toho rosolovatí nohy... ale proč do háje jsem na tý omluvě nakreslená jako tlustý hnusný vražedně se tvářící prase, to teda opravdu nechápu a odmítám si o tom cokoliv myslet!!! :D:D:D (Jestli chtěl někdo přijít s trefným rejpancem, že se mi tím mládenec snažil naznačit, že jsem svině, tak vás ujišťuji, že to už mě taky napadlo :D. Obvykle ale pod takové "vyjádření" nepíšete přátelskou zprávu s omluvou, že ten obrázek možná není tak omluvnej, jak to tomu hňupovi ze začátku připadalo).
PROSTĚ NE!!! :D
Ke kapitole: Tuhle jsem měla rozepsanou fakt měsíc, možná dva, a taky podle toho vypadá. Aspoň v mých očích. Je prostě taková divná :/. Navíc už mám těhle scének po krk, nevím, jak je psát. Ale vynechat je pochopitelně nemůžu, protože patří k příběhu. No, musíte to brát tak, že další kapitola bude z Jackova pohledu a bude fakt dobrá! V porovnání s touhle určitě :D
Prase... pane bože... já bych ho majzla kyjem :D
Příjemný počtení ;)



 

„Ty seš vážně lvice,“ ušklíbl se modrooký chlapec rozvalený na posteli své přítelkyně, která před ním pochodovala z místa na místo a tahala se prsty za spodní ret.

Zastavila se uprostřed kroku a povytáhla na něj obočí. „Cože?“

Obkreslil rukou její dráhu. „No to tvoje přecházení sem a tam. Dokonce u toho i vrčíš! Vsadím se, že kdybys měla ocas, mrskáš s ním jak podrážděná kočka.“

Nakrčila nosík. „Kdybych měla ocas, tak s ním mrsknu tebe.“

Zakřenil se. „To je docela rajcovní, Elso.“

Zamířila pohledem ke stropu a otočila se k otevřené skříni s oblečením, aby neviděl, jak se červená. „Kéž by tu tak byla Stella. Chtít po klukovi, aby mi pomohl s přípravama na tak důležitý setkání… to byl jeden z mejch nejblbějších nápadů vůbec!“ A že jsem jich neměla za svůj život málo.

Archie se trochu zamračil, kopat patou do nohy postele však nepřestal. „Ještě pořád se s tebou nebaví?“

Chelsie těžce polkla a byla opravdu ráda, že se mu nemusí dívat do očí. Nesnášela, jak mu lže. Ale neměla právo zapojovat ho do Jackova života.

„Jo,“ její hlas vyzněl spíš jako šepot, „ještě pořád se se mnou nebaví.“

„Divný,“ zamručel Archie, kterému nešlo do hlavy, že by holku mohlo tak namíchnout, že její nejlepší kamarádka pouze vyjádřila nesouhlas s jejím chováním. Vždyť s Jimmym vážně zacházela hrozně! V jedné minutě se po něm sápala, v druhé odkopávala a v třetí se s ním bavila jako s obyčejným kamarádem. Nikdo to neschvaloval a Chelsie nebyla jediná, kdo to řekl Stelle do očí. Jennnifer, Jimmyho sestra, ztropila při obědě takovou scénu, že musela zůstat po škole.

Chelsie pokrčila rameny a vytáhla hnědý svetr, který už ani nevěděla, že má. „Někteří lidé špatně snáší pravdu,“ zamumlala a hodila kus oblečení někam za sebe. Tedy na Archieho, kterému přistál na hlavě.

„Hej!“ vyjekl rozhořčeně, sundal ho ze sebe a přidržel si ho před obličejem, aby ho mohl znalecky posoudit. „Hm. To nevypadá špatně.“

„Děláš si srandu?“ vypískla Chelsie, aniž by se na něj otočila. „Budeme jíst a budu nervózní. Potila bych se i nahá, natož ve svetru. Chceš snad, aby si tvoji rodiče mysleli, že chodíš s upoceným prasetem?“

Uchechtl se. „Tak nahá, jo?“

Chelsie jen varovně zavrčela. Proč kluci registrují z toho, co jim holka řekne, jen tu úchylnou, absolutně nepodstatnou část?

Archie, kterého to už přestávalo bavit, se vytáhl na nohy a mírně svou přítelkyni poodstrčil. „Pusť mě k tomu. Něco ti najdu.“

Jeho slova ji překvapila na tolik, že se jí vlastních nedostávalo. Zírala na něj, jak se prohrabuje hromadami, které kdysi dávno bývaly úhlednými komínky, a soustředěně se přitom mračí. Po chvíli vytáhl tmavě modré cosi a přidržel si ho před obličejem. Chelsie ten kousek okamžitě poznala.

„Tohle je mi nějak povědomý,“ zamumlal si a prohlížel malinkaté tílko ze všech možných stran. „Ale nevypadá to jako něco, co nosíš běžně do školy… každopádně je to dobrý, co ty na to?“

Trochu zklamaná, že si Archie nespojil kus oblečení s jejich první schůzkou, přikývla a hodila svršek na postel. „A k tomu třeba… tohle?“ Vytáhla své jediné dámské rifle světle modré barvy.

Archie spráskl ruce. „No sláva!“

Ušklíbla se na něj. „Teď už se jenom převlíct,“ zahleděla se na oblečení, pak na dveře od koupelny a nakonec na Archieho. To, co se jí honilo hlavou, vyjádřila pouhým: „Ehm…“

Z průvanu, který způsobilo jeho sladké zamrkání, jí přeběhl mráz po zádech. „Na co čekáš?“

Upřeně na něj pohlížela a žmoulala si ret zevnitř. Sakra, Chelsie, nebuď jak malá. Už by bylo pomalu na čase trochu dospět.

Má ale ostýchavost něco společného s dospělostí?

Zdráhavě se k němu otočila zády a pomalu si přetáhla triko přes hlavu. Hodila ho na zem a chvíli na něj zůstala jen tak bezduše zírat. Z toho transu ji probraly až dvě hřejivé dlaně, které něžně obepnuly její drobné boky. Leknutím málem vypískla, ale ten zvuk se ztratil někde v jejím hrdle, když si ji chlapec k sobě natočil čelem a ona propadla jeho pomněnkovým očím. Očím, které sklouzly od těch jejích k jejímu obnaženému tělu. Rosa na okvětních lístcích se zatřpytila.

„Páni… ty seš vážně… sexy,“ vydechl obdivně.

Chelsie, zmatená ne jen z něj ale i svých pocitů, si dychtivě přitáhla jeho hlavu těsně ke své. Tak těsně, že si špičku nosu ohnula o jeho tvář a špatně se jí kvůli tomu dýchalo. I když to nebylo jenom tím. Mohly za to také jeho rty, které v jejích rozprouďovaly krev, jeho všudy přítomné ruce, které nutily její srdce bít rychleji, jeho blízkost, ze které jí bylo slabo, a v neposlední řadě jeho vůně, z které jí kručelo v břiše.

S jeho rtem mezi zuby, se svými prsty v jeho, byla přitlačena ke zdi. Archie opatrně přemístil ramínka její podprsenky na její paže. Byla tak rozpálená, že si ani neuvědomovala, že mu zarývá nehty mezi žebra. Až když sykl bolestí a ošil se, otevřela oči a přistiženě schovala ostré drápky do vlastních dlaní.

„Promiň,“ řekla a hned začala znovu lapat po dechu.

Přejížděl jí nosem po čele. „Miluju tě se vším všudy, Elso. Nemáš se mi za co omlouvat.“

Zaúpěla a on se nechápavě zamračil. „Proč mi to děláš? Proč seš tak úžasnej, že… že… mě přivádíš k šílenství?“

V jeho úšklebku bylo něco arogantního a samolibého. Něco, co jí neskutečně vzrušovalo. Prstem jí přejížděl po čelisti a ona natahovala krk k jeho ústům jako hladové ptáče k zobáku své matky.

„Buď šílená, prosím,“ zapředl tak podmanivě, že byla ráda, že jí neporučil něco jako skočit z okna, protože by to byla v tu ránu udělala.

Popadla ho za límec, otočila o sto osmdesát stupňů a strčila do něj tak prudce, že se svalil přímo na její postel. Došla k němu, uvěznila mezi svými koleny a sklonila se pro polibek. Natáhl ruce k zapínání její podprsenky a po krátkém zápasu s háčky ji odhodil na zem. Potom popadl Chelsie za zadek a přetočil pod sebe, protože mu vadily její vlasy, které poletovaly všude kolem.

Dívka začínala mít vážný strach, že omdlí. Třeštila oči, ale přesto nic neviděla. Potila se a třásla zároveň. Srdce jí tepalo tak silně, jakoby měl být každý úder ten poslední. Držela se Archieho ramen a zírala do stropu. O krk se jí tříštil vodopád jeho polibků a zcela instinktivně oddalovala kolena od sebe, aby udělala prostor jeho tělu. A ruce, která nenápadně sklouzávala k jejímu podbřišku. Když jí došlo, jaké to má opodstatnění, chytla ho za zápěstí.

„Neboj se, Elso,“ šeptnul a zahleděl se jí pevně do očí. „Věř mi.“

Skousla si ret. Vůbec jí nešlo o důvěru. Tohle není o důvěře, tohle je… sakra, jak mám asi tak uvažovat, když… na mně leží… a já jsem… proboha, já nemám podprdu?!

Jakmile si Archie všiml změny v jejím obličeji, začal ji znovu líbat. Tentokrát se nehodlal vzdát. Ne, když se dostal tak daleko. A byl si jistý, že se mu Chelsie podvolí, když ji donutí přestat myslet.

A to se mu taky dařilo. Blondýnka byla jako pod vlivem (čehokoliv). Jen co začala střízlivět, dostala další dávku vzrušení a slasti. Co víc, ta hřejivá ruka s dlouhými prsty jí hladila těsně nad úrovní kalhot. Sem a tam, sem a tam. Aniž by si to uvědomila, nadzvedla pánev a celičká se přilepila k Archieho tělu. Ten už na nic nečekal, povolil knoflík jejích džínsů a hladce vklouznul pod kalhotky. A tentokrát ho nezastavila. Ba naopak. Ve svém poblouznění vzdychala, strkala mu jazyk do ucha a vůbec dělala věci, které ji dřív ani nenapadly.

Bylo to jako sex bez rizika otěhotnění. A ona dosahovala vrcholu.

Když z ní Archie vytáhl prsty (a nenápadně si je otřel do povlečení), pohladil ji po vlasech a velmi dlouze políbil, uvědomila si, že ji brní celé tělo.

„Tak…“ mlaskl, „připravená poobědvat s mými rodiči?“

Měla co dělat, aby se na místě nepozvracela.

Colovi bydleli jen kousek od školy v jednom z řadových domků s malou, neoplocenou zahrádkou. Archie bezstarostně kráčel po chodníku a doslova za sebou vláčel svou o poznání starostlivější přítelkyni.

„Mamka říkala, že udělá svoje vyhlášený vepřový žebírka. Máš je ráda?“

„Hm,“ zamručel Chelsie a bezděčně se chytla za žaludek, který snad poprvé v životě neměl na jídlo ani pomyšlení.

„Po obědě bychom se mohli stavit za klukama ve skateparku, co ty na to?“

„Hm. Teda vlastně ne, promiň. Už… jsem… slíbila… našim…že… em… se stavím u dědy.“ Sakra, to je naposledy, co jsem si nepřipravila výmluvu předem!

Archie pokrčil rameny, otevřel branku a nechal Chelsie projít. „Jak chceš.“

Váhavě vešla a zastavila se před bílými dveřmi se zlatou klikou a kukátkem. Všechno to působilo tak čistě. Bílý plůtek, bílá omítka… a ona si kvůli tomu připadala ještě více nečistá.

„Tak pojď,“ pobízel ji Archie a donutil přejít přes práh. Do očí ji udeřila další porce bělosti. „Už na nás určitě čekaj.“

Poslušně se zula a neochotně ho následovala do schodů, které byly potažené kobercem pro změnu bílé barvy.

Klid, jenom klid, o nic nejde. Budeš hodně žvýkat a málo mluvit, zdvořile se usmívat a přikyvovat. Po hodince se omluvíš, že musíš jít za dědečkem, oni se budou rozplývat, jaká seš úžasná vnučka, a bude po všem. To zvládneš. To určitě zvládneš!

„Ahoj mami, ahoj tati, tak jsme tady!“ zavolal Archie a rychle se řítil… kamsi.

 Chelsie zůstala nejistě stát před vstupem do jídelny a ostýchavě si místnost prohlížela. Uprostřed se nacházel poměrně velký stůl potažený zeleno-žlutým ubrusem a za ním prosklená kredenc se zdobeným porcelánem. Ze stropu visel křišťálový lustr, který lámal sluneční paprsky a nádherně se třpytil. Vedly odsud celkem tři únikové cesty, po jedné Chelsie přišla, druhá směřovala nejspíš do kuchyně a třetí, podle Chelsiina odhadu, spojovala jídelnu s obývacím pokojem. Právě odtamtud přišel vousatý, vlasatý, tmavě blonďatý muž v bílé pomačkané košili a tmavých riflích.

„Tak už jsou konečně tady?“ zabručel svým hlubokým hlasem a mírně se pousmál.

Chelsie polila vlna horka a vyschlo jí v krku. Ten muž, pravděpodobně Archieho otec, byl totiž slepý. Blankytná modř jeho očí byla jakoby zahalena bílým zákalem, pravou rukou nenápadně tápal po stěně a hleděl neurčitě před sebe.

On je slepej, Archieho táta je slepej, sakra, sakra! Jak se mám chovat ke slepýmu? Proč mi to ten blbec neřekl?!

Sebrala veškerou svou kuráž, dvakrát polkla a zhluboka se nadechla. „Dobrý den.“

Muž se okamžitě otočil za jejím hlasem a roztáhl koutky ještě o něco víc. „Dobrý den! Ty budeš určitě Chelsie,“ rozešel se k ní.

Bála se, aby ji neminul, a tak začala rychle něco povídat, aby ho navedla. „Ano. Jsem Chelsie. Archieho kamarádka. Moc mě těší. Máte nádherný dům.“

Natáhl k ní ruku a ona ji vřele stiskla. „Díky. Já jsem Bernard, Archieho táta.“

„Ráda vás poznávám,“ usmála se roztržitě a začala být vděčná za jeho nevidomost.

Poněkud nadskočila, když se k ní naklonil a zašeptal: „Abys věděla, mně tohle celý taky připadá jako děsná hovadina. Na dospělý máte akorát nadávat a dělat jim za zádama, co jsme jim dělali i my, ne s nima obědvat!“

„To - to je v pořádku. Mně to nevadí,“ vypravila ze sebe.

Bernard od ní odstoupil a pozdvihl obočí. „Jo?“

Jejich rozhovor přerušil příchod zbytku rodiny.

„Ahoj, Chelsie,“ usmála se na ni paní Colová, která nesla talíře a příbory. Měla krásné šaty v odstínu námořnické modři s bílými puntíky a poměrně hlubokým výstřihem. Díky jejím krátkým hnědým vlasům vynikl labutí krk, kolem kterého se jí linul drobounký řetízek s perličkou. Archie cupital za ní a v chňapkách svíral skleněnou nádobu s vepřovými žebírky.

„Dobrý den. Nechcete s něčím pomoct?“ Okamžitě si vzpomněla na dobré vychování a chrlila ze sebe všechny naučené fráze. „Nemám ještě něco přinýst? Něco k pití? Skleničky?“

Archieho otec zavrtěl hlavou a něco si pro sebe zabrblal.

Paní Colová se jenom usmívala. „V pořádku, už je to všechno, posaď se.“

„S tátou už ses seznámila?“ Vzhlédl k ní od mísy její přítel.

Sedla si a zastrčila vlasy za uši. „Jojo, už jsme se představili,“ probodla ho pohledem a doufala, že mu dojde, proč to dělá.

Archie její hněv však ani v nejmenším nezaregistroval. Posadil se vedle ní a stiskl jí koleno. Až když jeho ruku odstrčila, bezhlasně se jí zeptal, co se děje. Kývla na Bernarda. Archie pokrčil rameny. Chelsie ukázala na svoje oči. Chlapec vědoucně zdvihl bradu a znovu pokrčil rameny. Kopla ho do holeně.

Jeho tiché skučení přehlušil zvonivý hlas jeho matky: „Tak, Chelsie, kolik si dáš?“

Jak ubývalo jídla na dívčině talíři, přibývalo klidu v její duši. Konverzace se ujal Archie a ona se jen usmívala a přikyvovala. Přesně, jak si plánovala. Když dojedla, nezapomněla poděkovat a pochválit hostitelčino kuchařské umění. Paní Colová se mírně zarděla a s úsměvem přinesla dezert - zmrzlinový pohár.

Bernarda ale víc zajímaly jiné věci než zmrzlina. „Takže, Chelsie, Archie nám říkal, že seš boxerka, je to tak?“

„A-no. Boxuju už šest let.“

Zazubil se. „To je úžasný! Co tě k tomu vedlo? A jak se ti podařilo tady toho,“ kývnul bradou Archieho směrem (alespoň přibližně), „naverbovat?“

Chelsie se váhavě poškrábala na zátylku. „Noo… já vlastně ani nevím. Myslím si, že se mě mamka zeptala, jestli bych nechtěla chodit na balet, a já se zděsila na tolik, že jsem jí řekla něco jako: to mě radši dej na box. A pak mi došlo, že by to vlastně mohla bejt sranda. A Archie, on… no…“

„Jen to klidně řekni, Elso,“ mrkl na ni. „Já se přihlásil jenom proto, abych ji sbalil.“

Jeho otec se zakřenil. „Ňach. To by mě teda zajímalo, po kom tyhle nápady máš.“

„Asi po tom, kdo na mě chtěl na střední udělat dojem a vyzvedl mě na maturitní ples tátovým autem,“ zamrkala na něj jeho žena.

Chelsie vyletělo obočí až ke kořínkům.

Bernard mávl rukou do prostoru. „Ale, to jsem byl teprv šeroslepej. A navíc to zabralo, no ne?“

Blondýnka našla pod stolem Archieho ruku a stiskla mu ji. „Jo. Zabralo to perfektně.“

Skoro až litovala, že už musí odejít. Byla by s Colovými strávila ještě hodinku, ne-li dvě. Znovu si poblahopřála k tomu nejlepšímu klukovi, kterého si jen mohla vybrat, a s hlavou plnou takto šťastných myšlenek se vydala na to nejnešťastnější místo ve městě - do Jackova bytu.


Pokračovat na další kapitolu