33. kapitola - Zrada II

Komentář autora: Z Jackova pohledu. Trochu jsem ho zklidnila, aby se to dalo číst a dávalo to smysl, známky šílenství však přetrvávají.

Dokonalá rasa celkově nebude moc veselá povídka. Je to spíš takovej smutnej příběh plnej humorných situací. Ale i těch bude ubývat.

Písnička na konci Jacka vystihuje jako... jako mě vystihuje slovo dokonalost! :D

Jestli máte dobrýho pamatováka, najdete dvě paralely se staršími kapitolami.

Příjemný počtení a prosím komentáře ;)

Seděl jsem na zemi s koleny pod bradou a zíral z okna. Srdce mi tlouklo do rytmu chůze cizinců. Sám sobě jsem byl cizí. Všechno mi bylo cizí. Prázdnota mě vyplnila svou nicotností. Marně jsem se snažil zahnat ten pocit broukáním smyšlené melodie.

Seděl jsem na zemi ve tmě a přemýšlel, jak moc byl zatuchlý vzduch, který jsem dýchal. Okno mě vyzývalo, abych ho otevřel, jeho zamřížovaná skleněná tabule odrážela můj obličej, který na mě provokativně mrkal, a kdyby mohl, mluvil by. Ale sklo nemůže mluvit. Tím jsem si byl jistý. Nejsem přece blázen!

Seděl jsem na zemi v chladu, protože netopilo topení. Za dva dny mě k tomu měli odříznout od elektřiny, protože jsem nezaplatil účty. Bez práce se špatně shání prachy, a špatně se shání práce, když nemůžete málem ani vyjít z bytu, protože nevíte, co na vás čeká za rohem.

Seděl jsem na zemi v nepřirozeném tichu, z kterého mi pískalo v uších. Pískalo a pískalo, až jsem si uvědomil, že mi ve skutečnosti zvoní telefon. Divil jsem se, že ještě neumřel. Nepamatoval jsem se, kdy jsem ho naposledy nabíjel.

Číslo na displeji jsem neznal, ale přesto zmáčknul zelené sluchátko. „Haló?“ zašeptal jsem suchým, téměř stařeckým hlasem.

Hlas volajícího byl mnohem zvučnější. „Nazdar, Jacku. Tak jak se ti daří?“

Znělo to, jakoby se mi Husky vysmívala. „Dobře, díky za optání,“ odpověděl jsem upřímně.

Mně neznámo proč jí to vyfouklo slova z úst. Trvalo několik vteřin, než je pochytala a poskládala do vět. „To se bohužel nedá říct o tvé kamarádce. Je tady s náma, chceš ji na ucho?“ Aniž by čekala, co já na to, předala mobil Chelsie. „Jacku,“ jakoby knikla, „nevím, o co jim jde, ale… prej mě zabijí, když nepřijdeš,“ slyšel jsem, jak se třese strachy.

Postavil jsem se na nohy tak prudce, že by se mi normálně zamotala hlava, ale nezamotala. Nesoustředil jsem se na to. Všechny mé smysly se upnuly na ten ubohý hlásek, který mi kolikrát prozářil den, pohladil mě po zbité tváři, zahřál u zmrzlého srdce.

„Kam? Kdy?“ vyštěkl jsem a málem rozdrtil telefon v pevném stisku pravé ruky.

„Tam, kde jste se vy dvě hrdličky poprvý setkaly. Cesta ti zabere čtvrt hodiny, když sebou hodíš. Víš, o kterým místě mluvím?“ zpívala sladce, ale já na jazyku cítil jenom hořkost.

„Vím,“ odmlčel jsem se a pak se zeptal: „Co ode mě chcete?“

Najednou zněl její hlas velmi tvrdě. „Abys šel s námi. Zpátky do ústavu.“

Zaskřípal jsem zuby a bezúčelně zdvihl bradu k pravému rameni, jako bych si chtěl protáhnout krk. Mám riskovat svůj život pro její? Jsem zbabělec, nebo hrdina? A čím bych vlastně měl být? Měl jsem vůbec někdy šanci vyhrát?

„Přijdeš, nebo ji mám zabít rovnou?“

Z dálky se ozval přidušený výkřik.

„Jsem na cestě,“ ukončil jsem hovor a zarazil přístroj do kapsy dlouhých tepláků.

Já jsem stejně nikdy žádný život neměl. Nemám co ztratit.

Strach z vnějšího světa, strach z nepřátel, kterým jsem se hodlal vydat napospas, vystřídalo odhodlání. Pro jednou jsem měl možnost udělat něco smysluplného, cítil jsem se díky tomu silný, mocný, užitečný a důležitý. A líbilo se mi to. Miloval jsem to. A nenáviděl zároveň, protože jsem mohl selhat. Neměl jsem jistotu, že dodrží slovo, že Chelsie neublíží. Ale nezbývalo mi nic jiného, než to risknout.

Vyběhl jsem na ulici a snad nechal dveře od bytu dokořán, nevím, nepamatuju se. Laciné botasky prodřené na patách do sebe vsakovaly vlhkost a špínu z chodníku. Ne, že by na tom záleželo, ty ponožky už jsem stejně neměl mít nikdy příležitost vyprat. Běžel jsem, seč mi ochablé svaly a prázdný žaludek stačily. Mrazivý vzduch se mi snadno dostal pod tenkou mikinu, bunda v tom spěchu zůstala někde pohozená na podlaze mého bytu. Mé skládky, jak by řekla Chelsie.

S ucouranými nohavicemi tepláků a plícemi na jazyku jsem se zastavil na rohu Úzké ulice. Trefnější název by však byl Popelnicová, Zvratková, Krysí nebo něco takového. Zhruba někde uprostřed, před jedním z vchodů paneláku, na jehož neskvostném parapetu jsem tehdá seděl polovinou svého skvostného pozadí, postávala nízká tmavá postava. Byl to ten černoch s oranžovýma očima. Na vteřinu zmizel a pak se znovu objevil, tentokrát s tmavovláskou a blondýnou po boku. Vykročil jsem k nim. Husky se usmívala svými plnými rty, které se trochu usmívaly a špulily, ať se tvářila, jak chtěla, a zboku do žeber zarývala Chelsie hlaveň revolveru. Překvapilo mě, že má na sobě šaty a dost holčičí nepraktický boty. Celkově vypadala jinak. Upraveně. Víc jako holka. Dokonce bych možná řekl i žena, ale v porovnání s Husky bylo zřejmé, že je ještě dítě.

Zastavil jsem asi tři metry před nimi a zaměřil se na Husky, na kterou jsem byl aspoň trochu zvyklý. „Co teď?“

Překvapilo mě, když mi odpověděl ten prcek, jehož hlas byl hlubší než Mariánskej příkop. „Ty půjdeš se mnou. Husky zůstane s tou holkou, dokud se nedostaneme do ústavu. Pak se k nám přidá a holku necháme dál žít její život.“

Zamračil jsem se a sjel ustrašenou Chelsie hodnotícím pohledem, jako bych zvažoval její koupi. „Jak budu vědět, že ji nezabije, jen co zajdem za roh?“

„Nebudeš,“ pokrčila kříženka lehce rameny, „ale proč bychom ji zabíjeli? Aby nás neudala? Nás, kteří de facto neexistujeme? Ústav, o kterém neví, kde se nachází, nebo jak se jmenuje? Kterýmu vláda kreje záda?“

„Ale proč ne, že? Proč nespáchat dokonalý zločin jen tak z rozmaru?“ Ušklíbnul jsem se.

Černoch se zatvářil velmi vážně. „My neděláme nic jen tak z rozmaru. Plníme rozkazy, nic víc, nic míň.“

Uchechtl jsem se a mírně zavrtěl hlavou. „No jistě. Jsme přece všichni jenom otroci.“

„Dost už toho,“ povzdechla si Husky a pohodila dlouhými vlasy, „začíná mi bejt pěkná zima.“

Černoch přikývl a málem ke mně natáhl ruku, ale včas se zarazil. „Můžeme?“

Přišlo mi, že se zastavil čas. Stál jsem tam v tom chladném večeru, zíral na porušený asfalt a měl v hlavě celý vesmír. To v mé hlavě se odehrávala ta absurdní scéna, ve které jsem se dobrovolně vracel na místo, ze kterého jsem uprchl, ve které jsem nechával život téměř bezbranné dívky v rukách cvičené vražedkyně, či k jakému účelu byla ta exotická kráska stvořena. To vše byla jen má fantazie. Ale já ji nemohl změnit. A když jsem vzhlédl, uvědomil jsem si, že to není v mé hlavě, ale v něčí jiné. Možná Kristově, možná Alláhově, Šivově, nebo úplně jiné, ale byl jsem si celkem jistý, že mě nikdo nevyslyší a nezmění, co už dávno předurčil.

„Mohla bych…“ špitla Chelsie a zabodla mi tím šíp do srdce, „mohla bych se s ním ještě rozloučit?“

Zkoumal jsem Husky i černocha pohledem a oni zkoumali zase sebe. Oba pokývali hlavami a Husky, aniž by sklonila zbraň, povolila stisk na Chelsiině paži. Ta od ní obezřetně odstoupila a vykročila směrem ke mně. Hleděl jsem jí pevně do očí a hledal v nich nějaký únikový plán, naději, nebo prosbu, abych tohle šílenství nějak zastavil, ale viděl jsem v nich jenom něco jako smíření. Skoro se tvářila, jakoby mi šla dát poslední pomazání. Jako by měla každou chvíli roztáhnout svá křídla a vzít mě do nebe. Místo toho mě však vzala k sobě do náručí. Rozpřáhla paže a obtočila mi je kolem ramen tak pevně, že jsem chvíli nemohl popadnout dech. Nebo to možná bylo šokem. Její voňavé vlasy se mi vpletly do strniště a mně přišlo na mysl, že už třeba nepůjdou vymotat a tak nás nebudou moct nikdy rozdělit. Dokud je nenapadne vzít si nůžky. Opatrně, abych ji od sebe neodehnal, jsem ohnul ruce v loktech a přitiskl dlaně na její bedra. Trochu se zavrtěla a natiskla se tak na mě ještě víc. To bylo poprvé, co mě někdo objal. Čekal jsem na to skoro osmnáct let.

„Sbohem, Jacku,“ zamumlala mi do mikiny a až pak se ode mě odtáhla. Usmála se a já si poprvé pomyslel, že je krásná. „Ráda jsem tě poznala.“

Na sucho jsem polkl a ztěžka se nadechl. „Díky. Za všechno.“ To bylo jediné, na co jsem se zmohl. Poznal jsem však, že i ta tři slova byla víc, než ode mě to rozkošné nedochůdče očekávalo. Zvláště pak to jedno slovo na „D“.

„Tak jdeme,“ pokynul mi rukou černoch a Chelsie zaujala své místo vedle Husky a revolveru.

Vydal jsem se za ním tmavou uličkou, na jejímž konci, schovaný za řadou popelnic, stál taxík. Trochu mě překvapilo, když zaujal místo řidiče, ale ne zas tak moc. Naposledy jsem se ohlédl, abych spatřil zářivou hřívu světlých vlasů. Zamávala mi. Já zamával jí. A pak mi zmizela za rohem šedivého paneláku.

Pokračovat na další kapitolu

Jsem jiný,

protože nejsem z tohoto světa,

mám jméno,

ale byl jsem změněn

a už nemůžu zůstat stejným.

A jsem ztracený případ,

jestli to znamená, že jsem se dříve ztratil,

teď jsem to však našel,

jsem obklíčený,

protože slyšíš, jak to vyznělo,

jako andělšký zpěv miliónů hlasů.

R: Konec je tam, kde my začínáme,

je to plazení se zpět,

když prcháme,

protože konec je tam, kde začínáme,

kde se spravují zlomená srdce

a znovu začínají bít,

konec je tam, kde my začínáme.

Jsem nestvůra,

pokud to znamená, že jsem nepochopený,

protože je to plné života a já to nemůžu skrýt,

síla vzrůstá.

A jsem zrádce,

jestli to znamená, že jsem se otočil sám proti sobě,

nemůžu to popřít, je to jako běsnění

a já ho nemůžu umlčet.

 Jako andělšký zpěv miliónů hlasů.

R