29. kapitola - Napjaté vztahy

Komentář autora: Já vím, divný, že tu jsem, když jsem na horách, ale... ona je tu celkem nuda. Lyžovat na bahně se zrovna nedá a chodit po památkách, který tady moc nejsou, v dešti taky moc nejde. Plavat už jsme byli, ale jsou tu jenom lázně, takže to bylo drahý jak to prase... z čehož všeho vyplývá, ŽE DO KONCE DR MI ZBÝVÁ UŽ JENOM EPILOG!!!!!! A ten vím, jak bude vypadat. A bude krátkej, takže mám prakticky hotovo. 34 kapitol plus epilog, to by měla být finální verze. Hahahaaa!!! :D A protože jsem z toho tak nadšená a protože na 24 hodin zaplatili naši připojení na net, ji přidávám.
Bohužel, není na ní nic moc supr. Bez obalu řečeno je o hovně. A ta další bude víceméně taky. Ale prostě potřebuju zbrzdit děj. Vždycky konce uspěchám, ale tentokrát ne!
Další střet Chelsie a Stelly plus jedno pozvání na oběd.
Příjemný počtení!!!

Ano, Chelsie se hodlala u Jacka zastavit co nejdřív. Narazila však na dvě pro ni poněkud nepřekročitelné překážky. Totiž nevěděla, kde Jack bydlí, a tak trochu se mu bála zavolat po jejich posledním rozhovoru. Mohla se na adresu zeptat Husky, ale to opět narážela do překážky číslo dvě. Bála se s Jackem mluvit. Bála se, že bude ještě pořád naštvaný. Bála se, že nepřijme její pomoc. A ze všeho nejvíc se bála toho, že ji skutečně bude potřebovat.

Jack byl vždycky zvláštní, ale nikdy by ji bylo nenapadlo, že by to mohlo být z nějakého závažnějšího důvodu. A pořád si nebyla jistá tím, že nějaký důvod existuje. Vždyť kdo je normální? Jak vypadá NORMÁLNÍ člověk? Z těch, co znám, ani jeden. Na druhou stranu ani jeden není TAK zvláštní jako Jack. Na druhou stranu… A takhle byla schopná listovat svou myslí celé hodiny.

Přemýšlela o tom i na hodině tělocviku, dokud jí učitelka neluskla prsty před obličejem. Trhla sebou a provinile zčervenala.

Paní Colová se na ni mračila. „Řekla jsem, ať utvoříte dvojice.“

Přikývla a rozhlédla se kolem. Všichni už byli spárovaní. Kromě ní a Stelly.

Chelsie se na ni pokusila usmát, ale druhá plavovláska jen přiostřila svůj už tak dost ostrý pohled. Boxerka si naštvaně odfrkla, vzala basketbalový míč a jako ostatní se začlenila do řady. Stella naproti ní.

„Přihrávky o zem!“ zavelela tělocvikářka a v tu ránu se od vysokého stropu odrazily dunivé rezonance dopadů osmi míčů.

Chelsie úpěnlivě pozorovala svoji kamarádku a snažila se nějak obměkčit její srdce. Chyběla jí. Strašně moc. A nemohla uvěřit tomu, že ona jí vůbec.

Stella se striktně soustředila jen a pouze na míč, snažíc se ignorovat okolí a především Chelsie. Uvnitř byla rozpolcená. Kvůli Chelsie, její nejlepší kamarádce, bylo její srdce plné bolesti a touhy po usmíření a ty se jako krev šířily do celého těla. Kvůli Chelsie, holce, která svedla její lásku, ovšem glukózu jakožto výživu mozku nahradila nenávist a posedlost pomstou a tomu také odpovídalo její chování. Věděla, že Chelsie ubližuje každým svým vražedným pohledem, svým mlčením a uzavíráním se do sebe. Věděla také, že podělit se s Archiem o jisté informace, by mohlo naplnit její pomstychtivost. Ale nedokázala to. Ne dokud jí tlouklo srdce.

Chelsie byla svým způsobem také rozpolcená. Mrzelo ji, že se s ní Stella nebaví, ale zároveň ji to štvalo. Neměla na to právo! Mohla být uražená týden, maximálně dva, a kdyby se Chelsie nesnažila svoje hříchy odčinit, klidně by tu svoji bublinu mohla přifukovat až do Aleluja, ale takhle?! Takhle, když jí neustále nadbíhala, neustále se omlouvala, ponižovala, pitvořila a kala? To od Stelly nebylo fér, že tomu nepřikládala větší význam než volení absolutně zbytečného třídního předsedy.

Zhluboka se nadechla, hodila míč a hodlala se naposledy pokusit dát jejich přátelství do kupy. „Jak dlouho na mě ještě hodláš být naštvaná?“ zeptala se zahořkle a bylo jí fuk, že ji uslyší půlka tělocvičny včetně učitelky-Archieho matky.

Stella k ní zdvihla prázdný pohled.

„Co mám udělat?  Mám si kleknout?“ Klekla si a rozhodila rukama.

Stella hodila míč.

„Mám se nechat sejmout míčem do hlavy?“ křikla a nastavila se tak, aby se míč se zaduněním odrazil od její lebky. Bolest jí zavřela oči.

Stella se musela zevnitř hryznout do rtu, aby buď neotevřela pusu údivem, nebo se nezačala smát.

Chelsie ovšem nepozorovala v jejím výrazu žádnou převratnou změnu, a tak se naštvaně postavila a dál mlčky přihrávala.

„Teď budeme driblovat. Oběhnete s míčem svojí partnerku, doběhnete na své místo a odtamtud jí přihrajete. Jasné?“

Pííísk.

Chelsie se rozeběhla naproti Stelle a u ní zpomalila.

„Ne, vážně, co mám udělat? Udělám cokoliv, jenom se mnou už konečně mluv!“ šeptala naléhavě.

Stella se nepříjemně zachvěla. Civěla do země, takže ji poněkud překvapilo, když periferně zaznamenala přilétající míč. Pohotově ho chytila a plouživě si to mířila k Chelsie.

„Nemůžeš udělat nic,“ poznamenala tiše. „Já už se s tebou prostě nechci bavit, Chelly,“ a byla pryč.

Menší dívka si nebyla jistá, jestli se necítila líp, když Stella mlčela. Tohle byla rána. Byla to akce, která se dle zákona neobešla bez reakce.

„Ale proč?! Co jsem udělala tak strašnýho?!“ rozječela se na celou tělocvičnu.

Několik děvčat se na ně se zájmem otočilo.

Paní Colová zůstala klidně stát, hlas se jí však lehce chvěl podrážděností. „Stello, Chelsie, běžte si to vyříkat na chodbu, tady vám na to není nikdo zvědavej! A vy pokračujte!“

Chelsie za to byla ráda a z tělocvičny odcházela doslova nadšeně.

Když se za nimi zabouchly dveře, mluvila tišeji, avšak se stejnou razantností. „To se se mnou vážně nebavíš jenom kvůli tomu, že jsem ti neřekla o Jackovi? K čemu by ti bylo dobrý to vědět?“

Stella si založila ruce na prsou. „Třeba by mě pak nepronásledovaly představy toho, jak se někde bezmocně toulá ulicemi a umírá hlady.“

Mírně se nad tím pozastavila. „Hm. Máš pravdu. Asi jsem ti neměla říkat vůbec nic o tom výslechu a o tom, že je Jack nezvěstnej. Máš pravdu, omlouvám se. Znovu,“ vydechla ztrápeně.

Druhá dívka na ni vyvalila oči. Vztek jí narýsoval svislou vrásku uprostřed čela. „Takže jsi mi měla lhát ještě víc? Ne! Měla jsi mi říct celou pravdu! Mohla jsem Jackovi pomoct stejně tak jako ty!“

„Ale Stello,“ zaúpěla, „ty si vůbec neuvědomuješ, jak na tom byl. Jak na tom je! Je strašně podezíravej, nevěří nikomu kromě mě. Kdyby ztratil důvěru i ve mně… ani si nedokážu představit, co by se s ním stalo.“

Jedovatě se ušklíbla. „Mm, tak ty jsi jediná, komu věří, jo? A proč zrovna tobě? Proč ne svejm kámošům?“

Proč ne mně? Dodala si pro sebe bezhlasně.

Chelsie se nadechla k odpovědi, nakonec se však zamračila a zmateně zavrtěla hlavou. „To nevím.“

„Nevíš? Tak já ti to teda řeknu. Protože jsi to tak chtěla! Chtěla jsi Jacka pro sebe, a tak si na něj začala dělat ty svoje štěněčí oči, nebo si na to možná šla spíš drsně? Protože to je asi jeho styl, ne? Nože a tak…“

„Co - co to meleš?!“ Chelsiin hlas přešel v sípot. „Chtěla? Já že jsem něco z tohohle CHTĚLA?! Pane bože, vždyť víš, že se mi Jack ani nelíbí a že mám Archieho!“

„No a?“ Pokrčila nonšalantně rameny. „To je to, o čem mluvím, seš zkaženější než já a taky pěknej pokrytec. Mně vyčítáš, že se támhle líbám s Jimmym, přitom sama děláš do dvou kluků najednou.“

„Ale to přece vůbec není pravda!!!“

„A proč šel Jack teda za tebou?!!“ zaječela hystericky. „MUSELA jsi něco udělat! Nepřišel za tebou přece kvůli tomu, že ho v jednom kuse urážíš a seš na něj hnusná! Proč by si vybíral tebe, když mohl mít mě?!“

Chelsie měla pocit, jakoby se z ní stávala ledová socha.

Stella lapala po dechu, v obličeji byla rudá a lesklýma očima těkala z místa na místo. „Proč tebe, když já se tak snažila? Když jsem se mu tak vybízela? Co jsem udělala špatně?“ šeptala a po tváři se jí skutálela první slza. Když se však podívala na Chelsie, zlost jí znovu zkřivila tvář. „Najednou si to přitančíš ty a všechno je v háji. A dovoluješ si mi tvrdit, že jsi nehnula ani brvou a on ti sám padl k nohám?“

Těžce polkla a snažila se dýchat. „Stello, já ti PŘÍSAHÁM, že jsem se mu nijak nesnažila zalíbit. A taky si nemyslím, že ten zájem, co o mně má, je ten, po kterým ty tak toužíš.“

Stella překvapením zamrkala nad těmi slovy, tak nezvykle moudrými z Chelsiiných úst. Dívala se na ni a přemýšlela, kdy se jejich role prohodily a to ona byla tou hloupou naivní holčičkou, která se zmůže leda tak na obviňování celého světa z vlastních problémů, zatímco Chelsie se chová rozumně a vyrovnaně. Alespoň na její poměry.

Jo, holka, láska dělá divy…

Zhluboka se nadechla a pokusila se trochu uklidnit. „Ráda bych ti věřila, Chels, ale pravdou je… že je mi to jedno. Je mi jedno, proč si tě Jack vybral, podstatný je, že dal přednost tobě přede mnou. A to ti nedokážu odpustit.“

„Ale já za to přece nemůžu,“ knikla plačtivě.

Podivně se na ni usmála. „Mně je fuk, jestli za to můžeš, jde mi o to, že když se na tebe podívám, cítím hroznou bolest a vztek. Promiň,“ povzdechla si a otočila se na patě. Otevřela těžké dveře a vrátila se do tělocvičny.

Chelsie zůstala ještě chvíli stát na chodbě. Horko těžko přemlouvala slzy, aby setrvaly ve svých kanálcích. Pro jistotu si protřela oči pěstmi a potom se připojila k ostatním.

Všem bylo jasné, že jsou obě dívky duchem nepřítomny, a že jejich rozhovor nedopadl zrovna nejlíp. A naštěstí měli dost pochopení, aby je nechali být. Dokonce i paní Colová, jejíž pohled na sobě Chelsie cítila prakticky neustále.

Promluvila s ní až na konci hodiny: „Chelsie, počkej chvíli,“ zarazila ji a odmlčela se, dokud nebyli všichni z doslechu. „Je všechno v pořádku?“ zeptala se jí starostlivě.

Chelsie její empatie (už si to slovo našla) poněkud zarazila, ale ne zas tolik, protože z učitelů měla k paní Colové nejblíže. „Jo,“ pokusila se o úsměv, „jenom běžný holčičí problémy, to přejde, znáte to.“

Učitelka pokývala svou krátkovlasou hlavou. „Dobře.“

„Je to všechno?“

„Vlastně ne,“ přešlápla rozpačitě, „chtěla jsem ti ještě říct, že seš u nás vždycky vítaná.“

Nezvladatelně na ni vykulila oči. Heh? To vypadám na sebevraždu, nebo co? Říká se tohle sebevrahům, nebo ne?

Tělocvikářka se jejímu obličeji upřímně usmála. „Všimla jsem si, že spolu s Archiem trávíte dost času. A taky jsem něco zaslechla,“ zakřenila se rozpustile.

Zatímco ona se solidně bavila, Chelsie by se byla nejradši propadla klidně i do pekla. I tam by ji polévalo menší horko, než tam, kde právě stála. Tušila, že jednoho dne pocítí, jaké to je, chodit se synem svojí učitelky, ale přesto tak nějak tajně doufala, že se tomu vyhne. Třeba tím, že nebudu chodit k nim domů.

„Já - já - totiž, on mi dost pomáhá s angličtinou. Asi víte, jak na tom jsem,“ hleděla jí plaše do očí a připadala si jak centimetrový mravenec.

Její úsměv trochu ochabl, ale spíš lítostivě, než pohrdavě. „Vím o tom. Ale od Archieho taky vím, že se opravdu snažíš s tím něco dělat. A od paní Richardsové zase vím, že se to odráží v tvých výsledcích. I když bylo poměrně těžký z ní tohle přiznání dostat,“ ušklíbla se na novo a Chelsie ze sebe vydala přiškrcený zvuk, jako když morče poškrábáte na zadku. Paní Colová pokračovala: „Co kdybys k nám přišla tuhle sobotu na oběd?“

He, he, he… co?!!

Učitelka se rozesmála. „Promiň, na tvém místě bych byla asi taky zděšená. Zní to strašně… jak to říct… oficiálně, že?“

Chelsie jen bezmocně přikývla.

„Ale to já nechci, jenom si myslím, že by bylo hezké, kdybychom ty naše napjaté vztahy trochu… uvolnili. Skutečně nechci, aby ses bála k nám chodit.“

„Em, ano,“ soukala ze sebe opatrně. Se srdcem v krku to ani jinak nešlo. Spolkla ho a pokračovala: „Ráda přijdu.“

Paní Colová rázně přikývla a znovu se usmála. „Super! Takže v sobotu v jednu? A nemusíš se kvůli tomu nijak strojit, přijď v tom v čem do školy,“ mrkla na ni, „je to přece jenom oběd.“

Chelsie se na ni nervózně usmála. Jo, jenom oběd s matkou mýho kluka, kterou budu ještě minimálně půl roku denně potkávat na chodbě a dvakrát týdně na hodině. Jasně! O nic nejde! Čeho bych se měla bát? Všemohoucí, za co?!

Pokračovat na další kapitolu