24. kapitola - Výslech

Promiňte, promiňte, já vím, jsem strašně ulhaná, ale já dneska nešla do školy a dopsala kapitolu a prostě... jsem musela :( :D Jak moc vás to štve? :D
V téhle kapitole se až nebezpečně blížím detektivce. Kterou jsem v životě nenapsala a myslím, že ani nenapíšu, páč... psát detektivku je podle mě to absolutně nejtěžší. I odborný knížky se píšou určitě snáz! :D
Každopádně... v minulý kapitole Jack zmizel, tak teď tu bude zmínka, co se s ním stalo.
Jo a taky v kapitole Nemilé překvapení byla na konci zmínka, že Chelsie hodlá navštívit Moona v nemocnici. Ta návštěva v povídce nikdy nebyla, tak teď se k ní tak trochu vrátíme :)
A upřímně si myslím, že můžete tušit dost podrazů, ale... no, nechci se nějak přeceňovat, ale poprvé v životě mám pocit, že nebudete schopni odhalit všechny. Respektive byla by spíš náhoda, kdyby jste dokázali rozpoznat, co je a co není podraz. Čili piště svoje teorie, ať vím, jak moc jsem namyšlená! :D
Další kapitola bude o Stelle, ta šla chudinka do pozadí, tak jí to musíme vynahradit ;)
Příjemné počtení a nezapomeňte se vyjádři: jak moc vás tyhle moje překvápka štvou a co si myslíte o detektivce a jejích úmyslech a prostě... tahle kapitola dává dost prostoru k vytváření vlastních teoriíí :)
(PS: DZ ale tenhle tejden opravdu, ale opravdu nebude!)

Spala o něco klidněji, když věděla, že se Jack vrátil v pořádku domů. Tedy k ní domů. Přesto s tolika myšlenkami nedosáhla takového odpočinku, jaký si představovala. Ráno se probudila hodinu před zazvoněním budíku a měla pocit, že její víčka váží při nejmenším tunu. Neochotně se vyhrabala z postele a zamířila do kuchyně, kde právě snídali její rodiče.

„Dobrý ráno. Co že vstáváš tak brzo?“ Valila na ni matka nevěřícně oči.

I panu Howe málem zaskočilo.

Chelsie pokrčila rameny a těžce dosedla na židli. „Mám spoustu učení,“ zalhala.

Sylvie s Trevorem si vyměnili pohledy.

„Venku je krásně, měla bys toho využít,“ usmála se na dceru přívětivě.

Blondýnka se z rázu probrala. „Vždyť mám zaracha!“

„Pár hodin strávených na sluníčku ti neuškodí,“ zazubil se na ni otec.

Dívka jenom klapala pusou a přemáhala se, aby nezačala ječet. To je neuvěřitelný! Já tady jak kráva plánuju, jak se nenápadně vyplížit z domu, počítám minuty, a najednou si můžu odejít, kdy se mi zachce?! To mi snad dělaj schválně!

Svoje rozhořčení rozkousala v housce s marmeládou. „Už jsem dlouho nebyla se Stellou venku,“ zamumlala.

Sylvie přikývla a upila ze svého šálku kávy. „Tak jděte. Pokud budeš mít všechno hotové, můžeš za kamarády. Ale jenom o víkendech a ne na celý den!“

„Díky,“ přinutila se k úsměvu a vzhlédla k hodinám na stěně. Do její schůzky s detektivkou zbývala hodina a půl. Rychle dojedla, umyla se a zapla počítač, aby se ještě domluvila se Stellou na srazu později toho dne. Nutně se jí potřebovala vyzpovídat!

Ve tři čtvrtě na deset, když už její rodiče odjeli na nákup, opustila byt a sjela do suterénu. Před odchodem se chtěla ujistit, že se Jackův stav nezhoršil.

„Jacku?“ zavolala a sebevědomě kráčela do nejzazší části sklepení. Vykoukla zpoza rohu a spatřila Jacka zabaleného v dece, jak tvrdě spí. Ruce měl složené pod hlavou a v jedné svíral zavírací nožík. Kde ho vzal? Napadlo ji. Opatrně mu přiložila dlaň na čelo, aby se ujistila, že nemá horečku. Nezdálo se. Spokojeně se usmála a tiše odešla.

Naskočila na skateboard a rozjela se k Harrisonově ulici. Byl začátek listopadu a venku už byla opravdu zima. Přehodila si přes hlavu kapuci a zmrzlé ručičky schovala do hlubokých kapes. Ze zadu musela skutečně vypadat jako kluk. Ne, že by jí to příliš zajímalo.

Přemýšlela, jak bude detektivka Smithová asi vypadat. Bude mladá, nebo stará? Vysoká, nebo mála? Tlustá, nebo hubená? Tlustá detektivka? Ne, určitě bude hubená. A nenápadná. Spíš tmavovláska, kolem třiceti, středně vysoká nebo spíš nízká. A určitě bude mít černý kabát! Nedovedla si představit detektiva bez kabátu.

Před McDonaldem prudce zabrzdila, vzala prkno v podpaží a překontrolovala čas na mobilu. Měla minutu zpoždění. Snažila se nahlédnout dovnitř, ale přes reklamy nalepené na skle nebylo téměř nic vidět. Zhluboka se nadechla a otevřela dveře.

U pokladen stálo jen pár lidí, kteří netrpělivě přešlapovali. Jakoby někam spěchali v sobotu dopoledne, pomyslela si Chelsie. Dále se rozhlédla po černých stolcích, ke kterým byly přiřazené různobarevné plastové židle. U jednoho z nich, pro dvě osoby, v rohu, s výhledem na dveře, seděla nějaká žena a zaujatě si ji prohlížela. Zrovna když se sebe začala Chelsie ptát, zdali je to ta detektivka, se na ni žena usmála a zamávala, přičemž jí zároveň naznačila, aby šla za ní. Dívka nevěděla, jak se přinutila k pohybu, ale během mrknutí oka stála před ní.

Žena se postavila a napřáhla k ní ruku. „Dobré ráno. Jane Smithová, těší mě.“

„Dobrý den,“ zamumlala Chelsie ostýchavě a podle Janina vzoru si sedla naproti ní.

Detektivka si propletla dlouhé prsty s černě nalakovanými, krátkými nehty a opřela si o ně svou drobnou bradu. Byla skoro taková, jakou jsi ji Chelsie představovala, jen… byla až moc hezká a taky moc mladá. Vždyť jí nemohlo být o nic víc než jejímu bratrovi! A takovýhle zjev byl dokonce i na herečku-detektivku přehnaný. Měla krásné černé vlasy, které končily někde pod stolem a leskly se spíš do modra než do hněda. Její pleť zářila lehce nažloutlým, hřejivým odstínem, který perfektně ladil s jejíma hořko čokoládovýma očima - mnohem tmavšíma, než měla Chelsie. Krk jí zahalovala karmínová šála a na hlavě měla posazený černý pletený baret, který Chelsie, i když nevěděla proč, jaksi zaujal.

Jane si všimla jejího pohledu a s pokřiveným úsměvem objasnila. „Nestihla jsem si umýt vlasy, proto ta čepice.“

Chelsie přistiženě zčervenala a nepříjemně se ošila. „No, upřímně, víc mě zaráží, že jste tak… mladá.“

Vědoucně kývla. „To chápu. Tohle je vůbec můj první případ,“ otočila se, aby dosáhla na svou kabelku, kterou měla - spolu s černým kabátem - přehozenou přes opěrku. Vytáhla z ní notýsek a tužku. „Takže, Chelsie… můžu vám tak říkat?“

Přikývla.

Jane se zhluboka nadechla a cvaknutím zapnula propisku. „Takže, Chelsie. Co víte o tom přepadení?“

Chelsie na chvíli napadlo, jestli to nemá být obvinění. V Janiných očích však nic takového neviděla, a tak trochu klidněji odpověděla: „Jen to, co mi řekl pan Moon, když jsem se za ním stavovala v nemocnici.“

„Kdy to bylo?“

„Hned po tréninku, na který už nepřišel, takže… asi dva dny po tom… napadení.“

„Co vám o něm řekl?“

Chelsie se zamračila. „Nebylo by lepší se na to zeptat přímo jeho?“

„Srovnávám verze.“

Pokrčila rameny. „Moc toho není. Říkal, že se mu to stalo, když šel zrovna ze zápasu. Byl přímo v ringu, nešel tam jako divák. Nedaleko arény ho prý napadl nějaký muž. A taky tam byla žena. Neviděl jim moc do tváře, byla tma a… schytal několik ran do obličeje, takže, no, chápete. Všechno se to seběhlo hrozně rychle a byl vyčerpaný z předchozího zápasu, takže se ani moc nebránil. Ukradli mu peníze a pak utekli.“

Jane si se semknutými rty a staženým obočím horlivě zapisovala snad každé slovo.

„Řekl vám něco bližšího o těch útočnících? Výšku, barvu pleti, věk… cokoliv?“

Chelsie se nepřestávala mračit. Proč se na to ptá jí? Vždyť ona u toho nebyla! „Ne, bohužel, jak jsem řekla, byla tma a schytal několik ran do obličeje, takže je pořádně neviděl.“

„Tvrdila jste, že jste šla za panem Moonem do nemocnice. To jste si museli být asi blízcí,“ dedukovala a upřeně jí hleděla do očí.

„No… je to můj trenér. A skvělý boxer. Je hodný. Mám ho ráda,“ soukala ze sebe a bála se, že nebude dávat smysl.

„Prý jste za ním šla s jedním chlapcem z vaší skupiny,“ zalistovala v notýsku, „Archibald Cole, je to tak?“

„Ano, to je pravda.“

„Jaký má on vztah k Moonovi?“

„No, Archie tam šel spíš kvůli mně,“ tahala se pod stolem za rukávy. „Nemá na pana Moona nijak vyhraněný názor, myslím. Přijde mu v pohodě.“

Žena pokývala hlavou a znovu se začala probírat stránkami. „Dále bych se vás chtěla zeptat na Jacka Freemana.“

Chelsie po šíji stekla kapička potu. „Co je s ním?“

Žena si opřela lokty o stůl a předklonila se. „To mi povězte vy. Není nikde k nalezení.“

Blondýnka mlčela.

„Jaký je váš vztah k Jackovi?“

„Jaký by měl podle vás asi tak být? Byl to jen náhradník za Jeffersona!“ vyjela na ni ve vlně paniky.

Tmavovláska naklonila hlavu trochu na stranu. Z jejích smyslných rtů ani uhrančivých očí se nedalo nic vyčíst. „Jak jste na něj reagovala jako na náhradníka?“ zeptala se klidně a tiše.

Polkla. „No… nebyla jsem z toho zrovna nadšená.“

„Proč?“

Nehodlala říkat celou pravdu. „Jefferson Moon je nenahraditelný trenér.“

Jane se na ni usmála. Trochu jízlivě. „Podle vašich spolužáků jste z jeho nástupu opravdu nebyla nadšená. Byla jste na něj sprostá a ječela jste na něj.“

Chelsie zrudla. „Co to má společného s tím přepadením? A proč jste si to všechno vůbec zjišťovala?!“

Detektivka se zatvářila vážně. „Neprověřovala jsem si vás, Chelsie, ale Jacka,“ na moment se odmlčela a potom pokračovala: „Znala jste Jacka Freemana předtím, než se stal vaším trenérem?“

Zbledla. A bylo to tu. Otázka, na kterou doufala, že nedojde. Na tohle se nedalo odpovědět „tak docela popravdě“. Byly jen dvě možnosti. Pravda, nebo lež. Ano, či ne. A Chelsie nevěděla, co je menší zlo.

Jane sešpulila rty a znovu zalistovala v sešitku. „Pokusím se vám to trochu usnadnit. Abyste mě správně pochopila, jste poslední z vaší skupiny, s kým jsem ještě nemluvila,“ loupla po ní očima a vědoucně přikývla. „Pana Archibalda se mi podařilo zastihnout dneska brzy ráno před jeho domem a usoudila jsem, že nemá smysl ho přizvávat na naše sezení. Nicméně… podle Luanina tvrzení se s Jackem znáte už delší dobu. Je tomu tak?“

Chelsie zaplavila bezmoc a odevzdanost. „Ano,“ šeptla.

„Jak dlouho se znáte?“

„Přes rok. Vlastně to budou dva roky.“

„Takže ho znáte poměrně dobře,“ usoudila.

„Ani bych neřekla,“ zavrtěla hlavou. „Potkali jsme se náhodou. Tak trochu mě zachránil před bandou opilců. To bylo kolem předloňských Vánoc. Znovu jsme se viděli až letos v září.“

„Aha,“ udělala si několik poznámek. „Jak proběhlo to další setkání?“

Chelsie jí vyklopila celou pravdu. Řekla jí všechno o tom, jak ho poznala v ringu, jak se do něj zamilovala její kamarádka Stella, kterou odmítl, a jak na něj ona pořád neúmyslně naráží.

„Hm. Takže jste se spřátelili?“

„Spíš jsme se začali snášet,“ upřesnila.

„A nemáte nejmenší tušení, kde by mohl být?“

Ovládla se, načerpala veškerou sílu z pravdy, kterou ze sebe vychrlila, a začala lhát nanovo, i když si nebyla tak docela jistá, proč to vlastně dělá. „Nevím, nejsem s ním v kontaktu. Ale možná byste mohla zkusit jeho dva kamarády, Vica a Thomase? Příjmení bohužel neznám, ale jsou to boxeři jako on.“

Jane přikývla. „S těmi už jsem mluvila. Thomas mi řekl, že si Jack myslí, že ho někdo sleduje.“

Ta slova založila dusivé ticho.

„A vy tomu věříte?“ optala se Chelsie.

Ušklíbla se. „Jistě. Já ho sleduju, ale o tom nejspíš nemá ani tušení, protože jsem se k němu nepřiblížila ani na vzdálenost sta metrů. O tom, že by po něm šel někdo další, nic nevím.“

Blondýnka pokyvovala hlavou a pak se zamračila, když si cosi uvědomila. „Moment, proč ho vlastně chcete najít? Co má společného s Moonem?“

Detektivka povytáhla obočí a zaklonila se ve své zelené židli. „Nic vás nenapadá?“

Už se chystala přiznat svou neuvědomělost, když jí to scvaklo. „Vy si myslíte, že Moona přepadl Jack?!“ zaječela na půlku McDonaldu. Jane ji pokárala pohledem. „Pardon.“

„Zatím to vypadá, že má jako jediný motiv. Navíc mu moc nepomáhá, že nedávno vyhořelo místo, odkud ho rovněž nedávno propustili.“

„Slyšela jsem o tom. Prý to byla nehoda.“

„Policie si není úplně jistá.“

Chelsie se ošila. „Že by byl Jack schopný takových věcí? Zmlátit někoho jenom proto, aby získal jeho místo, a pomstít se někomu tím, že by zapálil jeho podnik… to mi na něj nesedí.“

„Beru na vědomí,“ napila se něčeho z polystyrenového kelímku.

Chelsie překontrolovala čas. Za chvíli se měla sejít se Stellou. „Bude to všechno?“

„Prozatím. Kdybyste si na cokoliv vzpomněla, zavolejte mi,“ vytáhla z kabelky vizitku a položila ji před Chelsie na stůl. Potom se zvedla ze židle a začala se oblékat. Až v tu chvíli si dívka všimla, jak je žena vysoká. „A ještě něco. Buďte na sebe opatrná, Chelsie. Mám dost důvodů na to se domnívat, že je Jack Freeman nebezpečný člověk. Chápu, že se vám tak nejeví, když se vás vždycky, když bylo potřeba, zastal, ale někdy prostě lidé nejsou tací, jací se zdají být.“

Plavovláska na ni upřela zkoumavý pohled a přemýšlela, jestli to platí i o ní. Může téhle ženě, která je na soukromé očko podle jejích měřítek podezřele mladá a krásná, věřit? Věřit jí víc než Jackovi? Mohl by pro ni skutečně znamenat hrozbu? A co ti jeho pronásledovatelé? Bere je vůbec Smithová v potaz? A co když jsou teď na stopě i jí?

Do čeho jsem se to sakra namočila?!

Pokračovat na další kapitolu