Seminární práce - Kostel sv. Bartoloměje v Pardubicích

Neee, nebojte, to není to Vánoční překvápko, to já jen obohacuji svoji kolonku "Školní pomůcky". Nechápu, jak to někomu mohlo zabrat jenom 2 dny, já se s tou prací patlala... no, kdybych nedělala každej den jen 1-2 hoďky, ale 4-5 hoděk, tak bych to taky možná měla za 2 dny... ale nevadí :D
Kdyby měl někdo mít referát na náš úžasnej kostel, o kterým je toho na wiki asi tak... asi tak tolik, kolik toho tady píšu (nad zalomením textu), tak... tady je "pár" informací navrch :D

Historie a architektura kostela sv. Bartoloměje v Pardubicích

Historie

První zmínky o Kostele svatého Bartoloměje jsou zároveň prvními zmínkami o městě Pardubice. Bylo to roku 1295, kdy Řád křížovníků s červeným křížem a srdcem (též zvaný řád cyriáků), založený v Římě roku 1256 a do Čech je pravděpodobně přiveden králem Přemyslem Otakarem II., přišel do Pardubic a zbudoval na místě dnešního kostela klášter. Tento řád roku 1332 získal darem od držitele pardubického panství, Arnošta z Pardubic a jeho ženy Adličky, celou ves Pardubice. O jejich dalším působení se nám však nedochovaly žádné památky.

Prvotně byl Kostel sv. Bartoloměje proveden v pozdně gotickém slohu. Skládal se ze tří stejně vysokých lodí na čtvercovém půdorysu a jeho strop zdobila jednoduchá křížová žebrová klenba na čtyřech pilířích.

Z letopisů se dále dovídáme až o zničení kláštera dne 29. 4. 1421 Žižkovými vojáky pod vedením Bočka z Kunštátu. Zpustošeny byly i klášterní budovy v Pardubičkách a majitelem veškerého pardubického zboží se stal Žižkův přítel Viktorin z Kunštátu a Poděbrad. Od té doby až do vlády Viléma z Pernštejna nejsou o kostele ani klášteře žádné zprávy.

Roku 1507 lehlo město Pardubice popelem a Vilém II. z Pernštejna ihned započal jeho renovaci. Vybudoval nový kostel a klášter a věnoval ho mnichům Minoritům, kteří byli povoláni z Krakova. Pernštejnský kostel měl být nejenom panskou hrobkou, ale i místem bohoslužby pro zámeckou rodinu a katolické osadníky. Podle votivní desky nad hlavním vchodem vybudoval Vilém kostel i ke svému pohřbu, nicméně byl pochován v rodinné hrobce v Doubravníku. Chrám se stal místem posledního odpočinku jeho syna Vojtěcha z Pernštejna, Johanky Zvířetické z Wattemberka a jejího manžela, kterému nechala postavit bohatě zdobený sarkofág.

Na poměry tehdejší doby se dal Vilém do velmi odvážné a technicky náročné výstavby. Aby zásobil město pitnou vodou, svedl řeku Loučnou od jejího vtoku do Labe u Počápel do řeky Chrudimky nově zřízeným korytem v Mezimostí a po sloučení vedl vodu středem města terasami, tunely, mezi domy, pod ulicemi, vedle děkanského chrámu přes Valchu dále do Labe. Zároveň bylo třeba založit kostel i klášter uvnitř hradebního obvodu města, a sice na obou březích nového řečiště, čili byly obě budovy spojeny sklenutým mostem, jenž pro svou vysokou polohu vyžadoval široké, ne příliš příkré schodiště, které bylo lemováno zábradlím s gotickým ornamentem. Raná renesance se projevila ve sv. Bartoloměji až v závěru Vilémovy éry, a to na severním portálu chrámu. Představuje tak nejstarší památku nového nastupujícího slohu ve městě datovanou rokem 1519.

Roku 1538, 7 let po prohlášení kostela farním, stavba opět vyhořela a její obnovy se ujal Jan z Pernštejna - na opravu celého města si povolal mistra Jiříka z Olomouce. Tato obnova znamenala rozšíření - mezi gotické pilíře vložili italští mistři renesanční oblouky - a také zřízení chóru podél všech tří stěn. Do kamenného zábradlí bylo vloženo šedesát čtyři kazet, které vyplňovaly rosety, antické masky a květy. Zábradlí chóru zdobily čtyři rodinné erby, tedy erby pánů z Pernštejna, z Lomnice, erb Johanky z Liblic a Kdulinců z Ostroměře. Na střeše se do výše 24 metrů tyčila protáhlá sanktusová věž s měděným krytem na šesti bocích, zlacenou bání a hvězdou.

Po smrti Jana z Pernštejna přešel kostel do vlastnictví osadníků, což mělo za důsledek budování „sklípků“ v dlažbě pro zesnulé.

Když Kostel sv. Bartoloměje získal podobojí, minorité se v nekatolickém městě začali cítit příliš izolováni a po deseti letech jejich konvent v Pardubicích zanikl.

O podobě interiéru kostela z období reformace (17. st.) vypovídají z části zprávy katolických děkanů Bohátka a Tešnera, kteří si v letech 1616 a 1617 stěžovali na úroveň vybavení chrámu, které odpovídalo kalvínské bohoslužbě. Postrádali zde obrazy, ornáty a liturgické knihy. Z vnitřního zařízení se nám dochovala pouze bronzová křtitelnice, která byla přenesena do Pardubic z kostela Zvěstování Panny Marie.

Po bitvě na Bílé hoře došlo k definitivní rekatolizaci a minorité se vrátili zpět do města. Silné nekatolické skupiny se zde udržely navzdory všem útlakům až do vydání tolerančního patentu v roce 1781. Fara u sv. Bartoloměje v Pardubicích zaujímala v  pobělohorském systému církevní správy významné postavení - v roce 1633 pod ni patřily mnohé neobsazené farnosti na Pardubicku s přilehlými vesnicemi.

Další úprava kostela přišla roku 1733. K jižní lodi byla přistavěna kaple umučení Páně (též zvaná Černá kaple). Velkou vzácností se stal oltář Piety, která byla doplněna sochami sv. Jana Evangelisty a sv. Máří; nechyběly ani dva kříže s lotry. Pravděpodobným autorem tohoto díla je pardubický řezbář Karel Dusík, pozlacení se přisuzuje Jakubu Peerovi.

Po nezdařilých pokusech o rozšíření kostela se počátkem 19. století přistoupilo alespoň k opravě, která však stavbu spíše znehodnotila, než zvelebila. Sanktusová věž byla nahrazena nižší, měděný kryt nahrazen cínovým plechem a místo barokního oltáře Martin Řemeslo vyřezal empirový.

Tato chyba byla napravena až na jaře 1912. Velkou přestavbu zařídila Jednota pro rozšíření děkanského chrámu Páně v Pardubicích (předsedou Č. Vančura, stavitelem B. Dvořák). Očistilo se a vylepšilo zdivo chrámu (bylo vyztuženo zbytky z chrámu Cyriáků a hrobky pernštejnské), věži byla navrácena její podoba z roku 1666, střecha dostala novou pokrývku, pokažená kamenná dlažba se nahradila terakotou, okna vyplnila figurální malbou od pražského umělce Kryšpína a dveře se upravily podle staršího vzoru. Přestavby se dočkala také sakristie. Kapli „Černou“ nahradila na severní straně kaple „Piety“ a stěnu nad ní vyzdobil A. Häusler „Jesličkami“ podle vzoru M. Aleše (v jejich středu je usazena votivní deska na památku nákladné opravy). Ke zvětšení chóru došlo průlomem staré štítní zdi a byl ohraničen novým dubovým zábradlím se znaky od řezbáře Březiny. Nové varhany pro kostel sestavil místní J. Šturma a pražský mistr K. Urban. Celkové náklady činily 144 000Kč.

Lidé nepřestali do kostela investovat ani po té, co roku 1929 větrná smršť vzala poměrně nedávno zrekonstruovanou věžičku. Na zhotovení nové se podíleli: Ing. Hammerschmied, tesař Jan Polák z Pardubic a klempíř Josef Kohoutek. Práce si přišla na 58 488Kč. Z této doby také pochází 118kg těžký zvon, o jehož elektrifikaci se zasloužil R. Manoušek z Husovic u Brna. Do báně věže byl vložen pergamenový pamětní list: „Ve jménu Páně.“

Jednou z nejvýznamnějších událostí v historii kostela je nepochybně jeho návštěva královéhradeckým biskupem Dr. Mořicem Píchou roku 1933. Ten slíbil povýšit děkanský chrám na arciděkanský, čemuž se stalo dne 1. 4. 1934.

Roku 1940 oslavily Pardubice své 600leté jubileum povýšení na město a při této příležitosti byla do presbytáře patronu města, arcibiskupu Arnoštu z Pardubic, zasazena pamětní deska.

Dvanáct let poté došlo k opravám interiéru chrámu, prováděným Chrámovým družstvem. Podařilo se tak odkrýt původní malířskou výzdobu a zjištěné nálezy se konzervovaly a zrestaurovaly.

K dalším obnovám došlo v 80. letech 20. století, kdy byly pro kostel zakoupeny nové varhany, prejzy na střeše z roku 1912 se nahradily měděným plechem a předsíň s presbytářem se dočkaly nových krytin. Zrenovovány byly také štíty chrámu.

Poslední nákladná rekonstrukce proběhla mezi lety 1994 a 1997.

Architektura

Exteriér

Celá stavba je orientována na východozápad - presbytář na západní straně a předsíň na východní. Sedlovou střechu uzavírají štíty, horizontálně dělené římsami, na okrajích zdobené stínky.

Stavbu můžeme rozdělit do tří částí:

1)      Předsíň a západní průčelí

2)      Jižní strana

3)      Severní strana

Předsíň a západní průčelí

Předsíň z roku 1912, navržená architektem Božou Dvořákem, odpovídá stylem pozdní gotice a rané renesanci. Nad střechou vystupuje původní vysoký štít kostela, z dob Viléma z Pernštejna, s ozdobným cimbuřím na okrajích. Průčelí zdobí obloučkový štít a silueta sv. Bartoloměje. Ploše štítu dominuje velká figura Ukřižovaného od V. Amorta, nad křížem je pak symbol Nejsvětější Trojice a pod ním dva erby: vlevo pánů z Pernštejna, vpravo města Pardubic. Nad vstupem se nacházejí v půlkruhových nikách mozaiky tří světců, českých zemských patronů, které datuje letopočet 1913. Dveře portálu jsou pokryty měděným plechem a nad nimi je umístěn nápis: Nedej zahynouti nám ni budoucím a letopočet 1912.

Jižní strana

Portál na této straně kostela pochází opět z dob Viléma a odpovídá pozdně gotickému stylu. Stejně tak je tomu se zdivem, doplněným opěrnými pilíři, a s okny s kružbami v lodi a presbytáři (krom prvního okna zleva nad portálem, které bylo dodatečně rekonstruováno). Pomocí hranolové schodišťové věže z počátku 20. století se dostaneme na kůr. Zazděný otvor v patře dokládá existenci vchodu a renesančního schodiště na tribunu určeného pro literátský chór, jenž se připomíná v Pardubicích od roku 1542. Na hlavní loď navazuje polygonálně uzavřený presbytář rovněž s opěrnými pilíři.

Severní strana

Z boku předsíně kostela vystupuje novobarokní kaple Piety (1913), která nahradila zbořenou Černou kapli (1733). Za ní pokračuje torzo původní hradby, která tvořila součást pozdně gotického rondelu, nyní parapetu mostu. Široký pozdně gotický most se klene nad kanálem velkým obloukem valené klenby. Vnitřní strana zídky je zdobena pozdně gotickými lichými kružbami s rotujícími plaménky a raně renesančními kuželkovými motivy. Socha Jana Nepomuckého na konci pochází z 20. let 20. století. Z významného vodního kanálu, který protékal městem, se dnes dochovaly jen dva bazény před kostelem a další na Wernerově nábřeží.

Zdivo se architektonicky shoduje s tím na jižní straně kostela. Je doplněno gotickými lomenými okny s výjimkou barokního nad portálem.

Celému kostelu dominuje raně renesanční portál s pozdně gotickým nástavcem, kde je umístěna nápisová deska a reliéf s erbovní pověstí. Portál datuje nápis se jménem objednavatele a rokem vzniku, provedený latinskými majuskulemi, a který v přepisu zní: Vilém z Pernštejna a na Helfštejně Etc. léta 1519. Vchod zevnitř rámuje profilované přetínané ostění, na bocích vystupují členěné sloupy ukončené bohatými košovými hlavicemi s jemnou plastickou rostlinnou výzdobou. Pozoruhodné jsou miniaturní hlavičky na římse, která ukončuje hlavice sloupů. Výzdoba sloupů se vztahovala k funkci hrobky - tři hlavy mužů v různém věku, šašek a štítek s pernštejnským erbem. Architráv zdobí původní barevné mramorování a motivy palmety. Kádí nenavazuje na sloupy. Uzavírá je římsa se dvěma hlavičkami v čepicích. Nad tím je reliéf s pernštejnskou erbovní pověstí, který sloužil k oslavě Viléma z Pernštejna a jeho rodu.  Reliéf provází 4 znaky, které dokládají postavení a význam Pernštejnů spřízněných s předními šlechtickými rody. Směrem ke kanálu předstupuje nízká přístavba, sakristie, v letech 1912-13 přestavěna v novogotickém slohu.

Interiér

Předsíň

Do předsíně, postavené na téměř čtvercovém půdorysu, vstoupíme západním portálem. Křížovou klenbu z kamenných žeber doplňují pásy ze štuku, které ve výsledné podobě vytvářejí iluzi hvězdové klenby s erby na jejich průsečících. Žebra se sbíhají na pilíře, které nesou půlkruhové arkády, jež rámují stěny. Malířskou výzdobu ovlivnila secese v její barevnosti a pružnosti linií křivek.

Na západní stěně nad vstupem je umístěna vitráž z roku 1913, která představuje žehnajícího Krista. V horním pásu je zasazeno 6 vitráží představujících zleva Cyrila a Metoděje a čtyři evangelisty (1913 E. Škarda podle návrhu Häuslera). Nad nimi se objevuje nástěnná malba s námětem veraikonu, který drží dvojice andělů. Vitráže ve třech oknech na jižní straně jsou opět dílem Škardy a Hauslera. Jejich tématy jsou zleva Navštívení Panny Marie, sv. Petr a Pavel a nakonec Kristus zjevující se sv. Máří.

Severní stěna se otevírá půlkruhovým obloukem rámovaným kamenným novorenesančním ostěním. Nad ním se nachází malba Narození Páně (podle předlohy M. Aleše vytvořil Häusler). V lunetě obraz provází nápis: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle. Text pod malbou uvádí informace o obnově kostela.

Dále jsou na stěnách předsíně zavěšeny obrazy zastavení křížové cesty z 19. století. Při přechodu z ní do hlavní lodi nás zaujmou dva mosazné medailony opatřené na paměť povýšení kostela na arciděkanství. Ještě před mříží, která odděluje předsíň od hlavní lodi, se nachází reliéfní portrét tehdejšího duchovního správce V. Šetiny s datem 1. dubna 1934 a naproti němu portrét královéhradeckého biskupa M. Píchy.

Kaple Piety

Nazývá se podle sousoší Kalvárie, které se někdy špatně označuje jako Pieta. Zaoblený tvar závěru kaple přechází do kupolové klenby. Ve zdivu jsou zasazeny náhrobní desky bohatých měšťanů a šlechty z 16. a 17. století. Napravo dále navazuje zpovědní místnost.

Kalvárie, zhotovená v letech 1736-1737 pro tehdy nově zřízenou Černou kapli (rovněž kaple sv. Kříže) se řádí k nejvýznamnějším dílům kostela. Autorem tohoto díla je sochař a řezbář I. Rohrbach z Chrudimi a původní pozlacení, které se ovšem nedochovalo, provedl Jakub Peer z Turnova. Kalvárie zachycuje umučení Ježíše Krista, v tomto případě přímo ukřižování. Mimo něj si můžeme nalevo povšimnout Panny Marie, kterou podpírá sv. Máří Magdaléna; vpravo se nachází Jan Evangelista a dva andělé. Původně ji tvořil ještě větší počet postav, na kterých pracovalo více autorů, ale ty jsou dnes v muzeu.

Síňové trojlodí

I tato místnost je postavěna na téměř čtvercovém půdorysu a její strop zdobí křížové žebrové klenby v rozsahu dvou a půl pole, které nesou čtyři pilíře. Klenbu uzavírají svorníky s erby, podél žeber se objevují žluto-černé z období rané renesance.

Tribuna

Tribuna zaujímá prostor mezi pilíři obou bočních lodí. Pochází z let 1538-39 a vznikla ve dvou těsně po sobě jdoucích etapách. Z nejstarší fáze výstavby pochází hrotité arkády, které slohově odpovídají pozdní gotice. Naopak segmentové kamenné profilované oblouky a volutové konzuly se hlásí k rané renesanci. Celou výstavbu řídil pravděpodobně Jiřík z Olomouce.

Valenou klenbu s trojbokými výsečemi doplnila v pozdní renesanci (počátek 17. st.) pestrá výmalba složená z květů, plodů a listů. Při restauraci v roce 1995 byla k tomu objevena bohatá malířská a sochařská výzdoba stěny tribuny, kterou tvoří například andělé mezi oblouky.

Tribunu uzavírá parapetní zídka členěná dvěma římsami. Představuje unikátní soubor 64 raně renesančních reliéfů s figurálními a vegetabilními motivy. Na čelní straně střední tribuny se nachází další tři desky z roku 1913, znak města a dvě mužské hlavy (předseda Jednoty Vančuru a jednatele Sakaře). Text pod parapetem dokládá zásluhy Jana z Pernštejna. Parapetní pás je na jižní i severní tribuně rozdělen pilíři na dvě pole o 13 a 14 reliéfních kazetách. Dvojice těchto desek oddělují úzké pásy tvořené rostlinným ornamentem nebo reliéfními sloupky, případně postavou stojící na sloupu.

Jižní tribuna je bohatěji zdobena, zachycuje různé mužské a ženské tváře, většinou z profilu, doplněné květinovými a listovými motivy. Na tribunu se dostaneme vnějším schodištěm ze severní strany kostela. Raně renesanční malířskou výzdobu tvoří černošedé architektonické orámování s drobnými listy, vejcovcem, perlovcem a úzkou linkou.

Tribuna měla dvě funkce: sloužila literátskému chóru k provozování duchovní hudby a zpěvu při bohoslužbách a vyjadřovala čestné a společensky nadřazené postavení patrona kostela - majitele panství a jeho nejvyšších úředníků.

Jižní loď

Namísto zazděného vchodu do Černé kaple vytvořil Dvořák oválné okno s vitráží Madony podle návrhu M. Aleše. Na stupňovité podestě se nachází křtitelnice. Je to nejstarší dochovaná památka ve sv. Bartoloměji z roku 1515. Původně byla určena pro farní kostel Zvěstování Panny Marie, ke svatému Bartolomějovi se dostala roku 1532 s příchodem utrakvistů a s přenesením farní funkce ke zdejšímu kostelu. Je vyrobena z bronzu a má typický gotický tvar zvoncového kotle na třech nohách, které nahoře přecházejí v masky tří vousatých dlouhovlasých mužů a dole jsou ukončeny lvími spáry. Horní pás kotle zdobí 6 zubřích hlav, pod kterými se nachází nápis v gotických minuskulích uvádějící jméno objednavatele - Vilém z Pernštejna - a datum vyhotovení. Víko pochází z období pozdní renesance. Za autora se pokládá pardubický mistr Gregor.

Oltář sv. Anny

Barokní oltář datovaný rokem 1721 je zasvěcený matce Panny Marie. Současná podoba neodpovídá původní, důkazem je toho například socha světce z úplně jiného barokního oltáře. Obraz a rám v oltáři pochází z čtvrtiny 18. st. A zachycuje spojení Pozemská trojice (P. Marie, sv. Anna, sv. Jáchym) s Trojicí nebeskou, kterou odhaluje za oponou andílek nad sv. Jáchymem. Panna Marie je zde zachycena jako dívka v modrém plášti a dvanácti hvězdičkami kole hlavy. Na menze oltáře je umístěna kartuš ze stejné doby s námětem Příbuzenstvo Kristovo.

Boční oltář Panny Marie Svatohorské

Tento oltář z roku 1735 je umístěn na východní stěně severní lodi. Z původního barokního vybavení se dochoval chrám s dvěma andělíčky, kteří drží korunku s mariánským monogramem. Dřevořezba na menze představuje Zjevení Panny Marie Svatohorské. Úctu jí prokazují papež, císař a stavové. Obraz Panny Marie s dítětem namaloval Jaroslav Heřmanský v roce 1951.

Kazatelna

 Dílo pardubického řezbáře Jakuba teplého, vyhotoveno letopočtu 1770, které najdeme před vítězným obloukem na jeho levé straně v hlavní lodi. Je kombinací baroka a raného klasicismu. Dvě ženské plastiky, které zdobí tuto kazatelnu, představují tradiční křesťanské ctnosti: naději (symbolizována kotvou), lásku (srdce) a víru (na vrcholu stříšky). Kromě těchto postav zde můžeme najít i sochy andílků. Rokokový ornament rámuje reliéfy na parapetu s náměty: Zázračný rybolov a na boku Kristus Dobrý pastýř.

Vítězný oblouk

Odděluje kněžiště (presbytář) od hlavní lodi. Okrové kvádrování orámované světlou linkou pochází z období rané renesance, vnitřní část oblouku je však barokní - zdobí ji hlavičky andílků v oblacích. Na pravé čelní hraně vítězného oblouku se nachází barokní krucifix.

Kněžiště

Liturgické zařízení kostela vzniklo podle návrhu Ing. Jana Klimeše roku 1997. Patří k němu menza (oltář) obrácená k věřícím, čtecí pult a sedačky pro kněze a ministranty. Na pravé straně vítězného oblouku je zabudovaný mramorový raně renesanční náhrobek Žofie Těšínské. Jsou na něm postavičky dvou putti (děťátek podobným andílkům bez křídel), kteří drží dekorativní zavíjený štítek (kartuši) s těšínskou korunovanou orlicí. Na jeho pozadí se linou plastické stuhy. Tento náhrobek je považován za nejkvalitnější sochařské renesanční dílo ve městě. Druhý náhrobek se nachází na severní straně vítězného oblouku a patří Janu a Jaroslavovi ze Šelemberka.

Celý prostor kněžiště je zaklenut jedním polem žebrové křížové klenby. Závěr kněžiště je konstruován na pěti stranách osmiúhelníku a zakřivený opět žebrovou křížovou klenbou ukončenou kolčím (turnajovým) štítkem se znakem pánů z Pernštejna.

V rané renesanci dostal vnitřek kněžiště novou podobu díky malířské výzdobě. Kolem oken jsou malované dekorativní pásy tvořené černou linkou a drobnými lístky, perlovci a vejcovci. Na jižní straně se nachází figurální nástěnná malba, která představuje českého zemského patrona sv. Vojtěcha v biskupském oděvu a s berlou. Za ním je vyobrazen neznámý klášter a muži v loďce v protějším rohu zřejmě symbolizují legendu o sv. Vojtěchu a převoznících u Neratovic (poprvé se tato legenda objevuje v Kronice české V. Hájka z Libočan). Severní stranu z části pokrývá další malba, ale značně poškozená zachycující nejspíš sv. Floriána (muž ve zbroji s kopím). Vše bylo objeveno v letech 1995-96. Na levé straně kněžiště je vybudovaný pozdně gotický portálek, který vede do sakristie. Ze stejné doby pocházejí také plechem pobité dveře. Protější jižní stěnu prolamuje pozdně gotické sedile (výklenek ve zdi).

Náhrobek Vojtěcha z Pernštejna

Nad hrobkou zesnulého, přímo uprostřed kněžiště, se nachází tumba. Náhrobek tvoří mramorová deska s postavou zemřelého ve vysokém reliéfu o rozměrech 224x110cm a čtyři pískovcové boční desky s postavičkami putti, kteří drží nápisové pásky a erb. Ležící figura Vojtěcha dosahuje životní velikosti, je oděna ve zbroji a svírá meč a kladivo. Tělo bylo zachyceno v kontrapostu, který se projevil v postoji a gestech. Jeho vlasy pokrývá ozdobný čepec. Otevřené oči naznačují, že Vojtěch očekává zmrtvýchvstání (součástí středověké tradice). U hlavy mu leží erby pánů z Pernštejna a Liblic (otce a matky), u nohou pánů z Lomnice a vpravo Kdulinců z Ostroměře. Na čele tumby směrem do lodi se nachází pernštejnský znak (hlava zubra na renesančním štítě, provázena přilbicí, klenotem a přikrývadly). Boky tumby jsou členěné na dva pilastry (polosloupy) doprovázené rostlinnými ornamenty a kandelábrovým motivem. V každém z nich jsou umístěny dvě postavičky putti, svírající kruhy s nápisovou deskou (latinsky psané texty ze Starého a Nového zákona). Horní deska tumby je z nedvědického mramoru. Pod náhrobkem se nachází cihelná klenutá hrobka, v níž ležely ostatky tří osob. Celkem bylo odkryto 27 hrobů z období 16. - 18. století.

Hlavní oltář

Stejně jako kostel je i hlavní oltář zasvěcen sv. Bartoloměji. V průběhu staletí se dočkal četných proměn, současný oltář vznikl spojením barokních částí staršího oltáře a sochařské výzdoby s klasicistní architekturou, která byla určena k umístění obrazu. Kvalitní řezby andělů nad brankami z 18. st. jsou připisovány Jiřímu Františku Pacákovi (jeho charakteristické znaky: dramatická gesta, dynamický pohyb, charakteristický obličej, rozevlátá hybná drapérie). Architektura svatostánku umístěná na menze se rozevírá dvěma bočními křídly ukončenými tordovanými sloupky. Mezi nimi je schránka pro Nejsvětější svátost a nad ní plastika Ukřižovaného. Dále si můžeme povšimnout mladších rokokových relikvářů.

 Celému oltáři dominuje mohutná klasicistní stěna, která štítem zasahuje až do lunety klenby. Plošná architektura je členěna na bocích pilastry a v horní části plasticky vyvinutou římsou, na níž jsou typické dobové vázy; nad ní svítí aureola - svatozář ze slunečních paprsků a obláčků. Autorem tohoto díla je pardubický truhlář a řezbář M. Řemeslo (1817), původního pozlacení F. Pištora.

Umístění obrazu Umučení sv. Bartoloměje od slezského malíře Michala Leopolda Willmanna, 1692-93, je pro celý oltář velmi dominantní. Námět obrazu vychází ze Zlaté legendy, která hovoří o misionářské cestě apoštola sv. Bartoloměje na východ do Indie a jeho mučednické smrt v Arménii. Obraz zachytil právě tuto událost: sv. Bartoloměj byl zajat, přivázán ke stromu a zaživa stažen z kůže. Utrpení světce vyobrazil Willmann s veškerým naturalismem. Významnou roli hraje též výrazná barevnost, která mu dodává na dramatičnosti. Město Pardubice zakoupilo dílo ve dražbě roku 1787 za 50 zlatých rýnských.

Zdroje

·         HRUBÝ, V. a J. STANĚK. Kostel sv. Bartoloměje v Pardubicích. Vyd. 1. Pardubice: Helios, 2000, s. 128. Památky Pardubic, sv. 1. ISBN 9788085211085.

·         KRBEC, E. Pardubické kostely a památky: Vydal za spolupráce dp. arciděkana Vincence Šetiny redaktor Emil Krbec. 1. vyd. Pardubice: Emil Krbec, 1940, s. 45.

·         DIVIŠ, J. V. O starých památkách uměleckých a historických děkanského chrámu sv. Bartoloměje v Pardubicích. 1. vyd. Pardubice: Jednota pro rozšíření děkanského chrámu v Pardubicích, 1908, s. 20.