20. kapitola - Špeh

Komentář autora: K téhle kapitole řeknu asi jenom tohle:

Podle klapání podpatků se ke mně blížila nějaká ženská. Nehodlal jsem si jí všímat, ale když se její kroky podle sluchu zastavily těsně za mými zády, otočil jsem se. A zamračil, protože ulice byla naprosto prázdná. Divný, přísahal bych, že jsem někoho slyšel… - 17. kapitola

Užijte si čtení a neopovažujte se nekomentovat ;)

Něco se změnilo. Něco nebylo v pořádku.

Prvně jsem se jal tohoto podezření, když jsem se vrátil z tréninku domů a ovanula mě vůně dámského parfému. Okno bylo zavřené a nikde žádná zástupkyně něžného pohlaví v dohledu. Divné, pomyslel jsem si, ale nijak zvlášť se tím netrápil. Jenže druhý den se stala další zvláštnost - rohožka byla od písku. Zamrazilo mě, ale ani tím se tolik nezabýval. Až když jsem našel na odkapávači ohmatanou skleničku a zubní pastu na umyvadle místo v kelímku, začal jsem to řešit. Více jsem si hleděl svého okolí a s překvapením zjistil, že mě někdo na ulici sleduje. Nemohl jsem přijít na to kdo, ale věděl jsem o něm. Stín vysoké postavy v černém kabátě se mě držel jako můj vlastní. Chtěl jsem se přesvědčit, jestli mi někdo opravdu prohledává byt v době mé nepřítomnosti, a tak jsem na dveře zvenku nalepil malý kousek izolepy, který by se poškodil, kdyby je někdo otevřel. Při mém návratu vypadal netknutý, ale nenechal jsem se tím uchlácholit. Jestli po mně šel profík, nemohl pro něj být problém mou malou nástrahu odhalit. A můj byt vypadal opět jinak. Byly to jen nepatrné změny, kterých by si běžně nikdo nevšiml, ale já byl extrémně všímavý, co se prostředí týče.

Rozčilovalo mě, že jsem nevěděl, kdo mě sleduje a hlavně proč. Čím jsem mohl být tak zajímavý? Co jsem dělal jinak než ostatní? Samozřejmě, že mě napadlo, jestli nejde o někoho z ústavu, jestli se mě nesnaží dostat zpátky, ale proč by to dělali? Proč až po třech letech? A proč nevyužít momentu překvapení? Na co čekali? Až na to přijdu? Nedávalo to smysl.

Noci jsem povětšinou trávil tím, že jsem v obavách ležel bděle v posteli a neustále se koukal oknem na chodník. Když už jsem usnul, obvykle mě vzbudil klapot něčích podpatků, který přicházel zvenčí. Byl pravidelný, dokud nebyl tak hlasitý, že dotyčná osoba musela stát u mého okna. V tu chvíli klapání utichlo a já se prudce otočil, ale nikdy žádné boty na podpatku neviděl. Nikdy se žádné nezastavily, když jsem zíral skrz zamřížované sklo. Věřte mi, bylo to nesnesitelně frustrující.

Frustrovalo mě to natolik, že jsem se rozhodl si těchto zvláštností raději nevšímat. Většinu času jsem trávil ve fitness centru u boxovacího pytle. Tam jsem se soustředil jen na správné údery a navíc ze sebe dostával přebytečné množství energie. Cítil jsem se tam v bezpečí. Ulice jsem projížděl na kole a usínal se zapnutým rádiem. A docela to fungovalo. Vracel jsem se do svého normálního života a všechno bylo zase při starém. Až do toho požáru…

Ráno jsem se vzbudil nezvykle ospalý. Pokoušel jsem se znovu zabrat, ale po hodině a půl jsem to vzdal a postavil na kafe. Bylo půl sedmé ráno a ještě nejezdilo tolik aut. Chodci se to na chodníku před domem však jenom hemžilo. Zrovna jsem si čistil zuby, když jsem to uslyšel. To specifické klapání. Vyrazil jsem z koupelny s kartáčkem v puse a vrhl se na mříže. Vyvrátil jsem hlavu tak, abych viděl co nejvýš. A konečně se zvuk spojil s obrazem. Přímo před očima mi pochodovaly dost bizarní dámské lodičky. Vypadaly jako kotníkové tenisky na extra vysokém podpatku, celé černé, krom úzkého bílého pruhu po obvodu celé boty. Kráčely líně a elegantně. Ale hlavně plynule. Minuly mé okno, aniž by jen na vteřinku zpomalily. Dotyčné jsem viděl jenom na kolena. Měla černé tenké silonky.

„To nic, Jacku,“ mluvil jsem sám k sobě, „to byla jen náhodná kolemjdoucí. Nemá nic společnýho s tou osobou, co tě sleduje, a víš, proč si tím můžeš bejt tak jistej? Protože ten, kdo tě sleduje, je chytrej a mazanej, nenechal by se takhle hloupě přistihnout… pokud by to ovšem nezamýšlel a nesnažil se tě tak vyprovokovat,“ zkrabatil jsem obočí a potřásl hlavou. Ať to byla náhoda, nebo ne, nehodlal jsem se tím zabývat. Měl jsem celé dopoledne volno a prázdnou lednici. Byl jsem příliš líný na to, abych si sám něco uvařil, a tak jsem si usmyslel, že si zajdu pro pizzu ke Castillovi. Ne, ještě jsem jim neodpustil, že mě ze dne na den vyhodili, ale už mi to nenadzvedávalo mandle jako dřív. Navíc jsem byl zvyklý se u nich stravovat minimálně třikrát týdně a už uplynuly týdny dva, co jsem u nich naposledy jedl. Překonal jsem tedy svou zášť, sedl na kolo a vyrazil.

Ten pocit, že mě někdo sleduje, tu byl zas. Šlapal jsem jak šílený a předjížděl auta na silnici. Konečně jsem sjel z hlavní a odtamtud už to byl jen kousíček. Celý uřícený jsem seskočil z kola a těžce popadal dech; částečně proto, že jsem tak hnal, částečně proto, co jsem uviděl.

Všude se to hemžilo modrými uniformami policistů a okrovými bundami hasičů. Žlutá páska zamezovala přístup hromadícím se přihlížejícím k ohořelé budově. Nápis U Castilla se přes černý šmír téměř nedal přečíst.

Prodral jsem se davem až k pásce a hledal známou tvář. Žaludek se mi scvrkával do velikosti rozinky.

„Pane McKellene!“ zavolal jsem na svého bývalého šéfa, stoupnul si na špičky a zamával na něj oběma rukama.

Otočil se a došoural ke mně jako obézní tučňák.

„Co se stalo?“ ptal jsem se už z dálky.

Rozhlédl se po lidech a pokynul mi, abych šel za ním. Podlezl jsem pásku a přilepil se mu na paty, aby bylo jasné, že k němu patřím.

„Asi v pět ráno mi volali z požární stanice, že je můj podnik v plamenech. Hořet začalo přibližně v půl čtvrtý. Všiml si toho někdo z vedlejšího baráku. No a teď se šetří, jestli to byla nehoda, nebo to nějakej sráč podpálil. Škoda hodně hrubým odhadem za čtvrt melounu,“ odplivl si, „kurva práce.“

Nevěděl jsem, co mu na to říct, a tak jsem jen upřeně hleděl na betonovou stavbu, z které se zachovaly snad jenom základy. Celej interiér byl v tahu.

Šéf si mě prohlížel od hlavy k patě a od paty zas k hlavě. „Cos sem vlastně přišel pohledávat?“

Pokrčil jsem rameny. „Měl jsem hlad, chtěl jsem si dát pizzu.“

Pozdvihl jedno obočí.

„Co?“ otázal jsem se.

Ukazováčkem si pohladil růžový šlinc od šňůry k lampičce, který se mu táhl přes lícní kost. „Před dvěma tejdnama jsem tě připravil o floka a ty mě málem vo voko a teď ses sem přišel najíst?“ zapištěl podezřívavě.

„Něco jíst musím.“

„Sou i jiný pizzerky.“

„Nikdy jsem v jiný nebyl.“

Mračil se a třel si druhou bradu. „Ty seš fakt pošuk, víš to?“

Mlčel jsem.

Povzdechl si a odmávl mě rukou. „Jestli se ukáže, že ten požár založil někdo úmyslně, očekávej návštěvu od chlupatých.“

Vyvalil jsem na něj oči a vztahovačně si položil ruku na prsa. „Myslíte si, že to mám na svědomí?!“

„Upřímně? Nemám nejmenší tušení. Ale vzhledem k tomu, že jsem tě nedávno propustil, by tě benga vyslýchaly, i kdybych jim tvrdil, že bys nezatopil ani v kamnech,“ a s tím odešel.

Můj pohled se setkal s policistovým. Zamračil se na mě, a tak jsem radši vycouval za pásku k ostatním. Vadilo mi, jak se na mě mačkají, a o kousek poodešel.

Snažil jsem se to nějak vstřebat. Vyhořelo místo, kde jsem pracoval tři roky. Nikdy bych byl nečekal, že mě to tak zasáhne. Dost možná to bylo tím, že se v poslední době přihodilo víc divnejch věcí. A každá se mnou nějak souvisela. Někdo zmlátil toho černocha, kterýho zastupuju, někdo mě sleduje a teď vyhořela pizzerie, z který mě vyhodili... Neviděl jsem v tom žádnou logičnost. To přepadení mi pomohlo, sledování obtěžovalo a tohle… tohle by se dalo brát jako odplata. Ne, nedávalo to žádný smysl.

Opřel jsem se o stěnu protějšího domu, sklopil hlavu a pomocí nehtů jedné ruky si odtrhával odchlíplou kůžičku ze rtů.

I když… možná, že to má být varování. Podívej, jak může dopadnout trénovanější boxer, než seš ty. Podívej, jak snadný je dostat se k tobě do bytu. Podívej, jak lehce by mohl lehnout popelem. S tebou uvnitř.

Anebo se to na mě snaží hodit. Vyrazili mě z práce, a tak jsem zmlátil toho boxera, abych dostal jeho místo, a McKenellovi jsem se pomstil tak, že jsem zapálil jeho podnik. Tomu není tak těžký uvěřit. Ale proč by to někdo dělal?

Protože tě chtějí dostat, Jacku. Protože vrátit se do ústavu by znamenalo vyhnout se vězení. Nezapomínej, že jsi jejich nejdokonalejším výtvorem. Co když nikoho takovýho, jako seš ty, už nezplodili?

Přeběhl mi mráz po zádech a zimomřivě jsem se ošil. Rozhlédl jsem se kolem a pátral po odpovědi. Za páskou se ještě pořád hromadili zvědavci a snažili se dostat, co nejblíže to bylo jenom možné. Každý se chtěl vtěsnat do první řady. Až na dvě postavy.

Stály mimo hlouček na stejné straně chodníku jako já. Běloška a černoch. Chápek byl nízkého vzrůstu a pleť měl i na Afroameričana dost tmavou. Hlavu mu pokrývalo jen pár ustupujících, jemných, černých vlasů. I z dálky jsem viděl, že má světle hnědé (skoro až oranžové) děsivé oči. Ženiny vlasy byly rovněž černé, ale husté a dlouhé. Rovnou ofinou mi připomínala Kleopatru. Celkově na ní bylo cosi vznešeného. Jednu ruku měla schovanou v kapse kabátu ke kolenům, v druhé držela benzínový zapalovač a neustále ho otevírala a zase zavírala. Byla celá v černém - na rozdíl od jejího společníka, jehož kabát byl krémový, svetr pod ním špenátově zelený a kalhoty křiklavě žluté.

Vycítili můj pohled a otočili se na mě. Zatajil jsem dech. Něco si začali šeptat a nespouštěli ze mě oči. O krok jsem ustoupil. O dva. Dal jsem se na útěk a ani se neohlédl, jestli mě pronásledují.

Ta žena měla na nohách černé tenisky na vysokém podpatku.

Pokračovat na další kapitolu