28. kapitola - Spojenectví

Komentář autora: Po roce Vánoce, Vánoce přicházejí... no co, nejsem zas až tak daleko od pravdy, už je to věčnost, co přibyla nová kapitola :D
Asi nic připomínat nebudu, protože kapitola sama o sobě dost připomíná.
Těšte se na Husky a její moudra :P
A já jdu zkusit dopast 32. kapitolu...
Příjemný počtení ;)

Chelsie, oslabená tím nesnesitelným psychickým vypětím, zůstala ležet doma po čtrnáct dní s těžkou angínou. Na jednu stranu za to byla ráda, protože si stejnak nedovedla představit, že by se po tom všem měla vrátit zpátky do školy a vytahovat známky. Ne. Takhle to bylo lepší. Takhle se Archie nedivil její zamlklosti a naprosté nesoustředěnosti. Takhle mohla být sama a o všem v klidu přemýšlet.

Jack jí ležel v žaludku znatelněji než pečená kachna s kopou zelí a houskovým knedlíkem. A ne a ne ho strávit. Nebyl v tom žádný romantický zájem, snad jen špetka lítosti a hromada zmatku. Jen ten pocit, že se nikdy nedozvěděla pravdu. A nikdy se ji dozvědět neměla. Že jeho neuvěřitelný život se bude odvíjet dál a ona nezjistí jakým směrem. Nebude vědět, kdo měl tehdá pravdu, jestli Husky nebo Jack. A to bylo opravdu ubíjející.

Přesto se po dvou týdnech začala dávat pomalu do kupy. A velký podíl na tom neměl nikdo jiný než Archie.

Ubohý Archie. Bylo pro Chelsie těžké mu zamlčovat takových věcí. Měl tušení, že mu neříká všechno, a trápilo ho to, ale nijak na ni nedotíral, za což mu byla neskonale vděčná a milovala ho ještě o trochu víc.

Nesmíme zapomínat ani na Stellu. Na chudinku Stellu, která nevěděla, čím jiným nahradit lásku ke své nejlepší kamarádce, než nenávistí a touhou po odplatě. Zoe se jí snažila přivézt na jiné myšlenky, ale po čase to vzdala a prakticky si jí přestala všímat. Nikdy nebyla zrovna příkladným vzorem dobré kamarádky.

A tak obě dívky seděly mlčky vedle sebe, oddělené jen úzkou uličkou, obě znuděné nezáživným výkladem učitelky.

Chelsiino srdce se tiše tříštilo. Sklíčeně se dívala na temeno své nejlepší kamarádky, která zírala z okna, ignorujíc ji, jak jen to šlo. Chelsie si povzdechla a z kapsy vytáhla telefon. O chvíli později udělala Stella to samé. Celá zamračená otevřela nově příchozí zprávu. Byla od její spolusedící.

Strašně mě to mrzí. Prosím, mluv se mnou.

Ani se na ni nepodívala, jen s iritovaným povzdechem strčila mobil do lavice. Znovu se rozvibroval.

Nechtěla jsem ti lhát, ale nechtěla jsem ani porušit slib, co jsem dala Jackovi - že to nikomu neřeknu.

 Lehce nadzvedla obočí. Překvapovalo ji, že v tak dlouhé zprávě neudělala dyslektička ani jednu chybu.

Prosím, mluv se mnou!

Stella hleděla na tabuli a snažila se nevnímat neustále se chvějící telefon. Pomlky mezi zprávami však byly kratší a kratší. Nakonec to nevydržela, vzteky roztřesenými prsty odendala kryt a rázně položila baterku na stůl.

Chelsie nad jejím činem překvapeně zatřepetala řasami a svezla se na židli.

„Stačilo ho vypnout,“ zabrblala, ale nedočkala se žádné odezvy.

Po škole šla s Archiem po dlouhé době na box. Už se těšila, jak si dá do těla, jak všechno vypotí z hlavy, ale bylo tomu přesně naopak. Stačilo jen těch několik málo tréninků s Jackem a všechno jí ho z rázu připomínalo. Každý pohyb, každá rána, každé zákoutí tělocvičny. Dokonce i Archie se před jejíma očima vytahoval do výšky, zužovaly se mu zorničky a zesvětlovaly vlasy.

Sakra, co to se mnou je?! Grr, jak já toho kluka nesnáším! Co si o sobě myslí? Že si jen tak přijde, převrátí mi celej svět vzhůru nohama a pak si zase jen tak odejde? A já se mám vypořádávat s následky? Se Stellou, která se mnou nemluví kvůli… takový kravině! Bože, tak jsem jí neřekla, že jsem dovolila Jackovi spát u nás na chodbě, to je toho… a jemu jsem řekla, že je magor. A podle Husky skutečně je. Kruci, co když… co když vážně… trpí nějakou chorobou? A místo toho, abych mu pomohla, jsem ho vyhnala. Se mnou jedinou se bavil. Mně jediné věřil. A já ho takhle zradila.

Potřepala hlavou a zahleděla se na boxovací pytel před svým obličejem. Musí zavolat Husky. Musí se dozvědět víc.

„Chelsie?“ Vykoukla na ni zpoza pytle Archieho hlava.

Usmála se na něj. „Promiň. Popadala jsem dech.“

„A už jsi ho popadla?“

„Jo, jasně.“

Zazubil se. „Fajn, tak to ti ho můžu zase trochu ubrat,“ naklonil se k ní a padl svými rty na její.

Tiše se zasmála, rozcuchala mu vlasy a odtáhla se od něj dřív, než si jich takto stačil někdo všimnout.

Archie se měl po tréninku sejít s klukama, takže mu nijak zvlášť nevadilo, když mu jeho přítelkyně řekla, že má ještě nějakou práci. Rozloučili se a Chelsie za rohem vytočila číslo z vizitky.

„Smithová, prosím?“ ozvalo se na druhém konci.

Blondýnka sebou trhla. „Em, tady Chelsie,“ obešla veškeré oslovování, tykání i vykání.

„Aha. Ahoj. Děje se něco?“

„Chtěla bych si… s tebou promluvit o Jackovi. Myslím, že bys mohla mít pravdu. Že by s ním mohlo… být něco v nepořádku.“

„Fajn,“ vydechla žena a v sluchátku to zarachtalo, „klidně mi tykej, mimochodem. Kdy se chceš sejít?“

„Ideálně teď. Zvládla bys být tak za hodinu v tom McDonaldu, kde jsme byly posledně?“

„Hmm, spíš hoďku a půl.“

„Dobře. Tak zatím.“

„Zatím.“

Pro případ, že by ztratila odvahu, zamířila rovnou tam. Rodiče už žádný zarach neřešili, a tak si mohla trajdat po městě, jak se jí jen zlíbilo.

Venku sice bylo chladno, ale ona si i přesto objednala McFlurry s jahodami. Servírka po ní hodila dost okatý opovržlivý pohled, ale nedbala toho. Sedla si ke stolku u odpadků, kam se nikdo nehrnul, a na stůl rozložila učebnice, aby si zatím udělala úkoly. Už se skoro naučila soustředit i s hlavou plnou myšlenek, které se školy netýkaly ani vzdáleně.

Po hodině a půl se ve dveřích skutečně objevila Husky, v teniskách na podpatku a černém kabátu. Chelsie zírala na její ofinu a přemýšlela, jestli by jí taky slušela.

Žena se na ni usmála, ukázala na pokladny a rty jí naznačovala, že přijde, jen co si objedná. Chelsie přikývla a v mezičase sklidila knihy a sešity ze stolu. Husky si to k ní kráčela s tácem obsypaným hranolky a jednou velkou colou.

„Zmrzlina?!“

Dívka pokrčila rameny. „Měla jsem na ni chuť a jsem poměrně horkokrevná.“

Husky s úsměvem přikývla a rozdělala kečup. „To nepochybně.“

Rozhodla se její poznámku ignorovat. „Chci vědět všechno,“ předklonila se a lokty opřela o stůl. „Jack už mi něco málo řekl, vím, že má představovat jakousi dokonalou rasu, ale nikdy se mi nezmiňoval o žádný psychický poruše.“

Ten den hnědýma očima zamrkala na souhlas. „Věřím, že to neví. Nikdo z nás to nevěděl. Ale pravdou je, že většina z nás tím trpí.“

„Jak to víš?“

„No,“ poškrábala se ukazováčkem na nose, „Hank, jeden z nás, to dost umí s počítačema a podařilo se mu napíchnout na notebook jednoho vědce a ten si naštěstí pro nás tahá práci domů. Čili jsme u něj našli pár zajímavých složek. Například o dětech s Dawnovým syndromem. Nebo o Jackovi, který vykazoval sociální izolaci a citovou tupost.“

„To by sedělo.“

„Taky si myslím. Jenže Jack utekl, když mu bylo teprve čtrnáct, ještě ho ani nestačili specializovat. Od té doby se jeho stav nejspíš zhoršil.“

Chelsie polkla ledový krém. „Moment, specializovat?“

„Jo. Do patnácti let tě učej vesměs všemu, od patnácti se specializuješ už jenom na jeden obor. U Jacka to měla být bojová umění.“

Ušklíbla se. „To by taky sedělo.“

Rošťácky se zazubila. Měla perfektně rovný chrup, ale poněkud zažloutlý. „Díky tomu jsme ho taky našli. Ve složce bylo, že Jacka baví především box, a tak jsme proklepávaly všechny možný boxerský kluby, dokud jsme ho nenašli.“

Chelsie si povzdechla a opřela se o židli.

Husky ji zkoumala pohledem a mírně špulila rty. „Nevíš, jestli mi můžeš věřit, chápu, ale nemám důvod ti lhát, Chelsie. Chceme obě to samý: pomoct Jackovi.“

Blondýnka se tvářila rozpolceně a nešťastně. „Jak mám ale vědět, že je jeho stav tak vážnej? Jasně, je to tak trochu podivín, ale… nepřijde mi nesvéprávnej.“

„Tak mi o něm něco řekni. Znáš ho určitě líp než já,“ pobídla ji, a tak Chelsie vyprávěla. Plácala páté přes deváté a nechala Husky, ať si z toho vybere to podstatné. A přesně to kříženka dělala.

„Počkej, počkej,“ brzdila ji, „Jack si myslí, že jsem se mu vkradla do bytu?“

Nechápavě se zamračila. „Jo. Několikrát. Ne snad? Vždyť jsi říkala, že jsi ho sledovala.“

Husky semkla plné rty, takže tvořily tlustou čáru. „To sice jo, ale nikdy do jeho bytu. Nikdy jsem v něm nebyla, to mi musíš věřit, Chelsie.“

Odmítavě vrtěla hlavou a krabatila obočí. „Ale on mi říkal, že nacházel věci na jiných místech. A písek na rohožce a tak podobně.“

„Ne, Chelsie. V Jackově garsonce nebyl nikdo jiný než on sám. A Debra.“ Chelsie se na ni zaškaredila a ona se málem neudržela a vyprskla smíchy. „Jeho sousedka,“ ubezpečovala ji.

Přemýšlivě si poklepala plastovou lžičkou na pusu. „Ale to by pak znamenalo… že si to Jack vymyslel.“

„Ani ne tak vymyslel, jako, že tomu začal věřit. Což z něj dělá paranoika. Jen si vezmi, jak se ti tenkrát ztratil v tom obchodě. Jenom kvůli tomu, že si nějaký černoch moc dlouho vybíral jogurt.“

„A jak Stellu málem pořezal…“

„A jak se mermomocí brání tomu mi uvěřit.“

Zašklebila se. „Poslední poznámku bych vyškrtla, mně se taky nechtělo ti věřit. A pořád moc nechce.“

Protočila oči v sloup. „Podstatné je, že už nedokáže rozeznat realitu od svých představ.“

Chelsie těžce vzdychla. „Když já pořád nevím…“

„Kdy jsi viděla Jacka naposledy?“

„No,“ zčervenala, „asi tak před dvěma týdny. Pohádali jsme se.“

Nadechla se, aby něco řekla, pak si to však rozmyslela a nadechla se ještě jednou. „Tak se za ním zítra stav a sama uvidíš, v jakým bude stavu.“

„Když bude normální…“

„Tak mi to oznámíš a já ho nechám dál žít jeho život.“

„A když na tom bude špatně?“

Husky se narovnala a upravila si ofinu. „Pak ho o tom budeš muset přesvědčit.“

I Chelsie se napřímila. „Já?! Proč já? Proč ne ty?“

„Protože TY jsi jediná, komu věří, Chelsie. A ty jsi taky jediná, která mu dokáže otevřít oči. Jenom ty mu můžeš říct, co je pro něj nejlepší.“

„To zní strašně,“ zamručela nespokojeně.

Husky se koketně usmála. „Proč? Protože tě to těší a cítíš se kvůli tomu provinile?“

Chelsie v rozhořčení otevřela pusu dokořán. „Cože?! Ne, to mě teda rozhodně netěší! Jen to zní moc zodpovědně.“

Husky na ni sladce zamrkala a sezobla poslední hranolku. „Ale no tak. Já vím, že máš přítele a seš do něj úplně maximálně zaláskovaná, Chelsie, ale na Jackovi ti záleží. HODNĚ. Jinak bys mi nevolala. A líbí se ti představa, že ty se líbíš jemu. Což tě můžu ubezpečit, že to tak skutečně je.“

Rudá až na palcích u nohou si založila ruce na prsou. „Co seš zač? Vztahová poradkyně?“

Začala si sbírat věci, přičemž stačila pokrčit rameny. „Jsem jen hodně empatická.“

Chelsie si odfrkla a slíbila si, že první, co doma udělá, bude, že si to divné slovo vygooglí.

„No nic, takže jsme domluvené,“ shlédla na ni už oblečená a postavená. „Pojedeš se mnou taxíkem?“

Chelsie se rovněž ustrojila a hodila si batoh přes rameno. „Ne, bydlím kousek.“

„Fajn,“ výrazně kývla. „Jo, a ještě něco. Jsem vážně ráda, že má Jack někoho, jako seš ty, myslím si, že mu to dost pomáhá, ale dávej si pozor, ať ti ten tvůj zájem nepřeroste přes hlavu. Jestli se nemýlím a jestli je Jack skutečně nemocnej, odvezu si ho s sebou do New Yorku. A to není zrovna nejbližší město.“

Chelsie si na hlavu narazila pleteného kulicha s kšiltem. „Tak to je tvoje psychická porucha? Dávat ostatním chytrý rady, i když o ně nestojej?“

Hořce se zasmála, nastoupila do právě přijíždějícího taxíku a zmizela dívce z dohledu.

Pokračovat na další kapitolu